Pokud se objednatel stavby domu zavázal umožnit následně prohlídku domu případným zájemcům o podobné stavby, je třeba jeho závazek považovat za službu ve smyslu § 14 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Uvedené platí i tehdy, pokud objednatel nepropagoval aktivně předmětný stavební systém ani nesháněl případné zájemce, poskytnutím služby se totiž rozumí také přijetí závazku zdržet se určitého jednání nebo strpět určité jednání nebo situaci [§ 14 odst. 1 písm. d) citovaného zákona]. Pokud zhotovitel stavby za uvedenou službu (závazek umožnit prohlídku domu) objednatele neplatil přímou úhradu, úhrada za jím uskutečněné plnění (stavba domu) odráží nejenom sjednanou cenu za předmětnou stavbu, ale i hodnotu jemu poskytnuté služby. Základem daně podle § 36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, je součet této ceny díla a hodnoty dané služby (obvyklá cena díla snížená o hodnotu dané služby).
[41] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku, že pokud objednatelé aktivně nepropagovali předmětný stavební systém a nesháněli případné zájemce o něj, neposkytovali stěžovatelce žádnou službu. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o DPH se poskytnutím služby rozumí také „přijetí závazku zdržet se určitého jednání nebo strpět určité jednání nebo situaci“. Ostatně sama stěžovatelka na uvedenou právní úpravu poukázala, a to nejspíše pod dojmem, že se na posuzovaný případ aplikuje zákon č. 588/1992 Sb. Jestliže se tedy objednatelé zavázali umožnit prohlídku domu případným zájemcům o takové stavby, zcela jistě je nezbytné ve smyslu zákona o DPH považovat jejich závazek za službu.
[42] Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že v rámci posuzovaného smluvního vztahu stěžovatelka uskutečnila pro objednatele plnění spočívající v dokončení stavby rodinného domu a objednatelé poskytli stěžovatelce službu spočívající v propagaci daného stavebního systému. Na tomto místě zdejší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, čj. 9 Afs 93/2007-84, vyslovil, že „[z]a zdanitelné plnění se považuje takové plnění, které je zákonem o DPH jako zdanitelné plnění vymezeno, bez ohledu na skutečnost, zda byl příslušným plátcem daně vystaven na takové zdanitelné plnění daňový doklad, či nikoliv“. V projednávané věci lze uzavřít, že z pohledu problematiky daní z přidané hodnoty byla na obou stranách tohoto smluvního vztahu uskutečněna zdanitelná plnění. Z takového závěru lze dovodit, že pokud stěžovatelka za službu objednatelů nic nezaplatila, úplata za jí uskutečněné plnění zahrnuje nejenom
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 012
sjednanou cenu za předmětnou stavbu, ale také hodnotu jí poskytnuté služby. V posuzované věci je tedy základem daně podle § 36 odst. 1 zákona o DPH právě součet této ceny díla a hodnoty dané služby. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že skutečná cena za dílo představovala jednak sjednanou finanční částku a jednak předmětný závazek objednatelů. Pro úplnost zdejší soud podotýká, že s ohledem na výše uvedené nemohl stěžovatelce přisvědčit, že se jednalo o pouhé poskytnutí slevy z ceny stavby, jejíž výše proto neměla být zahrnuta do základu daně z přidané hodnoty. V projednávaném případě nebyla objednatelům poskytnuta sleva jako taková, nýbrž byla sjednána nižší cena z důvodu existence závazku objednatelů vykonat ve prospěch stěžovatelky službu spočívající ve strpění prohlíjejich rodinného domu. Předmětná dek služba objednatelů představuje protihodnotu ke snížení ceny. Ostatně sama stěžovatelka vyzdvihla skutečnost, že „slevu“ neposkytla objednatelům bezdůvodně, ale právě za toto pasivní strpění prohlídek.
[42] Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že v rámci posuzovaného smluvního vztahu stěžovatelka uskutečnila pro objednatele plnění spočívající v dokončení stavby rodinného domu a objednatelé poskytli stěžovatelce službu spočívající v propagaci daného stavebního systému. Na tomto místě zdejší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, čj. 9 Afs 93/2007-84, vyslovil, že „[z]a zdanitelné plnění se považuje takové plnění, které je zákonem o DPH jako zdanitelné plnění vymezeno, bez ohledu na skutečnost, zda byl příslušným plátcem daně vystaven na takové zdanitelné plnění daňový doklad, či nikoliv“. V projednávané věci lze uzavřít, že z pohledu problematiky daní z přidané hodnoty byla na obou stranách tohoto smluvního vztahu uskutečněna zdanitelná plnění. Z takového závěru lze dovodit, že pokud stěžovatelka za službu objednatelů nic nezaplatila, úplata za jí uskutečněné plnění zahrnuje nejenom
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 012
sjednanou cenu za předmětnou stavbu, ale také hodnotu jí poskytnuté služby. V posuzované věci je tedy základem daně podle § 36 odst. 1 zákona o DPH právě součet této ceny díla a hodnoty dané služby. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že skutečná cena za dílo představovala jednak sjednanou finanční částku a jednak předmětný závazek objednatelů. Pro úplnost zdejší soud podotýká, že s ohledem na výše uvedené nemohl stěžovatelce přisvědčit, že se jednalo o pouhé poskytnutí slevy z ceny stavby, jejíž výše proto neměla být zahrnuta do základu daně z přidané hodnoty. V projednávaném případě nebyla objednatelům poskytnuta sleva jako taková, nýbrž byla sjednána nižší cena z důvodu existence závazku objednatelů vykonat ve prospěch stěžovatelky službu spočívající ve strpění prohlíjejich rodinného domu. Předmětná dek služba objednatelů představuje protihodnotu ke snížení ceny. Ostatně sama stěžovatelka vyzdvihla skutečnost, že „slevu“ neposkytla objednatelům bezdůvodně, ale právě za toto pasivní strpění prohlídek.
[43] Na základě právního závěru uvedeného v předchozím bodu tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro stanovení základu daně bylo nezbytné určit hodnotu poskytnuté služby. Zdejší soud považoval za zcela logické, že tato hodnota musela dosahovat minimálně rozdílu mezi sjednanou cenou a výší nákladů vynaložených na předmětné dílo. Je zřejmé, že stěžovatelka jako obchodní společnost založená za účelem dosahování zisků by v rámci své podnikatelské činnosti nesjednala bez dalšího cenu za dílo nižší než je částka, kterou na stavbu předmětného díla vynaložila. Pokud tedy správce daně za těchto podmínek stanovil základ daně jen ve výši odpovídající nákladům na stavbu, bezpochyby rozhodoval ku prospěchu stěžovatelky. Z tohoto úhlu pohledu se zdejšímu soudu jeví jako nepřípadná námitka stěžovatelky, že zákon o DPH předpokládá pouze cenu zjištěnou podle znaleckého posudku. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že v rámci daňového řízení byly zpracovány dva znalecké posudky, přičemž v obou byla urče-
Společnost s ručením omezeným HOFFMANN Chrudim proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně. *) S účinností od 1. 1. 2009 byl § 14 změněn zákonem č. 302/2008 Sb. Následně byly § 14 a § 36 odst. 1 s účinností od 1. 1. 2010 změněny zákonem č. 489/2009 Sb. a s účinností od 1. 4. 2011 zákonem č. 47/2011 Sb. soudit podle obsahu jako půjčku. O tom, že stěžovatel jednal na cizí účet, dále svědčí i skutečnost, že stěžovatel podle dokladů obsažených ve správním spisu (viz pokladní kniha společnosti TES, výdajový a příjmový pokladní doklad ze dne 15.
12. 2003) vyplatil společnosti TES po provedení průběžného vyúčtování dne 15. 12. 2003 zbylý zůstatek z prodeje bytových a nebytových jednotek ve výši 1 196 220 Kč. Z ostatních dokladů obsažených ve správním spisu nevyplývá, že by k vyplacení částky 1 196 220 Kč společnosti TES došlo z jiných důvodů než na základě komisionářské smlouvy. Zjištění finančních orgánů tedy komisionářský vztah mezi stěžovatelem a společností TES, resp. MVDr. Bohumilem M. a Ing. Jiřím S. nevyvracejí. Skutečnost, že společnost TES nezahrnula příjem dosažený prodejem bytových a nebytových jednotek mezi zdanitelné příjmy, jak vyplývá z výpovědi Ing.
Jiřího S., nelze stěžovateli přičítat k tíži. Pouhá skutečnost, že jiný daňový poplatník příjem nezdanil, totiž neznamená, že se jedná o zdanitelný příjem stěžovatele.