8 Ao 13/2021

8 Ao 13/2021- 104 - text

8 Ao 13/2021-107

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci navrhovatele: Klub bechtěreviků ČR z.s., se sídlem Na Slupi 450/4, Praha 2, zastoupený Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrzích na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021

6/MIN/KAN, v části čl. I bodu 15, a opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021

7/MIN/KAN, v části čl. I bodu 16,

I. Opatření obecné povahy odpůrce ze dne 23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021

6/MIN/KAN, bylo v části čl. I bodu 15 v rozporu se zákonem.

II. Návrh na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021

7/MIN/KAN, v části čl. I bodu 16, se odmítá.

III. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 19.580,50 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Pavly Kosové, advokátky se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Navrhovateli se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy ze dne 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021

7/MIN/KAN, v části čl. I bodu 16, ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Pavly Kosové, advokátky.

[1] Navrhovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy podaným u Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2021 domáhal zrušení mimořádného opatření odpůrce z 23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021

6/MIN/KAN (dále „mimořádné opatření I“) v části čl. I bodu 15, podle kterého se „omezuje provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče tak, že lze poskytovat výlučně lázeňskou rehabilitační péči, která je alespoň částečně hrazena z veřejného zdravotního pojištění“.

[2] Mimořádné opatření I bylo vydáno 23. 4. 2021 s účinností od 26. 4. 2021 od 00:00 hod. s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. b) a i) a § 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a podle § 2 odst. 1 a odst. 2 písm. b) až e) a i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID

19 (dále „pandemický zákon“). Následně bylo mimořádné opatření I s účinností od 3. 5. 2021 od 00:00 hod. zrušeno mimořádným opatřením odpůrce z 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021

7/MIN/KAN (dále „mimořádné opatření II“), které v čl. I bodu 16 obsahuje obdobnou regulaci (liší se v tom, že poskytovatelé lázeňské léčebně rehabilitační péče mohou tuto péči poskytovat i pacientovi, který „prodělal laboratorně potvrzené onemocnění COVID

19, uplynula u něj doba izolace podle platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a od prvního pozitivního POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS

CoV

2 nebo RT

PCR testu na přítomnost viru SARS

CoV

2 neuplynulo více než 90 dní, přičemž se jedná o pacienta, který je občanem České republiky, občanem Evropské unie nebo držitelem platného dlouhodobého víza nebo průkazu o povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu na území České republiky vydaných Českou republikou).“

[3] Mimořádné opatření II napadl navrhovatel dne 6. 5. 2021 návrhem na jeho zrušení v rozsahu čl. I bodu 16.

[4] Mimořádné opatření II bylo nejprve s účinností od 4. 5. 2021 od 00:00 hod. změněno opatřením z 3. 5. 2021, čj. MZDR 14601/2021

8/MIN/KAN (tato změna se však netýká čl. I bodu 16). Následně bylo s účinností od 10. 5. 2021 od 00:00 hod. zrušeno mimořádným opatřením odpůrce z 5. 5. 2021, čj. MZDR 14601/2021

9/MIN/KAN. Protože posledně uvedené mimořádné opatření bylo zrušeno mimořádným opatřením ze 7. 5. 2021, čj. MZCR 14601/2021

10/MIN/KAN, aniž by nabylo účinnosti, bylo mimořádné opatření II pro přehlednost a z důvodu právní jistoty výslovně zrušeno mimořádným opatřením ze dne 27. 5. 2021, čj. MZCR 14601/2021

15/MIN/KAN.

[5] Usnesením Nejvyššího správního soudu z 20. 5. 2021, čj. 1 Ao 7/2021

64, byly oba návrhy spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 8 Ao 13/2021.

[6] Podáním z 6. 5. 2021 navrhovatel s ohledem na zrušení mimořádného opatření I navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že mimořádné opatření I bylo v rozporu se zákonem. Ohledně mimořádného opatření II tak učinil v podání z 10. 5. 2021.

[7] Nejvyšší správní soud usnesením z 3. 8. 2021, čj. 8 Ao 13/2021

65, oba návrhy odmítl pro nedostatek aktivní procení legitimace. Toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu z 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2431/21. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na závěry Ústavního soudu ohledně aktivní procesní legitimace navrhovatele, na něž pro stručnost odkazuje, přistoupil k novému posouzení věci.

II. Mimořádné opatření I

[8] Navrhovatel v návrhu nejprve popsal, jak se jej napadené mimořádné opatření dotýká. Je zapsaným spolkem, který sdružuje zdravotně postižené osoby trpící Bechtěrevovou chorobou a jejich rodinné příslušníky. V případě dané nemoci se konkrétně jedná o diagnózu ankylozující spondylitida, která působí celoživotní onemocnění, jež vyžaduje permanentní cvičení a rehabilitaci. Podmínky, které odpůrce v mimořádném opatření I stanovil pro provoz lázeňských zařízení, členům navrhovatele znemožňují využívat lázeňskou péči.

[9] Odpůrce podle navrhovatele vůbec není oprávněn omezovat na základě pandemického zákona lázeňskou léčebně rehabilitační péči. Z hlediska zdravotnických zařízení lze dle daného zákona přikázat poskytovatelům zdravotních služeb, aby vyčlenili věcné, technické nebo personální kapacity a zakázat či omezit nebo stanovit podmínky návštěv. Omezit poskytování zdravotní péče jako takové či zakázat její poskytování některým pacientům ale neumožňuje.

[10] Navrhovatel dále namítá, že členové navrhovatele mají nárok na lázeňskou léčebně rehabilitační péči hrazenou ze zdravotního pojištění pouze jednou za 12 měsíců. Efekt lázeňské léčby je z hlediska snížení bolestivosti a zlepšení hybnosti kratší. Jsou proto odkázání, aby si v mezidobí lázeňskou péči hradili z vlastních prostředků. Napadené mimořádné opatření jim ale znemožňuje čerpat lázeňskou péči v samoplátcovském režimu. Tím mimořádné opatření I zasahuje do ústavně zaručeného práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto právo sice lze zákonem omezit, ale v souladu s principem rovnosti v důstojnosti a právech vyjádřeným v čl. 1 Listiny musí platit omezení pro všechny stejně a nesmí nějaké skupiny privilegovat. Mimořádné opatření ale některé pacienty diskriminuje. Indikační seznam, který je přílohou zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), musel zohlednit i finanční možnosti systému veřejného zdravotního pojištění. Přiznává proto různým pacientům nárok na hrazenou lázeňskou péči v různé podobě z hlediska úhrady, počtu opakování či frekvence opakování. Stanovuje ale i další podmínky, které pacientům nemusí vyhovovat.

[11] Pokud je pacientům ale zdravotní péče z tohoto důvodu odepřena, představuje to diskriminaci. Ta je dvojího typu. První spočívá v rozdílném zacházení oproti pacientům s péčí hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Jelikož tito lázeňskou léčebně rehabilitační péči využívat mohou, je zřejmé, že se nejedná o epidemiologický problém. Navrhovatel poukázal na to, že odpůrce k obdobné selekci např. u omezování restauračních zařízení nepřistoupil a neumožnil stravování pouze v poloviční kapacitě nebo na základě toho, z jakých finančních prostředků host hodlá zaplatit útratu (zda je vydělal v pracovním poměru nebo podniká). Druhý typ diskriminace se týká provozu zdravotních zařízení. Zatímco samoplátcovské služby u zubařů či kosmetické medicíny omezeny nejsou, v případě rehabilitační lázeňské péče tomu tak je.

[12] Dostupnost lázeňské léčebně rehabilitační péče nelze podmiňovat ani očkováním (což odpůrce naznačuje), protože jeho dostupnost nemohou pacienti ovlivnit. U pacientů s Bechtěrevovou nemocí navíc k jejímu rozvoji dochází již v rané dospělosti. Pro pacienty této věkové kategorie je očkování v současné době velmi vzdálené. Z hlediska podmíněnosti očkováním navíc nelze srovnávat lázeňskou léčebně rehabilitační péči např. s kulturními akcemi či návštěvou obchodů. Oprávněný by proto byl nanejvýš požadavek negativního testu na přítomnost viru. Zdravotní personál lázní je již navíc naočkován a návštěvníci lázní a nezdravotnický personál je pravidelně testován. Záchyt pozitivních testů je v lázních minimální a z hlediska rizika nákazy jsou lázně bezpečnější než podniky, školy, úřady nebo i ambulance poskytující rehabilitační péči.

[13] Odpůrce ve vyjádření k námitce, že není oprávněn na základě pandemického zákona omezovat lázeňskou léčebně rehabilitační péči, uvedl, že mimořádní opatření I bylo vydáno také podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Ustanovení § 3 pandemického zákona mu proto ve spojení s ustanoveními zákona o ochraně veřejného zdraví umožnuje stanovit dané omezení, které reflektuje aktuální epidemickou situaci. Nesouhlasí ani s namítanou diskriminací. Na stanovená omezení je třeba hledět jako na projev jeho snahy omezovat riziko plošného komunitního přenosu.

[14] Navrhovatel v replice uvedl, že omezit komunitní přenos lze i jinými nediskriminačními způsoby (například omezení kapacity zařízení pro všechny). Nadto zvolená regulace riziko komunitního přenosu stejně neomezila, neboť v zásadě umožnuje, aby lázeňská zařízení byla plně obsazena pacienty, jejichž léčba bude hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Argumentace odpůrce k nedostatku oprávnění omezovat lázeňskou zdravotní péči, se podle navrhovatele míjí s jeho námitkou.

[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že shodnými otázkami se zabýval již v rozsudku z 1. 7. 2021, čj. 1 Ao 4/2021

56, ve kterém na návrh jiného navrhovatele (zastoupeného však týmž zástupcem) shledal mimořádné opatření II ohledně regulace lázeňské léčebně rehabilitační péče rozporné se zákonem. Protože se oba návrhy v podstatných rysech shodují, shodná je i podstata napadených částí mimořádného opatření I a II (srov. bod [1] a [2] tohoto rozsudku), Nejvyšší správní soud závěr vyslovené v rozsudku čj. 1 Ao 4/2021

56 následuje a v tomto rozsudku ve stručnosti uvádí jejich podstatu.

[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že shodnými otázkami se zabýval již v rozsudku z 1. 7. 2021, čj. 1 Ao 4/2021

56, ve kterém na návrh jiného navrhovatele (zastoupeného však týmž zástupcem) shledal mimořádné opatření II ohledně regulace lázeňské léčebně rehabilitační péče rozporné se zákonem. Protože se oba návrhy v podstatných rysech shodují, shodná je i podstata napadených částí mimořádného opatření I a II (srov. bod [1] a [2] tohoto rozsudku), Nejvyšší správní soud závěr vyslovené v rozsudku čj. 1 Ao 4/2021

56 následuje a v tomto rozsudku ve stručnosti uvádí jejich podstatu.

[16] K námitce, že odpůrce není oprávněn mimořádným opatřením omezovat poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Ao 4/2021

56 uvedl:

„[63] Podle § 33 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů („zákon o veřejném zdravotním pojištění“), je hrazenou službou z veřejného zdravotního pojištění léčebně rehabilitační péče, poskytovanou jako nezbytná součást léčebného procesu, jejíž poskytnutí doporučil ošetřující lékař a potvrdil revizní lékař. Podle § 33 odst. 2 téhož zákona [l]ázeňská léčebně rehabilitační péče je poskytována výhradně jako následná lůžková péče ve zdravotnických zařízeních, která se nacházejí v místě výskytu přírodního léčivého zdroje nebo na území s klimatickými podmínkami příznivými k léčení, a při poskytování péče jsou tyto přírodní léčivé zdroje nebo klimatické podmínky příznivé k léčení využívány (podtržení přidáno soudem) Lázeňská léčebně rehabilitační péče se poskytuje a hradí jako komplexní lázeňská léčebně rehabilitační péče nebo příspěvková lázeňská léčebně rehabilitační péče (§ 33 odst. 3 a násl. zákona o veřejném zdravotním pojištění).

[64] Ze shora citované právní úpravy vyplývá, že lázeňská léčebně rehabilitační péče je poskytována jako následná lůžková péče ve zdravotnických zařízeních. Podle § 69 odst. 1 písm. b) a 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví může ministerstvo při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku mimořádnými opatřeními zakázat nebo omezit styk skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, a to mimo jiné uzavřením zdravotnických zařízení jednodenní nebo lůžkové péče nebo omezením jejich provozu. V daném případě je tedy pravomoc odpůrce regulovat opatřením obecné povahy provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče dána citovanými § 69 odst. 1 písm. b) a § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví. Je zřejmé, že mimořádné opatření dané kritérium splňuje, neboť mimo jiné s odkazem na tato ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví odpůrce napadené opatření vydal.“

[17] Dále se pak v bodech 75 až 86 Nejvyšší správní soud zabýval výkladem § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, které nelze chápat tak, že osobou podezřelou z nákazy může být bez dalšího každý. Fyzickou osobou podezřelou z nákazy je podle legislativní zkratky zavedené v § 2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví zdravá fyzická osoba, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy. Ohniskem nákazy je místo, ve kterém se šíří nákaza (§ 65 věta druhá zákona o ochraně veřejného zdraví). S odkazem na rozsudek z 21. 5. 2021, čj. 6 Ao 22/2021

44, Nejvyšší správní soud uvedl, že ač nelze teoreticky vyloučit, že v extrémní situaci by ohniskem nákazy mohla být celá Česká republika, a osobou podezřelou z nákazy tudíž každý, kdo se vyskytuje na jejím území, samotný fakt, že probíhá celosvětová pandemie, by ale k takovému závěru sám o sobě automaticky nemohl stačit. Skutečnost, že ohniskem nákazy ve smyslu zákona je celá Česká republika a podezření z nákazy je tedy dáno vůči všem osobám, proto nelze automaticky předpokládat, ale je třeba ji opřít o náležité podklady (důkazy) a odůvodnit. A je tomu tak i v případě, že odpůrce toto podezření vztáhne na určitou skupinu osob (např. pacientů – samoplátců). Nejvyšší správní soud také vyložil, že ani prostřednictvím § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, na jehož základě by bylo možné uzavřít jiné provozovny a zařízení nebo zakázat jiné činnosti než uvedené v § 69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, nelze obcházet podmínku stanovenou § 69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, že uzavření provozoven má směřovat k omezení styku osob podezřelých z nákazy. Nejvyšší správní soud pak shledal odůvodnění mimořádného opatření II vztahující se k omezení lázeňské léčebně rehabilitační péče nedostatečné, tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[17] Dále se pak v bodech 75 až 86 Nejvyšší správní soud zabýval výkladem § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, které nelze chápat tak, že osobou podezřelou z nákazy může být bez dalšího každý. Fyzickou osobou podezřelou z nákazy je podle legislativní zkratky zavedené v § 2 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví zdravá fyzická osoba, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy. Ohniskem nákazy je místo, ve kterém se šíří nákaza (§ 65 věta druhá zákona o ochraně veřejného zdraví). S odkazem na rozsudek z 21. 5. 2021, čj. 6 Ao 22/2021

44, Nejvyšší správní soud uvedl, že ač nelze teoreticky vyloučit, že v extrémní situaci by ohniskem nákazy mohla být celá Česká republika, a osobou podezřelou z nákazy tudíž každý, kdo se vyskytuje na jejím území, samotný fakt, že probíhá celosvětová pandemie, by ale k takovému závěru sám o sobě automaticky nemohl stačit. Skutečnost, že ohniskem nákazy ve smyslu zákona je celá Česká republika a podezření z nákazy je tedy dáno vůči všem osobám, proto nelze automaticky předpokládat, ale je třeba ji opřít o náležité podklady (důkazy) a odůvodnit. A je tomu tak i v případě, že odpůrce toto podezření vztáhne na určitou skupinu osob (např. pacientů – samoplátců). Nejvyšší správní soud také vyložil, že ani prostřednictvím § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, na jehož základě by bylo možné uzavřít jiné provozovny a zařízení nebo zakázat jiné činnosti než uvedené v § 69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, nelze obcházet podmínku stanovenou § 69 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, že uzavření provozoven má směřovat k omezení styku osob podezřelých z nákazy. Nejvyšší správní soud pak shledal odůvodnění mimořádného opatření II vztahující se k omezení lázeňské léčebně rehabilitační péče nedostatečné, tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[18] Všechny uvedené závěry lze použít i v nyní posuzované věci. Také v odůvodnění mimořádného opatření I se podává pouze tolik, že poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče se omezuje tak, že ji lze poskytovat jen pacientům, v jejichž případě bude alespoň částečně hrazená z veřejného zdravotního pojištění, „aby se omezily počty kontaktů v rámci lázeňských zařízení, v jejichž případě se opakovaně vyskytují clustery nakažených, a to i ve výrazných počtech. Navíc byly zaznamenány případy, kdy se zdánlivě poskytuje tento druh zdravotní péče, avšak ve skutečnosti se jedná jen o wellness pobyty, resp. služby. Podmínění úhradou z veřejného zdravotního pojištění se jeví jako vhodný kontrolní prvek pro skutečnou potřebu poskytování lázeňské péče“. Z odůvodnění mimořádného opatření I k čl. I bodu 15 tedy plyne, že snahou bylo omezit počty kontaktů v rámci lázeňských zařízení. Nejvyšší správní soud však souhlasí s navrhovatelem, že z odůvodnění opatření již není zřejmé, proč právě samoplátci jsou do budoucna podle odpůrce fyzickými osobami podezřelými z nákazy.

[19] Rovněž v případě mimořádného opatření I odpůrce sice do obecné části odůvodnění zahrnul v souladu s požadavkem pandemického zákona aktuální analýzu epidemické situace nemoci COVID

19, tu však nelze bez dalšího považovat za dostatečné odůvodnění ve výše uvedeném smyslu. Ačkoli odpůrce tehdejší epidemickou situaci hodnotil nadále jako nepříznivou, neboť riziko dalšího šíření nemoci v populaci bylo i přes kontinuální pokles případů stále vysoké, kladl si za cíl, aby epidemie byla brzděna co nejvíce, pokračoval současný trend poklesu i v následném období a nedošlo ke vzniku významnějšího ohniska nákazy, které by mělo potenciál se dále šířit. Z toho lze dovodit, že odpůrce vycházel naopak z toho, že je třeba stanovit takovou regulaci, díky které se bude vzniku ohnisek nákazy předcházet. Takový postoj odpovídá i tomu, že epidemie již byla kontinuálně na ústupu, což bylo jistě do značné míry ovlivněno i tím, že řada osob se pravidelně podrobovala povinnému testování, nezanedbatelná část populace již podstoupila očkování a byla stanovena všeobecná povinnost nosit ve vnitřních prostorách nebo při setkání více osob respirátory třídy FFP2. Ani z tohoto odůvodnění však není zřejmé, proč právě pacienti – samoplátci jsou považováni za skupinu fyzických osob podezřelých z nákazy ve smyslu § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví.

[20] Za výše popsané situace, kdy odpůrce ani netvrdil, že by se případy, na které se podmínky čl. I bodu 15 napadeného opatření nevztahují, týkaly skupin fyzických osob podezřelých z nákazy, nebylo možné na základě § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví regulovat činnost lázeňské léčebně rehabilitační péče. Mimořádné opatření je proto v napadeném rozsahu čl. I bodu 15 nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem ke zrušení mimořádného opatření v průběhu řízení a s ohledem na § 13 odst. 4 pandemického zákona, Nejvyšší správní soud vyslovil, že mimořádné opatření I bylo v daném rozsahu v rozporu se zákonem. Za této situace se Nejvyšší správní soud již nezabýval zbylými námitkami navrhovatele.

III. Mimořádné opatření II

[21] Nejvyšší správní soud se ve vztahu k mimořádnému opatření II nejprve zabýval podmínkami řízení, neboť v rozsudku čj. 1 Ao 4/2021

56, na návrh jiného navrhovatele shledal mimořádné opatření v čl. I bodu 16 rozporné se zákonem.

[22] Nejvyšší správní soud podle § 103 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. kdykoliv za řízení přihlíží z úřední povinnosti k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jelikož navrhovatel v nyní projednávané věci napadl mimořádné opatření odpůrce v části, kterou Nejvyšší správní soud již shledal rozpornýnou se zákonem, zabýval se dále tím, zda jsou ve vztahu k této části splněny podmínky řízení pro rozhodnutí ve věci samé. Deklaratorní výrok, jímž soud rozhodl, že opatření obecné povahy nebo jeho část bylo v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem (§ 13 odst. 4 pandemického zákona), má totiž účinky erga omnes (vůči všem). V dalších řízeních o návrhu na vyslovení nezákonnosti téhož opatření obecné povahy nebo jeho části, jehož nezákonnost již byla vyslovena, proto materiálně dochází k vyprázdnění předmětu řízení, neboť žádný navrhovatel by již nemohl dosáhnout lepšího výsledku, než je právě již dříve učiněné prohlášení nezákonnosti (viz závěry v usnesení NSS ze dne 11. 6. 2021, čj. 8 Ao 9/2021

43, č. 4220/2021 Sb. NSS).

[23] Účinky rozsudku čj. 1 Ao 4/2021

56 dopadají i na navrhovatele v nyní projednávané věci, čímž došlo materiálně k vyprázdnění části předmětu řízení, a proto v této části předmět tohoto řízení odpadl. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů návrh na zrušení mimořádného opatření II odmítl pro nedostatek podmínky řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

IV. Náklady řízení

[24] Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve vztahu k návrhu na zrušení mimořádného opatření I navrhovatel měl ve věci plný úspěch. Náhrada nákladů řízení navrhovatele zahrnuje zaplacený soudní poplatek za návrh na zrušení mimořádného opatření I ve výši 5.000 Kč, odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů. Odměna advokáta zahrnuje 4 úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, sepsání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, návrhu na změnu návrhu a replice k vyjádření odpůrce [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za úkon spočívající v návrhu na změnu návrhu pak náleží mimosmluvní odměna pouze ve výši jedné poloviny [§ 11 odst. 3 ve spojení s odst. 2 advokátního tarifu per analogiam], neboť se jednalo sice o úkon nezbytný pro meritorní projednání návrhu, avšak relativně jednoduchý. Odměna advokáta tak činí 3 x 3.100 Kč (9.300 Kč) a 1 x 1.550 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu], tedy 10.850 Kč. Odměna dále zahrnuje paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 4 x 300 Kč (1.200 Kč). Navrhovatel byl původně zastoupen JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., který učinil všechny 4 shora uvedené úkony a který je plátcem DPH. Nejvyšší správní soud tedy odměnu advokáta výšil o 21% DPH z částky 12.050 Kč (tj. o 2.530,50 Kč), tj. na 14.580,50 Kč. Náklady řízení navrhovatele před Nejvyšším správním soudem tedy činí celkem 19.580,50 Kč (14.580,50 + 5.000 Kč).

[25] Podle § 60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byl

li návrh odmítnut. Ve vztahu k návrhu na zrušení mimořádného opatření II, který byl odmítnut, proto nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

[26] Odpůrce je tedy povinen navrhovateli zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 19.580,50 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho nynější zástupkyně Mgr. Pavly Kosové, advokátky se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice.

[27] Podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, platí, že byl

li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV tohoto usnesení, tedy že navrhovateli vrací soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (za návrh na zrušení mimořádného opatření II) ve lhůtě stanovené souladu s § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 22. srpna 2022

Jitka Zavřelová

předsedkyně senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí