č. 3/1997 Sb., č. 168/2004 Sb., č. 218/2004 Sb. a č. 186/2006 Sb. Řízení podle $ 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích), nespadá pod ty druhy taxativně vyjmeno- vaných řízení v $ 90 odst. 1 tohoto zákona, na které se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Jinak řečeno, s ohledem na fakt, že $ 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, není vyjmenován v $ 90 odst. 1 téhož zákona v rámci ta- xativně uvedeného okruhu řízení, která nepodléhají obecným předpisům 0 správ- ním řízení, je nutné, aby rozhodnutí vydané vládou na základě čl. 76 Ústavy ve spo- jení s $ 43 citovaného zákona splňovalo náležitosti požadované obecnými předpisy o správním řízení. Až od 1. 12. 2009 pak platí právní úprava, kdy výjimku uděluje, a tedy rozhodnutí vydává, Ministerstvo životního prostředí (srov. $ 43 uvedeného zákona) v návaznosti na usnesení vlády.
Z $ 43 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 30. 11. 2009 se podává, že mj. výjimky ze zákazu ve zvláště chráně- ných územích podle $ 16 a 26 v případech, kdy veřejný zájem výrazně převažuje nad zá- jmem ochrany přírody, povoluje v každém jednotlivém případě svým rozhodnutím vlá- da. Tato kompetence přešla na vládu ČR no- velou zákona o ochraně přírody a krajiny, když předtím povolování těchto výjimek spa- dalo do kompetence Ministerstva životního prostředí. Soud musí přisvědčit žalobci, že výkla- dem $ 90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a contrario lze jednoznačně dovo- dit, že řízení podle $ 43 citovaného zákona nespadá pod ty druhy taxativně vyjmenova- ných řízení v $ 90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, na které se nevztahují obec- né předpisy o správním řízení.
Jinak řečeno, s ohledem na fakt, že $ 43 zákona o ochraně přírody a krajiny není vyjmenován v $ 90 odst. 1 v rámci tohoto taxativně uvedeného okruhu řízení, která nepodléhají obecným předpisům o správním řízení, je nutné, aby rozhodnutí vydané vládou na základě čl. 76 Ústavy ve spojení s $ 43 zákona o ochraně přírody a krajiny splňovalo náležitosti poža- dované obecnými předpisy o správním říze- ní. Takovým předpisem byl v době rozhodo- vání žalované zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, jako obecný předpis o správním řízení účinný od 1.
1. 2006. Pokud tedy zákon vládě ukládal povinnost o výjimce rozhodnout po- dle obecných předpisů o správním řízení, nutně muselo být takové rozhodnutí vydáno v souladu s $ 67 a násl. správního řádu. Roz- hodnutí tedy muselo být vyhotoveno v pí- semné formě s uvedením výroků rozhodnutí, odůvodnění rozhodnutí a poučení o oprav- ných prostředcích. Rozhodnutí muselo být podepsáno. Tuto povinnost přitom měla pří- 93 2178 mo vláda vystupující v tomto ohledu jako správní orgán, nemohla být splněna sděle- ním jiného správního orgánu o vydání usne- sení (rozhodnutí), kterým bylo žádosti o udě- lení výjimky rozhodnuto.
Až od 1. 12. 2009 pak platila právní úprava, kdy výjimku udělu- je, a tedy rozhodnutí vydává, Ministerstvo ži- votního prostředí (srov. $ 43 zákona o ochraně přírody a krajiny) v návaznosti na usnesení vlády. Takový procesní postup však v době rozhodování žalované zákon neupravoval, povinnost vydat rozhodnutí se všemi náleži- tostmi vyžadovanými procesním předpisem, stíhala výlučně žalovanou. Z obsahu správního spisu lze sice dovozo- vat důvody proč žalovaná nepovolila výjimku ze zákazů uvedených v $ 16 odst. 1 písm. c) a $ 26 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně pří- rody a krajiny za situace, kdy ze spisového materiálu (především ze samotné žádosti ža- lobce o udělení výjimky) jednoznačně vyplý- vá, že se nejednalo o veřejný zájem, tím spíše o takový, který by převažoval nad zájmem ochrany přírody, ale o ryze soukromý zájem jednotlivce, který požadoval výjimku toliko pro svou osobu ze zákazu táboření na území všech národních parků a chráněných krajin- ných oblastí v České republice mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany pří- rody, a to za účelem volného přespávání v pří- rodě (bivakování) při vícedenních pobytech žalobce ve velkoplošných chráněných úze- 94 mích České republiky, avšak takové důvody musí být alespoň v zásadních rysech patrné z odůvodnění rozhodnutí.
Pouze tak lze po- soudit jeho zákonnost. Absence odůvodnění rozhodnutí způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Procesní vadou, která může způsobit nezákonnost roz- hodnutí je pak také absence poučení 0 oprav- ných prostředcích a absence podpisu opráv- něné osoby. S ohledem na výše uvedené závěry pak absenci odůvodnění napadeného rozhodnu- tí, jakož i úvah, které vedly žalovanou k nepo- volení výjimky, nemohla zhojit ani skuteč- nost, že ministerstvo jako předkladatel tohoto bodu programu k projednání na zase- dání vlády následně zaslalo žalobci oznámení o přijetí usnesení vlády s odůvodněním, že je- ho žádost o povolení výjimky nebyla povole- na, neboť „žádný veřejný zájem nepřevažuje nad zájmem ochrany přírody“.
Kromě toho soud musí nad rámec výše uvedeného kon- statovat, že takové odůvodnění ani nemůže obstát, neboť pak by bylo de facto vyloučeno povolit jakoukoliv výjimku ve smyslu 43 záko- na o ochraně přírody a krajiny, kde hledis- kem pro povolení výjimky je existence veřej- ného zájmu, který výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, přičemž povolení výjimky by nebylo možné, pokud by žádný veřejný zájem nemohl převážit nad veřejným zájmem spočívajícím v ochraně přírody. (...)
Martin H. proti vládě České republiky o udělení výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných