7 As 559/2018- 35 - text
7 As 559/2018 - 37 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. B., zastoupen JUDr. Milanem Strnadem, advokátem se sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2, proti žalovanému: Velitel vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2018, č. j. 5 Ad 26/2014 - 31,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014, č. j. 221-14/2014-3031, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele 24. základny dopravního letectva ze dne 16. 11. 2011, č. j. 754/1-287/2011-8407/2, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Důvodem propuštění žalobce byla skutečnost, že byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b, c) trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, k podmíněnému trestu odnětí svobody, propadnutí věci a rovněž mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 5 Ad 26/2014 - 31.
[3] Podle městského soudu obstojí úvaha žalovaného o tom, proč by setrvání žalobce ve služebním poměru ohrozilo vážnost ozbrojených sil. Po věcné stránce se uvedená úvaha žalovaného nejeví excesivní, nelogická či iracionální, jestliže z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že setrvání žalobce ve vojenské službě, která se zásadně vykonává se zbraní, ohrožuje za situace, kdy žalobce s použitím zbraně páchá úmyslnou trestnou činnost, vážnost ozbrojených sil. Za těchto okolností se pak stává zcela zbytným, aby se žalovaný zabýval v posuzované věci tím, na jakém funkčním místě byl žalobce zařazen a jak by z této pozice mohl ohrozit vážnost ozbrojených sil, protože ji ohrozil již samotným spácháním a způsobem spáchání specifikovaného trestného činu. Městský soud proto uzavřel, že žalovaný dostatečně individualizovaně i v dostatečné míře vysvětlil, proč by setrvání žalobce ve služebním poměru ohrozilo vážnost ozbrojených sil. III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že v případě jeho propuštění ze služebního poměru nedošlo k naplnění druhé z kumulativních podmínek § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání, tedy že by jeho setrvání ve služebním poměru ohrozilo vážnost ozbrojených sil. V této souvislosti zdůraznil, že jeho trestní případ nebyl nikdy žádným způsobem medializován a že ostatní účastníci konfliktu neměli žádnou povědomost o tom, že byl v té době vojákem z povolání.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v případě stěžovatele byly prokazatelně splněny obě zákonem požadované podmínky pro propuštění ze služebního poměru podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání. V předmětných rozhodnutích služebních orgánů byly řádně popsány rozhodné okolnosti a úvahy, jež vedly k vydání těchto rozhodnutí. Žalovaný vypořádal všechny odvolací námitky stěžovatele a v dostatečné míře rozvedl i své úvahy o naplnění obou zákonných podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Sporným bylo toliko naplnění druhé podmínky, a to že setrvání stěžovatele ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil. Objasnění, na jakých základech spočívá předmětný závěr žalovaného, je rozsáhlé, podrobné a srozumitelné. Stěžovatel se dopustil trestného činu vydírání ve spolupachatelství s použitím zbraně. Aktivní použití střelné zbraně na veřejnosti při pomoci pachateli trestného činu vydírání ohrožuje nejen vážnost ozbrojených sil, ale i důvěru veřejnosti obecně k Armádě České republiky. Rovněž je zřejmé, že vážnost ozbrojených sil byla ohrožena i souvisejícím soudním řízením, které je veřejné. V případě splnění předmětné podmínky není rozhodná skutečnost, zda resp. v jaké intenzitě bylo trestní jednání stěžovatele popisováno v médiích. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání voják musí být propuštěn ze služebního poměru, pokud byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a jeho setrvání ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil.
[11] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 4. 2011, č. j. 2 T 141/2010 - 422, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, č. j. 13 To 236/2011 - 452, uznán spolu s dalšími dvěma osobami vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 téhož zákona.
[12] Na základě uvedené skutečnosti je nepochybně prokázáno a mezi účastníky řízení není sporné, že u stěžovatele byl naplněn důvod k propuštění ze služebního poměru spočívající v tom, že byl pravomocně uznán vinným a odsouzen za čin zakládající trestněprávní odpovědnost podle trestního zákona. Sporným v řízení o propuštění z jeho služebního poměru zůstala pouze otázka, zda v důsledku této skutečnosti by setrvání stěžovatele ve služebním poměru ohrozilo vážnost ozbrojených sil.
[13] Podle § 48 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání voják je povinen dodržovat pravidla služební zdvořilosti a chovat se i mimo službu tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil, dodržovat při výkonu služby právní předpisy, mezinárodní právo válečné a humanitární, mezinárodní smlouvy a rozkazy nadřízených.
[14] Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že jednou ze základních povinností vojáka je chovat se tak, aby neohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil. Uvedený požadavek míří jak do oblasti výkonu vojenské služby (tedy dovnitř ozbrojených sil), tak i do oblasti mimo tuto službu. Míří tedy do ohrožení disciplíny uvnitř vojenského sboru, mezi ostatní příslušníky tohoto sboru, a současně i navenek vůči veřejnosti.
[15] Žalovaný ve svém rozhodnutí na str. 4 uvedl, že „ponechání vojáka z povolání, který se takového jednání dopustil, ve služebním poměru, je již samo o sobě způsobilé ohrozit prestiž této ozbrojené složky v očích veřejnosti. Rovněž je na místě obava, že ponechání jmenovaného ve služebním poměru bude ohrožovat vážnost ozbrojených sil v očích ostatních vojáků, pro které by měl být výkon služby v AČR prestižním zaměstnáním. Současně by ponecháním jmenovaného ve služebním poměru nastal nebezpečný precedent, schopný vyvolat mezi ostatními vojáky dojem, že i oni se mohou dopouštět trestné činnosti, aniž by byli ze služebního poměru propuštěni.
Precedent tohoto typu se služebním orgánům jeví jako velmi nebezpečný, neboť by mohl vyvolat eskalaci méně závažné trestné činnosti vojáků ve služebním poměru a s tím související další ohrožování vážnosti ozbrojených sil u veřejnosti. Vojenská služba je prioritně službou se zbraní, při níž služební orgány, ale i veřejnost očekávají od vojáka dodržování zákonů, vojenských předpisů a osobní disciplínu, což je také zakotveno v § 48 zákona (základní povinnosti vojáků). Prap. v zál. L. B. svým jednáním výše uvedené zásady hrubě porušil, což služební orgány nemohou hodnotit jinak, než jako jeho velmi vážné osobní selhání, které prestiž ozbrojených sil rozhodně poškozuje.
Vydírání ve spolupachatelství s použitím střelné zbraně na veřejnosti není v žádném případě v souladu s požadavky na morální kvality a osobní disciplínu vojáka (…) Po vyhodnocení důvodů, příčin a okolností, za kterých k deliktnímu jednání prap. v zál. L. B. došlo, neshledal služební orgán žádnou záruku, že by se podobný exces nemohl opakovat, čímž by se intenzita ohrožení vážnosti ozbrojených sil dále stupňovala.“
[16] Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaný zabýval povahou trestního jednání stěžovatele a dále tím, zda setrvání stěžovatele ve služebním poměru může ohrozit vážnost ozbrojených sil z pohledu možných dopadů na ostatní příslušníky Armády České republiky i na veřejnost. Zdejší soud plně souhlasí s názorem správních orgánů i městského soudu, že jednání stěžovatele naplňuje zcela nepochybně podmínku, že jeho setrvání ve služebním poměru by ohrozilo vážnost ozbrojených sil. Za plně dostačující považuje rovněž v rozsudku městského soudu provedené provázání konkrétního trestného jednání, jehož se žalobce dopustil, s podmínkou možného ohrožení vážnosti ozbrojených sil.
Ustanovení § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání nespojuje tento skutkový a právní důvod pouze s nezbytností ohrozit vážnost ozbrojených sil navenek či na veřejnosti, ale zcela legitimně je tento důvod nezbytné vykládat tak, že toto ohrožení může působit i do řad vojáků z povolání či ostatních funkcionářů působících v Armádě České republiky. V dané věci by setrvání stěžovatele ve služebním poměru mohlo ohrozit disciplínu příslušníků ozbrojeného sboru, jejichž úkolem je zajistit ochranu a bezpečí státu, tedy vysoce veřejný zájem.
Současně je nepochybné, že případné setrvání stěžovatele ve služebním poměru by mohlo mít i negativní dopady na vážnost a důvěryhodnost Armády České republiky jako celku, neboť takové jednání (spáchání trestného činu vydírání ve spolupachatelství s použitím zbraně na veřejnosti) není omluvitelné a slučitelné s výkonem služby vojáka z povolání. Stěžovatelem tvrzená skutečnost, že jeho případ nebyl medializován, a že ostatní účastníci konfliktu neměli žádnou povědomost o tom, že byl v té době vojákem z povolání, není ze shora uvedených důvodů pro posouzení dané věci rozhodná.
[17] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil ve svém skutkovém a právním posouzení obou důvodů rozhodných pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o vojácích z povolání a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Městský soud proto postupoval správně, když podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. března 2020
Mgr. David Hipšr předseda senátu