Výrazem „cena platná v okamžiku nabídky“ v $ 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009 se rozumí cena prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost, zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení, zda prodávající splnil své povinnosti podle uvedeného ustanovení, rozhodná.
Výrazem „cena platná v okamžiku nabídky“ v $ 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009 se rozumí cena prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost, zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení, zda prodávající splnil své povinnosti podle uvedeného ustanovení, rozhodná.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem [12] Podle $ 1 odst. 1 zákona o cenách, ve znění účinném ke dni 25. 8. 2006, kdy mělo dojít k jednání stěžovatele, za něž byl posti- žen, se tento zákon „vztahuje na uplatňová- ní, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a služeb (dále jen „zboží“) pro tuzem- ský trh, včetně cen zboží z dovozu a cen zbo- ží určeného pro vývoz“. Z uvedeného základ- ního ustanovení je patrné, že předmětem úpravy jsou tři relativně samostatné, byť vzá- jemně související oblasti právní regulace cen: (I) uplatňování cen, (2) cenová regulace a (3) kontrola cen. Zákon o cenách se přitom vztahuje na ceny výrobků, výkonů, prací a služeb. Všechny čtyři uvedené typy komo- dit zákon zahrnuje pod legislativní zkratku „zboží“. Cenou je přitom podle $ 1 odst. 2 zá- kona o cenách „peněžní částka a) sjednaná při nákupu a prodeji zboží podle $ 2 až 13 nebo b) zjištěná podle zvláštního předpisu k jiným účelům než k prodeji“. [13] Systematika zákona o cenách odpoví- dá tomu, že zákon upravuje výše uvedené tři relativně samostatné oblasti právní regulace cen. Po obecných ustanoveních (část první zákona) následuje část druhá věnovaná regu- laci cen, v níž jsou stanoveny možné způsoby regulace cen jako výjimky z pravidla vytváře- ní cen trhem (viz omezení možnosti uplatně- ní cenové regulace na důvody taxativně a z obsahového hlediska relativně úzce vyme- zené v $ 1 odst. 6 rozhodného znění zákona o cenách). Regulace cen je tedy právním in- stitutem vztahujícím se pouze na určitou podmnožinu množiny všech cen uplatňova- ných v právních vztazích. Třetí část zákona týkající se cenové evidence a cenových infor- mací, tedy uplatňování cen a záznamů o tomto uplatňování, se oproti tomu vztahuje zásadně na všechny ceny uplatňované v právních vztazích, na které dopadá zákon o cenách. Po- vinnosti jednotlivých osob při uplatňování cen, zejména při označování zboží cenami, jsou pak v řadě případů stanoveny bez ohle- du na to, zda jde o ceny regulované, anebo o ceny regulaci nepodléhající. Zákonodárce zde často volí jiná rozlišovací kritéria, zejmé- na druh zboží, které je prodáváno, způsob je- ho prodeje a povahu kupujícího nebo prodá- vajícího. V $ 13 zákona o cenách jsou takto relevantními kategoriemi například „prodej spotřebního zboží konečnému spotřebiteli“, resp. jiný než takový prodej (odstavce 1 a 2), „balené výrobky“ (odstavec 3), resp. „nebale- né výrobky volně ložené“ (odstavec 4) či „bevné potraviny nacházející se v nálevu“ (odstavec 8). Část čtvrtá zákona, upravující cenovou kontrolu, definuje společné kontrol- ní a sankční (tedy ve své podstatě procedu- rální) mechanismy, jejichž účelem je zajistit dodržování „věcných“ ustanovení zákona o cenách, zakotvených zejména v částech druhé a třetí. Konečně část pátá zákona obsa- huje přechodná a závěrečná ustanovení. [14] Z výše uvedené charakteristiky struk- tury a obsahu zákona o cenách je patrné, že smysl a účel části druhé a části třetí zákona se značně liší. [15] Účelem části druhé je přimět prodá- vající a kupující, aby ve specifických výjimeč- ných situacích kontrahovali za ceny externě (úředně) určené nebo pohybující se v rámci externě (úředně) stanovených omezení. [16] Základním účelem části třetí pak ne- ní zasahovat do procesu tvorby cen, nýbrž poskytnout tržním subjektům (zejména pak kupujícím, zvláště těm, kteří jsou spotřebiteli nebo kteří kupují specifické druhy zboží) in- formační komfort umožňující jim na základě údajů, které jim jsou povinni poskytnout pro- dávající, provést ekonomickou kalkulaci vý- hodnosti ceny nabízeného zboží a případně ji srovnat s cenou jiného zboží. To je obsa- hem $ 13 zákona o cenách ($ 11 a $ 12 pak povinným subjektům, zejména prodávajícím, ukládají - kvůli kontrole dodržování povin- ností na úseku cen - doprovodnou povinnost určité údaje o cenách evidovat a poskytovat oprávněným subjektům). Smyslem a účelem úpravy v $ 13 zákona o cenách je poskytnout kupujícímu informaci o tom, za jakou cenu si může nabízené zboží při přijetí nabídky poří- dit, tj. poskytnout mu informaci o aktuální ceně zboží. Ustanovení $ 13 odst. 2 zákona o cenách zní: „Prodávající je při prodeji spo- třebního zboží konečnému spotřebiteli poví- nen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednot- kovému množství zboží a určeným podmín- kám, nebo je bovinen zpřístupnit na viditel- ném místě informaci o této ceně formou 595 2315 ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem“ [171 Důvodová zpráva k návrhu zákona o cenách k $ 13 uvádí (schválené znění odpo- vídá textaci návrhu): „Cílem tohoto paragra- fu je zajistit řádnou informovanost kupují- cích o cenách zboží a podmínkách jeho prodeje. [..] [V] odstavci 2 [se] ukládá po- vinnost označování spotřebního zboží ce- nou při jeho prodeji v obchodních jednot- kách (prodej konečnému spotřebiteli), resp. umožnit zákazníkům jinou formou přístup- nou informaci o cenách v provozovnách slu- žeb, pohostinstvích, dopravě apod. To má umožnit kontrolu ze strany spotřebitele, podnikatele i kontrolních orgánů. Uvedená povinnost v tržních podmínkách definitivně přechází od výrobce na prodávajícího. Ná- vrh zákona nepředpokládá, že by z tohoto pravidla měly být udělovány výjimky“ (viz vládní návrh zákona o cenách, Federální shro- máždění České a Slovenské Federativní Re- publiky 1990, tisk 234, důvodová zpráva - zvláštní část, k $ 11, Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, http//www. psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0234 02.htm, staženo dne 19. 3. 2011). [18] Zatímco tedy část druhá zákona o ce- nách omezuje některé ceny co do jejich výše, část třetí reglementuje zásadně všechny ceny co do informací, které o nich mají být poskyto- vány. Výraz „cena platná v okamžiku nabíd- ky“ je tedy třeba poměřovat smyslem a účelem $ 13 odst. 2 zákona o cenách - poskytnout ku- pujícímu informaci, za jakou cenu, určenou pomocí ceny jednotkového množství zboží a (dalších) podmínek jeho prodeje, je nabíze- né zboží aktuálně k dispozici. Slovo „platná“ je tedy v daném kontextu nutno vykládat jako „prodávajícím aktuálně požadovaná“. [19] Jestliže stěžovatel označil své zboží (taxislužbu) cenou, za kterou je nabízel (což bezpochyby splnil, uvedl-li na dveřích svého vozidla dobře viditelné údaje o jednotkových cenách svých služeb), splnil povinnost podle $ 13 odst. 2 zákona o cenách, neboť toto usta- novení mu ukládá informovat o ceně, za kte- rou nabízí své zboží, avšak neukládá mu nabí- zet je za cenu jsoucí v souladu s ustanoveními o regulaci cen. 596 [20] Výklad, že „cenou platnou v okamži- ku nabídky“ může být pouze cena objektiv- ním právem (zejména ustanoveními o regula- ci cen) dovolená, by oproti výkladu shora předestřenému, opřenému o kombinaci ar- gumentů jazykových, teleologických i syste- matických, nepřípustně rozšiřoval veřejno- právní deliktní odpovědnost jednotlivce nad rámec toho, co lze bezpečně rozpoznat z dik- ce rozhodné právní úpravy. To by odporovalo ústavnímu požadavku dostatečně určitého, jednoznačného a předem seznatelného defi- nování toho, co může být veřejnou mocí po- stiženo jako správní delikt, a nepřípustně na- rušilo právní jistotu stěžovatele. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 19. 4. 2007, čj. 2 Afs 176/2006-96, č. 1258/2007 Sb. NSS, „[d]lefinování skutko- vé podstaty pak musí být dostatečně určité, konkrétní a jednoznačné, neboť jen tak bu- de odpovídat ústavní kautele vyjádřené ex- plícitně pro trestné činy v čl. 39 Listiny zá- kladních práv a svobod a v čl. 7 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č 209/1992 Sb.), již však v zásadě není dů- vodu nepoužít i na správní delikty. [..] Aby postih za správní delikt odpovídal požadav- ku předvídatelnosti právní regulace a umož- nil každému předem „voliť mezi jednáním v souladu se zákonem (za které nebude postí- žen) a jednáním v rozporu se zákonem, za něž mu hrozí postih veřejnoprávní sankcí, musí mít dostatečnou možnost předem rozpo- znal, jaké jednání je zákonem čí judikaturou považováno za zákonné a jaké za protiprávní [..1“ Proto nelze výklad zaujatý druhým a os- mým senátem přijmout a je třeba se přiklonit k výkladu zastávanému prvním senátem. [21] Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že Ústavní soud usnesením ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 288/10, odmítl pro zjev- nou neopodstatněnost ústavní stížnost jiné- ho stěžovatele postiženého za správní delikt podobné povahy jako v nyní projednávané věci. Ústavní soud v něm stručně, aniž by se zabýval podstatou věci, uvedl, že napadená rozhodnutí (mj. rozsudek druhého senátu Nejvyššího správního soudu, z jehož právního SZ názoru vyšel při předložení věci rozšířenému senátu osmý senát) jsou dostatečně odůvod- něna a že ve věci nespatřuje nepřípustné ústavněprávní konsekvence. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obec- ných soudů a rušit je, pokud nepřípustně za- sáhla do ústavně zaručených práv jednotliv- ců; v této souvislosti jistě může podávat výklad rozhodného práva, který musí obecné soudy reflektovat tak, aby ve své rozhodovací činnosti nevybočily z ústávních mezí. Mimo rámec těchto limitů je však věcí obecných soudů, jak budou rozhodné právo vykládat, včetně toho, že mohou dospět k výkladu příz- nivějšímu pro jednotlivce, než jaký zaujal Ústavní soud. Právě o takový případ v projed- návané věci jde, a proto právní názor vyjádře- ný v usnesení Ústavního soudu nebrání, aby rozšířený senát zaujal názor jiný. (...) 2316 v Přestupky: rozhodnutí o zastavení řízení; překážka rei iudicatae k $ 76 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákonů č. 67/1993 Sb. a č. 78/2002 Sb. Rozhodnutí o zastavení řízení dle $ 76 odst. 1 písm. I) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je rozhodnutím, kterým se nerozhoduje o věci samé, je toliko proces- 4%. ní povahy a nepředstavuje překážku rei iudicatae. Toto rozhodnutí 0 zastavení říze- ní se pouze vyznačí ve spisu a účastníci řízení se o tom pouze vyrozumí; rozhodnutí se jim neoznamuje (6 76 odst. 3 in fine).
Vladimír K. proti Ministerstvu financí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.
11. Dále městský soud doplnil, že považuje pokutu v uložené výši za přiměřenou okolnostem posuzované věci. Správní orgán nebyl povinen přihlížet k tomu, jak postupují při stanovení výše pokut pro obdobné delikty cenové orgány v jiných krajích. Námitka, že v jiném kraji dosud nebyla uložena pokuta v takové výši, nebyla důvodná. Přiměřenost výše uložené pokuty nelze poměřovat celkovou výší všech pokut uložených žalobci, nadto v případě, kdy se opakovaně dopouští téhož protiprávního jednání. Z namítané četnosti cenových kontrol nelze podle městského soudu „dovozovat podjatost správního orgánu vůči osobě žalobce.“
12. Konečně městský soud s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu neshledal důvodnou námitku likvidačního charakteru uložené pokuty.
III.
13. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
14. Především stěžovatel namítl, že rozhodnutí žalovaného nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu.
15. Dále stěžovatel poukázal na vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť městský soud nevyhověl návrhu na provedení důkazů prokazujících tvrzení o oprávněnosti zvýšení maximální úředně stanovené ceny dle prováděcí vyhlášky. Stěžovatel také uvedl, že soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o tom, že nebude doplňovat dokazování, a rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
16. Stěžovatel uvedl, že neporušil § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách. Zdůraznil přitom, že byl oprávněn v souladu s ustanovením § 2 prováděcí vyhlášky zvýšit úředně stanovenou maximální cenu taxislužby, protože v jeho případě existují odlišně určené podmínky a dodal, že „jedním z podstatných kritérií odlišných určených podmínek jsou mimo jiné náklady na pořízení vozidla a údržbu, náhradní díly, přičemž tyto položky dle názoru žalobce podstatně ovlivňují jakost poskytované služby zákazníkům… Odlišné určené podmínky jsou dány právě v případě žalobce, neboť službu taxi poskytuje zejména náročnějším zákazníkům, než jakým je tato služba poskytována v jiných případech, a je tak nucen poskytovat kvalitnější a tedy i nákladnější služby, což má za následek značné zvýšení ekonomicky oprávněných nákladů.“ Městský soud se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal s jeho námitkami.
17. Stěžovatel také namítl, že neporušil povinnost označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky (§ 13 odst. 2 zákona o cenách). Informace o ceně taxislužby byla totiž viditelně umístěna na dveřích vozidla i ve vnitřním ceníku. Tato skutečnost byla ve správním řízení nepochybně prokázána. Cena podle stěžovatele nepřekročila maximální přípustnou mez. Navíc „i kdyby zveřejněná cena byla cenou vyšší než maximální přípustnou, pak by to nemělo za následek, že by taková cena byla neplatná v okamžiku nabídky.“ Teleologický výklad zmíněného ustanovení, provedený městským soudem, je podle stěžovatele chybný a nedostatečně odůvodněný.
17. Stěžovatel také namítl, že neporušil povinnost označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky (§ 13 odst. 2 zákona o cenách). Informace o ceně taxislužby byla totiž viditelně umístěna na dveřích vozidla i ve vnitřním ceníku. Tato skutečnost byla ve správním řízení nepochybně prokázána. Cena podle stěžovatele nepřekročila maximální přípustnou mez. Navíc „i kdyby zveřejněná cena byla cenou vyšší než maximální přípustnou, pak by to nemělo za následek, že by taková cena byla neplatná v okamžiku nabídky.“ Teleologický výklad zmíněného ustanovení, provedený městským soudem, je podle stěžovatele chybný a nedostatečně odůvodněný.
18. Správní orgány podle stěžovatele nesprávně aplikovaly nařízení rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby. Stěžovatel zdůraznil, že žádnou přepravní službu v době kontroly neposkytoval, proto správní orgány v daném řízení nemohly konstatovat, že by žalobce taxislužbu vykonával pouze na území hlavního města Prahy.
19. Stěžovatel se také domníval, že správní orgán dostatečně neodůvodnil uložení povinnosti náhrady nákladů správního řízení.
20. Obdobně stěžovatel zopakoval žalobní námitku, že správní orgány řádně neodůvodnily výši uložené pokuty. Konstatoval, že „(ž)alovaný ji odůvodnil pouze obecnými konstatováními, odkazem na podklady pro rozhodnutí a na tvrzení MHMP“.
21. Konečně stěžovatel namítl, že uložená pokuta má ve vztahu k jeho osobě likvidační charakter. Její výši považoval za nepřiměřenou i s ohledem na skutečnost, že cenu stanovil v dobré víře. Nadto ani nedošlo k poškození žádného cestujícího na ceně.
IV.
22. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.1
23. Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení věci zjistil, že předmětem uplatněných stížních námitek je mimo jiné otázka, zda je možné postihnout jako správní delikt podle § 15 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o cenách jednání poskytovatele služby, který informuje zákazníky o vyšší než úředně stanovené maximální ceně nabízené služby. Jelikož tato problematika nebyla v dosavadní judikatuře soudu řešena jednotně, osmý senát usnesením ze dne 30. 12. 2009, čj. 8 Afs 48/2009
70 (dostupné na www.nssoud.cz) v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupil předmětnou otázku k posouzení rozšířenému senátu. Usnesením ze dne 22. 3. 2011, čj. 8 Afs 48/2009
80 (dostupné na www.nssoud.cz), rozšířený senát o předložené právní otázce rozhodl a věc vrátil k projednání a rozhodnutí osmému senátu.
V.2
24. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
25. Kasační stížnost je důvodná.
26. Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval stížní námitku, podle které byl stěžovatel legitimován k navýšení úředně stanovené maximální ceny taxislužby s odkazem na § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky. Zdejší soud na tomto místě považuje za nutné připomenout, že vzhledem k okamžiku provedení cenové kontroly u stěžovatele je třeba na posuzovanou věc aplikovat nikoli nařízení rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, jak činí stěžovatel, ale příslušná ustanovení vyhlášky hl. m. Prahy, jejichž porušení bylo ostatně konstatováno v obou správních rozhodnutích i v rozsudku městského soudu. S ohledem na prakticky totožné znění obou normativních aktů (vyjma výše stanovených maximálních cen) však Nejvyššímu správnímu soudu i přes zmíněný omyl stěžovatele nic nebránilo jeho stížní námitku věcně posoudit.
27. Nejvyšší správní soud konstatuje, že oprávnění prodávajícího navýšit úředně stanovenou cenu je obecně vázáno na předpoklad, že se jím nabízené zboží liší od zboží, jehož cena je regulována, některými určenými podmínkami. Vyhláška hl. m. Prahy však maximální cenu jednoznačně stanoví tak, že se uplatní pro taxislužbu uskutečněnou veškerými vozidly bez ohledu na obsah válců či počet přepravovaných osob, z čehož vyplývá záměr regulovat cenu taxislužby univerzálně pro všechny případy realizace tohoto druhu osobní přepravy na území dané obce. Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelem nabízená služba se nijak neodlišuje od předmětu regulace vyhlášky hl. m. Prahy, stěžovatel právě naopak provozuje přesně tu službu, jejíž cena je úředně regulována. Odpovídající závěr městského soudu je v tomto ohledu proto třeba považovat za zcela správný. Je-li z vyhlášky hl. m. Prahy zřejmé, že univerzálně pro všechny případy postihuje regulací ceny taxislužby provozované na území hlavního města Prahy, je tím nutně ipso facto omezena i možnost aplikace ustanovení § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky. Ke stejnému závěru přitom dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As 97/2008
78 (dostupný na www.nssoud.cz), dle kterého „(u)stanovení § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. tak není možno na výši ceny účtovanou stěžovatelem použít, neboť neexistují žádné relevantní podmínky, které by službu poskytovanou stěžovatelem odlišily od osobní taxislužby na území hlavního města Prahy, která regulaci podléhá. Maximální cena je závazná pro všechny poskytovatele dotčené služby bez rozdílu. Argumentace stěžovatele, že jeho zákazníky tvoří zejména zahraniční klientela a podnikatelé, kteří mají vysoké nároky na „jakost“ poskytované služby, je tak zcela nepřípadná.“ Zdejší soud na tomto místě pro stručnost na citovaný rozsudek odkazuje.
27. Nejvyšší správní soud konstatuje, že oprávnění prodávajícího navýšit úředně stanovenou cenu je obecně vázáno na předpoklad, že se jím nabízené zboží liší od zboží, jehož cena je regulována, některými určenými podmínkami. Vyhláška hl. m. Prahy však maximální cenu jednoznačně stanoví tak, že se uplatní pro taxislužbu uskutečněnou veškerými vozidly bez ohledu na obsah válců či počet přepravovaných osob, z čehož vyplývá záměr regulovat cenu taxislužby univerzálně pro všechny případy realizace tohoto druhu osobní přepravy na území dané obce. Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelem nabízená služba se nijak neodlišuje od předmětu regulace vyhlášky hl. m. Prahy, stěžovatel právě naopak provozuje přesně tu službu, jejíž cena je úředně regulována. Odpovídající závěr městského soudu je v tomto ohledu proto třeba považovat za zcela správný. Je-li z vyhlášky hl. m. Prahy zřejmé, že univerzálně pro všechny případy postihuje regulací ceny taxislužby provozované na území hlavního města Prahy, je tím nutně ipso facto omezena i možnost aplikace ustanovení § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky. Ke stejnému závěru přitom dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, čj. 9 As 97/2008
78 (dostupný na www.nssoud.cz), dle kterého „(u)stanovení § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. tak není možno na výši ceny účtovanou stěžovatelem použít, neboť neexistují žádné relevantní podmínky, které by službu poskytovanou stěžovatelem odlišily od osobní taxislužby na území hlavního města Prahy, která regulaci podléhá. Maximální cena je závazná pro všechny poskytovatele dotčené služby bez rozdílu. Argumentace stěžovatele, že jeho zákazníky tvoří zejména zahraniční klientela a podnikatelé, kteří mají vysoké nároky na „jakost“ poskytované služby, je tak zcela nepřípadná.“ Zdejší soud na tomto místě pro stručnost na citovaný rozsudek odkazuje.
28. K obdobným závěrům přitom Nejvyšší správní soud dospěl i v odůvodnění rozsudků ze dne 30. 10. 2009, čj. 2 Afs 90/2009
68, a ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009
119 (oba dostupné na www.nssoud.cz), na která nyní odkazuje. Námitce stěžovatele, že byl oprávněn úředně stanovenou maximální cenu navýšit, tak Nejvyšší správní soud nemohl s ohledem na shora uvedené přisvědčit.
29. Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že jen obtížně se lze dovolávat odlišných určených podmínek, nebyly-li žádné specifické podmínky vyhláškou hl. m. Prahy určeny. Pouze v případě, kdy by vyhláška regulovala maximální ceny taxislužby tak, že by konkrétním způsobem určila jakost zboží, k níž se regulovaná cena vztahuje, mohl by se stěžovatel dovolávat aplikace § 2 odst. 1 a odst. 3 prováděcí vyhlášky, a to výlučně v případě, kdy by jím nabízená služba vykazovala znaky vyšší než určené jakosti taxislužby. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo.
29. Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že jen obtížně se lze dovolávat odlišných určených podmínek, nebyly-li žádné specifické podmínky vyhláškou hl. m. Prahy určeny. Pouze v případě, kdy by vyhláška regulovala maximální ceny taxislužby tak, že by konkrétním způsobem určila jakost zboží, k níž se regulovaná cena vztahuje, mohl by se stěžovatel dovolávat aplikace § 2 odst. 1 a odst. 3 prováděcí vyhlášky, a to výlučně v případě, kdy by jím nabízená služba vykazovala znaky vyšší než určené jakosti taxislužby. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo.
30. Vzhledem ke způsobu vypořádání předcházející stížní námitky, kdy se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že žalobce provozuje právě tu službu, která je na území hlavního města Prahy regulována stanovením maximálních cen, a proto u něj nemohly být dány důvody pro navýšení takto určených cen, zdejší soud nemohl přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu v této části. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, městský soud se s touto žalobní námitkou dostatečně vypořádal.
31. V této souvislosti pak Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou i stížní námitku, podle které bylo soudní řízení stiženo vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť městský soud nevyhověl návrhu na provedení důkazů svědčících o oprávněnosti zvýšení maximální úředně stanovené ceny. Navrhované prokazování předmětného tvrzení stěžovatele je totiž s ohledem na učiněný závěr o nemožnosti navýšit úředně stanovené ceny zcela nadbytečné a městský soud tedy nepochybil, pokud takové důkazy v řízení neprovedl.
32. Na základě závěrů, učiněných k oprávněnosti navýšení úředně stanovené maximální ceny, nemohla obstát ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek odůvodnění předmětného procesního rozhodnutí. Přestože se městský soud výslovně nevyjádřil k návrhu na provedení dalšího dokazování, z kontextu jeho odůvodnění vyplývá závěr o bezpředmětnosti takového důkazního prostředku. Pokud městský soud konstatoval, že stěžovatel nebyl oprávněn k navýšení ceny, přičemž navíc dále uvedl, že mu nepřísluší výši úředně stanovené maximální ceny taxislužby přezkoumávat, je zřejmé, že prokazování ekonomické oprávněnosti požadavků stěžovatele shledal městský soud neúčelným.
33. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že rozhodnutí žalovaného nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti a důvody, které ho k takovému závěru vedly. Nejvyšší správní soud proto mohl stížní námitku přezkoumat pouze ve stejné míře obecnosti, v jaké ji stěžovatel vznesl. Dospěl přitom k závěru, že stížní námitka není důvodná.
34. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou nesprávného právního posouzení otázky porušení povinnosti označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky, tedy otázkou, zda stěžovatel porušil povinnost stanovenou v § 13 odst. 2 zákona o cenách tím, že označil zboží cenou, jež odporovala vyhlášce hl. m. Prahy, přestože šlo o cenu, za níž taxislužbu stěžovatel reálně nabízel a provozoval.
34. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou nesprávného právního posouzení otázky porušení povinnosti označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky, tedy otázkou, zda stěžovatel porušil povinnost stanovenou v § 13 odst. 2 zákona o cenách tím, že označil zboží cenou, jež odporovala vyhlášce hl. m. Prahy, přestože šlo o cenu, za níž taxislužbu stěžovatel reálně nabízel a provozoval.
35. Rozšířený senát v již uvedeném usnesení čj. 8 Afs 48/2009
80 uzavřel, že „Výrazem „cena platná v okamžiku nabídky“ v § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009, se rozumí cena prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost, zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není pro posouzení, zda prodávající splnil své povinnosti podle uvedeného ustanovení, rozhodná.“ Na odůvodnění předmětného usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud na tomto místě v plném rozsahu odkazuje.
36. Osmý senát je právním názorem vysloveným v uvedeném rozhodnutí rozšířeného senátu vázán. V posuzované věci je přitom mezi účastníky nesporné, že stěžovatel své potenciální zákazníky řádně informoval o ceně, za kterou taxislužbu fakticky poskytoval, neboť umístil na dveře vozidla taxislužby dobře viditelné informace o aktuálně nabízené ceně. Stejně tak je na základě shora provedeného výkladu (body 26 - 29 rozsudku) o nepřípustnosti navýšení ceny taxislužby nesporné, že by stěžovatel postupoval protiprávně, pokud by poskytl na území hlavního města Prahy taxislužbu za vyšší než úředně stanovenou maximální cenu. V posuzované věci se nicméně cenové orgány omezily pouze na tzv. statickou kontrolu řádného plnění informační povinnosti dle § 13 odst. 2 zákona o cenách. S ohledem na právní závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu pak tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nemohl tuto informační povinnost porušit tím, že označil zboží aktuálně nabízenou cenou, jež však není v souladu s ustanoveními o regulaci cen. Jak již vyplývá z výše uvedeného, smyslem předmětného ustanovení je zajistit spotřebitelům informace, za jakých cenových podmínek jim bude služba poskytnuta. Je jim tak umožněno, aby získanou informaci mohli vzít v úvahu a na jejím základě učinili spotřebitelské rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatel prokazatelně označil vozidlo taxislužby cenou jsoucí v rozporu s cenovými předpisy, tak nemohla bez dalšího založit jeho odpovědnost za delikt podle § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách. Městský soud proto pochybil, posoudil-li předmětnou právní otázku odlišně. Zdejšímu soudu tak nezbylo než jeho rozhodnutí zrušit.
37. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou stížní námitku poukazující především na okolnost, že stěžovatel provozuje taxislužbu i mimo území hlavního města Prahy. Vzhledem k právnímu závěru, že stěžovatel v daném případě neporušil povinnost upravenou v § 13 odst. 2 zákona o cenách, soud v této souvislosti nad rámec nezbytného odůvodnění konstatuje, že při poskytování taxislužby na území dané obce byl stěžovatel povinen respektovat úřední regulaci cen stanovenou vyhláškou hl. m. Prahy bez ohledu na to, zda byla přeprava v konkrétním případě započata i ukončena na území hlavního města.
37. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou stížní námitku poukazující především na okolnost, že stěžovatel provozuje taxislužbu i mimo území hlavního města Prahy. Vzhledem k právnímu závěru, že stěžovatel v daném případě neporušil povinnost upravenou v § 13 odst. 2 zákona o cenách, soud v této souvislosti nad rámec nezbytného odůvodnění konstatuje, že při poskytování taxislužby na území dané obce byl stěžovatel povinen respektovat úřední regulaci cen stanovenou vyhláškou hl. m. Prahy bez ohledu na to, zda byla přeprava v konkrétním případě započata i ukončena na území hlavního města.
38. Soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o povinnosti stěžovatele uhradit náklady správního řízení, jakkoliv je její vypořádání s ohledem na výrok a odůvodnění tohoto rozsudku obiter dictum. Dospěl-li správní orgán v řízení k závěru, že stěžovatel porušil svým jednáním právní předpisy, postupoval při rozhodování o nákladech řízení v souladu s § 79 odst. 5 správního řádu, dle kterého má uložit povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Cenový orgán své rozhodnutí opřel o odpovídající ustanovení správního řádu a neopomněl odkázat i na právní předpis upravující výši paušální náhrady nákladů řízení. Odůvodnění rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady správního řízení je proto dostatečné. Odpovídající závěry městského soudu v této věci zcela obstojí.
39. Stěžovatel dále poukázal na nedostatečné odůvodnění výše uložené pokuty. Ani tato stížní námitka není důvodná. Z rozhodnutí cenového orgánu je totiž zřejmé, jaké konkrétní okolnosti ovlivnily výši uložené pokuty, jakým způsobem se cenový orgán vypořádal se stanovením dané částky i o jaká kritéria svoji správní úvahu opřel. Lze tak na tomto místě přisvědčit závěrům vysloveným městským soudem, na které Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje.
40. Stěžovatel konečně namítl, že uložená pokuta má ve vztahu k jeho osobě likvidační charakter. Nejvyšší správní soud podotýká, že se městský soud s odpovídajícím žalobním bodem vypořádal správně, když v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 638/03, odmítl přihlédnout k majetkovým poměrům stěžovatele. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), na který odkázal v kasační stížnosti stěžovatel, se totiž vztahuje ke skutkově a právně zcela odlišnému případu a nemůže tedy na uvedeném závěru nic změnit. Městský soud nepochybil, když shledal výši pokuty uloženou v posuzované věci přiměřenou. Jelikož pak stěžovatel v kasační stížnosti žádné jiné relevantní důvody svědčící o likvidační povaze pokuty neuvedl, nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit ani této stížní námitce.
41. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud shledal rozsudek městského soudu nezákonným, a proto jej zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. dubna 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu
8 Afs 48/2009 - 99