ní zákon), ve znění zákonů č. 83/1998 Sb. a č. 422/2002 Sb.“ Vlastníci pozemku, na němž je umístěna čerpací stanice, nemohou být účastníky stavebního řízení týkajícího se výstavby nové čerpací stanice umístěné na pozemcích značně vzdálených (oddělených místní komunika- cí a dalšími nejméně dvěma pozemkovými parcelami), dovozují-li své úča- stenství pouze ze skutečnosti, že její výstavbou bude ohroženo jejich pod- nikání.
ní zákon), ve znění zákonů č. 83/1998 Sb. a č. 422/2002 Sb.“ Vlastníci pozemku, na němž je umístěna čerpací stanice, nemohou být účastníky stavebního řízení týkajícího se výstavby nové čerpací stanice umístěné na pozemcích značně vzdálených (oddělených místní komunika- cí a dalšími nejméně dvěma pozemkovými parcelami), dovozují-li své úča- stenství pouze ze skutečnosti, že její výstavbou bude ohroženo jejich pod- nikání.
Podle $ 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona jsou účastníky stavebního řízení osoby, které mají vlastnická nebo jiná prá- va k pozemkům a stavbám na nich, včet- ně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být staveb- ním povolením přímo dotčena. V nálezu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99,* jímž bylo zrušeno ustanove- ní $ 139 písm. c) stavebního zákona ob- sahující legální definici pojmu „soused- ní pozemky a stavby na nich“, Ústavní soud uvedl, že si je vědom možných in- terpretačních problémů v tom směru, „až kam“ - do jaké šíře či vzdálenosti - mohou tzv. sousední pozemky sahat, po- kud nebude platit podmínka společné hranice. Posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřej- mě s přihlédnutím k povaze zamýšle- ných staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni přezkoumávání jejich roz- hodnutí v rámci správního soudnictví. V této souvislosti připomenul Ústavní soud i praxi prvorepublikového Nejvyš- šího správního soudu, který, a to dokon- ce s použitím judikatury bývalého Nej- vyššího správního soudu rakouského, vykládal pojem „soused“ ve stavebním ří- zení daleko liberálněji. Např. v nálezu z 22. 6. 1938 (Boh. A 14314/38) vyslovil, » Č. 43/2000 Sb. ÚS. 1126 že sousedem je nejen ten, jehož nemovi- tý majetek bezprostředně souvisí se sta- veništěm, ale i majitel vzdálenější nemo- vitosti, zejména také pozemku ležícího naproti projektované stavbě přes cestu, jestliže projekt může mít na jeho nemo- vitý majetek stavebně-policejní reflex. Stejně tak v nálezu z 23. 5. 1932 (Boh. A 9916/32) judikoval, že sousedy ve smys- lu stavebního řádu jsou nejen majitelé nemovitostí sousedících bezprostředně se staveništěm, ale i majitelé objektů vzdálenějších, jsou-li tyto objekty v tako- vém vztahu ke staveništi, že stavba může mít na zájmy vlastníka onoho objektu účinky, které požívají ochrany stavební- ho řádu. Dále Ústavní soud také poukázal na to, že Nejvyšší správní soud měl i ustá- lenou judikaturu o tom, že ne každá ná- mitka sousedova může být považována za způsobilou soudní ochrany, neboť „správní soud je povolán chránit jen sub- jektivní veřejná práva“ (Boh. A 7679/29). Proto také v daném případě je třeba posoudit, zda stěžovatelé mohou být po- važováni za vlastníky sousedních pozem- ků, neplatí-li podmínka společné hrani- ce, a to z hlediska, zda může dojít stavbou čerpací stanice k zásahu do je- jich veřejných subjektivních práv, neboť v tomto rozsahu v souladu s $ 2 s. ř. s. po- skytují soudy ve správním soudnictví ochranu fyzickým a právnickým oso- bám. Posouzení této otázky, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnu- tím k povaze zamýšlených staveb a zní plynoucích možných nežádoucích dopa- dů. Protože Ústavní soud se v citovaném nálezu odvolával na judikaturu bývalého Nejvyššího správního soudu, není důvo- du se od ní odchylovat. Podle této judi- katury byl soused legitimován uplatňo- vat porušení veřejných subjektivních práv jen potud, pokud se jejich nedbání dotýkalo jeho vlastní zájmové sféry, tak- že jejich porušení zahrnovalo zároveň po- rušení jeho individuálního zájmu staveb- ním řádem uznaného za jeho veřejné právo sousedské (Boh. A. 1204, 2450, 4055). Stěžovatelé však v tomto směru žádnou relevantní námitku neuplatnili. Jejich stě- žejní námitka uplatněná jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti, je, že výstavbou nové čerpací stanice umístěné na pozemcích, které jsou značně vzdáleny od jejich po- zemku, na němž mají rovněž umístěnu čer- pací stanici, bude ohroženo jejich podni- kání. Ochranu takových „práv“, tj. zajištění bezkonkurenčního prostředí pro podniká- ní, však stavební zákon účastníkům staveb- ního řízení neposkytuje. Pokud stěžovate- lé poukazovali na to, že výstavbou další čerpací stanice vznikne také další střední zdroj znečištění, nijak nekonkretizovali, ja- kým způsobem se tato skutečnost bude dotýkat jejich individuálních zájmů jako spoluvlastníků jejich pozemku (kromě do- padu ekonomického). Stejně tak své pře- svědčení, že stavbou budou dotčena jejich práva, nijak nekonkretizovali. Proto Nej- vyšší správní soud neshledal, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku. 1005 Odpady: rekultivace výdobytého ložiska nerostu k $ 2 odst. 1, $ 3 odst. 4, $ 24 odst. 1 a $ 39 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech“ k $ 19 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báň- ské správě Činnost spočívající v ukládání směsi hutních strusek a hutní sutě na po- zemky, na nichž byla ukončena těžba písku, by byla v souladu s $ 3 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, pouze tehdy, pokud pravomocným roz- hodnutím příslušného orgánu bylo založeno oprávnění tyto odpady na do- tčených pozemcích ukládat.
Josef a Václava K. proti Městskému úřadu ve Varnsdorfu o stavební povolení na stavbu čerpací stanice pohonných hmot, o kasační stížnosti žalobců.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona jsou účastníky stavebního řízení osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena.
V nálezu ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 19/99, jímž bylo zrušeno ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona obsahující legální definici pojmu „sousední pozemky a stavby na nich“ Ústavní soud uvedl, že si je vědom možných interpretačních problémů v tom směru, „až kam“ - do jaké šíře či vzdálenosti - mohou tzv. sousední pozemky sahat, pokud nebude platit podmínka společné hranice. Posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. V této souvislosti připomenul Ústavní soud i praxi prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, který, a to dokonce s použitím judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu rakouského, vykládal pojem „soused“ ve stavebním řízení daleko liberálněji. Např. v nálezu z 22. 6. 1938 (Boh. A 14314/38) vyslovil, že sousedem je nejen ten, jehož nemovitý majetek bezprostředně souvisí se staveništěm, ale i majitel vzdálenější nemovitosti, zejména také pozemku ležícího naproti projektované stavbě přes cestu, jestliže projekt může mít na jeho nemovitý majetek stavebně-policejní reflex. Stejně tak v nálezu z 23. 5. 1932 (Boh. A 9916/32) judikoval, že sousedy ve smyslu stavebního řádu jsou nejen majitelé nemovitostí sousedících bezprostředně se staveništěm, ale i majitelé objektů vzdálenějších, jsou-li tyto objekty v takovém vztahu ke staveništi, že stavba může mít na zájmy vlastníka onoho objektu účinky, které požívají ochrany stavebního řádu. Dále Ústavní soud také poukázal na to, že Nejvyšší správní soud měl i ustálenou judikaturu o tom, že ne každá námitka sousedova může být považována za způsobilou soudní ochrany, neboť „správní soud je povolán chránit jen subjektivní veřejná práva“ (Boh. A 7679/29).
Proto také v daném případě je třeba posoudit, zda stěžovatelé mohou být považováni za vlastníky sousedních pozemků, neplatí-li podmínka společné hranice, a to z hlediska, zda může dojít stavbou čerpací stanice k zásahu do jejich veřejných subjektivních práv, neboť v tomto rozsahu v souladu s § 2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu fyzickým a právnickým osobám. Posouzení této otázky, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů. Protože Ústavní soud se v citovaném nálezu odvolával na judikaturu bývalého Nejvyššího správního soudu, není důvodu se od ní odchylovat. Podle této judikatury byl soused legitimován uplatňovat porušení veřejných subjektivních práv jen potud, pokud se jejich nedbání dotýkalo jeho vlastní zájmové sféry, takže jejich porušení zahrnuje zároveň porušení jeho individuálního zájmu stavebním řádem uznaného za jeho veřejné právo sousedské (Boh. A. 1204, 2450, 4055).
Stěžovatelé však v tomto směru žádnou relevantní námitku neuplatnili. Jejich stěžejní námitka uplatněná jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti, je, že výstavbou nové čerpací stanice umístěné na pozemcích, které jsou značně vzdáleny od jejich pozemku, na němž mají rovněž umístěnu čerpací stanici, bude ohroženo jejich podnikání. Ochranu takových práv, tj. zajištění bezkonkurenčního prostředí pro podnikání, však stavební zákon účastníkům stavebního řízení neposkytuje. Pokud poukazovali na to, že výstavbou další čerpací stanice vznikne také další střední zdroj znečištění, nijak nekonkretizovali, jakým způsobem se tato skutečnost bude dotýkat jejich individuálních zájmů jako spoluvlastníků pozemku p. č. 597/1, kromě dopadu ekonomického. Stejně tak své přesvědčení, že stavbou budou dotčena jejich práva, nijak nekonkretizovali. Proto Nejvyšší správní soud neshledal, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a městskému úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu