Pokud je v rozhodnutí, kterým byla těhotná příslušnice policejního sboru ustanovena na jiné místo, uveden pouze důvod nesplnění požadavku určitého vzdělání dle § 215 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a na její místo byl přitom ustanoven příslušník mužského pohlaví, který tento požadavek rovněž nesplňuje, je ve smyslu § 180 odst. 3 tohoto zákona založena vyvratitelná domněnka nepřímé diskriminace na základě pohlaví a z důvodu těhotenství ve smyslu § 1 odst. 3, 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce.
[36] Stěžejní žalobní námitka spočívá a v tom, že ministr a potažmo i prvostupňový orgán nesprávně vyhodnotili otázku, zda rozhodnutím služebního orgánu ze dne 24. 12. 2006 došlo k diskriminaci žalobkyně či nikoliv s tím, že oba dva docházejí k závěru, že nešlo o diskriminaci z důvodu pohlaví, ale že šlo o rozhodnutí aplikující nový služební zákon. Tímto rozhodnutí byla žalobkyně dle § 215 nového služebního zákona ustanovena na služební místo s nižším platovým ohodnocením a na její původní místo byl ustanoven jiný příslušník, a to za situace, kdy ani jeden z nich neměl požadované vzdělání a žalobkyně byla těhotná.
[37] Jelikož k naříkanému diskriminačnímu jednání došlo dne 24. 12. 2006, tj. za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, na posouzení nároků žalobkyně je proto nutné aplikovat, tak jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, zákoník práce z roku 1965. Na druhou stranu, otázka důkazního břemene je otázkou procesní, proto bylo na žalovaném, aby při rozhodování o nároku žalobkyně použil procesní předpis platný v době rozhodování tj. zákon o služebním poměru. (…)
[48] Ze shora uvedených ustanovení a to konkrétně z odst. 1, 4 ve spojení s odst. 9 § 215 vyplývá, že příslušník, který je ustanovený do funkce podle dosavadních právních předpisů, může být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání (tedy na místo „nižší“), nebo může být ustanoven na služební místo, pro které nesplňuje stanovený stupeň vzdělání a to na dobu určitou v době trvání 4 let, jestliže nesplňuje vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu.
[49] Lze souhlasit se žalovanou, že rozhodnutí náleží řediteli okresního ředitelství a to dle potřeb a personálních možností okresního ředitelství. Tyto možnosti si mohl zjišťovat i formou rozhovoru se stávajícími příslušníky, kde se mohl dotazovat na jejich úmysly ohledně vůle doplnit si potřebné vzdělání. Nicméně ustanovení do funkce dle odst. 4 není ze zákona podmíněné tímto příslibem a bylo tak možné ustanovit do funkce vyžadující určité vzdělání i příslušníka, který si vzdělání doplnit nechtěl, ale vždy pouze na dobu určitou. Bylo pouze na zvážení ředitele a to zřejmě s ohledem na personální možnosti, zda takový krok učiní. A zcela jistě bylo na místě dát přednost příslušníkovi, který již takové vzdělání měl. Lze si ale představit i situaci, kdy ředitel dá přednost příslušníkovi, který sice takové vzdělání nemá a ani si jej doplnit nechce, avšak na uvedeném místě již několik let bez závad pracuje, před příslušníkem s požadovaným vzděláním avšak bez potřebných zkušeností, s tím, že v průběhu přechodné doby se budou snažit takové místo obsadit příslušníkem s požadovaným vzděláním i zkušenostmi. Zákon takový postup nezakazoval.
[50] V případě žalobkyně, tak bylo možné žalobkyni ustanovit na stejné místo na dobu určitou 4 roky nebo ji ustanovit na jiné místo, na kterém splňovala podmínku vzdělání na dobu neurčitou. Měl-li by ředitel k dispozici příslušníka s požadovaným vzděláním, bylo by logické a tím i omluvitelné, že by žalobkyni, ačkoliv těhotnou, přeřadil na jiné místo a na její místo ustanovil příslušníka s požadovaným vzděláním.
[51] Avšak za situace, kdy v rozhodnutí, kterým byla těhotná žalobkyně ustanovena na jiné místo, není uveden žádný důvod kromě § 215 zákona o služebním poměru požadujícího určité vzdělání a na její místo byl ustanoven příslušník mužského pohlaví, který uvedené vzdělání rovněž neměl, je zde ve smyslu § 180 odst. 3 zákona o služebním poměru založena vyvratitelná domněnka nepřímé diskriminace na základě pohlaví a z důvodu těhotenství ve smyslu § 1 odst. 3,4 zákoníku práce z roku 1965. Jinými slovy, žalobkyně byla znevýhodněna oproti příslušníkovi ve stejném postavení na základě zdánlivě neutrální skutečnosti, kterou byla aplikace zákona o služebním poměru.
[52] Žalobkyni tak stačilo prokázat, že s ní bylo zacházeno méně příznivě (byla ustanovena na horší místo) než s osobou ve stejném postavení (kolega měl stejné vzdělání) a že byla těhotná a služební orgán o tom věděl, o čemž nebylo mezi stranami sporu a tyto skutečnosti vyplývají rovněž ze spisu.
[53] Naopak na služebním orgánu bylo, aby prokazoval, že k tomu měl jiný omluvitelný důvod. Proto závěry ministra o tom, že vzhledem k tomu, že již není možné zjistit skutečné záměry a důvody pro přeřazení žalobkyně a že z okolností případu pak nelze dospět k závěru, že motivací služebních funkcionářů pro vydání rozhodnutí bylo těhotenství žalobkyně, vyplývá, že k diskriminaci nedošlo, jsou zcela v rozporu se zákonnými ustanoveními ohledně unesení důkazního břemene a hodnocení skutkového stavu věci. Správným závěrem mělo být, že služební orgán neunesl své břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně tohoto, že důvodem přeřazením žalobkyně byla jiná omluvitelná skutečnost. Pokud žalovaný vyhodnotil tyto skutečnosti jinak, je jeho rozhodnutí nezákonné.
[54] Lze souhlasit se žalovanou, že omluvitelným důvodem by mohla být neochota vzdělání si doplnit. Pokud zde byla skutečně situace, které se služební orgán dovolával, tj. že druhý příslušník si chtěl vzdělání doplnit a žalobkyně nechtěla, mělo být její ustanovení na jiné místo, řádně odůvodněno a skutečnost, že žalobkyně si vzdělání doplnit nechce, měla být nejenom v rozhodnutí uvedena, ale hlavně řádně a průkazně doložena, což se nestalo.
[55] To, že žalobkyně měla sdělit, že není ochotná si vzdělání v průběhu následujících 4 let doplnit, vyplývá pouze ze služebního záznamu ze dne 5. 1. 2007 (podepsaného pouze služebním orgánem) a zůstává tak v rovině tvrzení proti tvrzení a prokázáno rozhodně není.
[56] Soud se ztotožňuje s názorem žalobkyně, že rovněž tak závěr obou orgánů o tom, že existoval objektivní důvod spočívající v nemožnosti si vzdělání doplnit a to z časových důvodů, je založen nikoliv na faktech ale na hypotéze a není ničím podložený, a to s ohledem na to, že bakalářské studium mohla žalobkyně zahájit již na mateřské dovolené a lze jej skončit i dřív než za tři roky. V § 45 odst. 2 zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, kde se uvádí, že standardní doba bakalářského studia včetně praxe je nejméně tři a nejvýše čtyři roky, je použité slovo standardní, což znamená, že při splnění všech ostatních podmínek, lze tuto dobu výjimečně zkrátit.
[57] Tyto závěry jsou tedy za prvé hypotetické (zrovna tak, jak bylo v době přeřazení žalobkyně na jiné služební místo hypotetické, zda por. Ž. studium, které zahájil, dokončí), za druhé tyto závěry nikterak nevyplývají ani z rozhodnutí ze dne 26. 12. 2006, ani z rozhodnutí o odvolání ze dne 27. 3. 2007, ale ani z žádného jiného vyjádření služebního orgánu založeného ve spise ohledně řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy. Shora uvedený závěr byl tedy učiněn nikoliv na základě tvrzení a podkladů předložených ze strany služebního funkcionáře, jehož jednáním dle tvrzení žalobkyně k diskriminaci došlo, který byl v tomto řízení v postavení protistrany, ale služebním orgánem, který v řízení o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy rozhodoval, který byl v tomto řízení v postavení soudu. Soud na základě shora uvedeného dochází k závěru, že služební orgán, který o nároku rozhodoval, nebyl v postavení nezávislého orgánu na úrovni soudu, ale stále v postavení služebního orgánu nadřazeného služebnímu funkcionáři, který měl diskriminaci způsobit, čímž došlo k porušení jeho povinnosti rozhodnout věc nezávisle a bylo tak porušeno základní právo žalobkyně na spravedlivý proces.
[58] Soud souhlasí i s dalšími žalobními námitkami týkajícími se hodnocení důkazů předložených žalobkyní (audiozáznam, e-maily) ze strany žalovaného, které však ve světle shora uvedeného tj. ohledně povinnosti služebního orgánu prokázat opak, postrádají relevanci.
[59] Rovněž tak polemika žalovaného ohledně motivace žalobkyně k dalšímu studiu resp. ke skutečnosti, že žalobkyně nakonec předmětné studium nezahájila, je ve světle shora uvedeného zcela irelevantní. Naopak tyto úvahy bohužel podporují závěr soudu, že žalovaný potažmo policejní prezident se snažili „doodůvodnit“ napadané diskriminační rozhodnutí služebního orgánu místo, aby věc rozhodli jako nezávislý orgán čili jako quasi soud.
[60] Skutečnost, že žalovaný nerozhodoval ve věci jako nezávislý orgán, potvrzuje rovněž závěr o promlčení nároku, aniž by takovou námitku vznesla protistrana (ve spise se nic v tomto ohledu nenachází) tedy služební orgán, který diskriminační rozhodnutí vydal: „Nad rámec uvedeného odvolací orgán konstatuje, že i pokud by byla žádost odvolatelky o náhradu nemajetkové újmy v penězích shledána důvodnou, bylo by ze strany bezpečnostního sboru namístě vznést námitku promlčení, a to z následujících důvodů […]“
[61] Žalobou napadený závěr žalovaného, že krajský soud vytkl služebním orgánům pouze jejich nepřezkoumatelnost a proto rozsudek krajského soudu není důkazem diskriminace a žalobkyně se měla domáhat vydání nového rozhodnutí, ve světle shora uvedeného (obrácené důkazní břemeno) rovněž neobstojí. Také Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 9. ledna 2013, čj. 30 Cdo 2470/2012-73, týkajícím se této věci jasně řekl, že vzhledem k tomu, že žalobkyní uplatněný nárok nelze posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., bylo by zcela nadbytečné zabývat se předpoklady odpovědnosti podle tohoto zákona, tedy i otázkou, zda bylo třeba vyčkat v dané situaci nového rozhodnutí ve věci či nikoliv nebo zda mají obecné soudy oprávnění přezkoumávat, z jakého důvodu bylo tzv. nezákonné rozhodnutí zrušeno.
(…)