název) Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, jímž se ukládá povinnost uzavřít smlouvu o podílu odběratele na úhradě účelně vynaložených ná- kladů dodavatele spojených s připojením odběrného zařízení a se zajiště- ním požadovaného příkonu ve stanoveném znění, je rozhodnutím o spovu podle $ 17 odst. 8 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, v situaci, kdy mezi držitelem licence a jeho zákazníkem nedošlo k dohodě o uzavření smlouvy, a tedy rozhodnutím, jímž správní orgán rozhodl v me- zích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci (S 46 odst. 2 s. ř. s.).
název) Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, jímž se ukládá povinnost uzavřít smlouvu o podílu odběratele na úhradě účelně vynaložených ná- kladů dodavatele spojených s připojením odběrného zařízení a se zajiště- ním požadovaného příkonu ve stanoveném znění, je rozhodnutím o spovu podle $ 17 odst. 8 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, v situaci, kdy mezi držitelem licence a jeho zákazníkem nedošlo k dohodě o uzavření smlouvy, a tedy rozhodnutím, jímž správní orgán rozhodl v me- zích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci (S 46 odst. 2 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatel zpo- chybnil soukromoprávní charakter do- hody o určení podílu na vynaložených nákladech dodavatele a dovozuje pravo- moc soudů ve správním soudnictví jed- nak z toho, že tento podíl je upraven v energetickém zákoně, který je podle je- ho názoru předpisem veřejnoprávním, jednak z toho, že účastníci nemohou „s tímto podílem disponovat, případně jej vyloučit“. V této souvislosti nutno po- ukázat na to, že stěžovatelova argumen- tace obsažená v žalobě vycházela přesně z opačného právního názoru, totiž že do- hoda o určení vzniku žalobcovy povin- nosti uhradit podíl na nákladech je do- hodou soukromoprávního charakteru se subsidiárním použitím obchodního zá- koníku. Tato argumentace byla přesvěd- čivá a krajský soud ji v podstatě převzal. Předně je třeba konstatovat, že ener- getický zákon není předpisem obsahují- cím výlučně veřejnoprávní normy. Před- mětem úpravy energetického zákona jsou totiž podmínky podnikání, výkonu státní správy a regulace v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergeti- ka, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnic- kých osob s tím spojené ($ 1 energetic- kého zákona). Jinými slovy, zákon obsa- 182 huje normy jak veřejnoprávní (výkon státní správy), tak i soukromoprávní po- vahy (podmínky podnikání). Rozhodují- cím kritériem pro rozlišení, o jaký vztah se jedná, je metoda úpravy, tedy zda jde o úpravu vztahů postavených na tovnos- ti (jimiž jsou vztahy mezi držiteli licencí a jejich zákazníky), nebo o vztahy ryze vrchnostenského charakteru, kam patří např. rozhodování ve věcech udělení, změn či zrušení licencí. Podle $ 17 odst. 8 písm. a) energetického zákona rozhodu- je Energetický regulační úřad spory v případech, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy mezi jednotlivými držiteli licencí a popřípadě i jejich zá- kazníky. V těchto případech, kdy Úřad rozhoduje podle citovaného ustanovení, např. mezi jednotlivými držiteli licencí, popř. jejich zákazníky, se předpokládala vždy pravomoc soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení, a to do 31. 12. 2002 podle $ 97 energetického zákona a po I. 1. 2003 podle úpravy obsažené v $ 244 a násl. o. s. ř. Námitka opírající se o výlučně veřejnoprávní charakter ener- getického zákona je proto nedůvodná. Posuzovaný případ tak nepochybně spadá do prvé kategorie vztahů upravo- vaných energetickým zákonem, tj. sou- kromoprávní, neboť Úřad rozhodl v dané věci spor mezi dodavatelem a odběrate- lem elektřiny, mezi nimiž nedošlo k do- hodě o uzavření smlouvy na úhradu účel- ně vynaložených nákladů dodavatele spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu. Skutečnost, že povinnost podílet se na úhradě oprávně- ných nákladů provozovatele ukládá stě- žovateli jako tzv. chráněnému zákazníko- vi energetický zákon v $ 29 odst. 2 písm. ©, na soukromoprávní povaze vztahu nic nemění. Energetický zákon totiž na mno- ha místech stanoví jednotlivým účastní- kům trhu s elektřinou povinnosti, jimiž jejich smluvní volnost vymezuje (limitu- je), ale nevylučuje; to však nic nemění na základní charakteristice vztahu. Stěžovatel namítal, že argumentace krajského soudu, který opřel svůj závěr ohledně soukromoprávního charakteru věci o $ 50 energetického zákona vymezu- jící náležitosti smlouvy o dodávce elektři- ny, je nepodstatná, a naopak podstatný je právě charakter povinnosti podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozova- tele; v tom však Nejvyšší správní soud od- kazuje na výše uvedené odůvodnění. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postu- pem podle $ 109 odst. 1 s. ř. s. (ad)
Společnost s ručením omezeným L. v H. proti Energetickému regulačnímu úřa- du, za účasti akciové společnosti S., o povinnost uzavřít smlouvu s dodavatelem elektřiny, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil soukromoprávní charakter dohody o určení podílu na vynaložených nákladech dodavatele a dovozuje pravomoc soudů ve správním soudnictví jednak z toho, že tento podíl je upraven v energetickém zákoně, který je podle jeho názoru normou veřejnoprávní a jednak z toho, že účastníci nemohou „s tímto podílem disponovat, případně jej vyloučit“. V této souvislosti nelze nepoukázat na to, že argumentace stěžovatele obsažená v žalobě (bod III.) vycházela přesně z opačného právního názoru, totiž, že dohoda o určení vzniku povinnosti žalobce uhradit podíl na nákladech je dohodou
soukromoprávního charakteru se subsidiárním použitím obchodního zákoníku. Tato argumentace byla přesvědčivá a krajský soud ji v podstatě převzal.
Předně je třeba konstatovat, že energetický zákon není předpisem obsahujícím výlučně jen veřejnoprávní normy. Předmětem úpravy energetického zákona jsou totiž podmínky podnikání, výkonu státní správy a regulace v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojených (§ 1 energetického zákon). Jinými slovy zákon obsahuje normy jak veřejnoprávní (výkon státní správy), tak i soukromoprávní povahy (podmínky podnikání). Rozhodujícím kritériem pro rozlišení, o jaký vztah se jedná, je metoda úpravy, tedy, zda jde o úpravu vztahů postavených na rovnosti, tj.vztahy mezi. držiteli licencí a jejich zákazníky nebo o vztahy ryze vrchnostenského charakteru, kam patří např. rozhodování ve věcech udělení, změn či zrušení licencí. Podle § 17 odst. 8 písm. a) energetického zákona Energetický regulační úřad rozhoduje spory, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy mezi jednotlivými držiteli licencí a popřípadě i jejich zákazníky. V těchto případech, kdy ERÚ rozhoduje podle citovaného ustanovení, např. mezi jednotlivými držiteli licencí, popř. jejich zákazníky, se předpokládala vždy pravomoc soudu rozhodujících v občanskoprávním řízení, a to do 31. 12. 2002 podle § 97 energetického zákona a po 1. 1. 2003 podle úpravy obsažené podle § 244 a násl. o. s. ř. Proto námitka opírající se o výlučně veřejnoprávním charakter energetického zákona je nedůvodná.
Posuzovaný případ proto nepochybně spadá do prvé kategorie vztahů upravovaných energetickým zákonem, tj. soukromoprávní, kdy ERÚ rozhodl spor mezi dodavatelem a odběratelem elektřiny, mezi nimiž nedošlo k dohodě o uzavření smlouvy na úhradu účelně vynaložených nákladů dodavatele spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu. Skutečnost, že povinnost podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele ukládá stěžovateli jako tzv. chráněnému zákazníkovi energetický zákon v § 29 odst. 2 písm. f) na soukromoprávním povaze vztahu nic nemění. Energetický zákon totiž na mnoha místech stanoví povinnosti jednotlivým účastníků trhu s elektřinou, jimiž jejich smluvní volnost vymezuje (limituje), ale nevylučuje, což ale nic nemění základní charakteristice vztahu.
Pokud stěžovatel namítal, že argumentace krajského soudu opírající svůj závěr o soukromoprávním charakteru věci odkazem na § 50 energetického zákona vymezujícího náležitosti smlouvy o dodávce elektřiny je nepodstatný a naopak podstatný je právě charakter povinnosti podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele, odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedenou argumentaci.
volnost vymezuje (limituje), ale nevylučuje, což ale nic nemění základní charakteristice vztahu.
Pokud stěžovatel namítal, že argumentace krajského soudu opírající svůj závěr o soukromoprávním charakteru věci odkazem na § 50 energetického zákona vymezujícího náležitosti smlouvy o dodávce elektřiny je nepodstatný a naopak podstatný je právě charakter povinnosti podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele, odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedenou argumentaci.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., když stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a ERÚ žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně