Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky podle § 2 odst. 2 věty
druhé zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče československého státního občana před
odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. To znamená, že každý
z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt dotyčného rodiče na území Československé socialistické republiky.
Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky podle § 2 odst. 2 věty
druhé zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče československého státního občana před
odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. To znamená, že každý
z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt dotyčného rodiče na území Československé socialistické republiky.
Úřad městské části Praha 5 rozhodnutím
ze dne 27. 3. 2007 nevyhověl žádosti žalobce
o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle § 20 a § 24 zákona
č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
10. 1. 2008 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, čj. 8 Ca
123/2008-36. Městský soud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že se žalobce narodil dne 11. 6. 1973
v Argentině. Jeho otec Carlos Fernando G. R.
byl v té době státním občanem Chile. Protože
podle § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb.
„[d]ítě, jehož jeden z rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství republiky, jestliže druhý z rodičů je státním občanem republiky“, je pro otázku nabytí státního
občanství žalobce narozením rozhodné státní občanství jeho matky. Matka žalobce Iris
Elizabeth S. se narodila v roce 1946 v Chile,
ale měla československé státní občanství, které nabyla narozením po svém otci Oldřichu S.
Pro zodpovězení otázky, zda matka žalobce
ké republiky.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
nabyla také státní občanství České socialistické republiky, je nutno aplikovat § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Podle citovaného ustanovení je československý státní občan, který se
narodil v cizině, „státním občanem republiky, byl-li k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému
pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky,
a ani na území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky, měl-li,
popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt.“
Matka žalobce nikdy neměla trvalý pobyt na
území České republiky, takže by byla její státní občankou jen tehdy, pokud by její rodiče,
před odchodem do ciziny, měli na jejím území poslední trvalý pobyt. Její otec Oldřich S.
odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán
v obci Kostěnice, okres Pardubice. Lze mít
proto za to, že měl trvalý pobyt na území
pozdější České republiky. Její matka Teresa S.
však na území České republiky nikdy trvalý
pobyt neměla. Městský soud při výkladu
pojmu rodiče v kontextu § 2 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb. vzal v úvahu, že tuto záležitost
řešil městský soud v rozsudku ze dne 31. 10.
2008, čj. 9 Ca 12/2007-45, č. 1900/2009 Sb.
NSS, v němž odmítl námitku, že § 2 odst. 2 větu druhou citovaného zákona je nutno vyklá-
*) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen Ústavou.
**) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství
dy trvalý
pobyt neměla. Městský soud při výkladu
pojmu rodiče v kontextu § 2 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb. vzal v úvahu, že tuto záležitost
řešil městský soud v rozsudku ze dne 31. 10.
2008, čj. 9 Ca 12/2007-45, č. 1900/2009 Sb.
NSS, v němž odmítl námitku, že § 2 odst. 2 větu druhou citovaného zákona je nutno vyklá-
*) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen Ústavou.
**) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství
dat tak, že v případě, kdy jeden z rodičů československého státního občana narozeného
v cizině nikdy neměl pobyt na území jedné
z republik, je pro určení republikového občanství určující pobyt druhého rodiče.
Městský soud se v citovaném rozsudku ztotožnil s názorem žalovaného, že pokud by zákonodárce považoval za postačující z hlediska určení republikového státního občanství
splnění podmínky trvalého pobytu na území
republiky pouze u jednoho z rodičů, byla by
formulace aplikovaného ustanovení odlišná.
Zákonodárci by v takovém případě nic
nebránilo užít formulaci „měl-li, popřípadě
jeden z jeho rodičů“. Užitím plurálu ve spojení „jeho rodiče“ v § 2 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb. zřetelně vyjádřil, že československý státní občan, který se narodil v cizině
a který nebyl k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území České socialistické republiky ani na území Slovenské socialistické
republiky, je státním občanem České socialistické republiky, měl-li on sám, popřípadě oba
jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt. Úprava obsažená v § 5 téhož zákona se týká jiného okruhu
adresátů právní normy, a sice dětí mladších
15 let, a na případ žalobce se nevztahuje. Stejně jako výnos ministerstva vnitra a životního
prostředí ČSR ze dne 7. 6. 1988, čj. VS/3
50/185/88. Znění čl. 5 ústavního zákona
č. 143/1968 Sb., o československé federaci*),
ve znění účinném od 22. 12. 1970, samo o sobě nezakládá republikové státní občanství
československého státního občana. Tuto
otázku řešily právní předpisy upravující nabývání republikových státních občanství,
tj. zákon č. 39/1969 Sb. a zákon č. 206/1968 Sb.,
o nadobúdaní a strate štátneho občianstva
Slovenskej socialistickej republiky.**)
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítal, že spor mezi ním a žalovaným
se omezoval na řešení jediné právní otázky,
a to zda matka stěžovatele byla ke dni narození stěžovatele občankou České socialistické
České republiky.
vující nabývání republikových státních občanství,
tj. zákon č. 39/1969 Sb. a zákon č. 206/1968 Sb.,
o nadobúdaní a strate štátneho občianstva
Slovenskej socialistickej republiky.**)
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítal, že spor mezi ním a žalovaným
se omezoval na řešení jediné právní otázky,
a to zda matka stěžovatele byla ke dni narození stěžovatele občankou České socialistické
České republiky.
republiky. Naopak bylo nesporné, že byla občankou Československou, a to od svého narození v roce 1946. Stěžovatel dovozoval, že pokud otec
jeho matky měl nepochybně
československé občanství a před odchodem
z Československa v roce 1935 měl naposledy
trvalý pobyt v obci Kostěnice na území dnešní České republiky a jeho matka se narodila
v roce 1946 v Chile, tak v roce 1969 se matka
stala občankou České socialistické republiky
podle § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Podmínku stanovenou v citovaném ustanovení,
že „je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt“, je
nutno vykládat tak, že se posuzuje ve vztahu
k oběma rodičům, pokud oba odešli do ciziny. Pokud do ciziny odešel pouze jeden
z nich, je třeba ji posuzovat pouze ve vztahu
k němu. Pokud československý občan má jen
jednoho předka, který odešel do ciziny, tak se
podmínka pobytu posuzuje pouze ve vztahu
k němu. Svou argumentaci podložil odkazem
na obecné principy definování republikového občanství, stejně jako na analogii ve srovnatelné otázce. Dovodil, že pojem rodiče je za
určitých okolností třeba vykládat i jako pojem rodič, pokud lze podmínku vztahující se
k nim zkoumat pouze ve vztahu k jednomu
z nich. Naopak žalovaný vykládal citované
ustanovení tak, že stěžovatelova matka se nestala občankou České socialistické republiky,
protože zákon používá pojem rodiče a není
důvod jej vykládat jinak nebo rozšiřujícím
způsobem. Stěžovatel byl přesvědčen, že volba zvolené varianty výkladu práva je nesprávná. Výklad práva v případě pochybností musí
odpovídat obvyklému očekávání adresátů
normy a v případě pochybností nad jeho
výkladem není možné volit tu výkladovou variantu, která vyvolává nebo zakládá právní
nejistotu. Městský soud zvolil restriktivní variantu výkladu práva.
Státoobčanské normy by obecně měly být
formulovány tak, aby nevzbuzovaly pochyby
o svém věcném obsahu a aby byly logické. Vy-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
*) S účinností od 1. 1. 1969 byl § 1 zrušen zákonem č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání stát-
a v případě pochybností nad jeho
výkladem není možné volit tu výkladovou variantu, která vyvolává nebo zakládá právní
nejistotu. Městský soud zvolil restriktivní variantu výkladu práva.
Státoobčanské normy by obecně měly být
formulovány tak, aby nevzbuzovaly pochyby
o svém věcném obsahu a aby byly logické. Vy-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
*) S účinností od 1. 1. 1969 byl § 1 zrušen zákonem č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání stát-
skytne-li se přesto pochybnost, je třeba výklad vést tak, aby nikdo nemohl být v případě
nejasnosti normy zkrácen na svém očekávání. Jestliže platné moderní právo striktně
vždy spojovalo nabytí státního občanství
s občanstvím jednoho z rodičů, je nelogický
takový výklad, který v případě transformace
občanství unitárního státu na federální tento
princip pro určité období popírá. Nejasnost
statusové právní normy je obecně nežádoucí
situací. S ohledem na význam státního občanství pak nemůže výklad odstraňující tuto nejasnost vést k tomu, že někdo bude v důsledku této nejasnosti postaven do skupiny
„neobčanů“, byt‘ by mohl být v případě opačné výkladové varianty považován za občana.
Výklad sporných otázek v oblasti statusového
práva je vždy třeba řešit inkluzivně a volit variantu, která je pro adresáta příznivější, tedy
in dubio pro statute. Tento právní princip
pak navazuje na výkladové principy jako in
dubio mitius a in dubio pro libertate. V případě existence veřejného zájmu může teoreticky převládnout varianta, která favorizuje
veřejný zájem, pokud jsou důvody natolik
pádné, aby byl potlačen individuální zájem.
Z rozsudku a napadeného rozhodnutí ovšem
taková úvaha neplyne a nelze ji dovodit ani
obecně. Z těchto důvodů tedy městský soud
vyložil právo nesprávně a jeho rozhodnutí je
tak nezákonné.
Stěžovatel dále namítal, že správní řízení
bylo zprvu vedeno tak, že správní orgán považoval za československého občana pouze
otce jeho matky. Tomu stěžovatel čelil mimo
jiné poukazem na § 17 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb., podle kterého „dítě, které se
narodilo v cizině před počátkem účinnosti
tohoto zákona a jehož jeden z rodičů je občanem republiky a druhý cizincem, nabývá
narozením státního občanství republiky podle dosavadních právních předpisů“. Matka
stěžovatele by nepochybně do této kategorie
spadala. Poté žalovaný dospěl k závěru, že pokud matka stěžovatelovy matky uzavřela sňatek s jejím otcem v roce 1942, stala se tak ex
lege (respektive ex decretu) československou
ního občanství.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
d počátkem účinnosti
tohoto zákona a jehož jeden z rodičů je občanem republiky a druhý cizincem, nabývá
narozením státního občanství republiky podle dosavadních právních předpisů“. Matka
stěžovatele by nepochybně do této kategorie
spadala. Poté žalovaný dospěl k závěru, že pokud matka stěžovatelovy matky uzavřela sňatek s jejím otcem v roce 1942, stala se tak ex
lege (respektive ex decretu) československou
ního občanství.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
státní občankou. Tímto čelil správní orgán argumentu, že mělo smysl zkoumat otázku posledního trvalého pobytu pouze ve vztahu ke
státním občanům Československa a vyloučil
aplikaci § 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Dle
stěžovatele nelze uhájit takový výklad práva,
podle kterého by matka nabyla v roce 1969
české občanství po svém otci v situaci, kdy by
její matka nebyla československou občankou,
a naopak by nenabyla toto české občanství,
pokud její matka byla československou občankou, aniž by byla slovenskou občankou.
Stěžovatel v žalobě argumentoval, že tento výklad práva je v rozporu s principem od většího k menšímu a je zjevně nelogický. Městský
soud na polemiku s tímto argumentem na s. 3
žaloby nijak nereagoval a zcela jej pominul.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že souhlasí s tvrzením stěžovatele, že
spor se omezuje pouze na jedinou právní
otázku, a to zda matka stěžovatele byla ke dni
narození stěžovatele státní občankou České
socialistické republiky. Ustanovení, které bylo aplikováno při zjišťování republikového
státního občanství matky stěžovatele, je § 2
odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. Žalovaný zopakoval, že citované ustanovení neposkytuje
prostor pro konkurenční výklad, který předestřel stěžovatel v kasační stížnosti. Zákonodárce expressis verbis formuloval pro nabytí
republikového státního občanství alternativní podmínku trvalého pobytu rodičů, nikoliv
trvalého pobytu rodiče nebo jednoho z rodičů československého státního občana narozeného v cizině. Pokud by zákonodárce měl
v úmyslu připustit splnění podmínky trvalého pobytu pouze u jednoho z rodičů, jistě by
dokázal tento úmysl do obsahu právní normy
vtělit, jako to učinil např. v § 8 odst. 2 až 4 téhož zákona. Ani v předcházejících ani v následujících zákonech zákonodárce nepoužil pojem rodiče v případech, kdy stačilo splnění
podmínek jen u jednoho z nich [např. § 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání
československého státního občanství,*) § 3
písmeno a) zákona č. 40/1993 Sb.]. Žalovaný
ve shodě s městským soudem zastává názor,
*) S účinností od 1. 1. 1951 byl § 28 zrušen zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.
to učinil např. v § 8 odst. 2 až 4 téhož zákona. Ani v předcházejících ani v následujících zákonech zákonodárce nepoužil pojem rodiče v případech, kdy stačilo splnění
podmínek jen u jednoho z nich [např. § 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání
československého státního občanství,*) § 3
písmeno a) zákona č. 40/1993 Sb.]. Žalovaný
ve shodě s městským soudem zastává názor,
*) S účinností od 1. 1. 1951 byl § 28 zrušen zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.
že podmínka trvalého pobytu je v citovaném
ustanovení úmyslně vztažena k oběma rodičům československého občana narozeného
v cizině. Při výkladu stěžovatele by v případech, kdy jeden z rodičů československého
občana měl poslední trvalý pobyt na území
České socialistické republiky a druhý na území Slovenské socialistické republiky, nabyl
tento československý státní občan státní občanství obou republik, které tvořily federaci.
Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb.
a § 2 odst. 2 zákona č. 206/1968 Sb. jsou totiž
co do stanovených kritérií pro nabytí republikového státního občanství identická. Možnost nabytí státního občanství obou republik
však zákonodárce v § 13 zákona č. 39/1969 Sb.
zcela vylučuje. Z uvedeného vyplývá, že při
akceptaci výkladu stěžovatele by bylo nutno
aplikovat § 2 odst. 2 citovaného zákona na
československé státní občany narozené v zahraničí odlišnými způsoby. Z textu zákona
však možnost takového postupu nevyplývá.
Dnes již neúčinnou právní normu lze jen stěží poměřovat dnešními standardy uplatňujícími se v oblasti nabývání a kontinuity státního občanství, jako to činí stěžovatel. Tomu by
také měla odpovídat očekávání osob, na něž
v rozhodné době (tj. k 1. 1. 1969) tato právní
norma dopadala. Žalovaný vyjádřil jistou pochybnost, pokud jde o tvrzení stěžovatele, že
existuje určitá skupina osob, která se mohla
legitimně domnívat, že má občanství České
republiky. Dotčená právní norma je dle názoru žalovaného formulována natolik jednoznačně, že není zcela zřejmé, z čeho legitimní
očekávání těchto osob vychází. Stěžovatel
uvedl některá nepřesná a zjednodušující dílčí
tvrzení, např. že moderní stát striktně spojoval nabytí státního občanství s občanstvím
jednoho z rodičů, a výklad, který v případě
transformace občanství unitárního státu na
federální tento princip pro určité období popírá, je nelogický. Žalovaný odkázal na podmínky nabývání československého státního
občanství podle zákona č. 194/l949 Sb., který
do značné míry limitoval možnost nabytí státního občanství u dětí, u nichž byl československým státním občanem pouze jeden z ro-
dičů. Stejně tak tvrzení stěžovatele neobstojí
ve vztahu k dvoustranným smlouvám o zamezení dvojího státního občanství, které byly uzavírány s některými státy do roku 1969 i poté.
ip pro určité období popírá, je nelogický. Žalovaný odkázal na podmínky nabývání československého státního
občanství podle zákona č. 194/l949 Sb., který
do značné míry limitoval možnost nabytí státního občanství u dětí, u nichž byl československým státním občanem pouze jeden z ro-
dičů. Stejně tak tvrzení stěžovatele neobstojí
ve vztahu k dvoustranným smlouvám o zamezení dvojího státního občanství, které byly uzavírány s některými státy do roku 1969 i poté.
Problematika nabývání státního občanství narozením podle žalovaného nijak nesouvisí se spornou otázkou tohoto řízení tak,
jak byla definována výše, neboť obě strany se
shodují v tom, že stěžovatelova matka nabyla
narozením československé státní občanství,
a to po otci podle § 28 zákona č. 946/1811 Sb.
z. s., obecného zákoníku občanského*). Na
rozdíl od stěžovatele je však žalovaný toho názoru, že dnem 1. 1. 1969 se na státoobčanském postavení stěžovatelovy matky nic nei nadále pouze státní
změnilo, tj. měla
občanství československé. S takovou eventualitou oba zákony upravující republikové státní
občanství počítaly a řešily ji přiznáním možnosti volby republikového státního občanství.
Stěžovatelova argumentace § 17 odst. 2
zákona č. 39/1969 Sb. je pro žalovaného zcela
neuchopitelná. Toto přechodné ustanovení
odkazuje na předchozí právní úpravu, tj. na
zákon č. 194/1949 Sb., resp. na podmínky nabytí československého státního občanství narozením v tomto zákoně obsažené. Ustanovení zákona č. 194/1949 Sb. upravující nabývání
československého státního občanství narozením se však na stěžovatelovu matku nikdy
vztahovat nemohlo, neboť dopadalo pouze
na osoby narozené po nabytí účinnosti citovaného zákona, tj. po 1. 10. 1949. Stejně tak je
nesrozumitelná argumentace týkající se státního občanství jeho prarodičů. Žalovaný
v odvolacím řízení pouze napravil původní
chybný závěr správního orgánu I. stupně ve
věci státního občanství stěžovatelovy babičky Teresy S. Vzhledem k tomu, že prarodiče
stěžovatele byli československými občany,
stala se část odvolací argumentace, která vycházela z předpokladu, že Teresa S. byla cizí
státní občankou, obsoletní a žalovaný se jí již
dále nezabýval. Žalovaný tím však rozhodně
nevyslovil závěr, že by stěžovatel byl státním
občanem České republiky, pokud by byl jeden z jeho prarodičů cizincem.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
*) S účinností od 1. 1. 1969 byl § 111 zrušen zákonem č. 143/1968 Sb., o československé federaci.
slovenskými občany,
stala se část odvolací argumentace, která vycházela z předpokladu, že Teresa S. byla cizí
státní občankou, obsoletní a žalovaný se jí již
dále nezabýval. Žalovaný tím však rozhodně
nevyslovil závěr, že by stěžovatel byl státním
občanem České republiky, pokud by byl jeden z jeho prarodičů cizincem.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
*) S účinností od 1. 1. 1969 byl § 111 zrušen zákonem č. 143/1968 Sb., o československé federaci.
Stěžovatel v replice na vyjádření žalovaného poukázal na to, že žalovaný argumentuje
mimo jiné tím, že sporné ustanovení (nyní již
neplatného ale důsledky vyvolávajícího zákona) není možné vykládat ve světle současných právních principů, ale pouze v intencích doby, která nebyla ve státoobčanské
rovině k matce stěžovatele nijak vstřícná. Takový náhled je značně zjednodušující a až vulgárně ahistorický. Stěžovateli je známa právní
výkladová zásada, podle které není v přítomnosti možné vznášet principiální soud nad
minulostí, a to v podobě, jak ji asi nejlépe formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3.
1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb. Tento princip není absolutní a je korigován i jinými výkladovými pravidly. Ta jsou mimo jiné
obsažena v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu, který v § 1 odst. 1 písm. c) stanoví také předpoklad, že stát v období od 25. 2.
1948 do 17. 11. 1989 „porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony“.
Ústavní pořádek současného státu vychází
z předpokladu formální právní kontinuity,
ale z hodnotové materiální diskontinuity, za
současného vyjádření vůle navázat na civilizační a právní vývoj evropského prostoru
s odhlédnutím od uvedeného období. Z uvedeného plyne, že současné právní skutečnosti, které jsou nyní posuzovány, za předpokladu existence tehdejší normy, není možné
posuzovat na základě výkladových pravidel
tehdejší doby. Mimo jiné proto, že tato výkladová pravidla porušovala základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní
smlouvy i své vlastní zákony. Značnou část
platného právního řádu tvoří zákony či podzákonné normy, které byly přijaty v období
od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, ale jejich výklad je podřízen současnému ohnisku ústavního pořádku. Současný spor se týká otázky,
jestli osoba, která je potomkem českých emigrantů, je českým občanem. Při řešení této
právní otázky nelze odkázat na právní kulturu doby, kdy došlo k emigraci, popřípadě,
kdy se transformoval unitární stát na federál-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
ony či podzákonné normy, které byly přijaty v období
od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, ale jejich výklad je podřízen současnému ohnisku ústavního pořádku. Současný spor se týká otázky,
jestli osoba, která je potomkem českých emigrantů, je českým občanem. Při řešení této
právní otázky nelze odkázat na právní kulturu doby, kdy došlo k emigraci, popřípadě,
kdy se transformoval unitární stát na federál-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
ní, a to šest let před narozením osoby, jejíž občanství je nyní sporné. Městský soud byl povinen současné právo vykládat v intencích
současné právní kultury a je nezbytné, aby
výklad práva neprováděl z důvodu určité
úřednické obezřetnosti restriktivně, jak učinil žalovaný. Žalovaný vycházel z textu jediného paragrafu zákona, bez ohledu na kontext tehdejšího ústavního práva. Pokud tehdy
platil imperativ daný čl. 5 odst. 3 ústavního
zákona o československé federaci ve znění
účinném od 21. 12. 1970 do 7. 2. 1991, lze stěží obhájit právní konstrukci, že stěžovatelova
matka zůstala po vzniku federace československou státní občankou a nestala se občankou České republiky. I podle tehdy platné
ústavy platilo pravidlo vyjádřené v čl. 111
odst. 2 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.,
Ústavy Československé socialistické republiky*), že „[z]ákony ani jiné právní předpisy
nesmějí odporovat ústavě. Výklad a používání všech právních předpisů musí být v souladu s ústavou“. Žalovaný se však zaměřil
pouze na text příslušné normy, kde je uveden
pojem „rodiče“ místo „rodič“ pro účely určení republikového občanství, což vykládá tak,
že sice matka stěžovatele zůstává československou občankou, ale navzdory čl. 5 odst. 3
ústavního zákona o československé federaci,
který přikazuje, aby každý československý
státní občan byl zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky, se jím nestává. Jde přeci jen
o dceru emigranta, a tam je třeba být nevstřícný v souladu s duchem doby, navzdory
ústavnímu imperativu.
Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, že dnem 1. 1. 1969 se na státoobčanském postavení jeho matky nic nezměnilo, tj. podržela si nadále pouze státní
občanství československé. V důsledku tohoto
drobného detailu spočívajícího v odepření
republikového občanství se stěžovatel narodil jako osoba bez federálního i republikového občanství. Žalovaný v podstatě vyjadřuje
názor, že pokud se mění právní řád, podle
kterého se vytváří nový status, jenž je přiznán
naprosté většině osob, přičemž dosavadní
status ponechaný několika málo osobám jim
neumožňuje, aby tento původní status nabyli
jejich potomci, byť to před změnou možné
bylo. Z hlediska materiálního výkladu práva
nemůže takový výklad obstát, neboť jde o degradaci osobního statusu.
jako osoba bez federálního i republikového občanství. Žalovaný v podstatě vyjadřuje
názor, že pokud se mění právní řád, podle
kterého se vytváří nový status, jenž je přiznán
naprosté většině osob, přičemž dosavadní
status ponechaný několika málo osobám jim
neumožňuje, aby tento původní status nabyli
jejich potomci, byť to před změnou možné
bylo. Z hlediska materiálního výkladu práva
nemůže takový výklad obstát, neboť jde o degradaci osobního statusu.
Stěžovatel dále poukázal na vývoj práva
a společnosti na sklonku šedesátých let, jehož výsledkem byla mimo jiné i federalizace
doposud unitárního občanství. Tehdejší přiblížení se práva demokratickým standardům
je naopak spíše dílčím důvodem k tomu, aby
tehdejší normy byly vykládány spíše v intencích dnešních standardů interpretace práva
než normy z roku 1953 nebo 1979. Za necitlivé označil úvahy žalovaného, které podřazují
státoobčanské právo zcela pod logiku tehdejší stranické politiky. Stěžovatel zdůraznil, že
princip rovnosti pohlaví pro účely občanství
a jeho dědění byl přijat na sklonku 40. let,
stejně jako princip, že občanství se dědí i po
jednom z rodičů, bez ohledu na místo narození. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že moderní
stát ve středoevropském prostoru je zpravidla republikánského zřízení založeného na vládě práva, z čehož plyne i to, že statusové poměry jsou ovládány právní jistotou a nikoliv
úřední zvůlí. V moderním státě není státní
občanství odpíráno těm, jejichž předci žili
nějakou dobu v zahraničí a státní úředníci je
považují za natolik odrodilé, že právo vyloží
pro jistotu tak, že se stanou cizinci, byť jim
ústavní právo platné v těch nejproblematičtějších obdobích zaručovalo opak.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle obsahu správního spisu se stěžovatel narodil dne 11. 6. 1973 v Argentině.
Jeho otec Carlos Fernando G. R. byl v té době
státním občanem Chile. Stěžovatelova matka
Iris Elizabeth S. se narodila v roce 1946 v Chile a měla československé státní občanství,
které podle § 28 obecného zákoníku občanského nabyla narozením po svém otci Oldřichu S. Nikdy neměla trvalý pobyt na území
České republiky. Její otec Oldřich S. odešel
do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci
Kostěnice, okres Pardubice. Lze mít proto za
to, že měl trvalý pobyt na území pozdější České republiky. Její matka Teresa S. na území
České republiky nikdy trvalý pobyt neměla.
Jádro celého sporu spočívá ve výkladu § 2
odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., který určuje
státní občanství k České socialistické republice ve vztahu k československému státnímu
občanství.
Podle § 2 odst. 2 citovaného zákona
„[č]eskoslovenský státní občan, který se narodil v cizině, je státním občanem republiky,
byl-li k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen
k trvalému pobytu na území republiky ani
na území Slovenské socialistické republiky,
je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny,
na jejím území poslední trvalý pobyt.“
e vztahu k československému státnímu
občanství.
Podle § 2 odst. 2 citovaného zákona
„[č]eskoslovenský státní občan, který se narodil v cizině, je státním občanem republiky,
byl-li k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen
k trvalému pobytu na území republiky ani
na území Slovenské socialistické republiky,
je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny,
na jejím území poslední trvalý pobyt.“
Rozpor mezi stěžovatelem na jedné straně a žalovaným a městským soudem na druhé
straně se týká výkladu pojmu rodiče. Městský
soud, shodně jako žalovaný, vyložil tento pojem v množném čísle a dospěl k závěru, že
pro naplnění podmínky určení státního občanství podle citovaného ustanovení je nutný
trvalý pobyt obou rodičů. Matka stěžovatele
se tak ex lege nikdy nestala českou občankou,
neboť trvalý pobyt na území měl pouze její
otec. V důsledku toho se ani stěžovatel ex lege nemohl stát českým občanem.
Pro posouzení věci je rozhodné, k jaké
změně došlo v důsledku federalizace Československé socialistické republiky. Stěžovatel
má pravdu, že až do účinnosti Listiny základních práv a svobod vycházela koncepce státního občanství z toho, že jde o jednotné československé státní občanství (čl. 5 odst. 1
ústavního zákona o československé federaci
ve znění ústavního zákona č. 125/1970 Sb.)
a československý státní občan je zároveň občanem České republiky nebo Slovenské republiky (čl. 5 odst. 3 citovaného ústavního zákona). Jednalo se tedy o koncepci občanství
„shora“, tzn. že pokud byl někdo občanem federace jako jediného a navenek jednotného
subjektu mezinárodního práva, musel být zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
roveň bezvýjimečně „přirazen“ k jedné
z obou federativních republik tak, že se stal
jejím občanem. Ústavní zákon o federaci tak
skutečně vycházel z toho, že nemá existovat
nikdo, kdo by byl státním občanem federace,
ale zároveň nebyl občanem některé z republik. Potud se Nejvyšší správní soud shoduje
s názorem stěžovatele.
derace jako jediného a navenek jednotného
subjektu mezinárodního práva, musel být zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
roveň bezvýjimečně „přirazen“ k jedné
z obou federativních republik tak, že se stal
jejím občanem. Ústavní zákon o federaci tak
skutečně vycházel z toho, že nemá existovat
nikdo, kdo by byl státním občanem federace,
ale zároveň nebyl občanem některé z republik. Potud se Nejvyšší správní soud shoduje
s názorem stěžovatele.
Zákony federace a jednotlivých republik
však tuto ústavní úpravu nerespektovaly a naopak vycházely z koncepce občanství „zdola“. Zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství (dále jen
„zákon o zásadách občanství“), stanovil, že
státním občanem Československé socialistické republiky (dále „jen československý státní
občan“) je každý státní občan České socialistické republiky a státní občan Slovenské socialistické republiky (§ 1 odst. 1 citovaného zákona)
a že československým státním občanem se
stává ten, kdo nabyl státního občanství České
socialistické republiky nebo státního občanství Slovenské socialistické republiky (§ 1
odst. 2 téhož zákona). Prioritní bylo občanství republik, od něhož se odvozovalo občanství československé, přičemž občanství republiky bylo výlučné (podle § 10 zákona
o zásadách občanství nabytím státního občanství jedné republiky zanikalo státní občanství druhé republiky). Zákon o zásadách
občanství pak za účelem provedení této koncepce v § 3 až § 5 „rozřadil“ československé
občany do obou republik tím, že stanovil pravidla, podle nichž se stávají občany České socialistické republiky, anebo Slovenské socialistické republiky. Zároveň výslovně počítal
se „zbytkovou“ kategorií československých
občanů, kteří podle „rozřazovacích“ pravidel
nenabudou občanství ani jedné z těchto republik a zůstanou pouze československými
státními občany. Takovými osobami byly osoby, u nichž podle pravidel § 3 odst. 1 a 2 zákona o zásadách občanství nebylo možno určit, občany které republiky se stanou. Nabytí
občanství jedné z republik pak tyto osoby
mohly kdykoli za účinnosti zákona o zásadách občanství docílit prohlášením podle § 3
odst. 3 téhož zákona, jehož učinění nebylo,
na rozdíl od prohlášení podle § 4 citovaného
zákona, časově omezeno.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
Na zákon o zásadách občanství navazovaly zákony o státním občanství jednotlivých republik. Pro danou věc je rozhodný § 2 odst. 2
zákona č. 39/1969 Sb. Citovaný zákon, podobně jako federální zákon o zásadách občanství, myslel na situace, kdy ani podle pravidel § 2 nebude možné občanství republiky
určit. Stanovil proto v § 3, že československý
státní občan, jehož státní občanství nelze určit podle § 2, ani se nestane podle zákona Slovenské národní rady státním občanem Slovenské socialistické republiky, si zvolí, chce-li se
stát státním občanem republiky, státní občanství prohlášením. Opět nebyla v zákoně stanovena lhůta, kterou by byla dotyčná osoba
v možnosti učinit toto prohlášení limitována.
situace, kdy ani podle pravidel § 2 nebude možné občanství republiky
určit. Stanovil proto v § 3, že československý
státní občan, jehož státní občanství nelze určit podle § 2, ani se nestane podle zákona Slovenské národní rady státním občanem Slovenské socialistické republiky, si zvolí, chce-li se
stát státním občanem republiky, státní občanství prohlášením. Opět nebyla v zákoně stanovena lhůta, kterou by byla dotyčná osoba
v možnosti učinit toto prohlášení limitována.
Dikce § 2 odst. 2 věty druhé zákona
č. 39/1969 Sb. je pak v kontextu dalších ustanovení zákona zcela jednoznačná. Pojem „rodiče“, tedy množné číslo slova „rodič“, prostým jazykovým významem naznačuje, že se
jedná jak o matku, tak o otce, tedy o oba rodiče. Podmínka stanovená za použití pojmu
„rodiče“ je zcela zřejmá. Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky, museli
mít oba rodiče československého státního
občana před odchodem do ciziny na jejím
území poslední trvalý pobyt. To znamená, že
každý z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky aspoň po určitou
dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela
být splněna podmínka, že jde o poslední trvalý pobyt dotyčného rodiče na území Československé socialistické republiky. Jestliže matka
stěžovatele nikdy na území České socialistické
republiky neměla trvalý pobyt, nemůže již
z povahy věci podmínku danou zákonem
splnit. Vykládat pojem „rodiče“ způsobem, že
může v určitých případech mít význam pouze jako jeden z rodičů, je v rozporu s terminologií užívanou v daném zákoně. Např. v § 8
zákon č. 39/1969 Sb. jasně rozlišuje mezi pojmy „rodiče“ (ve smyslu oba rodiče) a „jeden
z rodičů“ či „druhý z rodičů“ (ve smyslu jeden rodič či druhý rodič). Není proto nejmenší důvod k domněnce, že by zákonodárce
v témže zákoně zacházel s jedním pojmem
odlišnými způsoby. Pokud by tak chtěl učinit,
jistě by to bylo z dikce § 2 odst. 2 věty druhé
zákona č. 39/1969 Sb. patrné. V rovině gramatického a systematického výkladu je tedy
zřejmé, že jak městský soud, tak žalovaný postupovaly při výkladu citovaného ustanovení
správně.
Ani další stěžovatelovy argumenty nemohou na správnosti výše uvedeného závěru nic
změnit.
. Není proto nejmenší důvod k domněnce, že by zákonodárce
v témže zákoně zacházel s jedním pojmem
odlišnými způsoby. Pokud by tak chtěl učinit,
jistě by to bylo z dikce § 2 odst. 2 věty druhé
zákona č. 39/1969 Sb. patrné. V rovině gramatického a systematického výkladu je tedy
zřejmé, že jak městský soud, tak žalovaný postupovaly při výkladu citovaného ustanovení
správně.
Ani další stěžovatelovy argumenty nemohou na správnosti výše uvedeného závěru nic
změnit.
Nelze souhlasit s tezí, že stát neměl v rozhodné době právo se v určité míře „zbavovat“
svých vlastních občanů. Takové právo měl, neboť žádné ustanovení tehdejších ústavních
zákonů tomu nebránilo. Článek 5 odst. 3
ústavního zákona o federaci o tom, že nikdo
nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, byl do tohoto ústavního zákona vtělen až zákonem č. 23/1991 Sb., tedy v roce
1991 (v Ústavě pak shodné ustanovení nalezlo své místo v čl. 12 odst. 2). Za komunistického režimu tedy nic na úrovni ústavního
práva nebránilo zákonodárci proti vůli jednotlivce jeho státoobčanský status modifikovat. V daném případě se zákonodárce rozhodl,
že u určité kategorie československých státních občanů zavede pravidlo, že k tomu, aby
v novém uspořádání vytvořeném federalizací
Československa měli stejně plnohodnotný
státoobčanský status jako ostatní českoslovenští státní občané, musí učinit určitý projev vůle, a sice (pokud jde o daný případ)
prohlášení podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb.
Kategorie těchto československých státních
občanů se zpřísněným režimem byla vymezena tak, aby do ní spadaly osoby, jež mají k Československu vzdálenější a zprostředkovanější
vztah než běžný občan, například potomci
emigrantům s československým státním občanstvím. Je nepochybné, že současný náhled na to, zda „odrodilci“ mají mít přísnější
pravidla pro zachování plnohodnotného státního občanství, by byl zřejmě podstatně jiný,
ale na druhé straně nelze brát tehdejšímu, na
zcela jiných principech stojícímu, státu právo
stanovit pravidla vylučující ze společenství
československých státních občanů ty občany,
jejichž skutečný vztah ke státu byl z jeho pohledu oslaben.
Na obhajobu tehdejší právní úpravy lze
uvést, že příslušná právní úprava poskytovala
učasný náhled na to, zda „odrodilci“ mají mít přísnější
pravidla pro zachování plnohodnotného státního občanství, by byl zřejmě podstatně jiný,
ale na druhé straně nelze brát tehdejšímu, na
zcela jiných principech stojícímu, státu právo
stanovit pravidla vylučující ze společenství
československých státních občanů ty občany,
jejichž skutečný vztah ke státu byl z jeho pohledu oslaben.
Na obhajobu tehdejší právní úpravy lze
uvést, že příslušná právní úprava poskytovala
československému státnímu občanovi, který
nenabyl občanství žádné z republik, velmi
komfortní a časově neomezenou, a pouze na
existenci a účinnost dané právní úpravy vázanou, možnost se vyloučení ze svazku s Československou socialistickou republikou vyhnout
prohlášením podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb. či
podle analogického § 3 zákona č. 206/1968 Sb.
Navíc se nejednalo o zbavení československého státního občanství v pravém slova smyslu,
nýbrž pouze o způsobení jakési státoobčanské impotence. Československý státní občan,
který nenabyl občanství žádné z federativních republik, totiž nemohl své československé státní občanství svému potomku „předat“
jeho narozením, jelikož nebyl schopen mu
„předat“ občanství žádné z republik. A právě
občanství republiky bylo pro potomka zdrojem nabytí československého státního občanství (viz § 1 odst. 2 zákona o zásadách občanství, § 8 odst. 1 až 4 zákona č. 39/1969 Sb., § 8
odst. 1 až 4 zákona č. 206/1968 Sb.). Matka
stěžovatele prohlášení podle § 3 zákona
č. 39/1969 Sb. neučinila, takže stěžovatel se
narodil za situace, kdy mu nemohla „předat“
občanství žádné z republik federace, neboť
žádné neměla. Tato okolnost stěžovateli znemožnila nabýt státní občanství České republiky podle § 1 zákona č. 40/1993 Sb.
Nedůvodný je i stěžovatelův argument založený na rozporu federálního a republikových zákonů o státním občanství s tehdejší
ústavní úpravou (čl. 5 odst. 1 a 3 ústavního
zákona o federaci). V první řadě je nutno zdůraznit, že tehdejší ústavní úprava nemůže být
pro nynější rozhodování kritériem ústavnosti. Tím může být pouze současný ústavní pořádek. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li
soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Ústava nehovoří o tom, že by se zákony vydanými
před účinností Ústavy mělo být nakládáno jinak, např. že by měly být poměřovány tehdejšími ústavními zákony. Ani argument derogací úpravy v § 2 odst. 2 větě druhé zákona
č. 39/1969 Sb. článkem 5 odst. 1 a 3 ústavního
zákona o federaci pro protiústavnost zákonné úpravy, tedy argument, že v daném přípa-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 013
Carlos Javier G. S. proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydání osvědčení o státním *) S účinností od 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Čes- tické republiky*) občanství, o kasační stížnosti žalobce.