[40] Pro zodpovězení otázky, zda byla nahrávka telefonního hovoru zákonně pořízeným a použitelným důkazem v řízení před žalovaným, lze přiměřeně vyjít z trestněprávní
doktríny. Ve správním právu trestním se totiž
přiměřeně uplatní základní principy trestního práva. Současně to však neznamená, že by
v oblasti kartelového práva bylo možno postupovat explicitně podle trestního řádu. To
by z podstaty věci ani nebylo možné, neboť
trestní soudnictví a soudní trestání nelze ztotožňovat se správním řízením a správním
trestáním. Nejvyšší správní soud například
v rozsudku ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As
27/2008-67, konstatoval, že použití analogie
ve správním trestání je přípustné pouze tam,
kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku
vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě
účastníka řízení a ani k újmě na ochraně
hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem.
[41] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, dospěl
k závěru, že „hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají
charakter projevů osobní povahy; důkaz
zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný“. Uvedený případ se týkal použití zvukového záznamu hovoru mezi společníky
obchodní společnosti o záležitostech této
společnosti. Nejvyšší správní soud nepochybuje, že se předmětný telefonát v nynějším
případě uskutečnil mezi dvěma osobami
v rámci dodavatelsko-odběratelského styku.
Roman P. uvedl, že měl na starosti zboží v internetovém obchodě u své matky. Nelze opomenout, že zástupce stěžovatelky zcela zjevně jednal s Romanem P. jako se zástupcem
jednoho ze svých odběratelů a jeho pozici nezpochybňoval. Obsah hovoru nejevil žádné
známky osobní povahy a byl ryze obchodního charakteru, neboť byl zaměřen výhradně
na otázky prodeje a odběru zboží. Za dané situace proto nebylo třeba blíže zjišťovat, z jakého konkrétního právního titulu byl oprávněn vystupovat jménem odběratelky.
[42] Stěžovatelka i krajský soud příhodně
poukázali na výše citovaný rozsudek čj. 1 Afs
60/2009-119, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že se zřetelem k článku 8 Úmluvy je třeba rozlišovat mezi pořizováním záznamů ze strany soukromých osob a orgánů
veřejné moci. Důkaz audiovizuální nahrávkou pořízenou v utajení orgánem veřejné
moci nebo v souvislosti s jeho činností je v řízení o správním trestání zásadně nepoužitelný. Nejvyšší správní soud již citovaným rozsudkem čj. 7 As 7/2007-63 naopak pro účely
správního řízení nevyloučil důkaz videozáznamem, který pořídily soukromé osoby (novináři) k podpoře věrohodnosti uveřejněných tiskových sdělení.
[42] Stěžovatelka i krajský soud příhodně
poukázali na výše citovaný rozsudek čj. 1 Afs
60/2009-119, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že se zřetelem k článku 8 Úmluvy je třeba rozlišovat mezi pořizováním záznamů ze strany soukromých osob a orgánů
veřejné moci. Důkaz audiovizuální nahrávkou pořízenou v utajení orgánem veřejné
moci nebo v souvislosti s jeho činností je v řízení o správním trestání zásadně nepoužitelný. Nejvyšší správní soud již citovaným rozsudkem čj. 7 As 7/2007-63 naopak pro účely
správního řízení nevyloučil důkaz videozáznamem, který pořídily soukromé osoby (novináři) k podpoře věrohodnosti uveřejněných tiskových sdělení.
[43] Posuzovaný zvukový záznam byl pořízen soukromou – fyzickou osobou. Ve
správním spise nelze nalézt oporu pro stěžovatelčino tvrzení, že se jednalo o důkaz poří-
zený v závislosti na státní moci. Zjištění skutkového stavu, na jehož základě se konstatuje
protisoutěžní delikt, je v zásadě povinností
správního orgánu. To však nevylučuje, aby
důkazy předkládali i účastníci řízení. Krajský
soud správně poukázal, že to byl Roman P.,
kdo žalovaného vyhledal z vlastní iniciativy.
Žalovaný jej nepověřil k pořízení záznamu.
Sám tak z vlastní činnosti neinicioval uskutečnění nahrávky, nikterak nezasáhl do probíhajícího skutkového děje a ani Romana P.
nepobízel, aby stěžovatelku nabádal k deliktnímu jednání.
[44] V dané věci nelze aplikovat závěry
plynoucí z usnesení Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 2 To 73/2000, z nějž stěžovatelka vyvodila, že není možné užít záznamy telekomunikačních hovorů pořízených před začátkem
soudního řízení. V nyní projednávané věci totiž nebyl záznam hovoru opatřen žalovaným
v rámci operativní činnosti při prvotním zjišťování možného porušení zákona. To, že záznam hovoru časově předchází zahájení
správního řízení, neznamená, že by byl takový důkaz jen z toho důvodu procesně nepoužitelný. Stále je třeba vycházet z toho, že nebyl
pořízen orgánem veřejné moci mimo zákonem stanovenou pravomoc.
[45] V trestním právu je přípustnost
audiovizuálních záznamů provedených soukromými osobami pro potřeby dokazování
akceptována. Krajský soud i stěžovatelka odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 459/2007, podle kterého jsou
orgány činné v trestním řízení při pořizování
záznamů povinny postupovat podle § 88
trestního řádu. Jestliže však zvukový záznam
nepořídil orgán činný v trestním řízení, ale
naopak soukromá osoba, nelze po jeho pořizovateli požadovat splnění trestním řádem
přesně vymezeného postupu a podmínek, za
nichž může dojít k opatření takového důkazu. Na oblast správního trestání lze vztáhnout
i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v posledně citovaném usnesení, že zásadně nelze
vyloučit možnost použít jako důkaz též zvukový záznam, který byl pořízen soukromou
osobou i bez souhlasu ostatních účastníků určitého jednání; tuto skutečnost je nutné vždy
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Společnost s ručením omezeným HUSKY CZ proti Úřadu pro ochranu hospodářské sou-