č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 138/2002 Sb. I. Reklama je „skrytá“ ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regu- laci reklamy, šíří-li provozovatel televizního vysílání určité sdělení s vědomím, že má reklamní charakter. II. Vystupuje-li vrcholový sportovec v televizním vysílání (zde: při rozhovoru v televizním studiu o sportovní události, jíž se účastnil) v oblečení charakteristic- kém pro sport, který provozuje, či pro životní styl s daným sportem obecně spojo- vaný, nejde zpravidla o skrytou reklamu [ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy], i když určité prvky tohoto oblečení jsou nosiči reklamního sdělení. O skrytou reklamu by však mohlo jít, pokud by si sportovec ta- kové oblečení, ač je jinak při sportovních akcích nebo příležitostech spojených s tímto sportem nebo s ním souvisejícím životním stylem nenosí, vzal s cílem adre- sovat prostřednictvím televizního vysílání skryté reklamní sdělení divákům.
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 138/2002 Sb. I. Reklama je „skrytá“ ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regu- laci reklamy, šíří-li provozovatel televizního vysílání určité sdělení s vědomím, že má reklamní charakter. II. Vystupuje-li vrcholový sportovec v televizním vysílání (zde: při rozhovoru v televizním studiu o sportovní události, jíž se účastnil) v oblečení charakteristic- kém pro sport, který provozuje, či pro životní styl s daným sportem obecně spojo- vaný, nejde zpravidla o skrytou reklamu [ve smyslu $ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy], i když určité prvky tohoto oblečení jsou nosiči reklamního sdělení. O skrytou reklamu by však mohlo jít, pokud by si sportovec ta- kové oblečení, ač je jinak při sportovních akcích nebo příležitostech spojených s tímto sportem nebo s ním souvisejícím životním stylem nenosí, vzal s cílem adre- sovat prostřednictvím televizního vysílání skryté reklamní sdělení divákům.
C.) Jako zčásti důvodnou však vyhodnotil Nejvyšší správní soud námitku nesprávného 613 2319 posouzení právní otázky, byť na správnosti výroku městského soudu nic nemění. Účastnici řízení byla uložena pokuta za správní delikt podle $ 8a odst. 1 písm. e) zá- kona o regulaci reklamy, podle něhož práv- nická nebo podnikající fyzická osoba se do- pustí správního deliktu tím, že jako šiřitel poruší zákaz reklamy skryté. (...) xx Nejvyšší správní soud v první řadě zdů- razňuje, že neřešil vzájemný vztah odpověd- nosti provozovatele televizního vysílání za správní delikt podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vy- sílání a o změně dalších zákonů, a odpověd- nost šiřitele reklamy za správní delikt podle zákona o regulaci reklamy, neboť tato otázka, jakkoli má pro právní posouzení věci zásadní význam, nebyla v kasační stížnosti nastolena. V dalším tedy Nejvyšší správní soud pro úče- ly posouzení projednávané věci, aniž by k otáz- ce vztahu speciality, subsidiarity či paralelity obou režimů deliktní odpovědnosti zaujal právní názor, vychází z toho, že pro účely po- souzení kasační stížnosti není sporné, že po- kud by žalobkyně naplnila znaky některé ze skutkových podstat správních deliktů podle zákona o regulaci reklamy, stíhala by ji odpo- vědnost podle tohoto zákona. Ze shora citovaných ustanovení zákona o regulaci reklamy v první řadě vyplývá, že tento zákon má samostatné pojmosloví pro reklamu i sponzoring. Proto používat pojmo- sloví zákona č. 231/2001 Sb. i judikaturu k ně- mu vydanou lze pro účely zákona o regulaci reklamy jen s výhradou, že musí jít o obsaho- vě shodné pojmy či instituty obou zákonů na- cházející se také v obdobných kontextech. V zákoně o regulaci reklamy se rozlišuje dovolená reklama a s ohledem na $ 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy dovolené sponzo- rování na straně jedné a nedovolená reklama a nedovolené sponzorování na straně druhé. Ustanovení o zákazech či omezeních reklamy se totiž vzhledem k obsahu $ 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy a k tomu, že v dalších po něm následujících ustanoveních užívá citova- ný zákon důsledně již jen pojmu „reklama“, vztahují i na sponzorování, a to v rozsahu 614 a v podobě, v jakém to umožňuje význam to- hoto pojmu a povaha institutu sponzorování. Jednou z forem zakázané reklamy, resp. zaká- zaného sponzorování, proto mohou být ne- jen skrytá reklama, ale i skryté sponzorování. Proto nelze souhlasit s právním názorem městského soudu v tom, že nezbytnou pod- mínkou postihu žalobkyně