[9] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat . Dle § 17 odst . 1 s . ř . s . „[d]ospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu“ .
[10] Na základě výše uvedeného je zřejmé, že jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu došly k různým právním závěrům stran sporné právní otázky . Rozšířený senát tak uzavřel, že se jedná o rozpor v právních názorech ve smyslu § 17 odst . 1 s . ř . s . a je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat .
[11] Otázka, kterou se rozšířený senát zabýval, je tedy povaha návrhu na provedení důkazu, který činí typicky žalobce v podané žalobě, neboť mezi její náležitosti mimo jiné patří i to, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést [srov . § 71 odst . 1 písm . e) s . ř . s .] . Problém není jistě omezen jen na žalobce . I žalovaný může v rámci svého vyjádření k věci k výzvě soudu rovněž označit možné důkazy polemizující s žalobními body a vyvracející v nich uvedené důvody, pro které považuje žalobce napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné či nicotné . Stejně tak mohou být důkazní návrhy obsaženy v replice, kterou žalobce či osoby zúčastněné na řízení reagují na vyjádření žalovaného, ať už z vlastní iniciativy nebo k výzvě soudu (srov . § 74 odst . 1 větu druhou a třetí s . ř . s .) .
[12] V praxi mohou nastat různé situace v procesní aktivitě účastníků co do požadavku na provedení navrhovaných důkazů a požadavku na konání soudního jednání . Účastník řízení může navrhnout provedení důkazů již v žalobě, bez souvislosti nebo v souvislosti s vyjádřením souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím soudu bez konání jednání . Jakkoliv tedy může jít o vyjádření k obojímu i v rámci jednoho procesního úkonu, je třeba posuzovat každé z nich samostatně, neboť má každé odlišný smysl a účel a nelze říci, že by jedno bylo podmínkou či předpokladem pro druhé .
[13] Dokazování provádí soud při jednání (srov . § 77 s . ř . s .) . V jeho rámci může především zopakovat důkazy již provedené v řízení před správním orgánem . Důvodem zde může být celková nedostatečnost provedení důkazu (např . neúplný výslech svědka, nejednoznačnost jeho výpovědi, nereagování
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
na jiné dříve nebo později provedené důkazy, procesní vadnost provádění výslechu apod .) . Soud ovšem může dokazování doplnit i důkazy v předešlém řízení neprovedenými (opět z různých důvodů), přestože byly pro zjištění skutkového stavu věci a její právní posouzení podstatné . K potřebnosti, či dokonce nutnosti provádění dokazování může soud dospět vlastní úvahou, byť častěji se tak děje k návrhu některého z účastníků či osoby zúčastněné na řízení .
[14] Je-li soud v řízení konfrontován s takovými návrhy, buďto jim vyhoví, důkazy při jednání provede a posléze zhodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného (srov . § 77 odst . 2 větu druhou s . ř . s .) . Jestliže jim vyhovět nehodlá, nečiní o tom mimo jednání zpravidla žádné samostatné procesní rozhodnutí, ale v rozhodnutí meritorním je povinen vysvětlit a odůvodnit, proč důkazním návrhům nevyhověl .
[15] Konání soudního jednání, které ústí do rozhodnutí o věci samé, je všeobecným pravidlem soudních řízení a základní součástí práva na spravedlivý proces . Rozhodnutí soudu bez předchozího jednání a přístupu účastníků k němu je pak výjimkou, která je odůvodněna zpravidla zájmy procesní ekonomie . Bývá vyhrazena případům, kdy je rozhodnutí soudu v dané situaci jediné možné a přítomnost účastníků a jejich případná procesní aktivita na tom nemůže nic změnit . Nejen to, výsledným rozhodnutím nedojde ke zhoršení situace zejména žalobce, neboť je jím vysloveno, že napadené rozhodnutí je procesně vadné pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ, je v rozporu se spisy, případně v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé či zásadní doplnění a konečně případně i pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [srov . § 76 odst . 1 písm . a) až c) s . ř . s .] .
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
[16] Obdobným důvodem umožňujícím soudu rozhodnout bez jednání je zjištění nicotnosti přezkoumávaného rozhodnutí (srov . § 76 odst . 2 s . ř . s .) .
[17] Rozhodování soudu o věci samé bez jednání, bez potřeby je nařizovat, předvídá soudní řád správní i v dalších případech (srov . § 51 odst . 2 s . ř . s .) . Tak je tomu tam, kde povaha řízení nepředpokládá, že konání soudního jednání by mělo význam pro spravedlivý výsledek řízení (srov . např . řízení o kasační stížnosti – § 109 odst . 2 s . ř . s .) či je z legitimních důvodů zvláště akcentována rychlost řízení (srov . rozhodování věcí volebního soudnictví – § 88 odst . 3, § 89 odst . 5, § 90 odst . 3, § 91 odst . 3 s . ř . s ., případně věcí místního nebo krajského referenda – § 91a odst . 3, § 91b odst . 3 s . ř . s .) .
[18] Ani jeden z podaného přehledu typů řízení ve správním soudnictví neobsahuje zákaz soudního jednání či povinnost je nekonat, jde vždy toliko o možnost, která musí být poměřována zájmem na spravedlivém průběhu a výsledku soudního řízení (srov . § 109 odst . 2 větu druhou s . ř . s ., která zmiňuje kritérium vhodnosti nebo právě nutnost provádění dokazování) . Jinak řečeno, existuje-li nějaká okolnost, která by nepříznivě ovlivnila tento základní postulát soudního rozhodování, mělo by soudní jednání proběhnout a účastníkům řízení by měla být dána možnost se jej účastnit a uplatnit prostředky, které jim zákon přiznává k ochraně jejich práv .
[19] Konečně, nenastane-li objektivně některý z případů shora vypočtených a popsaných, měl by soud k projednání věci samé jednání konat (srov . § 49 a § 76 odst . 3 s . ř . s .) . Důležitou a v praxi zřejmě nejfrekventovanější výjimkou je úprava rozhodování soudu bez nařízení jednání v závislosti na postoji účastníků řízení, jimž právě právo na konání soudního jednání a účast na něm zákon přiznává . Formální podmínkou pro takový postup soudu je buďto shodný návrh účastníků, nebo jejich souhlas . Předpoklad souhlasu je dán i tehdy, jestliže účastník řízení po poučení soudem nevyjádří do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (srov . § 51 odst . 1 s . ř . s .) .
[20] Zákon zde vychází z toho, že účastníci řízení jsou ti, kterým je garantován spravedlivý proces, jehož důležitou součástí je právo na konání soudního jednání a přístup k němu . Jestliže oni sami se naplnění tohoto práva nedožadují, není zpravidla úkolem soudu jim toto právo „vnucovat“ . Orientace účastníků řízení v soudním řízení správním o žalobách není složitá . Toto řízení je ostatně koncipováno na zásadě dispoziční, která vychází z odpovědnosti účastníků za úkony, které činí . Není zatíženo zbytečným formalismem, nepředpokládá povinné právní či jiné odborné zastoupení, i když jej plnohodnotně umožňuje . Zejména však ukládá soudu poučovací povinnost vůči účastníkům, kteří se sami výslovně (např . v žalobě) nevyjádří ke konání soudního jednání, aby tak k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě učinili s tím, jaké důsledky bude mít jejich případné „mlčení“. Účastníci řízení mohou vcelku jednoduše dosáhnout konání soudního jednání, svůj souhlas či nesouhlas s rozhodnutím bez jednání nemusí nikterak odůvodňovat .
[21] Naproti tomu možnost dosáhnout provedení navrhovaných důkazů (ať už nových, nebo opakovaných) je vázána na komplexní posouzení všech žalobních bodů odůvodňujících žalobcovo tvrzení, že u něj došlo ke zkrácení veřejných subjektivních práv přímo nebo v důsledku porušení jeho práv v předchozím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (zpravidla rozhodnutím – srov . § 65 s . ř . s .), a jejich důvodnosti . Rozšířený senát v této souvislosti podotýká, že stejný přístup se uplatní i v případě, došlo-li k tvrzenému zásahu do práv nečinností správního orgánu či zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (srov . § 79, resp . § 82 s . ř . s .) .
[22] Zjistí-li soud při přezkumu správního rozhodnutí, že skutkový stav byl správním orgánem správně a úplně zjištěn a po právní stránce správně posouzen, a to po bezvadném řízení, dojde zpravidla k závěru, že žaloba není důvodná . Stejně tak soud postupuje,
zjistí-li, že správní orgán není nečinný nebo že k tvrzenému zásahu nedošlo nebo nebyl nezákonný . Nutnost provádění důkazů je zde samozřejmě modifikována skutečností, že soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí .
[23] Případný požadavek na provedení důkazů není ani v podmínkách tzv . plné soudní jurisdikce „automatickým“ nárokem na jakousi revizi předešlého správního řízení, protože soudní řízení není jeho pokračováním, nýbrž samostatným a nezávislým přezkumem . Úvahu o (ne)provedení důkazů tedy soud činí samostatně a nezávisle na otázce, zda bude rozhodovat s jednáním ve věci samé, či bez jeho konání . Pochopitelně, dojde-li k závěru o nutnosti provádět dokazování, jednání ve věci nařídit musí, bez ohledu na případný postoj účastníků řízení, protože důkazy se provádějí při jednání .
[24] Přisuzovat účastníku řízení vůli konat jednání v situaci, kdy sice v žalobě navrhl provedení důkazů, ale k otázce konání soudního jednání se vůbec nevyjádřil, by znamenalo konstruovat postoj, který, ač tak mohl učinit, sám nebo po poučení na výzvu soudu, neučinil . Konání soudního jednání, které nikdo z účastníků nepožadoval a které ani soud konat nehodlal, neboť dospěl k závěru o neprovádění důkazů, by bylo proti smyslu a účelu soudního řízení, které nemá nad nutnou míru jeho účastníky zbytečně zatěžovat, není-li to potřebné . Soudu jistě zůstává povinnost vypořádat v rozhodnutí o věci samé všechny žalobní body a námitky, tedy i řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy považoval za nadbytečné .
[25] V posuzovaném případě žalobce uplatnil v podané žalobě řadu skutkových, hmotněprávních i procesních námitek vůči napadenému rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo . Své námitky doprovodil na více místech přehledem navrhovaných důkazů . Vedle toho (a nezávisle na tom) ovšem výslovně navrhl, aby „soud i bez nařízeného jednání vydal rozsudek“ (srov . bod 30 žaloby) . Z toho je patrné, že obě otázky (provádění dokazování a rozhodnutí bez jednání) nastolil samostatně při vědomí odlišnosti jejich podmínek .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
Mgr . Martin D . proti Univerzitě Karlově o přijetí ke studiu, o kasační stížnosti žalobce . skutečným . V obnoveném řízení může ztratit postavení účastníka řízení či osoba zúčastněná na řízení 1) jako žadatelka může vzít svoji žádost zpět .
[35] Stěžovatelce lze přisvědčit, že neuvedení jí, jako vlastníka vozidla, v registru silničních vozidel se může negativně dotýkat její právní sféry, neboť jí případně může svědčit veřejné subjektivní právo, aby její soukromá práva či soukromé povinnosti vztahující se k silničnímu vozidlu byly předepsaným způsobem za splnění zaznamenány předepsaných podmínek ve veřejnoprávní evidenci . Při této úvaze vyšel zdejší soud z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16 . 11 . 2010, čj .
7 Aps 3/2008-98, č . 2206/ 2011 Sb . NSS, které se týkalo záznamů do katastru nemovitostí, ale tyto závěry lze vztáhnout i na provedení zápisu změn údajů o vlastníku vozidla v registru silničních vozidel . Registr silničních vozidel je totiž, stejně jako katastr nemovitostí, veřejnoprávní evidencí, která plní funkce v oblasti zajištění veřejného zájmu (např . zajištění přehledu veřejné moci o vlastnických a jiných právech k silničním vozidlům a zajištění jisté míry právní jistoty o těchto vztazích subjektům, kterým jsou z něj poskytovány údaje) .
Stav zápisu v této evidenci má pak dopady i do oblasti práva soukromého (zejména ztížení možnosti převodu vlastnického práva k vozidlu v případě, že evidovaný stav neodpovídá stavu skutečnému) . k § 51 odst . 1 a § 71 odst . 1 písm . e) soudního řádu správního [36] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vzhledem ke stěžovatelčiným tvrzením není možné zcela vyloučit, že účinky napadeného rozhodnutí posoudí správní orgán I . stupně tak, že nebude nadále vedena jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel, tedy že dojde k zásahu do jejího veřejného subjektivního práva .
K tomuto závěru ho především vedou specifické okolnosti nynější věci, kdy byla povolena obnova řízení, která, jak již bylo výše uvedeno, nepřichází pojmově v úvahu, a jde proto o rozhodnutí nicotné . Za této situace proto není možné jednoznačně konstatovat, zda vydáním tohoto (nicotného) rozhodnutí došlo k negativnímu zásahu do její právní sféry, či nikoliv . Nicméně z jejích tvrzení jednoznačně plyne, že toto rozhodnutí samo o sobě vyvolalo stav (obnovení „řízení“), ve kterém může být dotčen údaj o vlastnictví stěžovatelky k silničnímu vo zidlu .
Předpoklad obsažený v § 65 s . ř . s . spočívající v tvrzeném zásahu do její právní sféry byl tedy naplněn . Tento přístup zároveň vzhledem ke shora vymezeným specifickým okolnostem nynější věci respektuje co nejširší přístup stěžovatelky k soudní ochraně .
[37] Lze tak shrnout, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu I . stupně byla přípustná, neboť se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 s . ř . s . Městský soud proto pochybil, pokud tuto žalobu odmítl . ( . . .)