I. Liberační důvody uvedené v § 6a zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném od 19. 8. 2008 se mohou uplatnit i na porušení povinností spáchaná před tímto datem, neboť předmětné ustanovení je nutno považovat za
právní úpravu, která je pro pachatele správního deliktu příznivější ve smyslu čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod. II. Účastník řízení se nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt podle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, tvrzením, že přijímal nadlimitní
platby v hotovosti v důsledku „nezákonného obstavení “ jeho účtů, pokud v době, kdy
přijímal nadlimitní platby, svědčila zajišťovacím a exekučním příkazům presumpce
zákonnosti a věcné správnosti.
I. Liberační důvody uvedené v § 6a zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném od 19. 8. 2008 se mohou uplatnit i na porušení povinností spáchaná před tímto datem, neboť předmětné ustanovení je nutno považovat za
právní úpravu, která je pro pachatele správního deliktu příznivější ve smyslu čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod. II. Účastník řízení se nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt podle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, tvrzením, že přijímal nadlimitní
platby v hotovosti v důsledku „nezákonného obstavení “ jeho účtů, pokud v době, kdy
přijímal nadlimitní platby, svědčila zajišťovacím a exekučním příkazům presumpce
zákonnosti a věcné správnosti.
1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, zrušeno
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7
písm. a) citovaného zákona ve spojení s § 69
s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se
sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 1. 7. 2010. Žalobkyně napadla
rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského
soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze
dne 27. 1. 2011, čj. 31 Af 98/2010-86, zrušil
rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud
jej rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, čj. 9 Afs
23/2011-121, zrušil a vrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, čj. 31 Af 98/2010-195,
zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2012 žalovaný
zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
finančního úřadu.
Žalobkyně napadla posledně uvedené
rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského
soudu, který ji rozsudkem ze dne 25. 4. 2013,
čj. 31 Af 98/2012-112, zamítl.
Následně žalobkyně (stěžovatelka) podala kasační stížnost a ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 11.
2013, sp. zn. III. ÚS 1720/13.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s krajským soudem mimo jiné
v bodě, že ve smyslu § 6a zákona o omezení
plateb nevynaložila úsilí, aby zabránila porušení tohoto zákona. Stěžovatelka popsala průběh řízení o přezkumu zajišťovacího příkazu,
jehož výsledkem bylo zrušení tohoto příkazu
a zastavení řízení, a průběh řízení o přezkumu zajišťovacích exekučních příkazů, které
byly rovněž zrušeny. Z uvedeného je zřejmé,
že bankovní účty stěžovatelky byly obstaveny nezákonně. Stěžovatelka nemohla s těmito účty nakládat a musela financovat chod
podniku z dostupné hotovosti. Vložila-li by
finanční prostředky na některý svůj bankovní účet, nemohla by s nimi dále nakládat. To
by pro ni mělo likvidační charakter. Stěžovatelka musela platit v hotovosti i za tabákové
nálepky (kolky) Finančnímu úřadu Kolín. Stěžovatelka dále popsala průběh řízení o přezkumu dodatečných platebních výměrů na
spotřební daň za tabákové výrobky Gullivers
Standard, Gullivers Extra a Merlin. Krajský
soud dospěl k závěru, že tyto výrobky splňují znaky doutníků a rozsudkem ze dne 29. 1.
2013, čj. 30 Af 6/2011-334, zrušil rozhodnutí
finančního ředitelství. Tyto skutečnosti jsou
krajskému soudu známy z úřední činnosti. Na
základě rozsudku čj. 30 Af 6/2011-334 Generální ředitelství cel zrušilo dodatečné platební výměry na spotřební daň a zastavilo řízení.
Spotřební daň tedy byla stěžovatelce doměře-
na nezákonně, zároveň byly nezákonně obstaveny její účty. Stěžovatelka se snažila zabránit
protiprávnímu jednání – vedla soudní spory,
aby prokázala, že správně zdanila předmětné
výrobky. Většina transakcí překračujících limit zákona o omezení plateb proběhla právě
v době, kdy došlo k nezákonné daňové exekuci a obstavení účtů.
Pokud krajský soud uzavřel, že exekuční
řízení mělo legitimní průběh a bylo podloženo pravomocnými rozhodnutími, napadený rozsudek je nesrozumitelný, nelogický
a v rozporu se základními principy právního
státu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, č. 187/2010 Sb. ÚS,
ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12,
č. 86/2013 Sb. ÚS a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 2 Afs
178/2005-64).
Z napadeného rozsudku dále není zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s důkazy,
které stěžovatelka přiložila k replice ze dne
1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, zrušeno
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7
písm. a) citovaného zákona ve spojení s § 69
s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se
sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 1. 7. 2010. Žalobkyně napadla
rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského
soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze
dne 27. 1. 2011, čj. 31 Af 98/2010-86, zrušil
rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud
jej rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, čj. 9 Afs
23/2011-121, zrušil a vrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, čj. 31 Af 98/2010-195,
zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2012 žalovaný
zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
finančního úřadu.
Žalobkyně napadla posledně uvedené
rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského
soudu, který ji rozsudkem ze dne 25. 4. 2013,
čj. 31 Af 98/2012-112, zamítl.
Následně žalobkyně (stěžovatelka) podala kasační stížnost a ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 11.
2013, sp. zn. III. ÚS 1720/13.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s krajským soudem mimo jiné
v bodě, že ve smyslu § 6a zákona o omezení
plateb nevynaložila úsilí, aby zabránila porušení tohoto zákona. Stěžovatelka popsala průběh řízení o přezkumu zajišťovacího příkazu,
jehož výsledkem bylo zrušení tohoto příkazu
a zastavení řízení, a průběh řízení o přezkumu zajišťovacích exekučních příkazů, které
byly rovněž zrušeny. Z uvedeného je zřejmé,
že bankovní účty stěžovatelky byly obstaveny nezákonně. Stěžovatelka nemohla s těmito účty nakládat a musela financovat chod
podniku z dostupné hotovosti. Vložila-li by
finanční prostředky na některý svůj bankovní účet, nemohla by s nimi dále nakládat. To
by pro ni mělo likvidační charakter. Stěžovatelka musela platit v hotovosti i za tabákové
nálepky (kolky) Finančnímu úřadu Kolín. Stěžovatelka dále popsala průběh řízení o přezkumu dodatečných platebních výměrů na
spotřební daň za tabákové výrobky Gullivers
Standard, Gullivers Extra a Merlin. Krajský
soud dospěl k závěru, že tyto výrobky splňují znaky doutníků a rozsudkem ze dne 29. 1.
2013, čj. 30 Af 6/2011-334, zrušil rozhodnutí
finančního ředitelství. Tyto skutečnosti jsou
krajskému soudu známy z úřední činnosti. Na
základě rozsudku čj. 30 Af 6/2011-334 Generální ředitelství cel zrušilo dodatečné platební výměry na spotřební daň a zastavilo řízení.
Spotřební daň tedy byla stěžovatelce doměře-
na nezákonně, zároveň byly nezákonně obstaveny její účty. Stěžovatelka se snažila zabránit
protiprávnímu jednání – vedla soudní spory,
aby prokázala, že správně zdanila předmětné
výrobky. Většina transakcí překračujících limit zákona o omezení plateb proběhla právě
v době, kdy došlo k nezákonné daňové exekuci a obstavení účtů.
Pokud krajský soud uzavřel, že exekuční
řízení mělo legitimní průběh a bylo podloženo pravomocnými rozhodnutími, napadený rozsudek je nesrozumitelný, nelogický
a v rozporu se základními principy právního
státu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, č. 187/2010 Sb. ÚS,
ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12,
č. 86/2013 Sb. ÚS a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 2 Afs
178/2005-64).
Z napadeného rozsudku dále není zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s důkazy,
které stěžovatelka přiložila k replice ze dne
19. 2. 2013, a s přílohou č. 1 žaloby, ve které
stěžovatelka uvedla data příjmů hotovosti do
pokladny a následných výdajů za kolky a náklady na jejich tisk a distribuci. Z této přílohy
je patrné, že v roce 2005 stěžovatelka převáděla hotovost na svůj účet, ze kterého hradila
kolky, v období od 4. 12. 2006 do 27. 3. 2007
hotovost na účet nevkládala a přímo jí hradila kolky a náklady na jejich tisk a distribuci.
Krajský soud tato tvrzení nijak nehodnotil,
nepřihlédl ani ke zmíněným rozhodnutím.
Stěžovatelka byla dále přesvědčena, že
žalovanému neměla být přiznána náhrada
nákladů řízení. Změnil-li stát strukturu finančních orgánů, toto řešení musí jít k jeho
tíži. Odkaz krajského soudu na § 60 s. ř. s. nepostačoval. Krajský soud měl posoudit, zda
nejsou dány důvody pro nepřiznání náhrady
nákladů podle § 60 odst. 7 s. ř. s. Měl se rovněž vypořádat s námitkou, kterou stěžovatelka vznesla v podání ze dne 18. 4. 2013 (srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 2. 2013, a s přílohou č. 1 žaloby, ve které
stěžovatelka uvedla data příjmů hotovosti do
pokladny a následných výdajů za kolky a náklady na jejich tisk a distribuci. Z této přílohy
je patrné, že v roce 2005 stěžovatelka převáděla hotovost na svůj účet, ze kterého hradila
kolky, v období od 4. 12. 2006 do 27. 3. 2007
hotovost na účet nevkládala a přímo jí hradila kolky a náklady na jejich tisk a distribuci.
Krajský soud tato tvrzení nijak nehodnotil,
nepřihlédl ani ke zmíněným rozhodnutím.
Stěžovatelka byla dále přesvědčena, že
žalovanému neměla být přiznána náhrada
nákladů řízení. Změnil-li stát strukturu finančních orgánů, toto řešení musí jít k jeho
tíži. Odkaz krajského soudu na § 60 s. ř. s. nepostačoval. Krajský soud měl posoudit, zda
nejsou dány důvody pro nepřiznání náhrady
nákladů podle § 60 odst. 7 s. ř. s. Měl se rovněž vypořádat s námitkou, kterou stěžovatelka vznesla v podání ze dne 18. 4. 2013 (srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
26. 9. 2005, sp. zn. 5 Cmo 556/2004).
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. Stran liberačních důvodů uvedl, že
souhlasí s krajským soudem, že § 6a zákona
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
o omezení plateb nedopadá na posuzovanou
věc. Stěžovatelka sice vedla soudní spory
ohledně zajišťovacího příkazu, tím se však
nesnažila zabránit protiprávnímu jednání ve
vztahu k omezení plateb v hotovosti. Nadlimitní platby naopak přijímala vědomě a opakovaně. Stěžovatelka se nepokusila zabránit
překročení zákonem stanoveného
limitu
například rozdělením příjmu plateb na více
dní nebo dohodou s obchodním partnerem,
aby své závazky vůči stěžovatelce plnil přímo
na účet Finančního úřadu Kolín, kterému
stěžovatelka platila spotřební daň. Nadto ne
všechna protiprávní jednání proběhla v době
obstavení účtů, tyto případy stěžovatelka
nezdůvodnila. K tvrzení krajského soudu,
že exekuční řízení bylo legitimní, žalovaný
podotkl, že v průběhu řízení nenastala žádná
procesní pochybení.
K nákladům řízení žalovaný uvedl, že na
základě § 33, § 36 odst. 1 s. ř. s. a rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4.
2013, čj. 9 Afs 70/2012-35, dovodil, že účastníci řízení mají ve správním soudnictví rovné postavení. Ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s.
zaručuje úspěšnému účastníku, že mu budou
uhrazeny náklady na účast při jednání soudu. Při výpočtu nákladů krajský soud postupoval v souladu s vyhláškou č. 472/2012 Sb.,
o změně sazby základní náhrady za používání
silničních motorových vozidel a stravného
a o stanovení průměrné ceny pohonných
hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Žalovaný odmítl tvrzení stěžovatelky, že
po ní nelze spravedlivě požadovat, aby nesla
břímě reorganizace státní správy. Byla to totiž
stěžovatelka, kdo požadoval nařízení jednání.
Stěžovatelka podala k vyjádření žalovaného repliku, v níž poznamenala, že žalovaný
opomněl, že objednatelem tabákových nálepek byla stěžovatelka, která byla povinna je
uhradit finančnímu úřadu. Stěžovatelka nemohla přenést svoji daňovou povinnost na jiného (§ 45 daňového řádu z roku 1992). Stěžovatelka nadto hradila další povinné odvody
a závazky a nebylo možné, aby žádala své odběratele k úhradě závazků dodavatelům.
Stěžovatelka připustila, že ne všechna porušení zákona se uskutečnila v době nezákon-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
ného obstavení účtů. Žalovaný však zamlčel,
že ve 44 případech došlo k porušení právě
v tomto období. Přesvědčení žalovaného, že
exekuční řízení mělo legitimní průběh, popírá principy právního státu a spravedlnosti.
Nejvyšší správní soud zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IX.
(...)
Liberační důvody
[68] Námitka stěžovatelky, že neodpovídá
za správní delikt, protože byly naplněny liberační důvody, nebyla důvodná.
[69] Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb stanovilo, že „[p]oskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR
[…] je povinen provést platbu bezhotovostně “. Podle § 6 odst. 2 tohoto zákona platí, že
„[k]ontrolní orgán uloží pokutu […] i příjemci hotovostní platby, pokud tato platba
přesáhla limit a příjemce platby musel vědět,
že jejím uskutečněním došlo k porušení tohoto zákona“. Zákon o omezení plateb tedy
stanoví jednoznačnou povinnost provádět
platby převyšující stanovený limit bezhotovostně. Je-li tato povinnost porušena, správního deliktu se dopouští nejenom poskytovatel platby, ale také její příjemce, pokud musel
vědět, že jejím uskutečněním došlo k porušení zákona.
[70] V žalobě se stěžovatelka domáhala
aplikace § 6a zákona o omezení plateb na
posuzovaný případ. Byť bylo toto ustanovení
včleněno do zákona o omezení plateb teprve
s účinností od 19. 8. 2008, tedy po provedení
předmětných plateb, mezi stranami nebylo
sporné, že liberační důvody se mohou uplatnit i na porušení povinností spáchaná před
tímto datem. Vzhledem k tomu, že původní
právní úprava neobsahovala žádné liberační
důvody, § 6a zákona o omezení plateb, který za určitých okolností zprošťuje pachatele
deliktu odpovědnosti, je nutno považovat za
právní úpravu, která je pro pachatele správního deliktu příznivější, výhodnější. V takovém
případě je třeba v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod použít zákona
pozdějšího (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A
126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS). Ustanovení § 6a zákona o omezení plateb tedy mohlo
být na posuzovaný případ aplikovatelné.
[71] Nejvyšší správní soud však ve shodě
s krajským soudem shledal, že stěžovatelka
nenaplnila podmínky liberace podle zákona
o omezení plateb. Podle § 6a odst. 1 tohoto
zákona platí, že „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že
vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno
požadovat, aby porušení právní povinnosti
zabránila“. V průběhu správního ani soudního řízení nevyplynulo, že by stěžovatelka
vyvinula jakoukoliv snahu, aby nemusela přijmout nadlimitní platbu, tj. aby zabránila porušení povinnosti takové platby nepřijímat.
Stěžovatelka ostatně vynaložení takové snahy
netvrdila. Tvrdila pouze (a rovněž prokázala), že prozatím úspěšně vedla soudní spory
ohledně platebních výměrů na doměření
spotřební daně, zajišťovacího příkazu a zajišťovacích exekučních příkazů. Stěžovatelka
tedy nepochybně vyvinula úsilí ke zpochybnění zákonnosti těchto rozhodnutí, ve vztahu
k porušení zákona o omezení plateb se však
tato snaha nijak neprojevila a na porušení
povinnosti podle tohoto zákona nemohla mít
žádný vliv.
[72] Podle stěžovatelky byly podmínky
liberace splněny proto, že v době, kdy přijímala nadlimitní platby, měla nezákonně
„obstavené “ účty. S ohledem na zamýšlené
doměření spotřební daně z tabákových výrobků daňové orgány vydaly zajišťovací příkaz a následně zajišťovací exekuční příkazy,
které nařídily provedení exekuce přikázáním
pohledávky na peněžní prostředky vedené
na účtech stěžovatelky. Tyto příkazy byly následně zrušeny.
[73] Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatelky nesouhlasil. Nejprve je třeba přisvědčit žalovanému, že stěžovatelka přijala
několik nadlimitních plateb ještě před vydáním exekučního příkazu (žalovaný rozhodl
o odvoláních proti exekučním příkazům
dne 24. 11. 2006, stěžovatelka přijala sedm
nadlimitních plateb v červenci, srpnu a listopadu 2006). Oba účastníci řízení rovněž
shodně tvrdili, že stěžovatelka přijala jednu
nadlimitní platbu po „uvolnění “ svých účtů.
Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se dopustila
několika porušení zákona o omezení plateb
v době, kdy její účty nebyly zatíženy exekucí.
K těmto nadlimitním platbám však neposkytla žádné přesvědčivé vysvětlení, které by zdůvodnilo, proč i v této době porušovala zákon
o omezení plateb.
[74] Dále je třeba zdůraznit, že právní řád
je založen na zásadě presumpce správnosti
aktů vydaných orgány veřejné správy, podle
které se má za to, že správní akt je zákonný
a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou
prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej.
Po celou dobu své existence až do svého případného zrušení správní akt vyvolává právní
následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení
nezákonného správního aktu může mít účinky pouze ex nunc, nikoliv zpětně (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 9. 2005, sp. zn. 5 Cmo 556/2004).
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. Stran liberačních důvodů uvedl, že
souhlasí s krajským soudem, že § 6a zákona
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
o omezení plateb nedopadá na posuzovanou
věc. Stěžovatelka sice vedla soudní spory
ohledně zajišťovacího příkazu, tím se však
nesnažila zabránit protiprávnímu jednání ve
vztahu k omezení plateb v hotovosti. Nadlimitní platby naopak přijímala vědomě a opakovaně. Stěžovatelka se nepokusila zabránit
překročení zákonem stanoveného
limitu
například rozdělením příjmu plateb na více
dní nebo dohodou s obchodním partnerem,
aby své závazky vůči stěžovatelce plnil přímo
na účet Finančního úřadu Kolín, kterému
stěžovatelka platila spotřební daň. Nadto ne
všechna protiprávní jednání proběhla v době
obstavení účtů, tyto případy stěžovatelka
nezdůvodnila. K tvrzení krajského soudu,
že exekuční řízení bylo legitimní, žalovaný
podotkl, že v průběhu řízení nenastala žádná
procesní pochybení.
K nákladům řízení žalovaný uvedl, že na
základě § 33, § 36 odst. 1 s. ř. s. a rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4.
2013, čj. 9 Afs 70/2012-35, dovodil, že účastníci řízení mají ve správním soudnictví rovné postavení. Ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s.
zaručuje úspěšnému účastníku, že mu budou
uhrazeny náklady na účast při jednání soudu. Při výpočtu nákladů krajský soud postupoval v souladu s vyhláškou č. 472/2012 Sb.,
o změně sazby základní náhrady za používání
silničních motorových vozidel a stravného
a o stanovení průměrné ceny pohonných
hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Žalovaný odmítl tvrzení stěžovatelky, že
po ní nelze spravedlivě požadovat, aby nesla
břímě reorganizace státní správy. Byla to totiž
stěžovatelka, kdo požadoval nařízení jednání.
Stěžovatelka podala k vyjádření žalovaného repliku, v níž poznamenala, že žalovaný
opomněl, že objednatelem tabákových nálepek byla stěžovatelka, která byla povinna je
uhradit finančnímu úřadu. Stěžovatelka nemohla přenést svoji daňovou povinnost na jiného (§ 45 daňového řádu z roku 1992). Stěžovatelka nadto hradila další povinné odvody
a závazky a nebylo možné, aby žádala své odběratele k úhradě závazků dodavatelům.
Stěžovatelka připustila, že ne všechna porušení zákona se uskutečnila v době nezákon-
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 1/2 016
ného obstavení účtů. Žalovaný však zamlčel,
že ve 44 případech došlo k porušení právě
v tomto období. Přesvědčení žalovaného, že
exekuční řízení mělo legitimní průběh, popírá principy právního státu a spravedlnosti.
Nejvyšší správní soud zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IX.
(...)
Liberační důvody
[68] Námitka stěžovatelky, že neodpovídá
za správní delikt, protože byly naplněny liberační důvody, nebyla důvodná.
[69] Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb stanovilo, že „[p]oskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR
[…] je povinen provést platbu bezhotovostně “. Podle § 6 odst. 2 tohoto zákona platí, že
„[k]ontrolní orgán uloží pokutu […] i příjemci hotovostní platby, pokud tato platba
přesáhla limit a příjemce platby musel vědět,
že jejím uskutečněním došlo k porušení tohoto zákona“. Zákon o omezení plateb tedy
stanoví jednoznačnou povinnost provádět
platby převyšující stanovený limit bezhotovostně. Je-li tato povinnost porušena, správního deliktu se dopouští nejenom poskytovatel platby, ale také její příjemce, pokud musel
vědět, že jejím uskutečněním došlo k porušení zákona.
[70] V žalobě se stěžovatelka domáhala
aplikace § 6a zákona o omezení plateb na
posuzovaný případ. Byť bylo toto ustanovení
včleněno do zákona o omezení plateb teprve
s účinností od 19. 8. 2008, tedy po provedení
předmětných plateb, mezi stranami nebylo
sporné, že liberační důvody se mohou uplatnit i na porušení povinností spáchaná před
tímto datem. Vzhledem k tomu, že původní
právní úprava neobsahovala žádné liberační
důvody, § 6a zákona o omezení plateb, který za určitých okolností zprošťuje pachatele
deliktu odpovědnosti, je nutno považovat za
právní úpravu, která je pro pachatele správního deliktu příznivější, výhodnější. V takovém
případě je třeba v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod použít zákona
pozdějšího (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A
126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS). Ustanovení § 6a zákona o omezení plateb tedy mohlo
být na posuzovaný případ aplikovatelné.
[71] Nejvyšší správní soud však ve shodě
s krajským soudem shledal, že stěžovatelka
nenaplnila podmínky liberace podle zákona
o omezení plateb. Podle § 6a odst. 1 tohoto
zákona platí, že „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že
vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno
požadovat, aby porušení právní povinnosti
zabránila“. V průběhu správního ani soudního řízení nevyplynulo, že by stěžovatelka
vyvinula jakoukoliv snahu, aby nemusela přijmout nadlimitní platbu, tj. aby zabránila porušení povinnosti takové platby nepřijímat.
Stěžovatelka ostatně vynaložení takové snahy
netvrdila. Tvrdila pouze (a rovněž prokázala), že prozatím úspěšně vedla soudní spory
ohledně platebních výměrů na doměření
spotřební daně, zajišťovacího příkazu a zajišťovacích exekučních příkazů. Stěžovatelka
tedy nepochybně vyvinula úsilí ke zpochybnění zákonnosti těchto rozhodnutí, ve vztahu
k porušení zákona o omezení plateb se však
tato snaha nijak neprojevila a na porušení
povinnosti podle tohoto zákona nemohla mít
žádný vliv.
[72] Podle stěžovatelky byly podmínky
liberace splněny proto, že v době, kdy přijímala nadlimitní platby, měla nezákonně
„obstavené “ účty. S ohledem na zamýšlené
doměření spotřební daně z tabákových výrobků daňové orgány vydaly zajišťovací příkaz a následně zajišťovací exekuční příkazy,
které nařídily provedení exekuce přikázáním
pohledávky na peněžní prostředky vedené
na účtech stěžovatelky. Tyto příkazy byly následně zrušeny.
[73] Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatelky nesouhlasil. Nejprve je třeba přisvědčit žalovanému, že stěžovatelka přijala
několik nadlimitních plateb ještě před vydáním exekučního příkazu (žalovaný rozhodl
o odvoláních proti exekučním příkazům
dne 24. 11. 2006, stěžovatelka přijala sedm
nadlimitních plateb v červenci, srpnu a listopadu 2006). Oba účastníci řízení rovněž
shodně tvrdili, že stěžovatelka přijala jednu
nadlimitní platbu po „uvolnění “ svých účtů.
Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se dopustila
několika porušení zákona o omezení plateb
v době, kdy její účty nebyly zatíženy exekucí.
K těmto nadlimitním platbám však neposkytla žádné přesvědčivé vysvětlení, které by zdůvodnilo, proč i v této době porušovala zákon
o omezení plateb.
[74] Dále je třeba zdůraznit, že právní řád
je založen na zásadě presumpce správnosti
aktů vydaných orgány veřejné správy, podle
které se má za to, že správní akt je zákonný
a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou
prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej.
Po celou dobu své existence až do svého případného zrušení správní akt vyvolává právní
následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení
nezákonného správního aktu může mít účinky pouze ex nunc, nikoliv zpětně (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008-128, č. 1815/2009
Sb. NSS). Na zajišťovací exekuční příkazy
tedy bylo třeba v době „obstavení “ účtů
stěžovatelky hledět jako na věcně správné
a zákonné. Lze přisvědčit krajskému soudu,
že dokud exekuční příkazy nebyly zrušeny
k tomu příslušným orgánem, exekuční řízení
bylo zákonné a legitimní, opíralo se o pravomocná a zákonná rozhodnutí.
[75] Pouhé subjektivní přesvědčení stěžovatelky o nezákonnosti těchto rozhodnutí
v době, kdy musela být považována za zákonná a správná, stěžovatelce neumožňovalo se
bez následků dopouštět porušení zákona
o omezení plateb. Tento zákon stanoví jednoznačný zákaz provádění a přijímání nadlimitních plateb bez ohledu na ekonomickou
situaci adresáta dané normy.
[76] Lze doplnit, že právní řád zakotvuje reparační mechanismus, který umožňuje
uplatnit nárok na náhradu škody způsobené
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 1/2 016
Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 10/1995 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 61/94).