pro porušení $ 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy je, aby se jednalo o reklamu, a nikoli o sponzo- rování. Rozlišovací kritérium zvolené měst- ským soudem proto není relevantní. I pokud by aktivita vysílaná šiřitelem neměla formu reklamy, ale sponzorování, byl by šiřitel po- stižitelný podle $ 8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy, pokud by šlo o sponzoro- vání, u něhož by bylo obtížné rozlišit, že se jedná o sponzorování, zejména proto, že by nebylo jako sponzorování označeno. V dalším však městský soud věc posoudil zcela správně. Nutnou podmínkou toho, aby přicházela u žalobkyně v úvahu odpovědnost za správní delikt podle $ 8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy je, že jako šiřitel odvysílala ve svém pořadu sdělení, které na- plňovalo znaky reklamy nebo sponzorování, jak jsou uvedeny v $ 1 odst. 2, resp. odst. 4 zá- kona o regulaci reklamy. Další nutnou pod- mínkou, jejíž splnění má smysl zkoumat až tehdy, je-li prokázáno, že je splněna podmínka první, je, aby se jednalo o reklamu nebo spon- zorování skryté ve smyslu definice podle $ 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy. V dané věci byl, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatelky, v pořa- du hudební televizní stanice, zaměřené ve vý- znamné míře na mladé, uskutečněn rozhovor s vrcholovým závodníkem ve snowboardingu o významné snowboardingové akci, které se zúčastnil v Peci pod Sněžkou. Je notorietou, že snowboarding je zimní sport, jehož přízniv- ci bývají obecně považováni za součást jakési neformální komunity definovatelné určitými charakteristickými znaky, zejména určitým stylem sportovního © snowboardingového oblečení a tím, že tato komunita je vnímána jako seskupení lidí dynamických, nezávislých a spíše nekonformních. Image vrcholového snowboardisty tedy bude nezřídka odpovídat obecným představám o charakteru snowboar- dingové komunity, lze-li o ní hovořit. Zároveň je notorietou, že vrcholové závodníky ve snowboardingu i jednotlivé závody finančně podporují producenti nejrůznějšího zboží či poskytovatelé služeb, mimo jiné takoví, kteří se zabývají výrobou sportovního vybavení (Ouiksilver) či kteří prodávají zboží s určitým specifickým image rezonujícím s image snow- boardingové komunity. Takovým producen- tem je i výrobce všeobecně známého energe- tického nápoje Red Bull. Je tedy zřejmé, že vrcholový závodník ve snowboardingu, s nímž provozovatel televizního vysílání ve svém po- řadu uskuteční rozhovor o nedávno proběh- lých závodech, se bude v takovém rozhovoru prezentovat jako příslušník snowboardingo- vé komunity. Součástí takové prezentace do- zajista může být i to, že se oblékne způsobem specifickým pro tuto komunitu včetně toho, že bude mít na hlavě sportovní čepici typicky při tomto sportu užívanou a že na ní bude ná- pis se jménem jeho sponzora či označením výrobku, které tento sponzor prodává. Každé informování v televizním vysílání o určité skutečnosti či události v sobě skrývá možnost, že prostřednictvím zpravodajské in- formace k divákovi pronikne i podnět reklam- ní povahy. Zejména při informování o sportu nebo sportovcích je to velmi pravděpodob- né, neboť sport, zejména sport vrcholový, je v současnosti významným prostředníkem na cestě reklamního sdělení od jeho původce k adresátovi. Tato skutečnost však sama o so- bě nemůže vést k natolik striktnímu výkladu ustanovení o zákazu skryté reklamy či skryté- ho sponzorování, jenž by provozovatele tele- vizního vysílání nutil k aktivnímu zakrývání takových označení či symbolů na oblečení osob, o nichž informuje, např. tím, že s nimi uskuteční rozhovor, či dokonce k tomu, že in- formaci raději neodvysílá, aby se nevystavil nebezpečí postihu pro správní delikt. I při výkladu ustanovení o skryté reklamě totiž je nutno mít vždy na paměti, že její zákaz je omezením, a to vcelku zásadním, svobody projevu chráněné jako jedno z nejdůležitěj- ších základních práv v čl. 17 Listiny základ- ních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle jeho odstavců 1, 2 a 3 jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, ja- kož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřo- vat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. V odstavci 4 ci- tovaného článku jsou pak stanoveny velmi striktní meze pro možné omezení tohoto zá- kladního práva, říká-li, že „[s]vobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demo- kratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ve- řejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdra- ví a mravnosti“. Jakkoli je svoboda projevu zařazena mezi základní práva politická, její věcný rozsah je zcela univerzální. Zahrnuje právo šířit nejen informace politické povahy, ale i informace charakteru komerčního, zve- řejňované za účelem dosažení zisku. O důvo- dech, pro které má být rozsah svobody proje- dlouhé úvahy. Postačí poznamenat, že vše- obecná svoboda projevu je jedním ze základ- ních určujících znaků západní civilizace a vý- znamnou měrou se zasloužila o její kulturní dominanci tím, že podněcuje diskuse, inova- ce, hledání nových řešení, všeobecnou infor- movanost o realitě a jejích nejrůznějších aspektech. Omezení svobody projevu je i v rovině informací komerčního charakteru možné jen a pouze tehdy, je-li to nezbytné, tj. zcela nutné, pro zajištění určitých ústavně chráněných hodnot taxativně vymezených věl. 17 odst. 4 Listiny. Ústavně konformní vý- klad omezení svobody projevu tedy musí vy- cházet zejména z toho, že pro konkrétní ome- zení musí být ústavně legitimní důvod nacházející svůj odraz v čl. 17 odst. 4 Listiny a že dané omezení je zejména ve svém obsa- hu, rozsahu a intenzitě proporcionální hod- notě, která je jím chráněna. V projednávané věci lze najít legitimní důvod pro zákaz skryté reklamy. Je jím ochra- na práv a svobod těch, kteří jsou adresáty re- klamního sdělení. Skrytá reklama je ve své podstatě klamáním adresáta reklamního sdě- lení o skutečném obsahu tohoto sdělení. 615 2319 Adresátovi se skrytě doporučuje konzumace určitého statku (koupě zboží, čerpání služby apod.), avšak zamlčí se mu, že doporučení dá- vá ten, kdo sám má zájem na tom, aby adresát konzumoval, neboť mu z toho plyne zisk. Tuto povahu skryté reklamy má ostatně na paměti i zákonodárce, definuje-li ji jako prezentaci „mající za cíl“ podporu podnikatelské čin- nosti, tj. jako prezentaci, jejímž cílem (účelem) je komerční úspěch toho, v jehož zájmu je re- klamní sdělení šířeno. Odpovědnost právnic- kých osob za správní delikty podle zákona o regulaci reklamy je zásadně objektivní s li- beračním důvodem (viz $ 8b odst. 1 zákona o regulaci reklamy). To ovšem neplatí v pří- padě, kdy samotné porušení povinnosti defi- nované v příslušné skutkové podstatě spočí- vá v jednání zaviněném. Zda tomu tak je či není, závisí na znění konkrétního ustanovení zákona. V případě zákazu reklamy skryté je subjektivní stránka ve formě úmyslu vyžado- vána. Reklama je „skrytá“ ve smyslu zákona o regulaci reklamy jen jestliže je při jejím ší- ření naplněna i subjektivní stránka, tj. šíří-li provozovatel televizního vysílání určité sdě- lení s vědomím, že má reklamní charakter. Není-li subjektivní stránka prokázána, nepři- chází odpovědnost za správní delikt v tomto případě v úvahu. Ústavně konformní interpretace $ 8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy tedy vy- chází z následujících pravidel. V první řadě se musí jednat objektivně o sdělení, které může motivovat adresáta ke konzumaci (koupi zbo- ží, čerpání služby). V případě, že při rozhovoru s vrcholovým snowboardistou je záběr kame- ry i na jeho čepici s jasně patrným nápisem Red Bull, jistě to může objektivně posilovat motivaci diváků ke konzumaci tohoto nápoje, neboť průměrný spotřebitel si může známý název energetického nápoje ve vztahu ke ko- munitě dynamických, nezávislých a spíše ne- konformních snowboardistů spojit s těmito vlastnostmi považovanými za pozitivní a žá- doucí, a právě proto si tento nápoj koupí. Dá- le se musí jednat o sdělení, které je tím, kdo šíří vysílaný pořad, subjektivně vnímáno jako sdělení reklamní, a přitom skryté. Šiřitel tedy musí vědět, že sdělení má v podstatné míře 616 skrytě reklamní povahu, a chtít je právě pro- to vysílat nebo musí vědět, že může mít v podstatné míře skrytě reklamní povahu, a i pro případ, že ji má, je chtít vysílat. Pod- mínka, že sdělení musí mít skrytě reklamní povahu v podstatné míře, vyplývá z pohledu na ustanovení o zákazu skryté reklamy prisma- tem čl. 17 Listiny. Jak již bylo řečeno, význam- ná část informací, s nimiž se lidé v běžném životě setkávají, má či může mít reklamní po- vahu, přičemž tato jejich povaha není, a ani to v praxi není dost dobře možné, „demasko- vána“ jako reklamní sdělení, např. tím, že bu- de za reklamu označena. Jen pro tuto jejich vlastnost však nelze zakázat šíření takových informací [srov. v tomto ohledu podobné zá- věry k tzv. nepřímé reklamě v bodu 27 roz- sudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 13. 7. 2004 ve věci Bacardi France SAS, C-429/02, Sb. rozh., s. F6613]. Zakázat lze jen šíření takových informací, v nichž reklamní obsah významně převažuje a zároveň je skryt. V projednávané věci to znamená, že postih- nout účastnici řízení za správní delikt spočí- vající v porušení zákazu skryté reklamy lze jen tehdy, bude-li prokázáno, že reklamní sdě- lení (nápis Red Bull na čepici) bylo do pořa- du vědomě dodáno „nad rámec“ samotného obsahu sdělení, tj. nad rámec obsahu rozho- voru, zcela akontextuálně, výlučně s cílem ko- merčně působit na diváky, a nebylo jako re- klama „demaskováno“, např. zmínkou o tom, že sportovec je sponzorován výrobcem nápo- jů Red Bull, a že právě proto má na hlavě če- pici s označením tohoto nápoje. Městský soud tedy zcela správně uložil stěžovatelce, aby zkoumala, za jakých okol- ností a jakým způsobem žalobkyně prezento- vala v pořadu čepici snowboardisty s nápi- sem Red Bull. Nejvyšší správní soud dodává, že je třeba, aby stěžovatelka důkladně zkou- mala obvyklou praxi při poskytování rozho- vorů s vrcholovými sportovci ve studiu. Pře- devším je třeba zjistit, zda bylo obvyklé, připustila-li žalobkyně, aby ve studiu vystu- poval sportovec ve svém charakteristickém oblečení. Dále je třeba zjistit, zda daný spor- tovec vskutku obvykle nosil i při jiných příle- Žitostech než při konání rozhovoru ve studiu před kamerou, např. při závodech ve snow- boardingu či jiných obdobných příležitos- tech, čepici s nápisem Red Bull. Je tedy třeba zjistit, zda předmětná čepice je součástí jeho stylu oblékání při snowboardingu, zejména pak při závodech, anebo zda si ji oblékl pou- ze jednorázově či výjimečně za účelem pre- zentace této čepice a nápisu na ní ve vysílání. Podle Nejvyššího správního soudu nelze bez dalšího přijmout argument stěžovatelky, že žalobkyně měla přimět sportovce, aby si če- pici sundal. Sportovec má právo na svobodu projevu a mái právo na to, aby ji realizoval ve- řejným vystupováním v určitém charakteris- tickém oblečení včetně toho, že určité prvky tohoto oblečení mohu být nosiči reklamního sdělení. Něco takového však nemá povahu v podstatné míře skrytě reklamního sdělení, neboť zde převažuje právě prvek charakteris- tického stylu oblékání při určité činnosti. Sportovec však nemá právo, a v tom je omé- zení jeho svobody projevu legitimní a lze je i ve smyslu čl. 17 Listiny akceptovat, na to, aby se v rozporu se svým obvyklým stylem oblé- kání speciálně na rozhovor ve studiu oblékl tak, aby při příležitosti vystoupení v televizi „vpašoval“ do vysílání reklamní sdělení zpro- středkované nápisem na jeho čepici a záro- veň pomlčel o tom, že ten, kdo má zájem na zvýšení prodeje nápoje Red Bull, jej sponzoru- je či jinak odměňuje za to, že nápis Red Bull se objeví ve vysílání. Žalobkyně by pak byla od- povědna za správní delikt tehdy, zneužili by sportovec výše uvedeným způsobem příleži- tosti dané mu rozhovorem vysílaným v televizi a odvysílalali by žalobkyně rozhovor s ním, i když by jí tato skutečnost, tj. to, že sportovec chce takto vysílání zneužít, byla známa, např. proto, že jejím zaměstnancům připravujícím daný pořad bylo známo, že sportovec, ač spon- zorován tím, kdo má zájem na zvýšení prodeje nápoje Red Bull, běžně čepici s nápisem Red Bull na snowboardingových závodech či při ji- ných obdobných příležitostech nenosí. (...) 2320 Regulace reklamy: zvláštní nabídka zboží k $ 2b odst. 1, $ 8a odst. 2 písm. g) a odst. 6 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vy- sílání, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 36/2008 Sb.* O zvláštní nabídku zboží ($ 2b odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 36/2008 Sb.) zpravidla půjde tehdy, je- -li zboží nabízeno za sníženou cenu (obvykle s výrazným upozorněním na takové snížení), v omezeném množství a Čase a je rozsáhle inzerováno širokému okruhu obyvatelstva. Hodlá-li regulační orgán postihnout podnikatele za to, že zveřejnil za- kázanou reklamu uvádějící zvláštní nabídku zboží, není povinen místo podnikatele hledat odpovědi na to, jakou poptávku měl podnikatel na základě takové nabídky očekávat, zda povaha zboží odpovídala inzerované ceně nebo kolik zájemců o zboží nebylo fakticky uspokojeno. Pro závěr, že podnikatel porušil zákaz podle $ 2b odst. 1 citovaného zákona, postačí zjištění, že množství zboží, které je v provozovně ve sku- tečnosti k dispozici, je ve zcela zjevném nepoměru k množství potenciálních zákaz- níků, které podnikatel oslovil inzercí plošně vhazovanou do poštovních schránek.
Akciová společnost Stanice O proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení po- kuty, o kasační stížnosti žalované.
opagaci ochranné známky, (…) pokud není dále stanoveno jinak“.
Podle ust. § 1 odst. 4 zákona o regulaci reklamy se sponzorováním rozumí příspěvek poskytnutý s cílem podporovat výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné výkony sponzora. Sponzorem se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která takový příspěvek k tomuto účelu poskytne“. Podle § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy „(u)stanovení tohoto zákona se vztahují na sponzorování, pokud není dále stanoveno jinak.
Podle ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy se zakazuje reklama skrytá. Takovou reklamou se pro účely tohoto zákona rozumí reklama, u níž je obtížné rozlišit, že se jedná o reklamu, zejména proto, že není jako reklama označena.
Nejvyšší správní soud v první řadě zdůrazňuje, že neřešil vzájemný vztah odpovědnosti provozovatele televizního vysílání za správní delikt podle zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“) a odpovědnost šiřitele reklamy za správní delikt podle zákona o regulaci reklamy, neboť tato otázka, jakkoli má pro právní posouzení věci zásadní význam, nebyla v kasační stížnosti nastolena. V dalším tedy Nejvyšší správní soud pro účely posouzení projednávané věci, aniž by k otázce vztahu speciality, subsidiarity či paralelity obou režimů deliktní odpovědnosti zaujal právní názor, vychází z toho, že pro účely posouzení kasační stížnosti není sporné, že pokud by účastnice řízení naplnila znaky některé ze skutkových podstat správních deliktů podle zákona o regulaci reklamy, stíhala by ji odpovědnost podle tohoto zákona.
Ze shora citovaných ustanovení zákona o regulaci reklamy v první řadě vyplývá, že tento zákon má samostatné pojmosloví pro reklamu i sponzoring. Proto používat pojmosloví zákona o vysílání i judikaturu k němu vydanou lze pro účely zákona o regulaci reklamy jen s výhradou, že musí jít o obsahově shodné pojmy či instituty obou zákonů nacházející se také v obdobných kontextech.
V zákoně o regulaci reklamy se rozlišuje dovolená reklama a s ohledem na ust. § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy, dovolené sponzorování na straně jedné a nedovolená reklama a nedovolené sponzorování na straně druhé. Ustanovení o zákazech či omezeních reklamy se totiž vzhledem k obsahu ust. § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy a k tomu, že v dalších po něm následujících ustanoveních užívá citovaný zákon důsledně již jen pojmu „reklama“, vztahují i na sponzorování, a to v rozsahu a v podobě, v jakém to umožňuje význam tohoto pojmu a povaha institutu sponzorování. Jednou z forem zakázané reklamy, resp. zakázaného sponzorování, proto mohou být nejen skrytá reklama, ale i skryté sponzorování. Proto nelze souhlasit s právním názorem městského soudu v tom, že nezbytnou podmínkou postihu účastnice řízení pro porušení ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy je, aby se jednalo o reklamu, a nikoli o sponzorování. Rozlišovací kritérium zvolené městským soudem proto není relevantní. I pokud by aktivita vysílaná šiřitelem neměla formu reklamy, ale sponzorování, byl by šiřitel postižitelný podle ust. § 8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy, pokud by šlo o sponzorování, u něhož by bylo obtížné rozlišit, že se jedná o sponzorování, zejména proto, že by nebylo jako sponzorování označeno.
V dalším však městský soud věc posoudil zcela správně. Nutnou podmínkou toho, aby přicházela u účastnice řízení v úvahu odpovědnost za správní delikt podle ust. § 8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy, je, že jako šiřitel odvysílala ve svém pořadu sdělení, které naplňovalo znaky reklamy nebo sponzorování, jak jsou uvedeny v ust. § 1 odst. 2, resp. odst. 4 zákona o regulaci. Další nutnou podmínkou, jejíž splnění má smysl zkoumat až tehdy, je-li prokázáno, že je splněna podmínka první, je, aby se jednalo o reklamu nebo sponzorování skryté ve smyslu definice podle ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy.
V dané věci byl, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatelky, v pořadu hudební televizní stanice, zaměřené ve významné míře na mladé, uskutečněn rozhovor s vrcholovým závodníkem ve snowboardingu o významné snowboardingové akci, které se zúčastnil v Peci pod Sněžkou. Je notorietou, že snowboarding je zimní sport, jehož příznivci bývají obecně považováni za součást jakési neformální komunity definovatelné určitými charakteristickými znaky, zejména určitým stylem sportovního snowboardingového oblečení a tím, že tato komunita je vnímána jako seskupení lidí dynamických, nezávislých a spíše nekonformních. Image vrcholového snowboardisty tedy bude nezřídka odpovídat obecným představám o charakteru snowboardistické komunity, lze-li o ní hovořit. Zároveň je notorietou, že vrcholové závodníky ve snowboardu i jednotlivé závody finančně podporují producenti nejrůznějšího zboží či poskytovatelé služeb, mimo jiné takoví, kteří se zabývají výrobou sportovního vybavení (Quiksilver) či kteří prodávají zboží s určitým specifickým image rezonujícím s image snowboardové komunity. Takovým producentem je i výrobce všeobecně známého energetického nápoje Red Bull. Je tedy zřejmé, že vrcholový závodník ve snowboardingu, s nímž provozovatel televizního vysílání ve svém pořadu uskuteční rozhovor o nedávno proběhlých závodech, se bude v takovém rozhovoru prezentovat jako příslušník snowboardingové komunity. Součástí takové prezentace dozajista může být i to, že se oblékne způsobem specifickým pro tuto komunitu včetně toho, že bude mít na hlavě sportovní čepici typicky při tomto sportu užívanou a že na ní bude nápis se jménem jeho sponzora či označením výrobku, které tento sponzor prodává.
Každé informování v televizním vysílání o určité skutečnosti či události v sobě skrývá možnost, že prostřednictvím zpravodajské informace k divákovi pronikne i podnět reklamní povahy. Zejména při informování o sportu nebo sportovcích je to velmi pravděpodobné, neboť sport, zejména sport vrcholový, je v současnosti významným prostředníkem na cestě reklamního sdělení od jeho původce k adresátovi. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést k natolik striktnímu výkladu ustanovení o zákazu skryté reklamy či skrytého sponzorování, jenž by provozovatele televizního vysílání nutil k aktivnímu zakrývání takových označení či symbolů na oblečení osob, o nichž informuje, např. tím, že s nimi uskuteční rozhovor, či dokonce k tomu, že informaci raději neodvysílá, aby se nevystavili nebezpečí postihu pro správní delikt. I při výkladu ustanovení o skryté reklamě totiž je nutno mít vždy na paměti, že její zákaz je omezením, a to vcelku zásadním, svobody projevu chráněné jako jedno z nejdůležitějších základních práv v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho odst. 1, 2 a 3 jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. V odst. 4 citovaného článku jsou pak stanoveny velmi striktní meze pro možné omezení tohoto základního práva, říká-li, že „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Jakkoli je svoboda projevu zařazena mezi základní práva politická, její věcný rozsah je zcela univerzální. Zahrnuje právo šířit nejen informace politické povahy, ale i informace charakteru komerčního, zveřejňované za účelem dosažení zisku. O důvodech, pro které má být rozsah svobody projevu co nejširší, není na tomto místě třeba vést dlouhé úvahy. Postačí poznamenat, že všeobecná svoboda projevu je jedním ze základních určujících znaků západní civilizace a významnou měrou se zasloužila o její kulturní dominanci tím, že podněcuje diskuse, inovace, hledání nových řešení, všeobecnou informovanost o realitě a jejích nejrůznějších aspektech. Omezení svobody projevu je i v rovině informací komerčního charakteru možné jen a pouze tehdy, je-li to nezbytné, tj. zcela nutné, pro zajištění určitých ústavně chráněných hodnot taxativně vymezených v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformní výklad omezení svobody projevu tedy musí vycházet zejména z toho, že pro konkrétní omezení musí být ústavně legitimní důvod nacházející svůj odraz v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že dané omezení je zejména ve svém obsahu, rozsahu a intenzitě proporcionální hodnotě, která je jím chráněna.
V projednávané věci lze najít legitimní důvod pro zákaz skryté reklamy. Je jím ochrana práv a svobod těch, kteří jsou adresáty reklamního sdělení. Skrytá reklama je ve své podstatě klamáním adresáta reklamního sdělení o skutečném obsahu tohoto sdělení. Adresátovi se skrytě doporučuje konzumace určitého statku (koupě zboží, čerpání služby apod.), avšak zamlčí se mu, že doporučení dává ten, kdo sám má zájem na tom, aby adresát konzumoval, neboť mu z toho plyne zisk. Tuto povahu skryté reklamy má ostatně na paměti i zákonodárce, definuje-li ji jako prezentaci „mající za cíl“ podporu podnikatelské činnosti, tj. jako prezentaci, jejímž cílem (účelem) je komerční úspěch toho, v jehož zájmu je reklamní sdělení šířeno. Odpovědnost právnických osob za správní delikty podle zákona o regulaci reklamy je zásadně objektivní s liberačním důvodem (viz § 8b odst. 1 zákona o regulaci reklamy). To ovšem neplatí v případě, kdy samotné porušení povinnosti definované v příslušné skutkové podstatě spočívá v jednání zaviněném. Zda tomu tak je či není, závisí na znění konkrétního ustanovení zákona. V případě zákazu reklamy skryté je subjektivní stránka ve formě úmyslu vyžadována. Reklama je „skrytá“ ve smyslu zákona o regulaci reklamy jen jestliže je při jejím šíření naplněna i subjektivní stránka, tj. šíří-li provozovatel televizního vysílání určité sdělení s vědomím, že má reklamní charakter. Není-li subjektivní stránka prokázána, nepřichází odpovědnost za správní delikt v tomto případě v úvahu.
Ústavně konformní interpretace ust. § 8a odst. 1 písm. e) zákona o regulaci reklamy tedy vychází z následujících pravidel. V první řadě se musí jednat objektivně o sdělení, které může motivovat adresáta ke konzumaci (koupi zboží, čerpání služby). V případě, že při rozhovoru s vrcholovým snowboardistou je záběr kamery i na jeho čepici s jasně patrným nápisem Red Bull, jistě to může objektivně posilovat motivaci diváků ke konzumaci tohoto nápoje, neboť průměrný spotřebitel si může známý název energetického nápoje ve vztahu ke komunitě dynamických, nezávislých a spíše nekonformních snowboardistů spojit s těmito vlastnosti považovanými za pozitivní a žádoucí, a právě proto si tento nápoj koupí. Dále se musí jednat o sdělení, které je tím, kdo šíří vysílaný pořad, subjektivně vnímáno jako sdělení reklamní, a přitom skryté. Šiřitel tedy musí vědět, že sdělení má v podstatné míře skrytě reklamní povahu, a chtít je právě proto vysílat nebo musí vědět, že může mít v podstatné míře skrytě reklamní povahu, a i pro případ, že ji má, je chtít vysílat. Podmínka, že sdělení musí mít skrytě reklamní povahu v podstatné míře, vyplývá z pohledu na ustanovení o zákazu skryté reklamy prismatem čl.17 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo řečeno, významná část informací, s nimiž se lidé v běžném životě setkávají, má či může mít reklamní povahu, přičemž tato jejich povaha není, a ani to v praxi není dost dobře možné, „demaskována“ jako reklamní sdělení, např. tím, že bude za reklamu označena. Jen pro tuto jejich vlastnost však nelze zakázat šíření takových informací [srov. v tomto ohledu podobné závěry k tzv. nepřímé reklamě v bodu 27 rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 13. 7. 2004, věc C-492/02, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation (Francie) Bacardi France SAS proti Télévision française 1 SA (TF1)]. Zakázat lze jen šíření takových informací, v nichž reklamní obsah významně převažuje a zároveň je skryt. V projednávané věci to znamená, že postihnout účastnici řízení za správní delikt spočívající v porušení zákazu skryté reklamy lze jen tehdy, bude-li prokázáno, že reklamní sdělení (nápis Red Bull na čepici) bylo do pořadu vědomě dodáno „nad rámec“ samotného obsahu sdělení, tj. nad rámec obsahu rozhovoru, zcela akontextuálně, výlučně s cílem komerčně působit na diváky, a nebylo jako reklama „demaskováno“, např. zmínkou o tom, že sportovec je sponzorován výrobcem nápojů Red Bull a že právě proto má na hlavě čepici s označením tohoto nápoje.
Městský soud tedy zcela správně uložil stěžovatelce, aby zkoumala, za jakých okolností a jakým způsobem účastnice řízení prezentovala v pořadu čepici snowboardisty s nápisem Red Bull. Nejvyšší správní soud dodává, že je třeba, aby stěžovatelka důkladně zkoumala obvyklou praxi při poskytování rozhovorů s vrcholovými sportovci ve studiu. Především je třeba zjistit, zda bylo obvyklé, připustila-li účastnice řízení, aby ve studiu vystupoval sportovec ve svém charakteristickém oblečení. Dále je třeba zjistit, zda daný sportovec vskutku obvykle nosil i při jiných příležitostech než při konání rozhovoru ve studiu před kamerou, např. při závodech ve snowboardingu či jiných obdobných příležitostech, čepici s nápisem Red Bull. Je tedy třeba zjistit, zda předmětná čepice je součástí jeho stylu oblékání při snowboardingu, zejména pak při závodech, anebo zda si ji oblékl pouze jednorázově či výjimečně za účelem prezentace této čepice a nápisu na ní ve vysílání. Podle Nejvyššího správního soudu nelze bez dalšího přijmout argument stěžovatelky, že účastnice řízení měla přimět sportovce, aby si čepici sundal. Sportovec má právo na svobodu projevu a má i právo na to, aby ji realizoval veřejným vystupováním v určitém charakteristickém oblečení včetně toho, že určité prvky tohoto oblečení mohu být nosiči reklamního sdělení. Něco takového však nemá povahu v podstatné míře skrytě reklamního sdělení, neboť zde převažuje právě prvek charakteristického stylu oblékání při určité činnosti. Sportovec však nemá právo, a v tom je omezení jeho svobody projevu legitimní a lze je i ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod akceptovat, na to, aby se v rozporu se svým obvyklým stylem oblékání speciálně na rozhovor ve studiu oblékl tak, aby při příležitosti vystoupení v televizi „vpašoval“ do vysílání reklamní sdělení zprostředkované nápisem na jeho čepici a zároveň pomlčel o tom, že ten, kdo má zájem na zvýšení prodeje nápoje Red Bull, jej sponzoruje či jinak odměňuje za to, že nápis Red Bull se objeví ve vysílání. Účastnice řízení by pak byla odpovědna za správní delikt tehdy, zneužil-li by sportovec výše uvedeným způsobem příležitosti dané mu rozhovorem vysílaným v televizi a odvysílala-li by účastnice řízení rozhovor s ním, i když by jí tato skutečnost, tj. to, že sportovec chce takto vysílání zneužít, byla známa, např. proto, že jejím zaměstnancům připravujícím daný pořad bylo známo, že sportovec, ač sponzorován tím, kdo má zájem na zvýšení prodeje nápoje Red Bull, běžně čepici s nápisem Red Bull na snowboardových závodech či při jiných obdobných příležitostech nenosí.
Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že zruší-li soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu napadené správní rozhodnutí ze dvou důvodů, přičemž první z důvodů zrušení plně neobstojí vzhledem k tomu, že závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí byl učiněn pouze na základě ničím nepodloženého zjištění, není tato skutečnost důvodem pro zrušení rozsudku v řízení o kasační stížnosti, obstojí-li druhý důvod zrušení rozhodnutí správního orgánu. V takovém případě Nejvyšší správní soud provede pouze dílčí korekci napadeného rozsudku ve vztahu k prvnímu důvodu zrušení rozhodnutí správního orgánu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 6 As 3/2007 - 72, dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud s ohledem na citovaný judikatorní názor uvádí, že závěr městského soudu o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí z důvodu nedostatečného posouzení „dynamického prvku“ vyplývá z úvahy městského soudu nelogicky opřené o porovnávání skryté reklamy a sponzorského vzkazu. Ostatní důvody zrušení však plně obstojí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším správním řízení je stěžovatelka vázána rozhodnutím městského soudu v míře a v rozsahu, jaké vyplývají z korekce právního názoru městského soudu rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a účastnici řízení žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu