3. nájemní smlouva k nemovitosti, 4. potvrzení o zaměstnání, 5. výpis z živnostenského
rejstříku“.
Podle § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu „[k] žádosti o vydání řidičského průkazu podle odstavců 6 a 7 musí
být přiložen doklad prokazující obvyklé
bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, nebo návrh jiného
důkazního prostředku k jeho prokázání;
dokladem prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména 1. potvrzení o přechodném
pobytu podle zákona o pobytu cizinců na
území České republiky, 2. výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti, 3. nájemní smlouva k nemovitosti,
4. potvrzení zaměstnavatele o zaměstnání,
5. výpis z živnostenského rejstříku“.
Pro interpretaci těchto zákonných ustanovení má význam směrnice č. 2006/126/ES,
která v otázce vydávání řidičských průkazů
občanům jiných členských států v zásadě převzala předchozí úpravu obsaženou ve směrnici Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech.
Podle čl. 7 odst. 1 písm. e) směrnice
2006/126/ES „[ř]idičské průkazy se vydávají
pouze žadatelům, kteří: mají obvyklé bydliště na území členského státu vydávajícího
průkaz nebo mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců studují“.
Podle čl. 12 směrnice 2006/126/ES „[p]ro
účely této směrnice se ,obvyklým bydlištěm‘
rozumí místo, kde se určitá osoba obvykle
zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním
roce, z důvodů osobních a profesních vazeb
nebo v případě osob bez profesních vazeb
z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou a místem,
kde bydlí. Za obvyklé bydliště osoby, jejíž
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
profesní vazby jsou jinde než osobní vazby
a která tedy střídavě pobývá na různých
místech ve dvou nebo více členských státech,
se však považuje místo jejích osobních vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá v některém členském státě, aby
zde vykonávala časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy neznamená přesun obvyklého bydliště.“
K interpretaci pojmu obvyklého bydliště
se již vyjádřil Nejvyšší správní soud například
v rozsudku ze dne 30. 4. 2013, čj. 4 As
40/2012-26, v němž uvedl, že „žalobce v době
řízení udal adresu svého přechodného pobytu na území České republiky, na které se
však fakticky nezdržoval, popř. se zde zdržoval pouze krátkodobě –v řádu dnů či po dobu několika týdnů, zatímco zákon o silničním provozu v § 2 písm. hh) vyžadoval
přechodný pobyt v trvání alespoň 185 dnů“.
Tento závěr dále rozvedl v rozsudku ze dne
5. výpis z živnostenského rejstříku“.
Pro interpretaci těchto zákonných ustanovení má význam směrnice č. 2006/126/ES,
která v otázce vydávání řidičských průkazů
občanům jiných členských států v zásadě převzala předchozí úpravu obsaženou ve směrnici Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech.
Podle čl. 7 odst. 1 písm. e) směrnice
2006/126/ES „[ř]idičské průkazy se vydávají
pouze žadatelům, kteří: mají obvyklé bydliště na území členského státu vydávajícího
průkaz nebo mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců studují“.
Podle čl. 12 směrnice 2006/126/ES „[p]ro
účely této směrnice se ,obvyklým bydlištěm‘
rozumí místo, kde se určitá osoba obvykle
zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním
roce, z důvodů osobních a profesních vazeb
nebo v případě osob bez profesních vazeb
z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých vztahů mezi touto osobou a místem,
kde bydlí. Za obvyklé bydliště osoby, jejíž
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
profesní vazby jsou jinde než osobní vazby
a která tedy střídavě pobývá na různých
místech ve dvou nebo více členských státech,
se však považuje místo jejích osobních vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá v některém členském státě, aby
zde vykonávala časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy neznamená přesun obvyklého bydliště.“
K interpretaci pojmu obvyklého bydliště
se již vyjádřil Nejvyšší správní soud například
v rozsudku ze dne 30. 4. 2013, čj. 4 As
40/2012-26, v němž uvedl, že „žalobce v době
řízení udal adresu svého přechodného pobytu na území České republiky, na které se
však fakticky nezdržoval, popř. se zde zdržoval pouze krátkodobě –v řádu dnů či po dobu několika týdnů, zatímco zákon o silničním provozu v § 2 písm. hh) vyžadoval
přechodný pobyt v trvání alespoň 185 dnů“.
Tento závěr dále rozvedl v rozsudku ze dne
13. 11. 2013, čj. 6 As 47/2013-68, v němž konstatoval, že „[t]ext zákona o silničním provozu (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele
o přiznání řidičského oprávnění v obnoveném řízení) byl podle názoru Nejvyššího
správního soudu jednoznačný. Ačkoliv lze
souhlasit se stěžovatelem, že hlavním účelem § 2 písm. hh) citovaného zákona bylo
definovat, který úřad je místně příslušným
správním orgánem pro posouzení žádosti
o řidičské oprávnění, zároveň zákonodárce
využil této příležitosti, aby definoval pro
účely zákona o silničním provozu též legislativní zkratku ,přechodný pobyt’. Užívání
legislativních zkratek vede k žádoucímu
zkrácení zákonného textu. V daném případě
byla v rámci definice jednoho zákonného
pojmu zavedena též definice zákonného pojmu jiného (což lze s jistou nadsázkou označit za verbální ekonomii zákona), nicméně
zákonodárce tak učinil dostatečně srozumitelným způsobem (srov. text v závorce „dále
jen ,přechodný pobyt‘“). Pro splnění podmínky vymezené v § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu tedy nepostačí mít
na území ČR přechodný pobyt v obecném
smyslu, jak správně dovodil krajský soud,
nýbrž ve smyslu definovaném § 2 písm. hh)
zákona o silničním provozu.“ Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku proto ztotožnil s názorem krajského soudu, že je zcela
na žalobci jako žadateli, aby doložil, že splnil
podmínky pro udělení řidičského oprávnění,
včetně podmínky přechodného pobytu. Stejně tak se ztotožnil se závěrem, že podle zákona o silničním provozu se musí jednat o pobyt nikoliv formální (tedy pouhé právo na
území České republiky přechodně pobývat),
nýbrž skutečný fyzický pobyt. Ze zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2011
(viz zejména jeho § 16 a § 93 odst. 2) totiž vyplývá, že samotné potvrzení o přechodném
pobytu nedokládá délku trvání přechodného
pobytu cizince na území České republiky, neboť k podání žádosti postačuje odhodlání občana EU zdržovat se na území České republiky déle než 3 měsíce, které následně nemusí
být naplněno. K vydání potvrzení není ani
nutné trvání přechodného pobytu na území
České republiky po určitou dobu.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že s předložením potvrzení o přechodném pobytu a výpisu z živnostenského rejstříku je počítáno v § 92 odst. 4 písm. d)
zákona o silničním provozu jako s podkladem
pro vydání řidičského oprávnění. Stěžovatel
nicméně přehlíží, že se jedná o důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat své obvyklé bydliště na území České republiky (srov.
dikci – doklad prokazující obvyklé bydliště
žadatele), přičemž hodnocení těchto důkazních prostředků provádí správní orgán. Tyto
formalizované doklady samy o sobě automaticky neprokazují materiální pobyt stěžovatele na území České republiky, tedy obvyklé
bydliště spočívající v užším vztahu ve smyslu
§ 2 písm. hh) zákona o silničním provozu.
Skutečnost, že zákon tyto podklady označuje
jako „doklady prokazující obvyklé bydliště
žadatele“, na uvedeném nic nemění. Toto
označení nelze vnímat izolovaně jako projev
legální důkazní teorie, která by zcela nelogicky a nesystematicky činila v tomto konkrétním případě výjimku ze zásady volného hod-
nocení důkazů. Jedná se toliko o legislativní
zkratku pro určitý okruh podkladů. Jejím cílem zcela zjevně není zavázat správní orgán
ke konkrétnímu hodnocení důkazů. V takovém případě by totiž definice obvyklého bydliště v § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu zcela postrádala smysl. Jednotlivé
faktory obsažené v této definici by byly bezvýznamné, neboť rozhodující by nebyl faktický pobyt žadatele, nýbrž toliko skutečnost,
zda se například nechal zapsat do živnostenského rejstříku či požádal o povolení k přechodnému pobytu. Systematický výklad tedy
jednoznačně vylučuje stěžovatelovu ryze textualistickou interpretaci slov „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“. Kromě toho
stěžovatelovu argumentaci vylučuje
i výklad teleologický, včetně výkladu eurokonformního, jak bude rozvedeno dále. Skutečně tak platí, že „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“ ve smyslu § 92 odst. 4
písm. d) a § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu nemusí prokazovat obvyklé
bydliště žadatele. Za kontradiktorní může být
tento závěr označen pouze při úplném opomíjení základních principů pro interpretaci
právních norem. Stěžovatel při svém lpění na
podle něj jediném možném významu izolovaného slova zákona („prokazující“) zcela opomíjí ostatní ustanovení zákona o silničním
provozu, smysl těchto ustanovení, úmysl zákonodárce a jasně formulovanou unijní úpravu, kterou zákon implementuje.
Z vnitrostátní i unijní úpravy jednoznačně plyne, že je nutné, aby žadatel prokázal
svůj bližší vztah k území členského státu tím,
že prokáže skutečnou délku svého pobytu na
něm, a to nikoli pouze předložením dokumentu, který mu formálně pobyt na území
členského státu umožňuje. Stěžovatel se sice
dovolává jednotlivých částí textu zákona o silničním provozu, avšak přehlíží, že institut obvyklého bydliště definovaný pro účely zákona o silničním provozu v jeho § 2 písm. hh)
požaduje, aby zde osoba pobývala po určitou
dobu, čímž zákonodárce zřetelně vyjádřil materiální kritérium, tedy požadavek skutečného a nikoli pouze úředně evidovaného pobytu žadatele na území České republiky, a to
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
z důvodů jeho osobních vazeb k členskému
státu. Předložení potvrzení o povolení k přechodnému pobytu a výpisu z živnostenského
rejstříku proto samo o sobě ještě nedokládá,
že zde žadatel skutečně po zákonem požadovanou dobu pobýval; není totiž důležité, kolik
důkazních prostředků žadatel předloží, ale
důležitý je obsah vztahů jimi založených. Ten
podle Nejvyššího správního soudu v předmětné věci nenaplňuje pojem „obvyklé bydliště“
stěžovatele na území České republiky.
Pokud by Nejvyšší správní soud uznal, že
žadateli stačí pro prokázání obvyklého bydliště např. pouhé předložení potvrzení o umožnění přechodného pobytu a výpisu z živnostenského rejstříku, bylo by možné, aby
takový žadatel získal obvyklé bydliště ve více
členských státech Evropské unie, případně
ve všech současně. Takový důsledek by byl
zjevně v rozporu s úmyslem českého i unijního zákonodárce zabránit „turistice za řidičskými průkazy“ (viz např. bod 70 rozsudku
Soudního dvora ze dne 26. 4. 2012, Hofmann, C-419/10, nebo důvodovou zprávu
k zákonu č. 297/2011 Sb., sněmovní tisk
č. 300/0, rok 2011). Také teleologický výklad
tedy podporuje závěr, že pouhým předložením dokladu o možnosti žadatele pobývat či
podnikat na území členského státu nelze určit, že na území tohoto členského státu získal
obvyklé bydliště.
Zákon o silničním provozu není koncipován tak, že každému žadateli, který předloží
jeden ze zákonem uvedených dokladů, bude
automaticky vydáno řidičské oprávnění,
nýbrž v případě pochybností musí žadatel
prokázat materiální obvyklé bydliště na území České republiky. Ustanovení § 92 odst. 4
písm. d) a § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu je nutno interpretovat jako
demonstrativní výčet důkazních prostředků,
jimiž žadatel může obvyklé bydliště doložit.
Posouzení, zda žadatel své obvyklé bydliště
prokázal, je pak věcí správního orgánu, který
musí své úvahy náležitě vyjádřit ve svém rozhodnutí, což se v posuzované věci stalo.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů a krajského soudu, že
stěžovatel neprokázal své obvyklé bydliště na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
území České republiky. Potvrzení o přechodném pobytu a výpis ze živnostenského rejstříku jsou bezpochyby důkazním prostředkem
svědčícím ve prospěch obvyklého bydliště
stěžovatele na území České republiky, nikoliv
však důkazním prostředkem jediným. Ve
správním řízení byly zjištěny také skutečnosti značně zpochybňující věrohodnost tvrzení
stěžovatele o jeho obvyklém bydlišti. Zejména jde o zjištění pobytové kontroly, která opakovaně v místě uváděném stěžovatelem jako
místo jeho pobytu nezjistila přítomnost žádné
osoby, která je uvedena v seznamu 132 osob,
který visí u schránky předmětného objektu.
Tato skutečnost svědčí o tom, že předmětný
objekt těmito osobami není fakticky užíván.
Stěžovateli bylo umožněno se s těmito podklady seznámit, přičemž v takovém případě mu
i ve spojení s výzvou k odstranění vad žádosti
muselo být zřejmé, že o splnění podmínky obvyklého bydliště existují závažné pochybnosti. Přesto se nesnažil jakkoli podpořit svá tvrzení jinými důkazy a toliko setrval na svém
nesprávném výkladu rozhodných ustanovení
zákona o silničním provozu.
Tvrzení stěžovatele, že nevěděl, jakými
důkazními prostředky by mohl své obvyklé
bydliště prokázat, považuje Nejvyšší správní
soud za zcela účelové. Podle § 51 odst. 1
správního řádu platí, že „[k] provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které
nejsou získány nebo provedeny v rozporu
s právními předpisy. Jde zejména o listiny,
ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“ Je zcela nasnadě, že stěžovatel mohl
navrhovat svědky k prokázání toho, že se na
jím uváděné adrese skutečně zdržuje (zákonem požadovanou dobu), že má na území
České republiky osobní vazby a že zde vykonává podnikatelskou činnost. Skutečný výkon podnikatelské činnosti mohl prokazovat
různými listinami – smlouvami, fakturami,
dalšími účetními doklady apod. Mohl navrhovat ohledání místa svého pobytu. Nebylo tedy
nutné stěžovatele vyzývat k navržení konkrétních důkazních prostředků, neboť těmi mohlo být cokoli, co může přispět ke zjištění stavu věci. I kdyby stěžovatel ve správním řízení
nebyl zastoupen osobou znalou práva, muselo by mu být zřejmé, že správní orgán nepovažuje předložené dokumenty za postačující
především proto, že stěžovatel musí doložit
faktický pobyt, tj. své skutečné osobní a profesní vazby na území České republiky.
Jak již bylo uvedeno, bylo na stěžovateli,
aby prokázal existenci svého obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu § 2
písm. hh) zákona o silničním provozu. Není
přitom pravdou, že by správní orgány v tomto směru rezignovaly na svou povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán I. stupně učinil
řadu dotazů na německé správní orgány a vyžádal si také pobytovou kontrolu na adrese,
kterou stěžovatel uvedl jako adresu svého obvyklého bydliště. Stěžovateli nic nebránilo se
s těmito podklady seznámit ještě před vydáním rozhodnutí I. stupně, a navrhovat tak další důkazy, které by mohly zvrátit možný závěr
správního orgánu o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínku obvyklého bydliště na území
České republiky. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že bylo pochybením správního orgánu, že takovýto závěr nevyslovil již ve své výzvě k doplnění žádosti. Jednak v tu chvíli
neměl správní orgán k dispozici všechny
podklady, jednak takovéto jednoznačné hodnocení podkladů by mohl provést až v rámci
svého meritorního rozhodnutí. V průběhu
správního řízení má žadatel právo nahlížet
do správního spisu podle § 38 správního řádu (o čemž byl stěžovatel řádně poučen),
a tím se seznámit s poklady rozhodnutí, nikoli s úvahami, kterými se správní orgán bude
řídit při vydání rozhodnutí. Správní orgán
proto postupoval správně, pokud až v odůvodnění rozhodnutí stěžovateli podrobněji
sdělil, proč nemůže jeho žádosti vyhovět. Postup správního orgánu nijak neodporuje zásadám obsaženým v § 4 správního řádu nebo
v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelův požadavek na předložení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské
unie Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněný. Jak Soudní dvůr vyslovil například
ve svém rozsudku ze dne 6. 10. 1982, CILFIT,
283/81, Recueil, s. I-3415, body 10–20, překládací povinnost vnitrostátního soudu odpadá
v případě tzv. acte clair, tj. když výklad ustanovení evropského práva je tak zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou
pochybnost o způsobu vyřešení položené
otázky.
Nejvyšší správní soud nemá žádnou pochybnost o tom, jak by měl být dotčený článek 12 výše citované směrnice 2006/126/ES
interpretován. Skutečnost, že nepostačí doložení evidenční adresy k učinění závěru o existenci obvyklého bydliště ve smyslu tohoto
ustanovení, je bez jakýchkoliv pochybností
zřejmá již ze samotného textu tohoto ustanovení. Ten jasně hovoří o skutečných osobních a profesních vazbách žadatele o řidičský
průkaz. Zcela jednoznačný význam tohoto
textu podporují i přípravné práce na směrnici, v rámci nichž byl vysloven požadavek boje
proti turistice za řidičskými průkazy (viz kromě výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Hofmann také rozsudek ze dne
13. 11. 2013, čj. 6 As 47/2013-68, v němž konstatoval, že „[t]ext zákona o silničním provozu (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele
o přiznání řidičského oprávnění v obnoveném řízení) byl podle názoru Nejvyššího
správního soudu jednoznačný. Ačkoliv lze
souhlasit se stěžovatelem, že hlavním účelem § 2 písm. hh) citovaného zákona bylo
definovat, který úřad je místně příslušným
správním orgánem pro posouzení žádosti
o řidičské oprávnění, zároveň zákonodárce
využil této příležitosti, aby definoval pro
účely zákona o silničním provozu též legislativní zkratku ,přechodný pobyt’. Užívání
legislativních zkratek vede k žádoucímu
zkrácení zákonného textu. V daném případě
byla v rámci definice jednoho zákonného
pojmu zavedena též definice zákonného pojmu jiného (což lze s jistou nadsázkou označit za verbální ekonomii zákona), nicméně
zákonodárce tak učinil dostatečně srozumitelným způsobem (srov. text v závorce „dále
jen ,přechodný pobyt‘“). Pro splnění podmínky vymezené v § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu tedy nepostačí mít
na území ČR přechodný pobyt v obecném
smyslu, jak správně dovodil krajský soud,
nýbrž ve smyslu definovaném § 2 písm. hh)
zákona o silničním provozu.“ Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku proto ztotožnil s názorem krajského soudu, že je zcela
na žalobci jako žadateli, aby doložil, že splnil
podmínky pro udělení řidičského oprávnění,
včetně podmínky přechodného pobytu. Stejně tak se ztotožnil se závěrem, že podle zákona o silničním provozu se musí jednat o pobyt nikoliv formální (tedy pouhé právo na
území České republiky přechodně pobývat),
nýbrž skutečný fyzický pobyt. Ze zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2011
(viz zejména jeho § 16 a § 93 odst. 2) totiž vyplývá, že samotné potvrzení o přechodném
pobytu nedokládá délku trvání přechodného
pobytu cizince na území České republiky, neboť k podání žádosti postačuje odhodlání občana EU zdržovat se na území České republiky déle než 3 měsíce, které následně nemusí
být naplněno. K vydání potvrzení není ani
nutné trvání přechodného pobytu na území
České republiky po určitou dobu.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že s předložením potvrzení o přechodném pobytu a výpisu z živnostenského rejstříku je počítáno v § 92 odst. 4 písm. d)
zákona o silničním provozu jako s podkladem
pro vydání řidičského oprávnění. Stěžovatel
nicméně přehlíží, že se jedná o důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat své obvyklé bydliště na území České republiky (srov.
dikci – doklad prokazující obvyklé bydliště
žadatele), přičemž hodnocení těchto důkazních prostředků provádí správní orgán. Tyto
formalizované doklady samy o sobě automaticky neprokazují materiální pobyt stěžovatele na území České republiky, tedy obvyklé
bydliště spočívající v užším vztahu ve smyslu
§ 2 písm. hh) zákona o silničním provozu.
Skutečnost, že zákon tyto podklady označuje
jako „doklady prokazující obvyklé bydliště
žadatele“, na uvedeném nic nemění. Toto
označení nelze vnímat izolovaně jako projev
legální důkazní teorie, která by zcela nelogicky a nesystematicky činila v tomto konkrétním případě výjimku ze zásady volného hod-
nocení důkazů. Jedná se toliko o legislativní
zkratku pro určitý okruh podkladů. Jejím cílem zcela zjevně není zavázat správní orgán
ke konkrétnímu hodnocení důkazů. V takovém případě by totiž definice obvyklého bydliště v § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu zcela postrádala smysl. Jednotlivé
faktory obsažené v této definici by byly bezvýznamné, neboť rozhodující by nebyl faktický pobyt žadatele, nýbrž toliko skutečnost,
zda se například nechal zapsat do živnostenského rejstříku či požádal o povolení k přechodnému pobytu. Systematický výklad tedy
jednoznačně vylučuje stěžovatelovu ryze textualistickou interpretaci slov „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“. Kromě toho
stěžovatelovu argumentaci vylučuje
i výklad teleologický, včetně výkladu eurokonformního, jak bude rozvedeno dále. Skutečně tak platí, že „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“ ve smyslu § 92 odst. 4
písm. d) a § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu nemusí prokazovat obvyklé
bydliště žadatele. Za kontradiktorní může být
tento závěr označen pouze při úplném opomíjení základních principů pro interpretaci
právních norem. Stěžovatel při svém lpění na
podle něj jediném možném významu izolovaného slova zákona („prokazující“) zcela opomíjí ostatní ustanovení zákona o silničním
provozu, smysl těchto ustanovení, úmysl zákonodárce a jasně formulovanou unijní úpravu, kterou zákon implementuje.
Z vnitrostátní i unijní úpravy jednoznačně plyne, že je nutné, aby žadatel prokázal
svůj bližší vztah k území členského státu tím,
že prokáže skutečnou délku svého pobytu na
něm, a to nikoli pouze předložením dokumentu, který mu formálně pobyt na území
členského státu umožňuje. Stěžovatel se sice
dovolává jednotlivých částí textu zákona o silničním provozu, avšak přehlíží, že institut obvyklého bydliště definovaný pro účely zákona o silničním provozu v jeho § 2 písm. hh)
požaduje, aby zde osoba pobývala po určitou
dobu, čímž zákonodárce zřetelně vyjádřil materiální kritérium, tedy požadavek skutečného a nikoli pouze úředně evidovaného pobytu žadatele na území České republiky, a to
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
z důvodů jeho osobních vazeb k členskému
státu. Předložení potvrzení o povolení k přechodnému pobytu a výpisu z živnostenského
rejstříku proto samo o sobě ještě nedokládá,
že zde žadatel skutečně po zákonem požadovanou dobu pobýval; není totiž důležité, kolik
důkazních prostředků žadatel předloží, ale
důležitý je obsah vztahů jimi založených. Ten
podle Nejvyššího správního soudu v předmětné věci nenaplňuje pojem „obvyklé bydliště“
stěžovatele na území České republiky.
Pokud by Nejvyšší správní soud uznal, že
žadateli stačí pro prokázání obvyklého bydliště např. pouhé předložení potvrzení o umožnění přechodného pobytu a výpisu z živnostenského rejstříku, bylo by možné, aby
takový žadatel získal obvyklé bydliště ve více
členských státech Evropské unie, případně
ve všech současně. Takový důsledek by byl
zjevně v rozporu s úmyslem českého i unijního zákonodárce zabránit „turistice za řidičskými průkazy“ (viz např. bod 70 rozsudku
Soudního dvora ze dne 26. 4. 2012, Hofmann, C-419/10, nebo důvodovou zprávu
k zákonu č. 297/2011 Sb., sněmovní tisk
č. 300/0, rok 2011). Také teleologický výklad
tedy podporuje závěr, že pouhým předložením dokladu o možnosti žadatele pobývat či
podnikat na území členského státu nelze určit, že na území tohoto členského státu získal
obvyklé bydliště.
Zákon o silničním provozu není koncipován tak, že každému žadateli, který předloží
jeden ze zákonem uvedených dokladů, bude
automaticky vydáno řidičské oprávnění,
nýbrž v případě pochybností musí žadatel
prokázat materiální obvyklé bydliště na území České republiky. Ustanovení § 92 odst. 4
písm. d) a § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu je nutno interpretovat jako
demonstrativní výčet důkazních prostředků,
jimiž žadatel může obvyklé bydliště doložit.
Posouzení, zda žadatel své obvyklé bydliště
prokázal, je pak věcí správního orgánu, který
musí své úvahy náležitě vyjádřit ve svém rozhodnutí, což se v posuzované věci stalo.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů a krajského soudu, že
stěžovatel neprokázal své obvyklé bydliště na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
území České republiky. Potvrzení o přechodném pobytu a výpis ze živnostenského rejstříku jsou bezpochyby důkazním prostředkem
svědčícím ve prospěch obvyklého bydliště
stěžovatele na území České republiky, nikoliv
však důkazním prostředkem jediným. Ve
správním řízení byly zjištěny také skutečnosti značně zpochybňující věrohodnost tvrzení
stěžovatele o jeho obvyklém bydlišti. Zejména jde o zjištění pobytové kontroly, která opakovaně v místě uváděném stěžovatelem jako
místo jeho pobytu nezjistila přítomnost žádné
osoby, která je uvedena v seznamu 132 osob,
který visí u schránky předmětného objektu.
Tato skutečnost svědčí o tom, že předmětný
objekt těmito osobami není fakticky užíván.
Stěžovateli bylo umožněno se s těmito podklady seznámit, přičemž v takovém případě mu
i ve spojení s výzvou k odstranění vad žádosti
muselo být zřejmé, že o splnění podmínky obvyklého bydliště existují závažné pochybnosti. Přesto se nesnažil jakkoli podpořit svá tvrzení jinými důkazy a toliko setrval na svém
nesprávném výkladu rozhodných ustanovení
zákona o silničním provozu.
Tvrzení stěžovatele, že nevěděl, jakými
důkazními prostředky by mohl své obvyklé
bydliště prokázat, považuje Nejvyšší správní
soud za zcela účelové. Podle § 51 odst. 1
správního řádu platí, že „[k] provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které
nejsou získány nebo provedeny v rozporu
s právními předpisy. Jde zejména o listiny,
ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“ Je zcela nasnadě, že stěžovatel mohl
navrhovat svědky k prokázání toho, že se na
jím uváděné adrese skutečně zdržuje (zákonem požadovanou dobu), že má na území
České republiky osobní vazby a že zde vykonává podnikatelskou činnost. Skutečný výkon podnikatelské činnosti mohl prokazovat
různými listinami – smlouvami, fakturami,
dalšími účetními doklady apod. Mohl navrhovat ohledání místa svého pobytu. Nebylo tedy
nutné stěžovatele vyzývat k navržení konkrétních důkazních prostředků, neboť těmi mohlo být cokoli, co může přispět ke zjištění stavu věci. I kdyby stěžovatel ve správním řízení
nebyl zastoupen osobou znalou práva, muselo by mu být zřejmé, že správní orgán nepovažuje předložené dokumenty za postačující
především proto, že stěžovatel musí doložit
faktický pobyt, tj. své skutečné osobní a profesní vazby na území České republiky.
Jak již bylo uvedeno, bylo na stěžovateli,
aby prokázal existenci svého obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu § 2
písm. hh) zákona o silničním provozu. Není
přitom pravdou, že by správní orgány v tomto směru rezignovaly na svou povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán I. stupně učinil
řadu dotazů na německé správní orgány a vyžádal si také pobytovou kontrolu na adrese,
kterou stěžovatel uvedl jako adresu svého obvyklého bydliště. Stěžovateli nic nebránilo se
s těmito podklady seznámit ještě před vydáním rozhodnutí I. stupně, a navrhovat tak další důkazy, které by mohly zvrátit možný závěr
správního orgánu o tom, že stěžovatel nesplňuje podmínku obvyklého bydliště na území
České republiky. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že bylo pochybením správního orgánu, že takovýto závěr nevyslovil již ve své výzvě k doplnění žádosti. Jednak v tu chvíli
neměl správní orgán k dispozici všechny
podklady, jednak takovéto jednoznačné hodnocení podkladů by mohl provést až v rámci
svého meritorního rozhodnutí. V průběhu
správního řízení má žadatel právo nahlížet
do správního spisu podle § 38 správního řádu (o čemž byl stěžovatel řádně poučen),
a tím se seznámit s poklady rozhodnutí, nikoli s úvahami, kterými se správní orgán bude
řídit při vydání rozhodnutí. Správní orgán
proto postupoval správně, pokud až v odůvodnění rozhodnutí stěžovateli podrobněji
sdělil, proč nemůže jeho žádosti vyhovět. Postup správního orgánu nijak neodporuje zásadám obsaženým v § 4 správního řádu nebo
v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelův požadavek na předložení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské
unie Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněný. Jak Soudní dvůr vyslovil například
ve svém rozsudku ze dne 6. 10. 1982, CILFIT,
283/81, Recueil, s. I-3415, body 10–20, překládací povinnost vnitrostátního soudu odpadá
v případě tzv. acte clair, tj. když výklad ustanovení evropského práva je tak zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou
pochybnost o způsobu vyřešení položené
otázky.
Nejvyšší správní soud nemá žádnou pochybnost o tom, jak by měl být dotčený článek 12 výše citované směrnice 2006/126/ES
interpretován. Skutečnost, že nepostačí doložení evidenční adresy k učinění závěru o existenci obvyklého bydliště ve smyslu tohoto
ustanovení, je bez jakýchkoliv pochybností
zřejmá již ze samotného textu tohoto ustanovení. Ten jasně hovoří o skutečných osobních a profesních vazbách žadatele o řidičský
průkaz. Zcela jednoznačný význam tohoto
textu podporují i přípravné práce na směrnici, v rámci nichž byl vysloven požadavek boje
proti turistice za řidičskými průkazy (viz kromě výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Hofmann také rozsudek ze dne
26. 6. 2008, Wiedemann a Funk, C-329/06
a C-343/06, Sb. rozh., s. I-4635).
Je pochopitelné, že stěžovatel nepokládá
interpretaci směrnice 2006/126/ES, která není
v jeho prospěch, za jednoznačnou. To ovšem
neznamená, že by zde objektivně rozumná pochybnost o této interpretaci existovala. Stejně
tak ani stěžovatelem tvrzené množství obdobných sporů nesvědčí o nejednoznačnosti
výkladu směrnice. Rozhodování o tom, zda
vyvolat soudní spor, či nikoliv, je ovlivněno
celou řadou faktorů (osobních, ekonomických i právních), přičemž některé z nich mohou převážit i v případě, že interpretace
právní normy je zcela jednoznačná.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
Sebastian Johann S. proti Krajskému úřadu Karlovarského kraje o řidičské oprávnění, šení postavení jednotlivce, aniž by pro to byl
jakýkoliv rozumný důvod. [16] Stěžovatelce je třeba přisvědčit
v tom, že je nejprve povinna přijmout opatření k nápravě dle § 59 zákona o vysílání,
tj. upozornit provozovatele vysílání na porušení jeho zákonné povinnosti a stanovit mu
lhůtu k nápravě. Tato lhůta by však měla být o kasační stížnosti žalobce.