k čí. 11 Listiny základních práv a svobod S ohledem na ústavní ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) jako jednoho ze základních lidských práv nelze až na výjimky dané důleži- tým veřejným zájmem nikoho nutit, aby zachoval svoji stavbu, nemá-li na tom zájem a chce-li ji odstranit ($ 128 stavebního zákona z roku 2006), ať již z jakýchkoli důvodů.
k čí. 11 Listiny základních práv a svobod S ohledem na ústavní ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) jako jednoho ze základních lidských práv nelze až na výjimky dané důleži- tým veřejným zájmem nikoho nutit, aby zachoval svoji stavbu, nemá-li na tom zájem a chce-li ji odstranit ($ 128 stavebního zákona z roku 2006), ať již z jakýchkoli důvodů.
C...) Stěžovatelé v žalobě mimo jiné pou- kazovali na to, že se krajský úřad nezabýval otázkou, zda „ohlášení“ záměru odstranit stavbu je relevantním právním úkonem, na jehož základě mohl stavební úřad ve věci jed- nat a od jehož učinění mohla běžet lhůta ve smyslu $ 128 odst. 3 stavebního zákona. (...) Krajský soud na základě žalobní námitky neurčitosti ohlášení podle obsahu správního spisu posoudil obsah podání a dospěl k závě- ru, že je zcela určité a způsobilé vyvolat práv- ní účinky, jež s jeho podáním stavebnímu úřa- du spojuje stavební zákon. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu ztotožňuje: Podle $ 128 odst. 1 stavebního zákona je vlastník stavby povinen ohlásit stavebnímu úřadu záměr odstranit stavbu, s výjimkou sta- veb uvedených v $ 103, nejde-li o stavbu, v níž je přítomen azbest. Jde-li o stavby, které vyžadují stavební povolení nebo ohlášení po- dle $ 104 odst. 2 písm. a) až e), připojí k ohlá- šení dokumentaci bouracích prací a doklad prokazující vlastnické právo ke stavbě, po- kud stavební úřad nemůže existenci takové- ho práva ověřit v katastru nemovitostí. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení lze stavbu odstranit, pokud stavební úřad do 30 dnů ode dne ohlášení takového záměru nesdělí, že k odstranění je třeba povolení. Po- dle odstavce 7 citovaného ustanovení stanoví náležitosti ohlášení, dokumentace bouracích prací a povolení prováděcí právní předpis. Podle $ 15 vyhlášky č. 526/2006 Sb. ohlášení odstranění stavby, terénních úprav a zařízení její vlastník podává na formuláři, jehož obsa- hové náležitosti jsou stanoveny v příloze č. 7 k této vyhlášce. K ohlášení se připojí přílohy uvedené v části B přílohy č. 7 k této výhlášce. Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil v rozsudku ze dne 25. 6. 2009, čj. 7 As 10/2009-86, že „[i]nstitut ohlášení stavby vy- chází ze zásady, že omezovat svobodu jedin- ce pří výkonu jeho vlastnického práva nebo jiného práva, jež mu z hlediska soukromo- právního zakládá možnost stavět, lze veřej- noprávními požadavky (v procesní rovině např. vyžadováním stavebního povolení ne- bo jiného obdobného souhlasu ke stavbě) jen v té míře, v jaké je to nezbytné k ochraně veřejného zájmu.“ Tento závěr lze vztáhnout i na postup vlastníka stavby, který se rozhod- ne stavbu ve svém vlastnictví zbourat. Nezpo- chybnitelnou součástí vlastnického práva je právo naložit s předmětem vlastnictví i způ- sobem, jenž spočívá v odstranění tohoto 227 2211 předmětu (demolice stavby). Stavební úřad pak může na základě zákona do realizace vlastnického práva autoritativně zasáhnout, a tím základní právo omezit, ovšem jen z dů- vodů specifikovaných ve stavebním zákoně, jimiž jsou ohrožení veřejného zájmu a práv ji- ných osob. Stavební zákon za účelem ochra- ny veřejného zájmu a dotčených práv jiných osob upravil režim postupu stavebního úřa- du, který odpovídá prioritě soukromého vlastnického práva před ingerencemi státu, které nejsou ve velké řadě případů potřebné. Stavební zákon tedy nezakotvil u všech sta- veb např. pouze povolovací režim, ale naopak s ohledem na povahu vlastnického práva jako jednoho ze základních práv zakotvil režim ohlašovací spojený se vznikem práva odstra- nit stavbu bez povolení, pokud stavební úřad v zákonné lhůtě nedojde k závěru, že jsou v případě předmětné stavby dány důvody pro uplatnění režimu povolovacího. Stavební úřad je proto povinen na základě ohlášení vlastníka stavby ve vymezené lhůtě posoudit, zda je nutno odstranění stavby projednat s dotčenými orgány pro možnost narušení veřejného zájmu, např. ochrana památek, pří- rody a krajiny, a s osobami, jejichž práva by byla výkonem vlastnického práva (demolice nemovitosti) zasažena, např. osoby, jimž svědčí zástavní či jiná věcná práva k před- mětné stavbě. Rozhodně ovšem stavební úřad není v rámci své úvahy oprávněn posu- zovat budoucí stavební záměry vlastníka, jenž se rozhodne svoji stavbu zbourat. Ochra- na veřejného zájmu přísluší v právním státě pouze státním orgánům, které k prosazení ochrany veřejného zájmu disponují pravo- mocemi, které vykonávají v souladu se zása- dami zákonnosti, rovnosti, proporcionality a dobré správní praxe. Tvrzení stěžovatelů, že jsou to oni, kteří v předmětném stavebním 228 řízení jako jediní prosazují veřejný zájem, tak není opodstatněné. Nejvyšší správní soud si je vědom, že při výkonu státní správy může docházet k excesům tak, že není dodržen zá- konem stanovený postup, a v důsledku toho není náležitě chráněn veřejný zájem. V dů- sledku toho může např. být nenávratně od- straněna hodnotná kulturní památka. To však podle obsahu správního spisu není případ odstraňované stavby. Řešením těchto excesů však nemůže být obecné zpřísnění režimu odstranění stavby, neboť něco takového by neproporcionálně omezilo vlastnická práva vlastníků bouraných staveb, již tak významně omezovaná veřejnoprávní regulací stavební činnosti. Až na výjimky dané důležitým veřej- ným zájmem není důvodu nikoho nutit, aby zachoval svoji stavbu, nemá-li na tom zájem a chce-li ji zbourat, ať již z jakýchkoli důvodů. Zbyrokratizování celého procesu odstranění stavby jako projevu vlastnického práva, k ně- muž by povolovací režim u všech staveb bez rozdílu vedl, navíc nemůže zabránit výskytu zmiňovaných excesů a garantovat, že nedo- jde např. k úmyslnému porušení zákona při povolování odstranění konkrétní stavby. Všechny výše uvedené úvahy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že právní úprava od- stranění stavby, která je na projednávanou věc aplikována, nevykazuje ústavní deficity a adekvátním způsobem umožňuje vlastní- kům nakládat s jejich vlastnictvím, a přitom v případech, kdy je to potřebné, chránit veřej- ný zájem, který může být se zájmy vlastníků v rozporu. Nejvyšší správní soud proto nemá za to, že by uvedenou právní úpravou zákono- dárce vybočil z ústavních mezí své diskrece. Proto neshledal důvod předložit ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh Ústavnímu soudu na zrušení $ 128 odst. 2 stavebního zákona. C 2212 Daň z přidané hodnoty: technické zhodnocení na najatém majetku ký 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty Přenechá-li nájemce po ukončení nájmu pronajímateli za úplatu technické zhod- nocení provedené nájemcem na najatém majetku v průběhu nájemního vztahu se souhlasem pronajímatele, jedná se o poskytnutí služby spočívající v poskytnutí prá- va využití jiné majetkově využitelné hodnoty podle $ 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V takovém případě se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem ukončení nájmu.
a) Ing. arch. Vladimír M., b) Marie M., c) Zdeněk Č., d) Ing. David P., e) Jaroslava P.
rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatelů doručena dne 22. 3. 2010 podle obsahu soudního spisu není zřejmé, že by se stěžovatelé k výzvě jakkoli vyjádřili. Námitka pochybení krajského soudu v tom smyslu, že „sám způsobil“, že ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, tak není důvodná. Byli to stěžovatelé, kteří se tím, že nevyslovili nesouhlas s rozhodnutím bez jednání, zbavili možnosti, aby věc byla projednána za jejich přítomnosti.
Stěžovatelé v žalobě mimo jiné poukazovali na to, že se krajský úřad nezabýval otázkou, zda „ohlášení“ záměru odstranit stavbu je relevantním právním úkonem, na jehož základě mohl stavební úřad ve věci jednat a od jehož učinění mohla běžet lhůta ve smyslu ust. 128 odst. 3 stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud v souvislosti s formulací žalobního bodu v žalobě stěžovatelů nejprve odkazuje na judikaturu týkající se problematiky doplnění a konkretizace žalobního bodu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS a dostupném na www.nssoud.cz, již dříve uvedl, že „ (u)stanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. (…) Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného“ Dále v rozsudku ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil právní názor, podle kterého „za žalobní bod, u něhož je třeba se pokusit o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné.“ Dále v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 2 As 69/2008 - 148, dostupném na www.nssoud.cz, zdejší soud uvedl, že „Pokud jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Jestliže, ale žaloba obsahuje alespoň v hrubých rysech vymezený žalobní bod, není na místě ji odmítat, nýbrž je třeba žalobce podle § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat k doplnění žalobního bodu, tak aby mohl být soudem přezkoumán (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, č. j. 2 Azs 105/2004 - 35, nebo ze dne 28. 6. 2007, č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, oba dostupné na www.nssoud.cz).“
S ohledem na citované judikatorní závěry krajský soud nepochybil, pokud posoudil žalobní bod neurčitosti ohlášení formulovaný stěžovateli jako natolik konkrétní, že nebrání projednatelnosti žaloby. Krajský soud proto zcela správně nevyzval stěžovatele ke konkretizaci tohoto žalobního bodu. Neurčitost ohlášení a jeho právní relevance pak byla otázkou, jíž se krajský soud v přezkumném řízení mimo jiné zabýval. Za těchto okolností nebylo důvodu, aby vyzýval stěžovatele ještě k další konkretizaci, neboť vyzývat žalobce k případné další (podrobnější) konkretizaci není zákonnou povinností krajského soudu, pokud žalobní námitky odpovídají kriteriím projednatelnosti žaloby (§ 37 odst. 2, 3, § 71 odst. 1 s. ř. s.) Takový postup by naopak představoval porušení zásady zákonnosti (postup soudů v řízení podle pravidel stanovených zákonem) a porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení, a tím také práva na spravedlivý proces.
Krajský soud na základě žalobní námitky neurčitosti ohlášení podle obsahu správního spisu posoudil obsah podání a dospěl k závěru, že je zcela určité a způsobilé vyvolat právní účinky, jež s jeho podáním stavebnímu úřadu spojuje stavební zákon. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu ztotožňuje.
Podle ust. § 128 odst. 1 stavebního zákona je vlastník stavby povinen ohlásit stavebnímu úřadu záměr odstranit stavbu, s výjimkou staveb uvedených v § 103, nejde-li o stavbu, v níž je přítomen azbest. Jde-li o stavby, které vyžadují stavební povolení nebo ohlášení podle § 104 odst. 2 písm. a) až e), připojí k ohlášení dokumentaci bouracích prací a doklad prokazující vlastnické právo ke stavbě, pokud stavební úřad nemůže existenci takového práva ověřit v katastru nemovitostí. Podle odst. 2 věty první citovaného ustanovení lze stavbu odstranit, pokud stavební úřad do 30 dnů ode dne ohlášení takového záměru nesdělí, že k odstranění je třeba povolení. Podle odst. 7 citovaného ustanovení stanoví náležitosti ohlášení, dokumentace bouracích prací a povolení prováděcí právní předpis. Podle ust. § 15 vyhlášky č. 526/2006 Sb. ohlášení odstranění stavby, terénních úprav a zařízení její vlastník podává na formuláři, jehož obsahové náležitosti jsou stanoveny v příloze č. 7 k této vyhlášce. K ohlášení se připojí přílohy uvedené v části B přílohy č. 7 k této vyhlášce.
Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil v rozsudku ze dne 25. 6. 2009, č. j. 7 As 10/2009 – 86, že „(i)nstitut ohlášení stavby vychází ze zásady, že omezovat svobodu jedince při výkonu jeho vlastnického práva nebo jiného práva, jež mu z hlediska soukromoprávního zakládá možnost stavět, lze veřejnoprávními požadavky (v procesní rovině např. vyžadováním stavebního povolení nebo jiného obdobného souhlasu ke stavbě) jen v té míře, v jaké je to nezbytné k ochraně veřejného zájmu.“ Tento závěr lze vztáhnout i na postup vlastníka stavby, který se rozhodne stavbu ve svém vlastnictví zbourat. Nezpochybnitelnou součástí vlastnického práva je právo naložit s předmětem vlastnictví i způsobem, jenž spočívá v odstranění tohoto předmětu (demolice stavby). Stavební úřad pak může na základě zákona do realizace vlastnického práva autoritativně zasáhnout, a tím základní právo omezit, ovšem jen z důvodů specifikovaných ve stavebním zákoně, jimiž jsou ohrožení veřejného zájmu a práv jiných osob. Stavební zákon za účelem ochrany veřejného zájmu a dotčených práv jiných osob upravil režim postupu stavebního úřadu, který odpovídá prioritě soukromého vlastnického práva před ingerencemi státu, které nejsou ve velké řadě případů potřebné. Stavební zákon tedy nezakotvil u všech staveb, např. pouze povolovací režim, ale naopak s ohledem na povahu vlastnického práva jako jednoho ze základních práv zakotvil režim ohlašovací spojený se vznikem práva odstranit stavbu bez povolení, pokud stavební úřad v zákonné lhůtě nedojde k závěru, že jsou v případě předmětné stavby dány důvody pro uplatnění režimu povolovacího. Stavební úřad je proto povinen na základě ohlášení vlastníka stavby ve vymezené lhůtě posoudit, zda je nutno odstranění stavby projednat s dotčenými orgány pro možnost narušení veřejného zájmu, např. ochrana památek, přírody a krajiny, a s osobami, jejichž práva by byla výkonem vlastnického práva (demolice nemovitosti) zasažena, např. osoby, jimž svědčí zástavní či jiná věcná práva k předmětné stavbě. Rozhodně ovšem není v rámci své úvahy oprávněn stavební úřad posuzovat budoucí stavební záměry vlastníka, jenž se rozhodne svoji stavbu zbourat. Ochrana veřejného zájmu přísluší v právním státě pouze státním orgánům, které k prosazení ochrany veřejného zájmu disponují pravomocemi, které vykonávají v souladu se zásadami zákonnosti, rovnosti, proporcionality a dobré správní praxe. Tvrzení stěžovatelů, že jsou to oni, kteří v předmětném stavebním řízení jako jediní prosazují veřejný zájem, tak není opodstatněné. Nejvyšší správní soud si je vědom, že při výkonu státní správy může docházet k excesům tak, že není dodržen zákonem stanovený postup a v důsledku toho není náležitě chráněn veřejný zájem. V důsledku toho může např. být nenávratně odstraněna hodnotná kulturní památka. To však podle obsahu správního spisu není případ odstraňované stavby. Řešením těchto excesů však nemůže být obecné zpřísnění režimu odstranění stavby, neboť něco takového by neproporcionálně omezilo vlastnická práva vlastníků bouraných staveb, již tak významně omezovaná veřejnoprávní regulací stavební činnosti. Až na výjimky dané důležitým veřejným zájmem není důvodu nikoho nutit, aby zachoval svoji stavbu, nemá-li na tom zájem a chce-li ji zbourat, ať již z jakýchkoli důvodů. Zbyrokratizování celého procesu odstranění stavby jako projevu vlastnického práva, k němuž by povolovací režim u všech staveb bez rozdílu vedl, navíc nemůže zabránit výskytu zmiňovaných excesů a garantovat, že nedojde např. k úmyslnému porušení zákona při povolování odstranění konkrétní stavby. Všechny výše uvedené úvahy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že právní úprava odstranění stavby, která je na projednávanou věc aplikována, nevykazuje ústavní deficity a adekvátním způsobem umožňuje vlastníkům nakládat se svým vlastnictvím, a přitom v případech, kdy je to potřebné, chránit veřejný zájem, který může být se zájmy vlastníků v rozporu. Nejvyšší správní soud proto nemá za to, že by uvedenou právní úpravou zákonodárce vybočil z ústavních mezí své diskrece. Proto neshledal důvod předložit ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh Ústavnímu soudu na zrušení ust. § 128 odst. 2 stavebního zákona.
Ke stížní námitce stěžovatelů týkající se absolutní perfektnosti ohlášení jako podmínky pro běh lhůty podle ust. § 128 odst. 2 stavebního zákona Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že pro to, aby stavební úřad mohl podání vlastníka posuzovat z výše uvedených zákonných hledisek, stanoví stavební zákon náležitosti ohlášení. Z projevu vůle ohlašovatele (vlastníka stavby) musí být mimo jiné zřejmé, jakou stavbu a v jakém místě hodlá zbourat, a musí doložit dokumentaci bouracích prací. Podání tedy musí splňovat požadavky stanovené stavebním zákonem v ust. § 128 a musí být podáno na příslušném formuláři. Bylo by však přílišným formalismem, pokud by nevyplnění pouhé jedné položky formuláře podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 526/2006 Sb. za situace, kdy z ostatního obsahu všechny relevantní, zákonem požadované, informace byly zřejmé, bylo důvodem zahájení řízení podle ust. § 128 odst. 3 stavebního zákona. Ze správního spisu vyplývá, že podání ze dne 9. 2. 2009 je vyplněné na příslušném formuláři a obsahuje projev vůle ohlašovatele (vlastníka stavby) směřovaný stavebnímu úřadu, z nějž je zřejmé, že se jedná o ohlášení odstranění konkrétní stavby specifikované v podání nezaměnitelným způsobem. V bodě III. části A sice chybí označení stavby, ale to je specifikováno na téže straně v bodě V. - základní údaje o stavbě, kde je uvedeno, že se jedná o bytový dům. Také v přiloženém projektu odstranění stavby bytový dům F. Š. 1177/27, Č. B., je stavba dostatečně popsána. Chybějící údaj v bodě III. části A je vzhledem k obsahu podání nedostatek tak marginální, že je nečiní nesrozumitelným, a ani v podstatné míře obsahově neúplným. Důsledkem takového pochybení proto nemůže být vyloučení běhu lhůty ve smyslu § 128 odst. 2 stavebního zákona. Námitka stěžovatelů, že na základě ohlášení podaného vlastníkem stavby ze dne 9. 2. 2009 nezačala běžet lhůta ve smyslu citovaného ustanovení tak není důvodná.
V této souvislosti je dále zřejmé, že krajský úřad nepochybil, pokud se podrobně nezabýval obsahem ohlášení, když stěžovatelé v odvolání žádné jeho vady nenamítali. Podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumá odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a řízení, jež předcházelo jeho vydání, nepřihlíží správní orgán k takovým vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy. Nedoplnění údaje do kolonky „označení stavby“ v bodě III. části A. příslušného formuláře ohlášení odstranění stavby je bezpochyby natolik marginální vadou podání, která nebyla postupem stavebního úřadu odstraněna, že nebylo nutné, aby se jí krajský úřad výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, neboť na zákonnost postupu stavebního úřadu neměla žádný vliv (všechny informace, které byly k posouzení podání potřeba, toto podání, jak výše uvedeno, obsahovalo). Námitka nesprávnosti úvahy krajského soudu, že stěžovatelé nenamítali vady podaného ohlášení, a proto nebylo zapotřebí, aby se jimi odvolací orgán výslovně zabýval, tedy není důvodná.
Pokud stěžovatelé požádali o odložení vykonatelnosti ohlášení stavby podle ust. § 243 o. s. ř. za použití § 64 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nemůže ve smyslu citovaného ustanovení ust. § 243 o. s. ř., s ohledem na zákonnou úpravu, rozhodnout. Podle ust. § 64 s. ř. s. se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně použijí pouze ustanovení prvé a třetí části o. s. ř., zatímco ust. § 243 je součástí části čtvrté o. s. ř., kterou nelze na řízení před Nejvyšším správním soudem přiměřeně použít.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení, neboť v dané věci nebylo třeba, vzhledem k obsahu správního spisu, provádět dokazování.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v řízení úspěch neměli, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení, a krajskému úřadu a žalobkyni f) žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani právo na náhradu řízení neuplatnila (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu