Rozhoduje-li soud o návrhu na vydání předběžného opatření domáhajícího se omezení dispozičních práv odpůrce s nemovitým majetkem, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, posuzuje především ohrožení úhrady dlužné částky navrhovatele a přiměřenost újmy odpůrce, jež mu tímto omezením vznikne. Není tu vždy rozhodující přiměřenost výše dluhu hodnotě věci, jíž se omezení dispozice má týkat.
Žalující akciová společnost se svým návrhem domáhala, aby soud předběžným opatřením zakázal žalované společnosti s ručením omezeným disponovat s objektem v P.-S. se stavební parcelou, která je ve vlastnictví žalované. Svůj návrh zdůvodnila tím, že vůči žalované společnosti má pohledávku ve výši 6 092 240 Kč, že se bude domáhat svého práva na zaplacení, avšak s ohledem na finanční situaci žalované, kdy tato pohledávka může být uspokojena pouze z jejího nemovitého majetku, se obává, že výkon soudního rozhodnutí je ohrožen, neboť žalovaný již část svého nemovitého majetku prodal, aniž by uhradil alespoň část svého dluhu vůči žalující akciové společnosti, a okolnosti nasvědčují tomu, že hodlá prodat i další nemovitý majetek.
Krajský obchodní soud v Praze dospěl k závěru; že základní podmínky pro vydání předběžného opatření jsou splněny, a proto rozhodl, že žalovaný je povinen se zdržet jakýchkoliv dispozic s objektem v P.-S. a příslušnou stavební parcelou, směřujících k omezení nebo převodu vlastnického práva. Žalobci uložil, aby nejpozději do 30. 6.1993 podal u soudu návrh na zahájení řízení proti žalovanému o zaplacení 6 092 240 Kč s tím, že nebude-li návrh na zahájení řízení v této lhůtě podán, předběžné opatření podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zanikne.
Žalovaný proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Potvrdil, že kromě jiného převzal žalobcovu pohledávku vůči bývalému s. p. K., jehož část majetku nabyl do vlastnictví kupní smlouvou z 1 l. 9. 1992, uzavřenou s Fondem národního majetku.
Namítl, že soud při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nezvážil všechny skutečnosti rozhodné pro vydání předběžného opatření; povinnosti soudu bylo zvážit, zda jednání žalovaného skutečně vzbuzuje obavy, že by došlo ke zmaření žalobcovy pohledávky. Dále namítl, že hodnota nemovitosti žalovaného vysoko překračuje výši žalobcovy pohledávky a že omezením dispozic s objektem vzniká žalovanému nepřiměřená újma. Žalovaný sice již prodal jeden objekt, jak se uvádí v usnesení, avšak z výtěžku tohoto prodeje se snažil uspokojit část nároků věřitelů a část výtěžku použil pro pokračování v činnosti velkoobchodu, což bylo nutné. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a aby návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut.
Vrchní soud v Praze svým usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně o vydání předběžného opatření.
Dluh žalovaného, převzatý po bývalém státním podniku ve výši 6 092 240 Kč, je starého data, žalovaný jej dosud nezaplatil a ani z jeho odvolání není patrna ochota a schopnost dlužnou částku v dohledné době uhradit. Špatná finanční situace a neschopnost platit splatné závazky je patrna i z dopisu prokuristy žalované společnosti konsorciu věřitelů ze dne 24. 2. 1993, v němž se jako slabá stránka společnosti uvádějí také vysoké úroky za úvěr nesplacený ve lhůtě a nedostatek přílivu hotových peněz, který se odráží neplacením závazků, na což navazuje nedůvěra k navazování nových obchodních vztahů. Naopak mezi silnými stránkami společnosti je uváděn nemovitý majetek s dovětkem, „i když vzhledem k zpochybnění majetkoprávních vztahů společnosti, jakož i k předběžnému opatření soudu, je v těchto dnech neprodejný“. Tento dovětek, stejně tak jako argument uváděný v odvolání, že omezením dispozičních práv s nemovitým majetkem vzniká žalovanému nepřiměřená újma, vzbuzuje oprávněné obavy, že žalovaný by mohl řešit svoji špatnou finanční situaci majetkovou dispozicí s objektem v P.-S., podobně jak to již učinil s objektem v P.-V.
Závěr soudu prvního stupně, že výkon rozhodnutí soudu, jímž by bylo rozhodnuto o žalobcově nároku na zaplacení dlužné částky by mohl být odpůrcovým jednáním ohrožen, je tedy správný. Odvolací soud se zabýval i námitkou žalovaného o nepoměru mezi žalobcovou pohledávkou a hodnotou nemovitosti, s níž mu bylo zakázáno disponovat. Je třeba konstatovat, že přiměřenost hodnoty pohledávky a hodnoty věci, jíž se omezení uložené předběžným opatřením týká, není zákonným kritériem pro rozhodnutí. Přitom ani z dopisu prokuristy žalovaného ze dne 24. 2.1993, ani z odvolání není patrné, že by kromě objektu v P.-S. měl žalovaný ve vlastnictví jiný nemovitý majetek nižší hodnoty, který by byl způsobilý k případnému výkonu rozhodnutí ve výši odpovídající pohledávce žalobce.
Vrchní soud v Praze proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.