8 Afs 122/2017- 34 - text
8 Afs 122/2017-37
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Solar Jarošov s.r.o., se sídlem Sousedovice 44, zast. JUDr. Lenkou Morejon Michálkovou, advokátkou se sídlem Stroupežnického 30, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2016, čj. 49710/16/5300-21441-711972, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2017, čj. 50 Af 1/2017-28,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 11. 2016 čj. 49710/16/5300-21441-711972, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihočeský kraj o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2012, srpen 2012, říjen 2012, březen 2013, květen 2013, srpen 2013 a říjen 2013 a tato rozhodnutí potvrdil. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného krajský soud zamítl.
[2] Krajský soud za účelem posouzení, zda mohla žalobkyně uplatnit nárok na daňový odpočet, hodnotil, jaké služby žalobkyni poskytla obchodní společnost Warren Partners, a.s. Dospěl k závěru, že sjednání jiné úvěrové smlouvy či nižší míry úroku u stávající úvěrové smlouvy odpovídá sjednání či zprostředkování souvisejícímu s poskytováním úvěrů a peněžních zápůjček [§ 54 odst. 1 písm. y) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“)]. Tato finanční činnost je osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně [§ 51 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění relevantním pro projednávanou věc]. Byla-li finanční činnost osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně, nemohla žalobkyně nárok na daňový odpočet podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty uplatnit. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh správního i soudního řízení. Poté namítla, že krajský soud nesprávně podřadil služby poskytnuté jí společností Warren Partners, a.s. pod § 54 odst. 1 písm. y) zákona o dani z přidané hodnoty; k tomu zopakovala žalobní argumentaci týkající se § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád a potřeby zkoumat skutečnou povahu a obsah právního jednání bez ohledu na terminologii v právním jednání použitou.
[4] Stěžovatelka namítla, že se krajský soud stejně jako správní orgány nezabýval skutečnou podstatou služeb a nijak nezohlednil charakter služeb podle dodatku č. 1 ke smlouvě o zprostředkování a podle svědeckých výpovědí. Krajský soud nevysvětlil, proč měl pochybnosti o povaze dodatku ke smlouvě; podle stěžovatelky se jedná o platně uzavřený smluvní dokument, jenž žádné pochybnosti nevzbuzuje. Skutečný charakter služeb poskytovaných stěžovatelce prokazovala také e-mailová korespondence a svědecké výpovědi. Pokud by všechny důkazy byly dány do vzájemných souvislostí, musel by krajský soud dát stěžovatelce za pravdu v tom, že jí společnost Warren Partners, a.s. poskytovala i jiné než zprostředkovatelské služby.
[5] Stěžovatelka namítla, že krajský soud zopakoval chybu žalovaného, považoval-li poskytnuté poradenské služby za vedlejší plnění podle § 36 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty. Z důkazů provedených při finanční kontrole vyplynulo, že předmětem plnění byly i poradenské služby technického charakteru ohledně fungování a provozu fotovoltaické elektrárny.
[6] Stěžovatelka též namítla, že žalovaný vycházel z nesprávně zjištěné skutkové podstaty ohledně charakteru poskytovaných služeb. Skutková podstata neměla oporu ve spisech, pročež měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. K tomu stěžovatelka doslovně zopakovala žalobní argumentaci.
[7] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením věci krajským soudem a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[10] Zákon o dani z přidané hodnoty dělí plnění osvobozená od daně z přidané hodnoty na dvě skupiny. U první z nich stanoví, že plátce má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, zatímco u druhé (u některých zákonem vyjmenovaných činností) plátce nárok na odpočet nemá. Do druhé skupiny spadají mimo jiné finanční činnosti [§ 51 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty], kterými se pro účely zákona o dani z přidané hodnoty rozumí také sjednání nebo zprostředkování poskytování úvěrů a peněžních zápůjček [§ 54 odst. 1 písm. c) a y) zákona o dani z přidané hodnoty].
[11] V souzeném případě není sporu o tom, že stěžovatelka dne 31. 5. 2011 uzavřela se společností Warren Partners, a.s. smlouvu o zprostředkování. Touto smlouvou se společnost Warren Partners, a.s. zavázala, že bude pro stěžovatelku vyvíjet činnost směřující k tomu, aby stěžovatelka měla příležitost uzavřít smlouvu nebo jinou obdobnou dohodu s bankou, na jejímž základě poskytne banka stěžovatelce financování tak, aby náklady ve smyslu RPSN byly nižší než 7,4 % p. a. Stěžovatelka se zavázala za zprostředkování zaplatit společnosti Warren Partners, a.s. provizi ve výši 35 % z realizovaných úspor. Sporné je, zda lze služby poskytnuté podle uvedené smlouvy považovat za finanční činnost ve smyslu § 51 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty a tím pádem za plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně. Stěžovatelka je, na rozdíl od správce daně, názoru, že byla oprávněna k odpočtu daně na vstupu.
[12] Podle Nejvyššího správního soudu smlouva ze dne 31. 5. 2011 důvodně vyvolala u správce daně domněnku, že se jedná o zprostředkovatelskou smlouvu; pro tu je totiž typický závazek zprostředkovatele zprostředkovat určitou smlouvu s třetí osobou nebo příležitost k uzavření smlouvy s třetí osobou a závazek zájemce zaplatit zprostředkovateli odměnu (provizi). Správce daně proto oprávněně po stěžovatelce požadoval prokázání, že odpočet daně (v souvislosti s úhradou 35% provize z realizovaných úspor) učinila v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty. Uvedené svědčí o tom, že správce daně zkoumal skutečný obsah právního jednání (smlouvu z 31. 5. 2011), takže nevycházel pouze z jeho označení, tak namítala stěžovatelka.
[13] Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že princip daňového řízení je založen na primární povinnosti daňového subjektu tvrdit a prokazovat tvrzené skutečnosti. Uvedenou povinnost zakotvuje § 92 odst. 3 daňového řádu, podle kterého „daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.“ Bylo proto na stěžovatelce, aby pochybnosti správce daně o povaze plnění poskytnutého na základě smlouvy z 31. 5. 2011 vyvrátila. Za tímto účelem stěžovatelka předložila dodatek ze dne 3. 1. 2012 k této smlouvě, kterým byl upřesněn a rozšířen předmět smlouvy o poskytování ekonomického a organizačního poradenství, e-mailovou korespondenci a navrhla výslech svědků.
[14] Podle Nejvyššího správního soudu není z výslechů svědků ani z e-mailové komunikace patrné, že by činnost společnosti Warren Partners, a.s. pro stěžovatelku měla spočívat též v něčem jiném než v uzavření či změně úvěrové smlouvy. Také označení plnění, které společnost Warren Partners, a.s. fakturovala stěžovatelce, jako „financování Solar Jarošov s.r.o. provize 35 % z celkové hodnoty úspor z úvěru“ nenasvědčuje poskytování ekonomického ani organizačního poradenství. Až v dodatku z 3. 1. 2012, který byl předložen po seznámení se s kontrolním zjištěním, a v písemném prohlášení P.
P. S. (předseda představenstva Warren Partners, a.s.) datovaném dnem 24. 11. 2015 a předloženém stěžovatelkou jako doplnění odvolání proti platebním výměrům je zmiňována i jiná než finanční činnost. Formulace dodatku však vzbuzuje silné pochybnosti o věrohodnosti tohoto dokumentu a písemné prohlášení je velmi obecné a nekonkrétní; P. P. S. jako svědek navíc v původní svědecké výpovědi nezmínil jinou formu spolupráce se stěžovatelkou než zprostředkování výhodnějšího financování projektu solárního parku Jarošov a čtvrtletní fakturaci.
Stěžovatelčino tvrzení, podle něhož jí společnost Warren Partners, a.s. poskytovala i jiné než finanční služby, proto opodstatněně i krajský soud považoval za neprokázané. Zároveň není pravda, že by krajský soud nevysvětlil, proč měl pochybnosti o povaze dodatku. Jeho pochybnosti pramenily jednak z neuvedení odměny, která měla společnosti Warren Partners, a.s. náležet za služby uvedené v dodatku, a jednak z označení touto společností stěžovatelce fakturovaného plnění.
[15] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem k závěru, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno. Neprokázala totiž, že byla oprávněna k odpočtu daně na vstupu za plnění poskytnutého ji společností Warren Partners, a.s.
[16] Krajský soud nepovažoval údajně poskytnuté poradenské služby za vedlejší plnění podle § 36 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty, neboť shledal, že z obsahu správního spisu „vůbec nevyplývá, že žalobci byla poskytnuta poradenská služba při provozu fotovoltaické elektrárny, naopak rozhodným plněním bylo působení při snížení výše původně dohodnutých úroků, což je činnost finanční“. Nejvyšší správní soud se i s tímto závěrem plně ztotožňuje. Kasační námitka tvrdící, že žalovaným byla nesprávně zjištěna skutková podstata, není proto rovněž důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 30. ledna 2018
JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu