I. Ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, požaduje,
aby byla výše poplatků spojených se studiem stanovena přímo ve statutu veřejné vysoké školy. Nepostačuje proto pouhé stanovení rozsahu poplatků ve statutu s tím, že
konkrétní výši stanoví jiný orgán (zde děkan fakulty). II. Rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se
studiem je oprávněn vydat jménem rektora v zastoupení prorektor, pokud bylo takové zastoupení určeno rektorem v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách. Jelikož zákon nespecifikuje formu tohoto určení, může být obsaženo i ve vnitřním předpise vydávaném rektorem (zde v Organizačním řádu Masarykovy
univerzity).
I. Ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, požaduje,
aby byla výše poplatků spojených se studiem stanovena přímo ve statutu veřejné vysoké školy. Nepostačuje proto pouhé stanovení rozsahu poplatků ve statutu s tím, že
konkrétní výši stanoví jiný orgán (zde děkan fakulty). II. Rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se
studiem je oprávněn vydat jménem rektora v zastoupení prorektor, pokud bylo takové zastoupení určeno rektorem v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách. Jelikož zákon nespecifikuje formu tohoto určení, může být obsaženo i ve vnitřním předpise vydávaném rektorem (zde v Organizačním řádu Masarykovy
univerzity).
Školství: poplatek spojený se studiem
dalších zákonů (zákon o vysokých školách)
nosti žalované.
Rozhodnutími
děkana
Ekonomickosprávní fakulty Masarykovy univerzity (správní orgán I. stupně) ze dne 1. 12. 2011 a 3. 9.
2012 byly žalobkyni vyměřeny poplatky za
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
asistentů i vedoucích oddělení.“ (citováno ze
stanoviska policejního ombudsmana z roku
2012, blíže nedatovaného, k návrhu novely vyhlášky o osobnostní způsobilosti, jež byla posléze realizována vyhláškou č. 474/2012 Sb.,
kterou se mění vyhláška o osobnostní způsobilosti; http://www.mvcr.cz/soubor/novela-
-vyhlasky-web-pdf.aspx).
[43] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že
krajský soud dospěl ve svém rozsudku ke správnému právnímu závěru, že rozhodnutí služebního
funkcionáře o propuštění a následné rozhodnutí odvolacího orgánu jsou nepřezkoumatelná.
Správný je rovněž závěr krajského soudu, dle
kterého v předmětných řízeních došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem, u něhož nelze vyloučit, že
mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Z toho důvodu vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení krajského soudu v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou
s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
prodlouženou dobu studia v obou případech
ve výši 15 000 Kč. Prorektor Masarykovy univerzity (správní orgán II. stupně) pak rozhodnutí I. stupně potvrdil dne 21. 2. 2012
a 26. 10. 2012 a žádosti žalobkyně o prominutí nebo snížení vyměřeného poplatku zamítl.
Žalobkyně podala proti uvedeným rozhodnutím žalobu u Krajského soudu v Brně.
Krajský soud napadená rozhodnutí rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, čj. 62 Af 38/2012-215,
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Při rozhodování vyšel z toho, že podle § 58
odst. 8 a § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách je to pouze rektor, kdo rozhoduje o žádosti studenta o přezkoumání rozhodnutí
o vyměření poplatku spojeného se studiem.
V posuzované věci však rozhodoval „z pověření rektora“ prorektor (údajné pověření
rektorem pouze slovně zmínil u svého podpisu rozhodnutí).
udkem ze dne 16. 5. 2013, čj. 62 Af 38/2012-215,
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Při rozhodování vyšel z toho, že podle § 58
odst. 8 a § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách je to pouze rektor, kdo rozhoduje o žádosti studenta o přezkoumání rozhodnutí
o vyměření poplatku spojeného se studiem.
V posuzované věci však rozhodoval „z pověření rektora“ prorektor (údajné pověření
rektorem pouze slovně zmínil u svého podpisu rozhodnutí).
Ustanovení § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách jednoznačně stanoví povinnost
veřejné vysoké školy uvést výši poplatků spojených se studiem přímo v jejím statutu. Ve
Statutu Masarykovy univerzity (dále jen „Statut“) však není výše těchto poplatků stanovena. Stanovení výše poplatků přímo ve statutu
skýtá určité právní záruky, které opatření děkana nemá. Zaručena je mimo jiné rigidita výše poplatků, jež je věcným důvodem, pro který je třeba nad rámec doslovného jazykového
výkladu § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách dovodit povinnost stanovit ve statutu
kromě jiného i konkrétní výši poplatků. Nelze proto podle soudu akceptovat, aby výše
poplatků nebyla určena ve statutu veřejné vysoké školy a aby zároveň povinnost nebo pravomoc určení výše poplatků byla realizována
nezákonnou delegací na orgán vysoké školy
(na rektora), či dokonce v prvním stupni na
orgán fakulty (na děkana), jak je tomu v posuzované věci. Ustanovení § 24 odst. 2 zákona o vysokých školách umožňující delegaci
„v jiných věcech“ nelze pokládat za speciální
k § 6 odst. 1 ani k § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách. Rozhodnutí I. stupně, ani rozhodnutí II. stupně nejsou nicotná, ale způsob
stanovení poplatku je nezákonný, neboť vychází z nezákonné aplikace § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž
namítla, že zákon o vysokých školách neobsa-
na o vysokých školách umožňující delegaci
„v jiných věcech“ nelze pokládat za speciální
k § 6 odst. 1 ani k § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách. Rozhodnutí I. stupně, ani rozhodnutí II. stupně nejsou nicotná, ale způsob
stanovení poplatku je nezákonný, neboť vychází z nezákonné aplikace § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách.
Proti rozsudku krajského soudu podala
žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž
namítla, že zákon o vysokých školách neobsa-
huje přímý příkaz uvést konkrétní výši poplatků přímo ve statutu. Znění Statutu schválil Akademický senát Masarykovy univerzity
a následně jej Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy registrovalo, čímž dle § 36
odst. 3 zákona o vysokých školách potvrdilo,
že je v souladu se zákonem. Pokud však soud
argumentuje potřebou rigidity výše poplatků, není to v souladu s ustanoveními zákona
o vysokých školách o vyhlašování základu pro
jejich stanovení i o zveřejňování jejich výše,
neboť zákon v obou případech stanoví povinnou roční frekvenci. Nejde ani o nezákonnou
delegaci pravomoci na jiný orgán. Výše poplatků je ve Statutu vymezena dolní a horní
hranicí. Děkan je povinen tuto výši respektovat. Výklad soudu neodpovídá ani kontextu
komplexní úpravy poplatků spojených se
studiem provedené § 58 zákona o vysokých
školách. Z dikce odstavce 6 je zřejmé, že zveřejnění výše poplatků je odděleno od způsobu určení výše, formy placení a splatnosti. Logický, jazykový i systematický výklad vyvrací
názor, že se konkrétní výše poplatků statutem
zveřejňuje, a musí proto být přímo ve statutu
uvedena. Správnost úpravy výše poplatků Statutem nepřímo potvrzuje zveřejněné znění
návrhu novely zákona o vysokých školách.
Dále soud dle stěžovatelky nechal bez povšimnutí § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách, dle kterého rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Na to navazují čl. 7
Statutu a Organizační řád Masarykovy univerzity (dále jen „Organizační řád“), obsahující
v čl. 5 odst. 2 písm. b) bodu 4 výslovné pověření ve věci rozhodujícího prorektora. Při
uplatnění názoru soudu by funkce prorektorů ztratily smysl a činnost většiny vysokých
škol by byla paralyzována.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského
soudu. Primárně sice požadovala prohlášení
obou rozhodnutí za nicotná, ale krajský soud
ji přesvědčivostí a moudrostí své argumentace zcela přesvědčil o „pouhé“ nezákonnosti
obou rozhodnutí. Dikce zákona je jasná, ale
zcela ve prospěch argumentace žalobkyně.
Pokud by byl zákon tak zřejmý, jak tvrdí stěžovatelka, zřejmě by nevznikla potřeba jeho
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
í ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského
soudu. Primárně sice požadovala prohlášení
obou rozhodnutí za nicotná, ale krajský soud
ji přesvědčivostí a moudrostí své argumentace zcela přesvědčil o „pouhé“ nezákonnosti
obou rozhodnutí. Dikce zákona je jasná, ale
zcela ve prospěch argumentace žalobkyně.
Pokud by byl zákon tak zřejmý, jak tvrdí stěžovatelka, zřejmě by nevznikla potřeba jeho
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
novelizace. Případná připravovaná novelizace potvrzuje právní názor žalobkyně a krajského soudu. Pokud by mělo dojít k vyloučení studentů na rozhodování o výši poplatků
za studium, pak to není žádoucí. Ustanovení
§ 58 odst. 6 zákona o vysokých školách není
kompetenční normou, nestanovuje pravomoc, o jejíž delegaci by se následně mohlo
uvažovat, nýbrž stanovuje, že výše poplatku
je uvedena ve statutu vysoké školy. Pravomoc
stanovit výši poplatků je součástí pravomoci
přijmout statut a nelze ji z ní nijak vyčlenit
a přenést na orgány fakulty, jak to učinila stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Z uvedeného je patrné, že Statut nestanoví přesnou výši poplatku za prodlouženou dobu studia, nýbrž pouze rozsah, v rámci
něhož určuje konkrétní výši poplatků pro
příslušný akademický rok svým opatřením
děkan po projednání v akademickém senátu
fakulty. V posuzované věci je přitom sporné,
zda tato úprava Statutu je v souladu s § 58
odst. 6 zákona o vysokých školách, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud má shodně s krajským soudem za to, že zákon o vysokých školách zcela explicitně vyjadřuje požadavek,
aby byla výše poplatků spojených se studiem
stanovena přímo ve statutu veřejné vysoké
školy. Hovoří-li § 58 odst. 6 věta druhá zákona
o vysokých školách o výši poplatku, zjevně
tím má na mysli požadavek, aby byla ve statutu určena konkrétní částka poplatků nebo
alespoň určeno zcela jednoznačné pravidlo
(vzorec) pro výpočet konkrétní částky poplatků. Jiný závěr by byl ve zjevném rozporu s jazykovým výkladem tohoto ustanovení. Ačkoliv by obecně jazykový výklad mohl být
vyvrácen výkladem systematickým, teleologickým či například výkladem ústavně konformním, v daném případě tomu tak není.
Stěžovatelka proti uvedenému výkladu argumentuje kontextem § 58 zákona o vysokých školách, z jehož odstavce 6 je zřejmé, že
zveřejnění výše poplatků je odděleno od způ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
sobu určení výše, formy placení a splatnosti
poplatků statutem. Podle stěžovatelky tak logický, jazykový i systematický výklad vyvrací
názor, že se konkrétní výše poplatků statutem zveřejňuje.
ústavně konformním, v daném případě tomu tak není.
Stěžovatelka proti uvedenému výkladu argumentuje kontextem § 58 zákona o vysokých školách, z jehož odstavce 6 je zřejmé, že
zveřejnění výše poplatků je odděleno od způ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
sobu určení výše, formy placení a splatnosti
poplatků statutem. Podle stěžovatelky tak logický, jazykový i systematický výklad vyvrací
názor, že se konkrétní výše poplatků statutem zveřejňuje.
Je nutno stěžovatelce přisvědčit v tom, že
povinnost zveřejnit výši poplatku je oddělena od povinnosti stanovit výši poplatků statutem (poznámka soudu: zákon neupravuje
povinnost stanovit způsob určení výše, jak
uvádí stěžovatelka). Jedná se o dvě zcela samostatné povinnosti vysoké školy. Ovšem
krajský soud netvrdil, že by tomu mělo být jinak. Stejně tak nevyslovil, že by se konkrétní
výše poplatků statutem zveřejňovala. Ve statutu musí být konkrétní výše určena a posléze musí být také konkrétní výše zveřejněna.
Ke zveřejnění pak musí docházet každoročně, na rozdíl od určení konkrétní výše. Ta může být řadu let neměnná. Logický, jazykový
i systematický výklad tedy skutečně mohou
vyvracet (nikým nevyslovený) názor, že se
konkrétní výše poplatků statutem zveřejňuje,
nicméně rozhodně nevyvrací závěr, že musí
být konkrétní výše (popř. jasné pravidlo pro
určení konkrétní výše) určena ve statutu vysoké školy.
Kromě toho stěžovatelka argumentuje
i připravovanou novelou zákona o vysokých
školách s tím, že navržená úprava jeho § 58
odst. 6 údajně zní: „Výši poplatků spojených
se studiem pro příští akademický rok stanoví a zveřejní na úřední desce veřejné vysoké
školy rektor před termínem pro podávání
přihlášek ke studiu. Pravidla pro stanovení
výše, formu placení a splatnost poplatků určí statut veřejné vysoké školy.“ Bez ohledu na
to, v jaké fázi se stěžovatelkou tvrzená příprava této novely nachází, má Nejvyšší správní
soud shodně s žalobkyní za to, že tato skutečnost naopak potvrzuje závěry krajského soudu. Jazykový výklad stávajícího znění § 58
odst. 6 zákona o vysokých školách považuje
zdejší soud za zřejmý. Tvrzenou novelizaci,
pokud je skutečně připravována, pak nelze
považovat za nic jiného, než za snahu o změnu stávající úpravy. Nově by totiž § 58 odst. 6
zákona o vysokých školách měl obsahovat
pravidlo zcela odlišné od stávající právní
úpravy. Jelikož nezazněl žádný skutečně pádný argument vyvracející výše předestřený
zcela jednoznačný jazykový výklad stávajícího § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách,
jen stěží lze hovořit o výkladových pochybnostech, které by údajně měly být novelizací
odstraněny.
k nelze
považovat za nic jiného, než za snahu o změnu stávající úpravy. Nově by totiž § 58 odst. 6
zákona o vysokých školách měl obsahovat
pravidlo zcela odlišné od stávající právní
úpravy. Jelikož nezazněl žádný skutečně pádný argument vyvracející výše předestřený
zcela jednoznačný jazykový výklad stávajícího § 58 odst. 6 zákona o vysokých školách,
jen stěží lze hovořit o výkladových pochybnostech, které by údajně měly být novelizací
odstraněny.
Na podporu jazykového výkladu § 58
odst. 6 zákona o vysokých školách naopak
předkládají krajský soud a žalobkyně další argumenty. Krajský soud především poukazuje
na požadavek rigidity poplatků spojených se
studiem. Žalobkyně kromě toho zdůrazňuje
požadavek, aby se na určení výše poplatků
podíleli také studenti vysoké školy. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s názorem, že stávající právní úprava požadavkem na určení
výše poplatků přímo ve statutu vysoké školy
vykazuje atribut rigidity poplatků a že také
zakládá právo studentů podílet se na procesu
jejich určování. Vyplývá to z povinnosti stanovit výši poplatků ve statutu vysoké školy ve
spojení s povinností dodržet proces přijetí
statutu. Podle § 9 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách totiž akademický senát veřejné vysoké školy „na návrh rektora nebo na
základě postoupení předpisu akademickým
senátem fakulty schvaluje vnitřní předpisy
vysoké školy a jejich součástí“. Podle § 8
odst. 1 věty druhé přitom třetinu až polovinu
jeho členů tvoří studenti.
Nejvyšší správní soud přitom s ohledem
na jednoznačnost jazykového výkladu zákona
nepokládá za rozhodné, zda bylo naplnění
zmíněných požadavků skutečně účelem zákonné úpravy, nebo jde „pouze“ o její důsledky. V každém případě jsou tyto atributy stávající právní úpravy plně legitimní a hodné
ochrany. (...)
Jak vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141,
veřejnou vysokou školu je nutné vnímat jako
právnickou osobu svého druhu s charakteristickými rysy veřejnoprávní korporace, realizující jak korporativní veřejnou samosprávu,
tak státní správu, která na ni byla přenesena.
„Veřejná vysoká škola, resp. její orgány rozhodující o právech a povinnostech studentů
vystupují nikoli nezávisle na svém charakte-
ru veřejné korporace, ale právě z důvodu
svého charakteru veřejné korporace, tedy jako nositelé pravomocí.“
As 1/2009-141,
veřejnou vysokou školu je nutné vnímat jako
právnickou osobu svého druhu s charakteristickými rysy veřejnoprávní korporace, realizující jak korporativní veřejnou samosprávu,
tak státní správu, která na ni byla přenesena.
„Veřejná vysoká škola, resp. její orgány rozhodující o právech a povinnostech studentů
vystupují nikoli nezávisle na svém charakte-
ru veřejné korporace, ale právě z důvodu
svého charakteru veřejné korporace, tedy jako nositelé pravomocí.“
Bez ohledu na to, zda konkrétní pravomoc představuje výkon samosprávy nebo
přenesené státní správy, je veřejná vysoká
škola vždy vázána zákonem. Platí pro ni totiž
zásada, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen
při zachování základních práv a svobod (čl. 4
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Při
ukládání povinností je tak i pro samosprávu
určující primárně zákonná úprava, v jejíchž
mezích se musí pohybovat. To platí jak pro
tvorbu vnitřních předpisů veřejné vysoké
školy, tak pro jejich následnou aplikaci při
rozhodování o právech a povinnostech adresátů. Pro účely nyní projednávaného případu
lze z této obecné zásady extrahovat několik
pravidel. V prvé řadě nemohou vnitřní předpisy veřejné vysoké školy stanovit pravidla
v rozporu se zákonem. Dále pokud zákon
předpokládá, že určitá otázka bude upravena
v konkrétním vnitřním předpise, nemůže si
veřejná vysoká škola pro tuto úpravu svévolně zvolit jinou formu vnitřního předpisu, či
dokonce akt, který ani nemá povahu vnitřního předpisu. A nakonec adresátům veřejnosprávního působení veřejné vysoké školy nemohou být ukládány práva a povinnosti na
základě vnitřních předpisů a jiných aktů, které jsou v rozporu s výše uvedenými pravidly.
Nutno poznamenat, že případný nesoulad vnitřního předpisu se zákonem, nemůže
být zhojen tím, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy provede podle § 36 odst. 2
zákona o vysokých školách registraci vnitřního předpisu. Vyhovění žádosti o registraci je
aktem aplikace práva a úsudek o souladu či rozporu se zákonem (viz odst. 3 uvedeného ustanovení), navíc v případě provedení registrace
nijak nezdůvodněný, nemůže být považován za
obecně závazný. Registrace vnitřního předpisu
proto nemůže bránit následnému posouzení
souladu vnitřního předpisu se zákonem
v konkrétní věci.
Stanoví-li tedy zákon o vysokých školách,
že výše poplatků za studium má být stanovena statutem veřejné vysoké školy, nepostaču-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
dek o souladu či rozporu se zákonem (viz odst. 3 uvedeného ustanovení), navíc v případě provedení registrace
nijak nezdůvodněný, nemůže být považován za
obecně závazný. Registrace vnitřního předpisu
proto nemůže bránit následnému posouzení
souladu vnitřního předpisu se zákonem
v konkrétní věci.
Stanoví-li tedy zákon o vysokých školách,
že výše poplatků za studium má být stanovena statutem veřejné vysoké školy, nepostaču-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
je pouhé stanovení rozsahu poplatků ve statutu s tím, že konkrétní výši stanoví jiný orgán
– děkan fakulty. Taková úprava je v přímém
rozporu se zněním zákona. Výslovné určení
konkrétního vnitřního předpisu, v němž má
být obsažena výše poplatků za studium, je zákonným limitem samosprávy veřejné vysoké
školy. Postup stěžovatelky tedy představuje
delegaci pravomoci, která je v rozporu se zákonem o vysokých školách. Článek 12 odst. 1
Přílohy č. 6 Statutu, stejně jako všechna opatření děkana fakulty vydaná na základě tohoto
ustanovení, jsou v části týkající se výše poplatků spojených se studiem v rozporu s § 58
odst. 6 zákona o vysokých školách. Žalobkyni
proto nemohl být na základě nich vyměřen
poplatek za prodlouženou dobu studia. Krajský soud tedy správně vyhodnotil rozhodnutí
II. stupně i
jim předcházející rozhodnutí
I. stupně jako nezákonná.
Dále stěžovatelka brojí proti závěru krajského soudu, že napadená rozhodnutí byla
v rozporu se zákonem o vysokých školách vydána prorektorem. Oprávnění prorektora totiž vyplývalo z § 10 odst. 4 zákona o vysokých
školách, čl. 7 Statutu a čl. 5 odst. 2 písm. b)
bod 4. Organizačního řádu. Ačkoliv Nejvyšší
správní soud dává v této části stěžovatelce za
pravdu, nemůže to být důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku. Zrušení rozhodnutí
obou stupňů je totiž vystaveno na důvodu, který v řízení o kasační stížnosti obstál (viz výše).
Podle § 58 odst. 8 zákona o vysokých školách „[r]ozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem podle odstavce 3 nebo odstavce 4 se vydává alespoň 90 dnů před
splatností poplatku. Rektor může v rámci
rozhodování o žádosti o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se
studiem vyměřený poplatek snížit, prominout nebo odložit termín jeho splatnosti
s přihlédnutím zejména ke studijním výsledkům a sociální situaci studenta podle zásad
uvedených ve statutu veřejné vysoké školy.“
Podle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách „[s]tudent může do 30 dnů ode dne, kdy
mu bylo rozhodnutí podle odstavce 3 doručeno, požádat o přezkoumání rozhodnutí;
zmeškání této lhůty lze ze závažných důvo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
jeného se
studiem vyměřený poplatek snížit, prominout nebo odložit termín jeho splatnosti
s přihlédnutím zejména ke studijním výsledkům a sociální situaci studenta podle zásad
uvedených ve statutu veřejné vysoké školy.“
Podle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách „[s]tudent může do 30 dnů ode dne, kdy
mu bylo rozhodnutí podle odstavce 3 doručeno, požádat o přezkoumání rozhodnutí;
zmeškání této lhůty lze ze závažných důvo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
dů prominout. Žádost se podává orgánu,
který rozhodnutí vydal. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti pouze vyhovět a rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor
změní nebo zruší rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy nebo její součásti. Rozhodnutí o disciplinárním přestupku
a o vyloučení ze studia podle § 67 zruší
i v případě, že dodatečně vyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly zastavení řízení. Žádost o přezkoumání rozhodnutí vydaného podle odstavce 3 písm. f) má vždy
odkladný účinek.“
Podle § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách „[r]ektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Prorektory jmenuje a odvolává rektor.“
Podle čl. 7 odst. 1 Statutu „[p]rorektoři
zastupují rektora na jim určeném úseku
a jejich právní postavení je dáno § 10 odst. 4
[zákona o vysokých školách], tímto Statutem
a ostatními vnitřními předpisy Masarykovy
univerzity“.
Podle odstavce 4 věty třetí Přílohy č. 2 Statutu „[v]nitřní organizaci rektorátu stanoví
[Organizační řád], který vydává rektor“.
Podle čl. 5 odst. 2 písm. b) Organizačního
řádu jsou funkčními místy na centrální úrovni prorektoři. „Zabezpečením komplexního
koordinovaného postupu ve specifických oblastech činnosti rektor pověřuje prorektory.
Prorektory jmenuje a odvolává rektor po
projednání v Akademickém senátu Masarykovy univerzity. Prorektoři jsou trvalými zástupci rektora ve svěřených oblastech činnosti, v nichž jednají jeho jménem, není-li ve
Statutu, tomto organizačním řádu a dalších
vnitřních normách Masarykovy univerzity
uvedeno jinak. Prorektoři metodicky řídí,
kontrolují a koordinují činnosti součástí Masarykovy univerzity v oblastech své působnosti.“ Citované ustanovení následně uvádí
v bodu 4 také svěřené oblasti činnosti prorektora pro záležitosti studentů a demonstrativní
výčet jeho pravomocí. Mezi svěřené oblasti
patří mimo jiné řízení agendy poplatků spo-
Bc. Anna P. proti Masarykově univerzitě o poplatek spojený se studiem, o kasační stíž- psychologů) zahaleny tajemstvím a žalobce
je nucen dodatečně si domýšlet jen z dílčích
informací a indicií, z jakého důvodu byl asi na
psychologické vyšetření odeslán a v čem by
nejspíš mohla jeho osobnost nevyhovovat požadavkům policejní služby, je v právním státě
zcela nepředstavitelná. [42] V této souvislosti lze poznamenat, že
problém odkrytý v této věci se jeví být problémem systémovým, o čemž svědčí např. veřejně dostupná informace na internetových
stránkách Ministerstva vnitra, resp. ombudsmana Policie České republiky a Hasičského záchranného sboru České republiky: „Je zde důvodné podezření z netransparentního způsobu
narušování oprávněných zájmů příslušníků
Policie České republiky. Postup psychologů bezpečnostního sboru, včetně přezkumného řízení, je nepřezkoumatelný. [...] V roce 2010 [bylo z důvodů ztráty osobnostní způsobilosti]
propuštěno 6 policistů, o rok později, tedy
vloni jich bylo 12, a to včetně radů, vrchních