vých zdrojů lázeňského místa Františkovy Lázně k čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ustanovení $ 2 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/1992 Sb., o ochranných pás- mech přírodních léčivých zdrojů lázeňského místa Františkovy Lázně, podle něhož je zakázáno parkovat s motorovými vozidly ve zvláštním ochranném pásmu mimo vyhrazená parkoviště a uzavřené garáže, nelze pro jeho rozpor s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod aplikovat jako ustanovení zakládající skutkovou podstatu přestupku.
vých zdrojů lázeňského místa Františkovy Lázně k čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ustanovení $ 2 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/1992 Sb., o ochranných pás- mech přírodních léčivých zdrojů lázeňského místa Františkovy Lázně, podle něhož je zakázáno parkovat s motorovými vozidly ve zvláštním ochranném pásmu mimo vyhrazená parkoviště a uzavřené garáže, nelze pro jeho rozpor s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod aplikovat jako ustanovení zakládající skutkovou podstatu přestupku.
C...) Nejvyšší správní soud však připomíná, že při aplikaci podzákonného právního před- 289 2014 pisu (v daném případě nařízení vlády, jímž byla stanovena ochranná pásma) nemůže soud pominout ústavní imperativ vyplývající z čl. 95 odst. 1 Ústavy, tj. povinnost soudu zkoumat, zda podzákonný právní předpis ne- ní v rozporu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Pokud by takový rozpor existoval, soud by v konkrétní věci nemohl takový podzákonný právní předpis aplikovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, č. 180/2006 Sb. ÚS, sp. zn. III. ÚS 269/05). Nařízení je podzákonným právním před- pisem a musí být vydáno na základě a v me- zích zákona. Tato zásada je vyjádřena v čl. 78 Ústavy a vychází z podstaty dělby moci. Vý- konná moc tak nejen, že nesmí bez výslovné- ho dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího či nového o právních vztazích nebo jiné ma- terii upravené zákonem, ať již shledaná meze- ra v zákoně se stala nedopatřením nebo zá- měrně (zákaz úpravy praeter legem), ale i tehdy, jeli jí výslovně dovoleno vydat naří- zení k provedení zákona, může být provede- no jenom to, co zákonodárce výslovně ozna- čil. Zpravidla výčtem jednotlivých zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních zmoc- ňovacích, anebo přímo v jednotlivých usta- noveních zákona, někdy oběma způsoby sou- časně, ale nic jiného. Konečně, a to zejména, už pojmově z výrazu „provedení zákona“ ply- ne, že nařízení nesmí zákonu odporovat, ne- smí jít contra legem. Pro doplnění se pozna- menává, že vláda k vydání nařízení zákonné zmocnění sice nepotřebuje (její zmocnění je generálně založeno v čl. 78 Ústavy), nicméně i nařízení vlády musí respektovat účel („k provedení zákona“) a zákaz úpravy prae- ter legem C,v jeho mezích“). 2x4 Právní život však nezřídka přináší situace, kdy dojde k vydání nařízení, které, nebo čas- těji některé z jeho ustanovení, se neopírá o výslovné zákonné zmocnění, nebo takové zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“ (tzn. je upraveno něco, co by vyžado- valo zákonnou úpravu, která však chybí) ne- bo proti němu (např. jsou upraveny podrob- nosti při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a nelze ji z něj dovodit, pří- 290 padně takovou povinnost nařízení samo sta- noví, resp. odpírá, oslabuje či podmiňuje sub- jektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňo- val). V uvedených situacích, tedy tam, kde se dostává do rozporu zákon s nařízením, je po- stavení soudu výjimečné v tom, že na rozdíl od orgánu exekutivy je vázán pouze záko- nem. Jen on je oprávněn nařízení v takovém případě nerespektovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a použít pouze zákon. Smyslem tohoto pře- zkumu není abstraktní přezkoumání zákon- nosti a jeho zrušení. Soud rozhoduje pouze o neaplikovatelnosti podzákonného předpi- su či jeho určitého ustanovení v projednáva- né věci (viz usnesení rozšířeného senátu Nej- vyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, čj. 6 A 100/2002-74, č. 449/2005 Sb. NSS). Krajský soud se proto správně zabýval tím, zda je nařízení vlády č. 152/1992 Sb. v tomto konkrétním případě v rozporu se zá- konem či Listinou základních práv a svobod či nikoliv. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však krajský soud nesprávně posoudil, že citované nařízení vlády stanovuje ochran- ná pásma praeter legem. Ustanovení $ 44 odst. 2 lázeňského zákona určuje, že ochran- ná pásma zdroje II. a IIL stupně se považují za ochranné pásmo II. stupně podle $ 23 odst. 2. Lze souhlasit se stěžovatelem, že pod pojem „ochranná pásma“ lze zahrnout také zvláštní ochranné pásmo tvořící organickou součást buď ochranného pásma I. nebo IH. stupně, event. podmnožinu obou těchto pásem. Nej- vyšší správní soud se rovněž neztotožňuje s argumentací krajského soudu ohledně šíře vymezení ochranného pásma I. stupně. Usta- novení $ 22 odst. 2 lázeňského zákona určuje, že u přírodního léčivého zdroje se ochranné pásmo stanoví zpravidla pro území vymeze- né kruhem o poloměru 50 m od zdroje, není-li na základě hydrogeologického šetření nutno stanovit jinak. V takovém případě se v ochran- ném pásmu I. stupně k zabezpečení bezpro- střední ochrany jímání zdroje vymezí zpravi- dla v rozsahu 10 x 10 m okolo zdroje pásmo fyzické ochrany zdroje, v němž se mohou provádět jen činnosti spojené s ochranou a využitím zdroje. V tomto ustanovení je pou- Žito slovo zpravidla a navíc je v něm výslovně upraveno, že na základě hydrogeologického šetření lze stanovit širší ochranné pásmo s tím, že se k zabezpečení bezprostřední ochrany jímání zdroje okolo zdroje stanoví pásmo fyzické ochrany zdroje. Podle Nejvyšší- ho správního soudu tak není vymezení ochranného pásma v nařízení vlády v rozporu s lázeňským zákonem, neboť i podle něho mů- že být ochranné pásmo širší než v rámci limi- tů, které stanoví zákon jako základní pravidlo. To platí tím spíše, jestliže lázeňský zákon v přechodných ustanoveních za ochranná pásma podle nové úpravy prohlašuje i ochran- ná pásma stanovená dřívějšími předpisy, jež svojí rozlohou ochranná pásma podle nového základního pravidla výrazně převyšují. Krajský soud rovněž dovodil, že absence řádného postupu při projednávání návrhu na stanovení ochranných pásem vedla k neodů- vodněnému zásahu do práv osob k pozemku a poukázal přitom na žalobní námitku účast- nice řízení, že jí není jasné, proč by nemohla parkovat na pozemku - zpevněné ploše, kte- rý vlastní její manžel a který používají ke spo- lečnému podnikání. Součástí obsahu vlastnického práva je právo věc nerušeně užívat a požívat její plo- dy. Závisí proto na rozhodnutí vlastníka, ja- kým způsobem bude nemovitost užívat. Po- dle $ 2 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/1992 Sb. je ve zvláštním ochranném pásmu zakázáno parkovat s motorovými vo- zidly mimo vyhrazená parkoviště a uzavřené garáže a podle $ 6 citovaného nařízení jsou fy- zické a právnické osoby povinny do doby tří let od nabytí účinnosti tohoto nařízení vyba- vit parkoviště motorových vozidel v ochran- ném pásmu 1. stupně a ve zvláštním ochran- ném pásmu nepropustným povrchem jejich odstavných ploch a parkoviště upravit tak, aby unikající kapaliny, zejména pohonné hmoty, oleje, chladící kapaliny, kyseliny, lou- hy a kapaliny do ústrojí motorových vozidel (brzdy, spojky) byly zachycovány odlučova- čem nebo jiným zvláštním zařízením. V těch- to normách je upraven plošný zákaz parková- ní ve vymezeném území bez ohledu na vlastnické vztahy k nemovitostem a je zde sta- novena povinnost vybavit parkoviště motoro- vých vozidel nepropustným povrchem a za- chytávat nevhodné látky do odlučovačů či ji- ných zařízení. Stanovení těchto povinností je určitým omezením vlastnického práva, pře- devším práva věc nerušeně užívat. Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná zá- kladní práva, jen zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Nedostatek zákonné úpravy přitom nemůže být nahrazován podzákonnou normotvor- bou, tedy vydáním podzákonného právního předpisu orgánem moci výkonné. Ponechání úpravy mezí vlastnického práva jiným než zá- konným právním předpisům by totiž zname- nalo, že by se sféra ochrany základních práv a svobod dostala do pravomoci moci výkon- né, která k tomu není oprávněna. Ustanovení $ 22 odst. 5 a $ 23 odst. 3 lázeňského zákona stanoví, že v ochranném pásmu stanoveném pro území větší než vymezené kruhem o po- loměru 50 m od zdroje je zakázáno provádět činnosti, které mohou negativně ovlivnit che- mické, fyzikální a mikrobiologické vlastnosti zdroje a jeho zdravotní nezávadnost, jakož i zásoby a vydatnost zdroje. Tyto činnosti a termín jejich ukončení v návaznosti na míst- ní geologické podmínky stanoví vyhláška mi- nisterstva, kterou se stanoví ochranné pás- mo. Tato ustanovení jsou natolik vágní, že nestanoví zákonné meze vlastnického práva ani rozsah povinností adresátů těchto práv- ních norem, což vede k narušení principu právní jistoty adresátů. Navíc se v daném pří- padě jedná o správní trestání, ve kterém je podle judikatury Evropského soudu pro lid- ská práva nutnou podmínkou dostatečná mí- ra předvídatelnosti právní regulace, která umožňuje každému předem „volit“ mezi jed- náním v souladu se zákonem, za které nebu- de postižen, a jednáním v rozporu se záko- nem, za něž mu hrozí postih veřejnoprávní sankcí (srov. bod 27. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, čj. 2 Afs 176/2006-96, publikovaný pod č. 1258/2007 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). Například v rozsudku Evropského soudu pro lidská prá- va ze dne 18. 7. 2006, Štefanec proti České re- publice, stížnost č. 75615/01 (neoficiální čes- ký překlad rozsudku viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI, č. 4/2006, s. 217), je uvedeno, že „norma je 291 2014 zejména předvídatelná, pokud poskytuje ur- čitou záruku proti svévolným zásahům ze strany orgánů veřejné moci (Tourancheau a July proti Francii, č. 53886/00, S 54, 24. li- stopad 2005), a proti příliš šírokému uplat- ňování určitého omezení na úkor subjektů práv [víz mutatis mutandi, | Baskaya a Okurořlu proti Turecku (velký senát), č 23536/94 a 24408/94, f 36, ESLP 1999-IV]“ Ustanovení $ 22 odst. 5 a $ 23 odst. 3 lázeň- ského zákona však dostatečně nedefinují za- kázané činnosti, tedy konkrétně jakým neko- náním mají adresáti této normy povinnost se zdržet činností, které mohou negativně ovliv- nit vlastnosti zdroje. Předmětná ustanovení místo toho odkazují na podzákonný právní předpis. V ustanoveních vztahujících se k za- kázaným činnostem tak nejsou zákonem do- statečně konkrétně upraveny meze vlastnic- kého práva ani povinnosti vlastníků. Tento požadavek (stanovení mezí zákonem) však jednoznačně plyne z ústavního požadavku ochrany stanovení mezí základních práv zá- konem, jakož i ústavního požadavku stanove- ní povinností jednotlivce a omezení jeho svo- body zákonem (čl. 2 odst. 4 Ústavy a obdobně i čL 4 odst. 1 Listiny, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. PL. ÚS 35/95, publi- kovaný pod č. 206/1996 Sb. a na http;//na- lus.usoud.cz). V nařízení vlády je tak upraveno něco (omezení vlastnického práva a stanovení povinnosti určitým způsobem konat, resp. ne- konat), co vůbec nemůže být upraveno v pod- zákonném předpise, nýbrž pouze v zákoně. V souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy proto Nej- vyšší správní soud dospěl k závěru, že ust. $ 2 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/1992 Sb. je v projednávaném případě v rozporu s čl. 4 odst. 2 Listiny. Uvedeným ustanovením tedy soud není vázán. Proto se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem v tom smyslu, že citované ustanovení nařízení vlády č. 52/1992 Sb. nelze aplikovat jako ustanove- ní zakládající skutkovou podstatu přestupku a účastnici řízení podle něho trestat, ale z ji- ného důvodu, než jaký seznal krajský soud. v“ p Nejvyšší správní soud si je vědom, že pra- vidlo obsažené v $ 3 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/1992 Sb. (že je ve zvláštním 292 ochranném pásmu zakázáno parkovat s mo- torovými vozidly mimo vyhrazená parkoviště a uzavřené garáže) může být z věcného hle- diska nezbytné pro ochranu přírodních léči- vých zdrojů v dané oblasti, a že tedy bude tře- ba, aby takové pravidlo platilo. Musí je však stanovit zákonodárce při dodržení principu proporcionality, tedy při poskytnutí nejvyšší možné míry ochrany vlastnického práva. Po- dle ustálené judikatury Ústavního soudu mu- sí být míra a rozsah omezení vlastnického práva proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. V nálezu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. PL ÚS 8/06, publikovaném pod č. 94/2007 Sb., Ústavní soud poukázal na to, že již v nálezu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 409/2006 Sb.), a v nálezu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pi. ÚS 3/02 (publikovaný ve Sbír- ce zákonů pod č. 405/2002 Sb.), konstatoval, že v případech střetů základních práv či svo- bod s veřejným zájmem, resp. jinými základ- ními právy či svobodami: „(...) je třeba posu- zovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada proporcionali- ty (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná zása- da zahrnuje tři kritéria posuzování přípust- nosti zásahu. Prvním z ních je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšle- ného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o princip potřebnosti, dle něhož je po- voleno použití pouze nejšetrnějšího — ve vzta- hu k dotčeným základním právům a svobo- dám - z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními dů- sledky přesahovat pozitiva, která představu- je veřejný zájem na těchto opatřeních.“ V té- to souvislosti je třeba poznamenat, že zásah do vlastnického práva, bude-li mít charakter jeho nuceného omezení, musí splňovat i dal- ší ústavní požadavky (čl. 11 odst. 4 Listiny). Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závě- ru, že předmětná správní rozhodnutí nejsou nicotná, ale z výše uvedených důvodů nezá- konná. (...) 2015 Řízení před soudem: podjatost soudce k $ 8 odst. 3 a 5 soudního řádu správního Vyjádření soudce k námitce podjatosti vznesené účastníkem řízení ve smyslu $ 8 odst. 5 s. ř. s. není oznámením soudce ve smyslu $ 8 odst. 3 s. ř. s. a nezakládá pravo- moc předsedy krajského soudu rozhodnout 0 námitce podjatosti vznesené účastní- kem řízení.
Sonia S. proti Krajskému úřadu Karlovarského kraje o odpovědnost za přestupek, o ka-