8 Afs 89/2008- 48 - text
8 Afs 89/2008 - 51
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: Olomoucký kraj, Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupený JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě, Opava, Praskova 11, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2008, čj. ZKI O
43/0420/2007/31, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2008, čj. 22 Ca 136/2008 21,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Rittera, advokáta, na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2856 Kč a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobci byla dne 29. 11. 2005 doručena výzva Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. PU 19363/2005-809/1, k zaplacení nedoplatku správního poplatku ve výši 100 Kč [dle položky 119 sazebníku správních poplatků přílohy k zákonu č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále též „zákon o správních poplatcích“)]. Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2006, čj. O-80/475/2005/31, bylo zamítnuto odvolání žalobce a uvedená výzva k zaplacení byla potvrzena. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, žalovaný dospěl k závěru, že v daném případě se na poskytnutí výpisu z katastru nemovitostí nevztahuje § 15 dost. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (dále též „zákon o krajích) o bezplatném využívání údajů katastru, a nejedná se ani o osvobození od správního poplatku podle jiných předpisů.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2006, čj. 22 Ca 74/2006 – 10, byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2006 odmítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2007, čj. 8 As 28/2006 30, byla kasační stížnost zamítnuta, přičemž oba tyto soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí o výzvě k zaplacení není správním aktem přezkoumatelným soudem.
Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště Šumperk ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. PU-19363/2005-809/3, byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení dotyčného správního poplatku. Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 7. 2006, čj. ZKI O-43/237/2006/31, bylo uvedené rozhodnutí ze dne 5. 5. 2006 zrušeno, přičemž žalovaný vycházel ze závěru, že katastrální úřad neměl zákonný důvod k rozhodnutí o žádosti o vrácení poplatku. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, čj. 22 Ca 330/2006
23, bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2006 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2008, čj. ZKI-O-43/0420/2007/31, bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 5. 5. 2006 zamítnuto. Žalovaný vycházel z obdobných právních závěrů jako v rozhodnutí ze dne 13. 1. 2006. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2008, čj. 22 Ca 136/2008
21, bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2008 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, krajský soud zejména poukázal na to, že zákon o správních poplatcích v § 8 odst. 1 písm. c) se týká veškerých správních poplatků vybíraných na všech úsecích státní správy. Oproti tomu § 15 odst. 3 zákona o krajích upravuje jen otázky týkající se katastru nemovitostí. Proto je § 15 odst. 3 zákona o krajích ve vztahu k § 8 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích ustanovením zvláštním, a je jej třeba v souladu se zásadou „lex specialis derogat legi generali“ aplikovat. Toto speciální ustanovení zakládá právo kraje na bezplatné využívání údajů katastru nemovitostí, a to bez jakýchkoli výjimek.
Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhal zrušení tohoto rozsudku. Uvedl, že i nadále setrvává na stanovisku, že rozhodnutí katastrálního úřadu bylo se zřetelem na § 7 odst. 1 zákona o správních poplatcích vydáno nad rámec jeho zákonných zmocnění. Poukaz na § 64 zákona o správě daní a poplatků na daný případ nedopadá, neboť v této věci byl správní poplatek vyměřen zákonně, takže žádný přeplatek nevznikl.
Stěžovatel má dále za to, že naopak (na rozdíl od stanoviska krajského soudu) je zákon o správních poplatcích zákonem speciálním, ve vztahu k § 15 odst. 3 zákona o krajích, protože sice řeší správní poplatky vybírané všemi správními orgány, ovšem v jednotlivých položkách sazebníku upravuje poplatky za úkony před jednotlivými správními orgány. Podle § 8 zákona o správních poplatcích mohou být subjekty či úkony osvobozeny od poplatku pouze v případech taxativně vymezených v tomto ustanovení, popřípadě v jednotlivých položkách sazebníku.
Proto nelze rozsah tohoto osvobození rozšiřovat nad rámec zákona i na provedení úkonů souvisejících s výkonem samostatné působnosti kraje (hospodaření s majetkem). Pokud by chtěl zákonodárce osvobodit úkony požadované územními samosprávnými celky při výkonu jejich působnosti obecně, pak by nepochybně § 8 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích, týkající se osvobození při výkonu přenesené působnosti (státní správy) doplnil o osvobození při výkonu samostatné působnosti.
Stěžovatel rovněž poukazuje na § 22 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (dále též „katastrální zákon“), dle kterého katastrální úřady poskytují územně samosprávným celkům (obcím a krajům) bezplatně údaje katastru k výkonu jejich působnosti (samostatné i přenesené) ve formách dle odstavců 3 a 4. Bezplatné poskytování údajů se tedy nevztahuje na údaje z katastru nemovitostí, které jsou uvedeny v § 22 odst. 1 a 2 katastrálního zákona. Dále s odkazem na § 15 odst. 1 vyhlášky č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí České republiky a se zřetelem na § 15 odst. 3 zákona v krajích (který je zvláštním zákonem ve smyslu tohoto ustanovení vyhlášky) dovozuje, že se bezplatně poskytují údaje pouze ve formách vymezených v § 3 písm. d), e), f), g), h) a i) téže vyhlášky.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti k námitce o nedostatku pravomoci rozhodnout o žádosti o vrácení poplatku zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007, čj. 8 As 28/2006
30. Dále uvedl, že krajský soud správně dovodil, že kraje mají dle ustanovení § 15 odst. 3 zákona o krajích právo na bezplatné poskytování údajů z katastru nemovitostí ve všech formách uvedených v § 3 vyhlášky č. 162/2001 Sb. Navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v rozsahu stížních důvodů, přičemž vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů. K prvé zde uvedené námitce v kasační stížnosti je nutno (ve shodě s žalobcem) především poukázat na stanovisko vyjádřené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 11. 2007, čj. 8 As 28/2006
30, v němž bylo vysloveno, že § 7 zákona o správních poplatcích se vztahuje jak na případy, kdy správní poplatek je uhrazen, aniž by byla vydána výzva k zaplacení poplatku, tak i na případy, kdy poplatek byl uhrazen až po vydání této výzvy (jak tomu bylo i v dané věci). Samotná výzva není překážkou pro vydání rozhodnutí podle tohoto ustanovení a to ani rozhodnutí o vyhovění žádosti o vrácení. Při splnění zákonných podmínek se pak poplatník může domáhat žalobou u soudu přezkoumání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení poplatku.
Nelze souhlasit s krajským soudem i stěžovatelem o vztahu § 8 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích a § 15 odst. 3 zákona o krajích jakožto ustanovení obecného a zvláštního (přičemž názor stěžovatele a krajského soudu se liší v tom, které z těchto ustanovení je obecné a zvláštní).
K této problematice je možno, pokud se týká právní teorie, poukázat např. na publikaci Knapp. V., Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1995. V ní je na straně 116 uveden závěr (k derogaci, je však možno jej vytáhnout také na třídění právních norem): „Pochybnější, zejména v praxi je zásada, podle níž právní norma speciální deroguje obecnou. Tuto zásadu je třeba vykládat tak, že by v případě, že by tutéž skutkovou podstatu v tomtéž právním řádu upravovala právní norma obecná a právní norma speciální, platila právní norma speciální.“ O vlastním třídění právních norem je pak pojednáváno na str.
156 a násl. této publikace. Pod bodem 384 je mj. uvedeno: „Podle povahy své hypotézy se právní normy liší na obecné a speciální. Toto rozlišování vyplývá z vnitřní struktury jevů označených hypotézou právní normy a z potřeby na jeden nebo jenom na některé z jejich komponentů vázat jiný právní následek, než je tomu u normy obecné.“ Dále jsou uvedeny některé příklady a v navazujicí části je konstantováno: „Ve vzájemném vztahu obecné a speciální normy platí norma speciální (lex specialis derogat generali).“
Zde nejde o případ, kdy by speciální ustanovení vylučovalo aplikaci obecného ustanovení, které by jinak – nebýt tohoto speciálního ustanovení – na daný případ dopadalo. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích se týká množiny případů, kdy územní samosprávné celky a jejich orgány požadují provedení úkonů souvisejících s výkonem státní správy, kterým jsou pověřeny (tedy v přenesené působnosti). Ustanovení § 15 odst. 3 zákona o krajích upravuje odlišnou množinu týkající se bezplatného využívání údajů v samostatné působnosti.
Bezesporu zařazení § 15 odst. 3 do zákona o krajích je nesystémové a vhodnější by bylo začlenění tohoto ustanovení do zákona o správních poplatcích (i v tomto případě svou povahou jde o osvobození od správních poplatků), nebo alespoň do katastrálního zákona. To však nevylučuje, aby nad rámec osvobození uvedeného v zákoně o správních poplatcích další případy bezúplatného poskytování (osvobození) byly upraveny v samostatných zákonech. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že dle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích podléhají osvobození veškeré požadavky na provedení úkonů souvisejících s přenesenou působností územních samosprávných celků, kdežto v případě § 15 odst. 5 zákona o krajích se jedná jen o využívání údajů katastru nemovitostí, aniž by však uvedené ustanovení omezovalo toto osvobození jen na některé formy.
Stejně tak není ani rozhodné, že úprava v § 22 odst. 5 katastrálního zákona se zčásti překrývá s úpravou v § 8 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích a § 15 odst. 3 zákona o krajích. Pokud stěžovatel odkazuje na § 15 odst. 1 vyhlášky č. 162/2001 Sb., je nutno uvést, že toto ustanovení se na daný případ vůbec nevztahuje (nejde o úplatu za poskytnuté údaje stanovenou touto vyhláškou). Ze všech těchto důvodů krajský soud rozhodl právem o zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí. Proto byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta (§ 110 odst. 1 s.
ř. s.).
Úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti a to za zastoupení advokátem – za jeden právní úkon právní služby ve výši 2100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], paušální náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč a 19 % jakožto plátci DPH, tedy celkem 2856 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr Příhoda předseda senátu