8 Ads 84/2022 – Nejvyšší správní soud

8 Ads 84/2022- 50 - text

8 Ads 84/2022-53

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: E. L., zastoupená JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2021, čj. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022, čj. 41 Ad 9/2021 51,

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022, čj. 41 Ad 9/2021 51, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Tomáši Truschingerovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 146 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

[1] Rozhodnutím z 25. 1. 2021, čj. X žalovaná zamítla žádost žalobkyně o přiznání invalidního důchodu. Pracovní schopnost žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu totiž poklesla pouze o 20 %. Žalobkyně proto nebyla invalidní, jelikož nesplňovala podmínky stanovené § 38 a § 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

[2] Námitky žalobkyně žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí z 25. 1. 2021 potvrdila. Podle posudku žalované o invaliditě z 13. 4. 2021 vypracovaného pro účely námitkového řízení poklesla pracovní schopnost žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pouze o 25 %, tedy nikoli alespoň o 35 % jak předpokládá § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Žalobkyně tak nebyla invalidní.

[3] Žalobu podanou proti rozhodnutí žalované o námitkách Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Své závěry opřel o posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále „posudková komise“) z 19. 8. 2021, podle nějž poklesla pracovní schopnost žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu toliko o 30 %. Krajský soud dospěl k závěru, že posudek byl vypracován po náležitém posouzení zdravotního stavu žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů. Vyhodnotil jej proto jako úplný, objektivní a přesvědčivý, tj. dostačující k celkovému posouzení poklesu pracovní schopnosti žalobkyně.

[4] Soud poukázal na skutečnost, že oba posudky vypracované ve správním řízení i posudek posudkové komise se shodly jak v otázce určení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně, tak i zařazení jejího zdravotního postižení do kapitoly XIII, oddílu E, položky 1b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Pro toto zdravotní postižení vyhláška stanoví míru poklesu pracovní schopnosti v rozmezí 10 až 20 %. Všechny tři posudky zvolily horní hranici uvedeného rozmezí, tj. 20 %. Lišily se pouze při zvýšení horní hranice v důsledku působení dalšího zdravotního postižení žalobkyně (§ 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity). Shodly se tedy na závěru, že žalobkyně nebyla invalidní. Posudková komise v maximálním možném rozsahu zohlednila i veškerá ostatní onemocnění žalobkyně a současně vysvětlila, proč se nejedná o více invalidizující zdravotní postižení popisované v položce 1c stejné kapitoly a oddílu přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity.

[5] Krajský soud dále připomněl, že s ohledem na § 75 odst. 1 s. ř. s. bylo možné vycházet toliko ze zdravotního stavu, který existoval v době rozhodování žalované o námitkách, tj. ke dni 22. 4. 2021, a případné zhoršení zdravotního stavu, k němuž mohlo dojít po tomto datu, popřípadě vznik nových zdravotních obtíží, nemohou být nijak zohledněny v tomto řízení, nýbrž až v případném správním řízení o nové žádosti o přiznání invalidního důchodu. Za relevantní soud nepovažoval, že podle německého práva, které má svá vlastní kritéria posuzování zdravotního stavu, žalobkyně dosahuje vyšší míry poklesu pracovní schopnosti. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[7] Shrnula, že je v současné době vedena na německém úřadu práce, pobírá pouze dávky v hmotné nouzi a kvůli špatnému zdravotnímu stavu si nemůže najít zaměstnání. Jelikož většinu života odpracovala v České republice, žádá zde o přiznání invalidního důchodu, jenž jí podle jejího názoru z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu náleží. Z důvodu zhoršující se nesnesitelné bolesti v oblasti pod pravou lopatkou trpí nespavostí, únavou a souvisejícími zdravotními problémy (psychické potíže, od roku 2014 je psychiatrickou pacientkou v Německu). V Německu jí byl uznán pokles pracovní schopnosti o 20 %, od roku 2021 dokonce 50 %.

[8] Namítla, že krajský soud rozhodl na základě nesprávně a nezákonně zjištěného zdravotního stavu stěžovatelky. Posudek posudkové komise vypracovaný pro účely soudního řízení je nepřezkoumatelný a neúplný, a proto nemohl být v řízení použit jako důkaz. Posudková komise ani krajský soud nepřihlédly k lékařským zprávám, jež stěžovatelka předložila a které mají zásadní vliv na posouzení jejího zdravotního stavu, neboť dokládají zhoršující se zdravotní stav. Dále nerozumí rozdílnému posouzení svého zdravotního stavu českými posudkovými lékaři, které zcela odporuje tomu, jak její zdravotní stav posoudil německý posudkový lékař. Poukázala rovněž na rozdílný pohled posudkových lékařů, neboť posudky vypracované pro účely správního a soudního řízení se neshodují v určení procentní míry poklesu její pracovní schopnosti. Stěžovatelka též namítla zbytečné průtahy, které se týkaly vyřízení celé záležitosti, a to jak před krajským soudem, tak i před správním orgánem.

[9] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem krajského soudu, jenž vypořádal všechny žalobní námitky. Dále uvedla, že kasační stížnost není vůbec odůvodněna, neuvádí a nespecifikuje namítané vady řízení, obsahuje pouze obecná tvrzení, bez jakéhokoliv jednoznačného a specifického vymezení např., které konkrétní lékařské zprávy byly opomenuty či nesprávně vyhodnoceny, proč měl být nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky hodnocen jinou položkou, ve vyšší míře poklesu, které konkrétní onemocnění mělo být posouzeno jako určující, v čem je posudek posudkové komise nepřezkoumatelný, neúplný a proč neměl být v řízení použit jako stěžejní důkaz. Jelikož pro Českou republiku nebyla v příloze VII nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále „koordinační nařízení“), uznána žádná shoda s předpisy jiných členských států o podmínkách týkajících se stupňů invalidity ve smyslu článku 46 odst. 3 tohoto nařízení, bylo posouzení zdravotního stavu pro účely stanovení stupně invalidity provedeno výhradně podle českých právních předpisů, výsledek posouzení v jiném členském státě není pro české orgány závazný, k jeho závěrům lze pouze přihlédnout a zohlednit ho jako jiný podpůrný důkaz. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[10] Jelikož jde o věc, v níž po 31. 3. 2021 rozhodoval u krajského soudu specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a s. ř. s. nejprve otázkou, zda kasační stížnost, resp. jednotlivé kasační námitky (rozsudek NSS z 28. 11. 2022, čj. 8 Azs 14/2022-21, bod 11 a násl., a tam citovaný rozsudek NSS z 1. 12. 2021, čj. 10 Azs 147/2021-56, body 6 a násl.), svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na své usnesení z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, jehož závěry se užijí i na nyní účinnou právní úpravu (usnesení NSS z 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12).

[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla konkrétní argumentaci, podle níž by měla být kasační stížnost, resp. jednotlivé kasační námitky přijatelné. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Dopustil se tak zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky, což je podle usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39 jeden z důvodů přijatelnosti kasační stížnosti.

[12] Kasační námitka je tedy přijatelná. Současně je důvodná. III.1 Povinnost českých orgánů sociálního zabezpečení přihlížet k relevantním podkladům vypracovaným institucí jiného členského státu

[13] Stěžovatelka namítla, že posouzení jejího zdravotního stavu českými posudkovými lékaři zcela odporuje tomu, jak její zdravotní stav posoudil německý posudkový lékař.

[14] Podle čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení rozhodnutí instituce členského státu o stupni invalidity žadatele je závazné pro instituci kteréhokoli jiného dotčeného členského státu, pokud je v příloze VII potvrzena shoda mezi právními předpisy těchto členských států o podmínkách týkajících se stupňů invalidity.

[15] Podle čl. 49 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení („dále prováděcí nařízení“), v případě, kdy se čl. 46 odst. 3 základního [pozn. NSS: tj. koordinačního] nařízení nepoužije, má při určení stupně invalidity každá instituce v souladu se svými předpisy možnost nechat stav žadatele posoudit lékařem nebo jiným znalcem podle vlastního výběru. Instituce členského státu však přihlíží k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným institucí kteréhokoli jiného členského státu, jako kdyby byly vydány v jejím vlastním členském státě [podtržení NSS].

[16] Již v průběhu správního řízení stěžovatelka poukázala na skutečnost, že její zdravotní stav byl posouzen v Německu, přičemž v roce 2019 byl zjištěn pokles její pracovní schopnosti o 20 % (viz námitky z 11. 2. 2021). V žalobě, resp. v jejím doplnění, uvedla, že již v roce 2019 jí penzijní úřad v Bavorsku, kde pobývá, přiznal 30% míru poklesu pracovní schopnosti, a od 15. 3. 2021 dokonce 50% míru poklesu pracovní schopnosti a vydal jí i průkaz osoby s těžkým zdravotním postižením. V replice uvedla, že od 6. 9. 2019, po pobytu v lázních, jí bylo přiznáno 20% zdravotní postižení a od 14. 5. 2021 dokonce 50% těžké zdravotní postižení s průkazkou (viz body 2 a 5 rozsudku krajského soudu), jejíž fotokopii dle svého tvrzení k replice přiložila.

[17] Na námitku stěžovatelky ohledně rozdílného posouzení jejího zdravotního stavu v Německu krajský soud reagoval pouze v bodě 31 napadeného rozsudku. Uvedl, že „[z] posudku posudkové komise zároveň vyplývá, že zdravotní stav žalobkyně byl řádně zhodnocen podle platných českých právních předpisů na základě všech předložených lékařských zpráv; soud proto nepovažuje za relevantní, že podle německého práva, které má svá vlastní kritéria posuzování zdravotního stavu, žalobkyně dosahuje vyšší míry poklesu pracovní schopnosti“. Rovněž žalovaná v obou správních rozhodnutích shodně argumentovala, že z důvodu neexistence shody mezi českými a německými právní předpisy o podmínkách týkajících se stupňů invalidity v příloze VII koordinačního nařízení se neuplatní čl. 46 odst. 3 tohoto nařízení, a proto bylo posouzení zdravotního stavu stěžovatelky pro účely stanovení invalidity provedeno výhradně podle českých právních předpisů.

[18] S žalovanou a krajským soudem lze souhlasit potud, že se čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení v dané věci neaplikuje a žalovaná proto správně posuzovala invaliditu a její stupeň podle českých právních předpisů. Dle přílohy VII koordinačního nařízení nebyla potvrzena shoda mezi právními předpisy České republiky a Německa o podmínkách týkajících se stupňů invalidity. Žádné rozhodnutí ani posouzení zdravotního stavu provedené příslušnou německou institucí či posudkovým lékařem, jejichž existenci v průběhu správního i soudního řízení stěžovatelka opakovaně zmiňovala, tak nebyly pro žalovanou závazné (rozsudek NSS z 9. 10. 2015, čj. 4 Ads 155/2015-25, bod 31 a další tam citovaná judikatura, či rozsudek NSS z 3. 10. 2017, čj. 8 Ads 162/2016-29, body 13 a násl.).

[19] Nicméně, jak vyplývá z výše citovaných ustanovení unijních nařízení a rozsudků Nejvyššího správního soudu, právě nemožnost aplikace čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení tvoří hypotézu čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení. Podle čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení totiž mají české orgány sociálního zabezpečení povinnost přihlížet k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným institucí kteréhokoli jiného členského státu, jako kdyby byly vydány v jejím vlastním členském státě. Z tohoto úhlu pohledu se však k námitkám stěžovatelky, která setrvale poukazuje na rozdílné posouzení jejího zdravotního stavu v Německu, krajský soud nevyjádřil. Z rozsudku NSS čj. 4 Ads 155/2015-25, bodu 32 přitom plyne, že „v zájmu zásady koordinace je však nezbytné, aby příslušné instituce vzaly v úvahu obsah posouzení zdravotního stavu, z něhož v rámci svého rozhodování vycházely instituce jiného členského státu tak, aby při určování stupně invalidity nevznikaly zcela nedůvodné rozdíly“.

[20] Z rozsudku krajského soudu tedy vůbec není zřejmé, o jaká posouzení zdravotního stavu v Německu se v případě žalobkyně má jednat a pro jaké účely tam byl její zdravotní stav posuzován. O tom, že by mohlo jít spíše o posudky zpracované pro účely vydání průkazu osoby se zdravotním postižením a nikoli pro účely rozhodnutí o stupni invalidity lze pouze spekulovat. Tyto skutečnosti přitom Nejvyšší správní soud nemohl ze spisu krajského soudu ověřit, neboť krajský soud veškeré přílohy zaslané stěžovatelkou v průběhu soudního řízení stěžovatelce bezprostředně po vypravení nyní napadeného rozsudku vrátil (s výjimkou opisu napadeného rozhodnutí žalované na č. l. 8 – 10). Dle přílohových obálek na č. l. 3, 11, 39 a 46 spisu krajského soudu byly mezi vrácenými přílohami kopie různých listin včetně lékařských zpráv bez jejich bližší identifikace. Nebylo tedy možné právě tyto přílohy si od stěžovatelky znovu vyžádat tak, aby Nejvyšší správní soud disponoval stejnými listinami, jako krajský soud, a mohl tedy posoudit jejich relevanci pro postup podle čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka doložila pouze fotokopii průkazu osoby se zdravotním postižením s neomezenou platností od 15. 3. 2021.

[21] Krajský soud si tedy v dalším řízení od stěžovatelky vyžádá přílohy, jež stěžovatelka poslala, a soud jí je následně vrátil. V případě, že stěžovatelka soudu doloží relevantní podklad (zejména lékařský posudek), vypracovaný německou institucí, obsahující informace o jejím zdravotním stavu a jeho funkčním dopadu na pracovní schopnost (posudek o invaliditě), který existoval již v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.; viz bod 26 napadeného rozsudku), nebude možné posudek posudkové komise považovat za dostatečný podklad pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalované, neboť nebude splňovat podmínku úplnosti a přesvědčivosti (shodně rozsudek čj. 2 Ads 229/2016-21, bod 25). V takovém případě by si krajský soud musel vyžádat zpracování doplňujícího posudku, v němž posudková komise k takovým podkladům přihlédne a vyjádří se k nim v souladu s čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení. Pokud by stěžovatelka žádné relevantní dokumenty nedoložila, krajský soud opět rozhodne na základě dosud shromážděných podkladů včetně posudku posudkové komise z 19. 8. 2021, stěžovatelce však náležitě vysvětlí, jaké podklady vypracované v Německu mohou být s ohledem na čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení v nyní projednávané věci relevantní a jaké nikoli a proč. Strohé a paušální konstatování, že soud nepovažuje za relevantní, že podle německého práva, které má svá vlastní kritéria posuzování zdravotního stavu, žalobkyně dosahuje vyšší míry poklesu pracovní schopnosti (srov bod 30 napadeného rozsudku) nelze mít za dostatečné. V dalším řízení pak krajský soud rovněž vyčká s vrácením předložených příloh na uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti s přihlédnutím k tomu, že o podání kasační stížnosti, která se podává přímo u Nejvyššího správního soudu, může být informován s určitým časovým odstupem (srov. přiměřeně § 173 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). III.2 Zbylé kasační námitky

[22] Stěžovatelka dále jen obecně namítla, že posudková komise ani krajský soud nepřihlédly k lékařským zprávám dokládajícím zhoršující se zdravotní stav, jež stěžovatelka předložila a které mají zásadní vliv na posouzení jejího zdravotního stavu. K těmto zprávám se krajský soud výslovně vyjádřil v bodech 26, 31 a 33 napadeného rozsudku. Stěžovatelka však závěry krajského soudu nikterak nesporuje, a proto jde o námitku nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

[23] Ze stejných důvodů je nepřípustná i námitka poukazující na rozdílný pohled posudkových lékařů, totiž že posudky vypracované pro účely správního a soudního řízení se neshodují v určení procentní míry poklesu její pracovní schopnosti. Ani z této obecné námitky není zřetelné, v čem konkrétně stěžovatelka spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku. I v tomto případě se krajský soud se k rozdílnému pohledu podrobně vyjádřil v bodech 25, 27 a 30 napadeného rozsudku. Stěžovatelka proti těmto závěrům svojí kasační argumentací nikterak nebrojí.

[24] Bez bližšího zdůvodnění stěžovatelka též namítla zbytečné průtahy, které se týkaly vyřízení celé záležitosti, a to jak před krajským soudem, tak i před správním orgánem. Co se týče namítaných průtahů před správním orgánem, jde o námitku nepřípustnou, neboť ji stěžovatelka poprvé uplatnila až v kasační stížnosti, ač tak mohla učinit již v řízení před krajským soudem. Namítané průtahy v řízení před krajským soudem pak vůbec nejsou přípustným důvodem pro podání kasační stížnosti podle § 103 s. ř. s. (rozsudek NSS z 6. 2. 2023, čj. 8 Ads 198/2022-40, bod 19 a tam citovaný rozsudek NSS z 19. 9. 2007, čj. 9 Ans 5/2007-102). IV. Závěr a náklady řízení

[25] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je podle § 110 odst. 4 s. ř. s. krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (viz bod [21] výše).

[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

[27] Usnesením Nejvyššího správního soudu z 18. 5. 2022, čj. 8 Ads 84/2022-22, byl stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem JUDr. Tomáš Truschinger, advokát. Podle § 35 odst. 10 věty první s. ř. s. hradí odměnu za zastupování a hotové výdaje ustanoveného advokáta stát. Ustanovený zástupce učinil v řízení před zdejším soudem dva úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem (ta byla v dané věci nahrazena nahlížením do spisu) a písemné podání ve věci samé, kterým byl sepis doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za každý úkon právní služby zástupci stěžovatelky náleží mimosmluvní odměna v celkové výši 1 000 Kč [§ 9 odst. 2 ve spojení s § 7 bodem 3. advokátního tarifu], v součtu tedy 2 000 Kč. Dále zástupci stěžovatelky náleží 2 x 300 Kč, celkem 600 Kč, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se souhrnná částka 2 600 Kč zvyšuje o částku 546 Kč odpovídající 21% DPH, na celkovou částku 3 146 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku.

[28] Nejvyšší správní soud stěžovatelku závěrem upozorňuje, že tento zástupce byl ustanoven pouze pro řízení o kasační stížnosti. V dalším řízení před krajským soudem, bylo-li jeho rozhodnutí zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, takové zastoupení již netrvá (usnesení rozšířeného senátu NSS z 28. 6. 2018, čj. 8 As 167/2017-58, č. 3766/2018 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 11. srpna 2023

Jitka Zavřelová

předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí