[9] Rozšířený senát se nejprve zabýval
otázkou, zda je dána jeho pravomoc ve věci
rozhodovat . Dle § 17 odst . 1 s . ř . s . „[d]ospěl-li
senát Nejvyššího správního soudu při svém
rozhodování k právnímu názoru, který je
odlišný od právního názoru již vyjádřeného
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu“ .
[10] Na základě výše uvedeného je zřejmé, že jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu došly k různým právním závěrům
stran sporné právní otázky . Rozšířený senát
tak uzavřel, že se jedná o rozpor v právních
názorech ve smyslu § 17 odst . 1 s . ř . s . a je
dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat .
[11] Otázka, kterou se rozšířený senát
zabýval, je tedy povaha návrhu na provedení
důkazu, který činí typicky žalobce v podané žalobě, neboť mezi její náležitosti mimo
jiné patří i to, jaké důkazy k prokázání svých
tvrzení navrhuje provést [srov . § 71 odst . 1
písm . e) s . ř . s .] . Problém není jistě omezen
jen na žalobce . I žalovaný může v rámci svého
vyjádření k věci k výzvě soudu rovněž označit možné důkazy polemizující s žalobními
body a vyvracející v nich uvedené důvody,
pro které považuje žalobce napadené výroky
správního rozhodnutí za nezákonné či nicotné . Stejně tak mohou být důkazní návrhy
obsaženy v replice, kterou žalobce či osoby
zúčastněné na řízení reagují na vyjádření
žalovaného, ať už z vlastní iniciativy nebo
k výzvě soudu (srov . § 74 odst . 1 větu druhou
a třetí s . ř . s .) .
[12] V praxi mohou nastat různé situace
v procesní aktivitě účastníků co do požadavku na provedení navrhovaných důkazů a požadavku na konání soudního jednání . Účastník řízení může navrhnout provedení důkazů
již v žalobě, bez souvislosti nebo v souvislosti
s vyjádřením souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím soudu bez konání jednání . Jakkoliv
tedy může jít o vyjádření k obojímu i v rámci
jednoho procesního úkonu, je třeba posuzovat každé z nich samostatně, neboť má každé
odlišný smysl a účel a nelze říci, že by jedno
bylo podmínkou či předpokladem pro druhé .
[13] Dokazování provádí soud při jednání (srov . § 77 s . ř . s .) . V jeho rámci může
především zopakovat důkazy již provedené
v řízení před správním orgánem . Důvodem
zde může být celková nedostatečnost provedení důkazu (např . neúplný výslech svědka,
nejednoznačnost jeho výpovědi, nereagování
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
na jiné dříve nebo později provedené důkazy,
procesní vadnost provádění výslechu apod .) .
Soud ovšem může dokazování doplnit i důkazy v předešlém řízení neprovedenými (opět
z různých důvodů), přestože byly pro zjištění
skutkového stavu věci a její právní posouzení
podstatné . K potřebnosti, či dokonce nutnosti provádění dokazování může soud dospět
vlastní úvahou, byť častěji se tak děje k návrhu některého z účastníků či osoby zúčastněné na řízení .
[13] Dokazování provádí soud při jednání (srov . § 77 s . ř . s .) . V jeho rámci může
především zopakovat důkazy již provedené
v řízení před správním orgánem . Důvodem
zde může být celková nedostatečnost provedení důkazu (např . neúplný výslech svědka,
nejednoznačnost jeho výpovědi, nereagování
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
na jiné dříve nebo později provedené důkazy,
procesní vadnost provádění výslechu apod .) .
Soud ovšem může dokazování doplnit i důkazy v předešlém řízení neprovedenými (opět
z různých důvodů), přestože byly pro zjištění
skutkového stavu věci a její právní posouzení
podstatné . K potřebnosti, či dokonce nutnosti provádění dokazování může soud dospět
vlastní úvahou, byť častěji se tak děje k návrhu některého z účastníků či osoby zúčastněné na řízení .
[14] Je-li soud v řízení konfrontován s takovými návrhy, buďto jim vyhoví, důkazy při
jednání provede a posléze zhodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými
v řízení před správním orgánem a ve svém
rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného (srov . § 77 odst . 2
větu druhou s . ř . s .) . Jestliže jim vyhovět nehodlá, nečiní o tom mimo jednání zpravidla
žádné samostatné procesní rozhodnutí, ale
v rozhodnutí meritorním je povinen vysvětlit
a odůvodnit, proč důkazním návrhům nevyhověl .
[15] Konání soudního jednání, které ústí
do rozhodnutí o věci samé, je všeobecným
pravidlem soudních řízení a základní součástí práva na spravedlivý proces . Rozhodnutí
soudu bez předchozího jednání a přístupu
účastníků k němu je pak výjimkou, která je
odůvodněna zpravidla zájmy procesní ekonomie . Bývá vyhrazena případům, kdy je
rozhodnutí soudu v dané situaci jediné možné a přítomnost účastníků a jejich případná
procesní aktivita na tom nemůže nic změnit .
Nejen to, výsledným rozhodnutím nedojde
ke zhoršení situace zejména žalobce, neboť
je jím vysloveno, že napadené rozhodnutí
je procesně vadné pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ,
je v rozporu se spisy, případně v nich nemá
oporu anebo vyžaduje rozsáhlé či zásadní doplnění a konečně případně i pro podstatné
porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [srov . § 76 odst . 1
písm . a) až c) s . ř . s .] .
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
[16] Obdobným důvodem umožňujícím
soudu rozhodnout bez jednání je zjištění nicotnosti přezkoumávaného rozhodnutí (srov .
§ 76 odst . 2 s . ř . s .) .
[16] Obdobným důvodem umožňujícím
soudu rozhodnout bez jednání je zjištění nicotnosti přezkoumávaného rozhodnutí (srov .
§ 76 odst . 2 s . ř . s .) .
[17] Rozhodování soudu o věci samé bez
jednání, bez potřeby je nařizovat, předvídá soudní řád správní i v dalších případech
(srov . § 51 odst . 2 s . ř . s .) . Tak je tomu tam,
kde povaha řízení nepředpokládá, že konání
soudního jednání by mělo význam pro spravedlivý výsledek řízení (srov . např . řízení
o kasační stížnosti – § 109 odst . 2 s . ř . s .) či
je z legitimních důvodů zvláště akcentována
rychlost řízení (srov . rozhodování věcí volebního soudnictví – § 88 odst . 3, § 89 odst . 5,
§ 90 odst . 3, § 91 odst . 3 s . ř . s ., případně věcí
místního nebo krajského referenda – § 91a
odst . 3, § 91b odst . 3 s . ř . s .) .
[18] Ani jeden z podaného přehledu typů
řízení ve správním soudnictví neobsahuje
zákaz soudního jednání či povinnost je nekonat, jde vždy toliko o možnost, která musí být
poměřována zájmem na spravedlivém průběhu a výsledku soudního řízení (srov . § 109
odst . 2 větu druhou s . ř . s ., která zmiňuje kritérium vhodnosti nebo právě nutnost provádění dokazování) . Jinak řečeno, existuje-li
nějaká okolnost, která by nepříznivě ovlivnila tento základní postulát soudního rozhodování, mělo by soudní jednání proběhnout
a účastníkům řízení by měla být dána možnost se jej účastnit a uplatnit prostředky, které jim zákon přiznává k ochraně jejich práv .
[19] Konečně, nenastane-li objektivně
některý z případů shora vypočtených a popsaných, měl by soud k projednání věci
samé jednání konat (srov . § 49 a § 76 odst . 3
s . ř . s .) . Důležitou a v praxi zřejmě nejfrekventovanější výjimkou je úprava rozhodování
soudu bez nařízení jednání v závislosti na postoji účastníků řízení, jimž právě právo na konání soudního jednání a účast na něm zákon
přiznává . Formální podmínkou pro takový
postup soudu je buďto shodný návrh účastníků, nebo jejich souhlas . Předpoklad souhlasu je dán i tehdy, jestliže účastník řízení po
poučení soudem nevyjádří do dvou týdnů od
doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (srov . § 51 odst . 1 s . ř . s .) .
[19] Konečně, nenastane-li objektivně
některý z případů shora vypočtených a popsaných, měl by soud k projednání věci
samé jednání konat (srov . § 49 a § 76 odst . 3
s . ř . s .) . Důležitou a v praxi zřejmě nejfrekventovanější výjimkou je úprava rozhodování
soudu bez nařízení jednání v závislosti na postoji účastníků řízení, jimž právě právo na konání soudního jednání a účast na něm zákon
přiznává . Formální podmínkou pro takový
postup soudu je buďto shodný návrh účastníků, nebo jejich souhlas . Předpoklad souhlasu je dán i tehdy, jestliže účastník řízení po
poučení soudem nevyjádří do dvou týdnů od
doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (srov . § 51 odst . 1 s . ř . s .) .
[20] Zákon zde vychází z toho, že účastníci řízení jsou ti, kterým je garantován spravedlivý proces, jehož důležitou součástí je
právo na konání soudního jednání a přístup
k němu . Jestliže oni sami se naplnění tohoto práva nedožadují, není zpravidla úkolem
soudu jim toto právo „vnucovat“ . Orientace
účastníků řízení v soudním řízení správním
o žalobách není složitá . Toto řízení je ostatně koncipováno na zásadě dispoziční, která
vychází z odpovědnosti účastníků za úkony,
které činí . Není zatíženo zbytečným formalismem, nepředpokládá povinné právní či jiné
odborné zastoupení, i když jej plnohodnotně
umožňuje . Zejména však ukládá soudu poučovací povinnost vůči účastníkům, kteří se
sami výslovně (např . v žalobě) nevyjádří ke
konání soudního jednání, aby tak k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě učinili
s tím, jaké důsledky bude mít jejich případné
„mlčení“. Účastníci řízení mohou vcelku jednoduše dosáhnout konání soudního jednání,
svůj souhlas či nesouhlas s rozhodnutím bez
jednání nemusí nikterak odůvodňovat .
[21] Naproti tomu možnost dosáhnout
provedení navrhovaných důkazů (ať už nových, nebo opakovaných) je vázána na komplexní posouzení všech žalobních bodů odůvodňujících žalobcovo tvrzení, že u něj došlo
ke zkrácení veřejných subjektivních práv
přímo nebo v důsledku porušení jeho práv
v předchozím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti (zpravidla
rozhodnutím – srov . § 65 s . ř . s .), a jejich důvodnosti . Rozšířený senát v této souvislosti
podotýká, že stejný přístup se uplatní i v případě, došlo-li k tvrzenému zásahu do práv
nečinností správního orgánu či zásahem
správního orgánu, který není rozhodnutím
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo
(srov . § 79, resp . § 82 s . ř . s .) .
[21] Naproti tomu možnost dosáhnout
provedení navrhovaných důkazů (ať už nových, nebo opakovaných) je vázána na komplexní posouzení všech žalobních bodů odůvodňujících žalobcovo tvrzení, že u něj došlo
ke zkrácení veřejných subjektivních práv
přímo nebo v důsledku porušení jeho práv
v předchozím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti (zpravidla
rozhodnutím – srov . § 65 s . ř . s .), a jejich důvodnosti . Rozšířený senát v této souvislosti
podotýká, že stejný přístup se uplatní i v případě, došlo-li k tvrzenému zásahu do práv
nečinností správního orgánu či zásahem
správního orgánu, který není rozhodnutím
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo
(srov . § 79, resp . § 82 s . ř . s .) .
[22] Zjistí-li soud při přezkumu správního rozhodnutí, že skutkový stav byl správním
orgánem správně a úplně zjištěn a po právní
stránce správně posouzen, a to po bezvadném řízení, dojde zpravidla k závěru, že žaloba není důvodná . Stejně tak soud postupuje,
zjistí-li, že správní orgán není nečinný nebo
že k tvrzenému zásahu nedošlo nebo nebyl
nezákonný . Nutnost provádění důkazů je
zde samozřejmě modifikována skutečností,
že soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí .
[23] Případný požadavek na provedení důkazů není ani v podmínkách tzv . plné
soudní jurisdikce „automatickým“ nárokem
na jakousi revizi předešlého správního řízení, protože soudní řízení není jeho pokračováním, nýbrž samostatným a nezávislým
přezkumem . Úvahu o (ne)provedení důkazů tedy soud činí samostatně a nezávisle na
otázce, zda bude rozhodovat s jednáním ve
věci samé, či bez jeho konání . Pochopitelně,
dojde-li k závěru o nutnosti provádět dokazování, jednání ve věci nařídit musí, bez ohledu
na případný postoj účastníků řízení, protože
důkazy se provádějí při jednání .
[24] Přisuzovat účastníku řízení vůli konat
jednání v situaci, kdy sice v žalobě navrhl provedení důkazů, ale k otázce konání soudního
jednání se vůbec nevyjádřil, by znamenalo
konstruovat postoj, který, ač tak mohl učinit,
sám nebo po poučení na výzvu soudu, neučinil . Konání soudního jednání, které nikdo
z účastníků nepožadoval a které ani soud konat
nehodlal, neboť dospěl k závěru o neprovádění důkazů, by bylo proti smyslu a účelu soudního řízení, které nemá nad nutnou míru jeho
účastníky zbytečně zatěžovat, není-li to potřebné . Soudu jistě zůstává povinnost vypořádat v rozhodnutí o věci samé všechny žalobní
body a námitky, tedy i řádně odůvodnit, proč
navrhované důkazy považoval za nadbytečné .
[24] Přisuzovat účastníku řízení vůli konat
jednání v situaci, kdy sice v žalobě navrhl provedení důkazů, ale k otázce konání soudního
jednání se vůbec nevyjádřil, by znamenalo
konstruovat postoj, který, ač tak mohl učinit,
sám nebo po poučení na výzvu soudu, neučinil . Konání soudního jednání, které nikdo
z účastníků nepožadoval a které ani soud konat
nehodlal, neboť dospěl k závěru o neprovádění důkazů, by bylo proti smyslu a účelu soudního řízení, které nemá nad nutnou míru jeho
účastníky zbytečně zatěžovat, není-li to potřebné . Soudu jistě zůstává povinnost vypořádat v rozhodnutí o věci samé všechny žalobní
body a námitky, tedy i řádně odůvodnit, proč
navrhované důkazy považoval za nadbytečné .
[25] V posuzovaném případě žalobce
uplatnil v podané žalobě řadu skutkových,
hmotněprávních i procesních námitek vůči
napadenému rozhodnutí a řízení, které mu
předcházelo . Své námitky doprovodil na více
místech přehledem navrhovaných důkazů .
Vedle toho (a nezávisle na tom) ovšem výslovně navrhl, aby „soud i bez nařízeného
jednání vydal rozsudek“ (srov . bod 30 žaloby) . Z toho je patrné, že obě otázky (provádění dokazování a rozhodnutí bez jednání) nastolil samostatně při vědomí odlišnosti jejich
podmínek .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
Mgr . Martin D . proti Univerzitě Karlově o přijetí ke studiu, o kasační stížnosti žalobce . skutečným . V obnoveném řízení může ztratit
postavení účastníka řízení či osoba zúčastněná na řízení 1) jako žadatelka může vzít svoji
žádost zpět . [35] Stěžovatelce lze přisvědčit, že neuvedení jí, jako vlastníka vozidla, v registru silničních vozidel se může negativně
dotýkat její právní sféry, neboť jí případně
může svědčit veřejné subjektivní právo,
aby její soukromá práva či soukromé povinnosti vztahující se k silničnímu vozidlu
byly předepsaným způsobem za splnění
zaznamenány
předepsaných podmínek
ve veřejnoprávní evidenci . Při této úvaze
vyšel zdejší soud z usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
16 . 11 . 2010, čj . 7 Aps 3/2008-98, č . 2206/
2011 Sb . NSS, které se týkalo záznamů do
katastru nemovitostí, ale tyto závěry lze
vztáhnout i na provedení zápisu změn údajů
o vlastníku vozidla v registru silničních vozidel . Registr silničních vozidel je totiž, stejně
jako katastr nemovitostí, veřejnoprávní evidencí, která plní funkce v oblasti zajištění
veřejného zájmu (např . zajištění přehledu
veřejné moci o vlastnických a jiných právech k silničním vozidlům a zajištění jisté
míry právní jistoty o těchto vztazích subjektům, kterým jsou z něj poskytovány údaje) .
Stav zápisu v této evidenci má pak dopady
i do oblasti práva soukromého (zejména ztížení možnosti převodu vlastnického práva
k vozidlu v případě, že evidovaný stav neodpovídá stavu skutečnému) . k § 51 odst . 1 a § 71 odst . 1 písm . e) soudního řádu správního [36] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vzhledem ke stěžovatelčiným tvrzením není možné zcela vyloučit, že účinky
napadeného rozhodnutí posoudí správní
orgán I . stupně tak, že nebude nadále vedena jako vlastník vozidla v registru silničních
vozidel, tedy že dojde k zásahu do jejího
veřejného subjektivního práva . K tomuto závěru ho především vedou specifické
okolnosti nynější věci, kdy byla povolena
obnova řízení, která, jak již bylo výše uvedeno, nepřichází pojmově v úvahu, a jde
proto o rozhodnutí nicotné . Za této situace proto není možné jednoznačně konstatovat, zda vydáním tohoto (nicotného)
rozhodnutí došlo k negativnímu zásahu do
její právní sféry, či nikoliv . Nicméně z jejích
tvrzení jednoznačně plyne, že toto rozhodnutí samo o sobě vyvolalo stav (obnovení
„řízení“), ve kterém může být dotčen údaj
o vlastnictví stěžovatelky k silničnímu vo zidlu . Předpoklad obsažený v § 65 s . ř . s .
spočívající v tvrzeném zásahu do její právní
sféry byl tedy naplněn . Tento přístup zároveň vzhledem ke shora vymezeným specifickým okolnostem nynější věci respektuje
co nejširší přístup stěžovatelky k soudní
ochraně . [37] Lze tak shrnout, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu I . stupně byla přípustná, neboť se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 s . ř . s . Městský soud proto pochybil,
pokud tuto žalobu odmítl . ( . . .)