cí období roku 2001 Při posuzování toho, co je „účetní jednotkou“, je nutné respektovat obsahově to- tožné či obdobné vymezení tohoto pojmu i podle cizího práva. Skutečnost, že se jed- ná o zahraniční subjekt, a pouze proto jej český zákon o účetnictví jako účetní jed- notku nevymezuje, ještě sama o sobě neznamená, že se nejedná o účetní jednotku v obecně chápaném smyslu tohoto institutu.
Mezi účastníky je sporným výklad pojmu „četní jednotka“, od něhož se pak odvíjejí i úva- hy a argumentace další. Pro vyřešení sporu je však nutné nejprve provést analýzu tohoto pro- blému, na němž celé napadené rozhodnutí stojí. Podle $ 24 odst. 2 písm. zi) zákona o da- ních z příjmů, ve znění účinném v rozhodném období (zdaňovací období roku 2001), výdaji (náklady) podle odst. £ jsou také zaplacené smluvní pokuty, úroky z prodlení, poplatky z prodlení, penále a jiné sankce ze závazko- vých vztahů a dále zaplacené úroky z úvěrů a půjček v případě, kdy věřitelem je poplatník účtující v soustavě jednoduchého účetnictví nebo poplatník, který není účetní jednotkou.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není prozatím příliš zřejmé, na základě čeho konkrétně nepovažuje žalovaný nizozem- skou společnost (věřitele) za účetní jednot- ku, neboť vlastní argumentace se omezuje pouze na odkaz na zákon o účetnictví. Podle názoru soudu však pravděpodobně k takové- mu postupu vede skutečnost, že věřitel není z hlediska zákona o účetnictví účetní jednot- kou, neboť není českou právnickou osobou ani na území České republiky nepodniká či zde neprovozuje jinou činnost. Podstatou tak podle názoru soudu je skutečnost, že věřite- lem je zahraniční osoba, kterou český zákon o účetnictví nepovažuje za účetní jednotku.
980 Takový výklad však v daném případě po- dle názoru soudu použít nelze. Zaprvé je nut- né dát žalobci za pravdu v tom, že zákon o da- ních z příjmů na zákon o účetnictví nijak neodkazuje (ani poznámkou pod čarou, která však sama o sobě ještě závazná není), proto při interpretaci právní normy (zákona o da- ních z příjmů) odkazem na zákon o účetnic- tví by byla nutná podrobnější argumentace (ač, pochopitelně, takový výklad nepřípustný sám o sobě není, musí však být podrobněji zdůvodněn). V daném případě však podle ná- zoru soudu ani s ním nelze souhlasit.
Ač znění právní normy účinné v rozhod- ném období nebylo příliš šťastně formulová- no, přesto při výkladu pojmu „účetní jednot- ka“ nelze vycházet pouze ze zjištění, že se na příslušný subjekt nevztahuje český zákon o účetnictví. I když české daňové právo z účetnictví vychází, přesto je nutné oba právní systémy odlišovat. Smyslem české úpravy účetnictví je vytvořit obecný (český) standard, aby účetnictví účetních jednotek poskytovalo odraz ekonomického života da- né účetní jednotky. Z tohoto důvodu pocho- pitelně česká úprava účetnictví nemůže zava- zovat subjekty zahraniční, které na zdejším území nevyvíjejí žádnou aktivitu (k tomu mj. byly vytvořeny např. mezinárodní účetní standardy).
Z hlediska daňového tak nelze vy- cházet pouze z účetnictví, což koneckonců samo daňové právo pozitivně uznává [srov. např. $ 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků]. Zatímco z hlediska účetního jde u účetních jednotek o jednotný systém účtování, z hlediska práva daňového jde o řádnou správu daní. Proto pojmy, které užívá zákon o daních z příjmů, nelze vykládat pouze z hlediska zákona o účetnictví, ale šířeji. Takový výklad je pak nutný i proto, aby ne- docházelo k nerovnému postavení dlužníků českých a nizozemských věřitelů, jak pozna- menává žalobce.
Ačkoliv příslušná meziná- rodní smlouva přímo o daňové uznatelnosti úroků nic neříká, právě postup a výklad žalo- vaného k takové diskriminaci obecně vede (pokud by žalobce tyto úroky hradil věřiteli, na něhož se vztahuje český zákon o účetnic- tví a kterého uznává jako účetní jednotku, pak by bylo postupováno jinak, než když ža- lobce stejné úroky hradí věřiteli, kterého čes- ký zákon o účetnictví účetní jednotkou sice neuznává, takový subjekt však účetní jednot- kou může být podle cizího práva).
Při výkla- du příslušných pojmů je nutné vždy vycházet ze smyslu příslušného pojmu. Vzhledem ke skutečnosti, že účetní jednotka či účetnictví není výhradní doména českého práva či eko- nomie, je proto nutné tomuto pojmu přisu- zovat obecně uznávaný výklad. Výklad, z něhož vyšel žalovaný, pak ve svém důsledku může vést k absurdním situa- cím - zatímco daňová uznatelnost podle čes- kého práva nastane až při zaplacení příslušné částky, do daňového základu věřitele (osoby působící v Nizozemsku) bude vstupovat ve zdaňovacím období, v němž bude účtována, nikoliv však zaplacena (s výhradou, že takový postup upravuje nizozemské právo).
Je tak nutné uzavřít, že pokud zákon o da- ních z příjmů v rozhodném znění hovořil o „účetní jednotce“, je nutné takový pojem vy- kládat obecně, a nezužovat jej pouze na to, co jako „účetní jednotku“ označí český zákon o účetnictví pro potřeby české právní úpravy účetnictví (a nikoliv pro účely daňové). Proto je nutné další (skutkové) zjištění, zda věřitel žalobce je účetní jednotkou, v tomto případě podle nizozemského práva. Pro úplnost soud dodává, že shora uvede- ný režim byl upraven novelou zákona o da- ních z příjmů (zákon č. 438/2003 Sb.), který výkladové nejasnosti odstranil.
1936 Daňové řízení: provedení důkazů získaných v trestním řízení; zásada bezprostřednosti dokazování k $ 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 218/2000 S., č. 367/2000 Sb. a č. 492/2000 Sb. (v textu jen „daňový řád“, „d. ř.“) k $ 33 odst. 1, $ 89 odst. 2 a $ 90 a násl. trestního řádu, ve znění zákonů č. 57/1965 Sb., č. 59/1965 Sb., 178/1990 Sb., č. 558/1991 Sb., č. 283/1993 Sb. a č. 292/1993 Sb.
I. Výslech obviněného ($ 90 - $ 95 trestního řádu) patří mezi důkazní prostředky (S 89 odst. 2 trestního řádu), současně je však prostředkem jeho vlastní obhajoby (S 33 odst. 1 trestního řádu). Obviněný ve své výpovědi může uvádět i nepravdu. To mů- že zásadním způsobem ovlivnit důkazní hodnotu protokolu o výpovědi obviněného pro účely daňového řízení ($ 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
II. Provedení důkazu listinou zachycující výpověď osoby v trestním řízení ($ 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), pokud výpověď téže osoby nemohla být opětovně provedena v řízení daňovém, je omezením zásady bezpro- střednosti dokazování. Není proto možné, aby takovýto důkaz, mající svůj původ v trestním řízení, byl jediným rozhodujícím důkazem, kterým by správce daně une- sl své důkazní břemeno zpochybňující účetnictví daňového subjektu.
Společnost s ručením omezeným Praha Plaza proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů právnických osob.