[15] Právní předpisy neobsahují definici
shromáždění. Podle § 1 odst. 2 zákona o prá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
vu shromažďovacím slouží výkon tohoto práva občanům k „využívání svobody projevu
a dalších ústavních práv a svobod, k výměně
informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů či stanovisek“. Uvedené ustanovení vyjadřuje cíl a obsah shromažďovacího
práva. Odborná literatura i soudní rozhodnutí zpravidla míří k podmínkám, za kterých lze
shromáždění zakázat či rozpustit, nebo k úvahám, zda to či ono shromáždění souvisí s poskytováním služeb, a zákonem o právu shromažďovacím se proto neřídí (sem patří
případy shromáždění osob např. v nákupních centrech či při sportovních utkáních,
a nejedná se tedy o nyní projednávaný případ). To může souviset i s odlišným principem úpravy shromažďovacího práva v minulosti, která stála na povolovacím principu
(v podrobnostech k tomu např. heslo „Shromažďovací a spolkové právo“, ve Slovníku
československého práva veřejného, svazku IV,
Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 189 a násl.).
Zákon č. 135/1867 ř. z., o právu shromažďovacím*), stanovil, že shromáždění pod širým nebem lze konat, jen udělil-li úřad k tomu výslovné povolení. V případě
shromáždění
povoleného podle zákona z roku 1867 nebylo
zpravidla třeba pochybovat o jeho charakteru.
[16] Za synonyma termínu „shromáždit
se“ lze v obecném jazyce považovat pojmy
„shluknout se“ nebo „sejít se“. Tato synonyma
mohou být užitečná při následných úvahách
o potřebě fyzické přítomnosti osob účastnících se shromáždění či požadavku na vzájemnou interakci takových osob.
[16] Za synonyma termínu „shromáždit
se“ lze v obecném jazyce považovat pojmy
„shluknout se“ nebo „sejít se“. Tato synonyma
mohou být užitečná při následných úvahách
o potřebě fyzické přítomnosti osob účastnících se shromáždění či požadavku na vzájemnou interakci takových osob.
[17] Nejvyšší správní soud si je vědom, že
chápání shromažďovacího práva se za posledních 150 let zásadně proměnilo. Do popředí
vystupuje tendence odklonu od povolovacího režimu k oznamovacímu režimu [čl. 19
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), § 1 odst. 4 zákona o právu shromažďovacím]. Na druhé straně je to zřetelný
posun ve formách výkonu tohoto práva. Na
počátku uvedeného období bylo shromažďovací právo realizováno „tradičním“ způso-
*) S účinností od 1. 10. 1951 zrušen zákonem č. 68/1951 Sb.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
bem, kdy společně sdílené názory a postoje
byly projevovány mezi jednotlivými účastníky navzájem i směrem vně shromáždění tak,
že se všechny osoby fyzicky sešly, akce zpravidla měla předem avizovaný program a bylo
lze snáze určit čas a místo konaného shromáždění. V dnešní době je tomu mnohdy jinak.
I v důsledku nových možností komunikace
a vzájemného sdílení názorů má shromažďovací právo v mnoha ohledech mnohem blíže
než dříve ke svobodě projevu upravené
v čl. 17 Listiny. Shromažďovací právo ostatně
slouží mimo jiné k využívání svobody projevu
(§ 1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím). Více než v minulosti vystupuje do popředí zájem sdělit okolí vlastní individuální
názory a zajistit jim náležitou prezentaci, spolu s působením „dovnitř“ mezi účastníky
shromáždění nebo naopak jednotně navenek.
K vyjádření a sdílení hodnot jsou dnes k dispozici komunikační technologie a mnohdy lidé nepovažují za potřebné se k těmto hodnotám přihlašovat vlastní fyzickou přítomností
na určitém místě. Rovněž efekt spočívající
v množství zúčastněných osob může být
oproti minulosti méně významný právě proto, že podporu lze vyjádřit „na dálku“ cestou
elektronické komunikace. Mnohem větší důležitost má dnes způsob prezentace postoje
navenek. Mediální atraktivita takového výstupu může mít větší význam než tradiční shromažďovací právo a fyzická přítomnost účastníků shromáždění na konkrétním místě.
[18] Nejvyšší správní soud zvažoval, že by
bylo v souladu se zásadou tres faciunt collegium,
aby shromáždění tvořily alespoň tři osoby.
Přiklonil se k pojetí, podle kterého lze shromáždění vymezit jako dobrovolné setkání nejméně dvou osob na veřejném místě za účelem vymezeným v § 1 odst. 2 zákona o právu
shromažďovacím, tedy k využívání svobody
projevu a dalších ústavních práv a svobod,
k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí
vyjádřením postojů a stanovisek (shodně
Černý, P.; Lehká, M. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vyd. Praha : C. H.
Beck, 2010, s. 18). Podstatná však bude míra
jejich vzájemné interakce, jak o tom bude pojednáno dále.
[18] Nejvyšší správní soud zvažoval, že by
bylo v souladu se zásadou tres faciunt collegium,
aby shromáždění tvořily alespoň tři osoby.
Přiklonil se k pojetí, podle kterého lze shromáždění vymezit jako dobrovolné setkání nejméně dvou osob na veřejném místě za účelem vymezeným v § 1 odst. 2 zákona o právu
shromažďovacím, tedy k využívání svobody
projevu a dalších ústavních práv a svobod,
k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí
vyjádřením postojů a stanovisek (shodně
Černý, P.; Lehká, M. Zákon o právu shromažďovacím: komentář. 1. vyd. Praha : C. H.
Beck, 2010, s. 18). Podstatná však bude míra
jejich vzájemné interakce, jak o tom bude pojednáno dále.
[19] Dalším kritériem, kterým je třeba se
zabývat, je účel resp. cíl shromáždění. Lze
souhlasit s tím, že zákon o právu shromažďovacím upravuje pouze část shromažďovacích
aktivit jednotlivců a úprava je zaměřena na
výkon shromažďovacího práva jako práva politického (shodně Břeň, J.; Jemelka, L. Zákon
o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím a zákon o právu petičním s komentářem. 1. vyd. Praha : ASPI, 2007, s. 73).
Cíl, resp. účel shromáždění, byť je označován
jako politický, je třeba chápat maximálně široce, spíše jako vyjádření postoje k věcem veřejným. Mnohdy i problémy mající svůj původ mimo „politickou“ oblast v užším smyslu,
např. ve sféře životního stylu, mohou být současně výrazem postoje k přijímání určitých
hodnot většinovou společností, a tedy postojem ke správě věcí veřejných. Naproti tomu
shromáždění související s poskytováním služeb a jiná shromáždění nesloužící účelu podle § 1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím nejsou shromážděními v režimu tohoto
zákona.
[20] Pro obecné inspirativní srovnání není
bez zajímavosti, že zahraniční soudy v minulosti odmítly ochranu i akcím, které z obecného
hlediska nepochybně byly shromážděním
osob. Např. Spolkový ústavní soud Německa
zaujal v souvislosti se svobodou projevu, která se shromažďovacím právem úzce souvisí,
v případě technoparty tzv. Loveparade v Berlíně právní názor, že účelem těchto akcí byla
především zábava a projev mínění byl jen zanedbatelným veřejným aktem. Proto na nich
nešlo o shromažďovací právo (rozhodnutí ze
dne 12. 7. 2001, 1 BvQ 30/2001). Právní náhled na akce podobného druhu posléze prošel vývojem, neboť činnost mající zpočátku
primárně kulturní povahu, může následně
získat širší společenský vliv a může iniciovat
potřebu veřejně vyjádřit postoj k akci tohoto
druhu. Pokud je takový postoj vyjadřován při
setkání více lidí, nelze i v takových případech
a priori vyloučit výkon shromažďovacího
práva.
[21] Stěžovatelka se proto správně snažila
zvažovat, zda v tom kterém případě jde skutečně o výkon shromažďovacího práva. Činila
tak pomocí absurdních příměrů (úvahy, zda
houbaři sbírající společně v lese houby, rovněž nejsou shromážděním). Nic na tom nemění ani zcela obecné stanovisko žalobce ve
vyjádření ke kasační stížnosti, znevažující úsudek stěžovatelky, pokud by neměla být schopna odlišit tyto zcela rozdílné formy projevu.
[21] Stěžovatelka se proto správně snažila
zvažovat, zda v tom kterém případě jde skutečně o výkon shromažďovacího práva. Činila
tak pomocí absurdních příměrů (úvahy, zda
houbaři sbírající společně v lese houby, rovněž nejsou shromážděním). Nic na tom nemění ani zcela obecné stanovisko žalobce ve
vyjádření ke kasační stížnosti, znevažující úsudek stěžovatelky, pokud by neměla být schopna odlišit tyto zcela rozdílné formy projevu.
[22] Pokud je napadení určité lokality kůrovcem předmětem vyjádření určitého názoru, není takové téma v rozporu s požadovaným účelem shromáždění. Tato problematika
nemůže být vyňata z působnosti zákona
o právu shromažďovacím. Zákon ostatně hovoří o veřejných a jiných společných záležitostech. Je nepochybné, že o takový případ
šlo i v souzené věci. Z hlediska účelu šlo nepochybně o vyjádření názoru na věc veřejnou. Jiná věc však je, zda konkrétní skutkové
okolnosti umožňovaly závěr, že byly naplněny definiční znaky shromáždění, ať již byl
účel akce jakýkoli. Jen v kladném případě lze
totiž pojmově uvažovat o ochraně prostředky
shromažďovacího práva.
[23] Jak již bylo uvedeno, shromažďovací
právo má úzkou souvislost se svobodou projevu a lze jej chápat též jako zvláštní formu
projevu této svobody. Při úvahách, co tedy
vlastně bylo cílem či účelem shromáždění, je
proto třeba uvažovat, zda byl tento cíl naplněn skutečně výkonem shromažďovacího
práva nebo zda bylo účelu dosaženo již tím,
že účastníci akce projevili dostatečně účinnou formou každý svůj postoj k určité skutečnosti a dosáhli toho, aby byl tento postoj
prezentován jejich okolí.
[23] Jak již bylo uvedeno, shromažďovací
právo má úzkou souvislost se svobodou projevu a lze jej chápat též jako zvláštní formu
projevu této svobody. Při úvahách, co tedy
vlastně bylo cílem či účelem shromáždění, je
proto třeba uvažovat, zda byl tento cíl naplněn skutečně výkonem shromažďovacího
práva nebo zda bylo účelu dosaženo již tím,
že účastníci akce projevili dostatečně účinnou formou každý svůj postoj k určité skutečnosti a dosáhli toho, aby byl tento postoj
prezentován jejich okolí.
[24] I při výkonu shromažďovacího práva
platí obecná zásada, že jeho výkonem nelze
nepřiměřeně omezovat práva jiných (shodně
Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol., Listina základních práv a svobod: komentář. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 463). Shromážděné
osoby mají právo se sejít a vyjádřit svůj postoj
či vyměňovat si názory a informace. V tom
jim nesmí nikdo bránit (čl. 19 odst. 1 Listiny).
Je však třeba rozlišovat na jedné straně ome-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
zení práva shromažďovat se, které je přípustné pouze za podmínek čl. 19 odst. 2 Listiny,
a povinnost dodržovat při výkonu shromažďovacího práva právní předpisy. Výkonem
shromažďovacího práva nelze ospravedlnit
např. projevy vandalství, ke kterým může při
shromáždění docházet. Nepochybně rovněž
nelze pod záruky výkonu tohoto práva či svobody projevu podřazovat násilné činy, byť by
jejich motivací rovněž mohlo být vyjádření
určitého postoje. Právní předpisy ostatně
upravují právo pokojně se shromažďovat
(čl. 19 odst. 1 Listiny, čl. 20 odst. 1 Všeobecné
deklarace lidských práv). Je proto třeba vždy
uvážit, zda případné porušování právních
předpisů bylo nezbytné k pokojnému výkonu
shromažďovacího práva a zda samo o sobě
nebylo vyjádřením postoje či stanoviska, tedy
účelu, pro který se shromáždění koná, nebo
zda takové porušování právních předpisů nebylo ve vztahu k výkonu shromažďovacího
práva samoúčelné. Jinými slovy, zda a jak by
byl výkon shromažďovacího práva omezen,
i pokud by současně nedocházelo k porušování právních předpisů.
[24] I při výkonu shromažďovacího práva
platí obecná zásada, že jeho výkonem nelze
nepřiměřeně omezovat práva jiných (shodně
Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol., Listina základních práv a svobod: komentář. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 463). Shromážděné
osoby mají právo se sejít a vyjádřit svůj postoj
či vyměňovat si názory a informace. V tom
jim nesmí nikdo bránit (čl. 19 odst. 1 Listiny).
Je však třeba rozlišovat na jedné straně ome-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
zení práva shromažďovat se, které je přípustné pouze za podmínek čl. 19 odst. 2 Listiny,
a povinnost dodržovat při výkonu shromažďovacího práva právní předpisy. Výkonem
shromažďovacího práva nelze ospravedlnit
např. projevy vandalství, ke kterým může při
shromáždění docházet. Nepochybně rovněž
nelze pod záruky výkonu tohoto práva či svobody projevu podřazovat násilné činy, byť by
jejich motivací rovněž mohlo být vyjádření
určitého postoje. Právní předpisy ostatně
upravují právo pokojně se shromažďovat
(čl. 19 odst. 1 Listiny, čl. 20 odst. 1 Všeobecné
deklarace lidských práv). Je proto třeba vždy
uvážit, zda případné porušování právních
předpisů bylo nezbytné k pokojnému výkonu
shromažďovacího práva a zda samo o sobě
nebylo vyjádřením postoje či stanoviska, tedy
účelu, pro který se shromáždění koná, nebo
zda takové porušování právních předpisů nebylo ve vztahu k výkonu shromažďovacího
práva samoúčelné. Jinými slovy, zda a jak by
byl výkon shromažďovacího práva omezen,
i pokud by současně nedocházelo k porušování právních předpisů.
[25] Jak již bylo uvedeno, ze samotného
pojmu shromáždění, resp. právo shromažďovací, vyplývá, že jeho imanentním rysem je
setkání více osob. Právě tím, že projevují postoje společně, dávají těmto postojům novou
kvalitu prostřednictvím způsobu jejich prezentace. V současné době, kdy technické
možnosti dávají neomezenému okruhu osob
možnost sdílet společné postoje např. na sociálních sítích, je zřejmé, že shromažďovací
právo se dostává do těsného vztahu s realizací
svobody projevu a je skutečně jednou z forem
jejího vyjádření. Přesto je Nejvyšší správní
soud přesvědčen, že k realizaci shromažďovacího práva je třeba, aby se zainteresované
osoby skutečně sešly a spolupůsobily na své
okolí. Právě ono spolupůsobení více osob je
základním rysem shromáždění, oproti individuálně vyjadřovaným postojům. S tím souvisí
požadavek vzájemné interakce shromážděných
osob. Aby mohlo jít o vyjádření společných postojů a stanovisek, je třeba, aby všechny zúčastněné osoby svojí fyzickou přítomností na jednom
místě dávaly najevo souhlas s vyjadřovanými
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
postoji, a pokud by případně vyjadřované postoje přestaly korespondovat s jejich přesvědčením, mohly na toto adekvátně reagovat. Případy, kdy osoby vyjadřují shodné postoje
a stanoviska, avšak nikoli ve vzájemné a pro
okolí zřetelné interakci, by patrně nenaplňovaly kritéria shromáždění a nepožívaly ochrany shromažďovacího práva. To na druhé straně neznamená, že by se nemohlo jednat
o výkon svobody projevu. Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že ačkoli stav techniky
dává v podstatě každému dosud nemyslitelné
komunikační možnosti, představě práva pokojně se shromažďovat stále spíše odpovídá
představa skupiny lidí, která veřejně a společně dává najevo své postoje. Pokud by tomu
mělo být jinak, jen obtížně by bylo možné
např. vyžadovat po svolavateli uvedení místa
shromáždění [§ 5 odst. 3 písm. a) zákona
o právu shromažďovacím] nebo pořadatelské
služby podle písmene c) tohoto ustanovení
nebo uvažovat o podmínkách zákazu takového shromáždění např. z důvodu nevhodnosti
místa [§ 10 odst. 2 písm. a)]. Obtížně představitelné by bylo též rozpuštění takového
shromáždění.
[25] Jak již bylo uvedeno, ze samotného
pojmu shromáždění, resp. právo shromažďovací, vyplývá, že jeho imanentním rysem je
setkání více osob. Právě tím, že projevují postoje společně, dávají těmto postojům novou
kvalitu prostřednictvím způsobu jejich prezentace. V současné době, kdy technické
možnosti dávají neomezenému okruhu osob
možnost sdílet společné postoje např. na sociálních sítích, je zřejmé, že shromažďovací
právo se dostává do těsného vztahu s realizací
svobody projevu a je skutečně jednou z forem
jejího vyjádření. Přesto je Nejvyšší správní
soud přesvědčen, že k realizaci shromažďovacího práva je třeba, aby se zainteresované
osoby skutečně sešly a spolupůsobily na své
okolí. Právě ono spolupůsobení více osob je
základním rysem shromáždění, oproti individuálně vyjadřovaným postojům. S tím souvisí
požadavek vzájemné interakce shromážděných
osob. Aby mohlo jít o vyjádření společných postojů a stanovisek, je třeba, aby všechny zúčastněné osoby svojí fyzickou přítomností na jednom
místě dávaly najevo souhlas s vyjadřovanými
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
postoji, a pokud by případně vyjadřované postoje přestaly korespondovat s jejich přesvědčením, mohly na toto adekvátně reagovat. Případy, kdy osoby vyjadřují shodné postoje
a stanoviska, avšak nikoli ve vzájemné a pro
okolí zřetelné interakci, by patrně nenaplňovaly kritéria shromáždění a nepožívaly ochrany shromažďovacího práva. To na druhé straně neznamená, že by se nemohlo jednat
o výkon svobody projevu. Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že ačkoli stav techniky
dává v podstatě každému dosud nemyslitelné
komunikační možnosti, představě práva pokojně se shromažďovat stále spíše odpovídá
představa skupiny lidí, která veřejně a společně dává najevo své postoje. Pokud by tomu
mělo být jinak, jen obtížně by bylo možné
např. vyžadovat po svolavateli uvedení místa
shromáždění [§ 5 odst. 3 písm. a) zákona
o právu shromažďovacím] nebo pořadatelské
služby podle písmene c) tohoto ustanovení
nebo uvažovat o podmínkách zákazu takového shromáždění např. z důvodu nevhodnosti
místa [§ 10 odst. 2 písm. a)]. Obtížně představitelné by bylo též rozpuštění takového
shromáždění.
[26] Právě fyzická přítomnost účastníků
a jejich vzájemná interakce v reálném čase
a místě představují základní charakteristiky
shromáždění a teprve při jejich naplnění lze
hovořit o realizaci shromažďovacího práva.
Na tom nic nemění ani to, že jednotlivé osoby
působící individuálně mohou být vzájemně
koordinovány pomocí techniky a případně
projevují obdobné názory. V takovém případě však lze takové jednání hodnotit spíše jako
sofistikovaně realizovanou svobodu projevu
než jako výkon shromažďovacího práva a nebylo by možné argumentovat proti souběžnému porušování právních předpisů shromažďovacím právem.
[26] Právě fyzická přítomnost účastníků
a jejich vzájemná interakce v reálném čase
a místě představují základní charakteristiky
shromáždění a teprve při jejich naplnění lze
hovořit o realizaci shromažďovacího práva.
Na tom nic nemění ani to, že jednotlivé osoby
působící individuálně mohou být vzájemně
koordinovány pomocí techniky a případně
projevují obdobné názory. V takovém případě však lze takové jednání hodnotit spíše jako
sofistikovaně realizovanou svobodu projevu
než jako výkon shromažďovacího práva a nebylo by možné argumentovat proti souběžnému porušování právních předpisů shromažďovacím právem.
[27] Požadavek na fyzickou přítomnost
osob na určitém místě, jejich vzájemnou fyzickou interakci a společné místo výkonu
shromažďovacího práva vystupuje do popředí i při úvaze o době trvání shromáždění. Aby
bylo možné uvažovat o průběhu shromáždění v čase, je třeba, aby se jednalo o alespoň
částečně homogenní uskupení osob. Jen v ta-
kovém případě lze určit začátek shromáždění, jeho průběh a jeho ukončení. Mohou nastat situace, kdy se z původního shromáždění
oddělí relativně samostatná část osob, která
započne jednat jinak než ostatní, a vyvstane
otázka, zda se nadále jedná o totožné shromáždění, či nikoli. Rovněž dochází k případům, kdy např. po ukončení řádně svolaného
shromáždění se osoby ihned nerozejdou,
a správní orgán bude muset řešit, zda se nadále stále jednalo o výkon shromažďovacího práva, či nikoli. Výkon shromažďovacího práva
může plynule přejít do uplatňování svobody
projevu. Původně shromážděné osoby se podle předem dohodnutých pravidel rozejdou
a začnou se ve vzájemné koordinaci chovat nějakým způsobem. Časové hledisko je tedy rovněž velmi podstatné při úvahách, zda skutečně dochází k výkonu shromažďovacího práva.
[28] Je tedy třeba především posoudit,
zda se v konkrétním časovém okamžiku skutečně jednalo o shromáždění. Byť je totiž právo
pokojně se shromažďovat zaručeno Listinou
a je třeba vycházet z co nejširšího chápání tohoto práva, současně ne všechny myslitelné
situace lze za shromáždění považovat. Jde
jednak o případy, se kterými při negativním
vymezení působnosti zákona o právu shromažďovacím počítá § 2 tohoto zákona, tak
i o případy, kdy vůbec nejsou naplněny znaky
shromáždění a nelze se dovolávat ochrany výkonu tohoto práva ani přímou aplikací čl. 19
Listiny. Při těchto úvahách vystupuje do popředí zejména účel (cíl) tvrzeného shromáždění, požadavek fyzické přítomnosti shromážděných osob, možnost jejich vzájemné
interakce a organizace, místo konání shromáždění, jakož i průběh této aktivity v čase.
[28] Je tedy třeba především posoudit,
zda se v konkrétním časovém okamžiku skutečně jednalo o shromáždění. Byť je totiž právo
pokojně se shromažďovat zaručeno Listinou
a je třeba vycházet z co nejširšího chápání tohoto práva, současně ne všechny myslitelné
situace lze za shromáždění považovat. Jde
jednak o případy, se kterými při negativním
vymezení působnosti zákona o právu shromažďovacím počítá § 2 tohoto zákona, tak
i o případy, kdy vůbec nejsou naplněny znaky
shromáždění a nelze se dovolávat ochrany výkonu tohoto práva ani přímou aplikací čl. 19
Listiny. Při těchto úvahách vystupuje do popředí zejména účel (cíl) tvrzeného shromáždění, požadavek fyzické přítomnosti shromážděných osob, možnost jejich vzájemné
interakce a organizace, místo konání shromáždění, jakož i průběh této aktivity v čase.
[29] Krajský soud založil podrobné odůvodnění svého rozsudku na názoru, že blokáda těžby v lokalitě Ptačí potok byla shromážděním. Proto bylo třeba případnou regulaci
této blokády provádět v souladu s čl. 19 Listiny a zákonem o právu shromažďovacím. Takové východisko jej vedlo k úvahám, zda stěžovatelka postupovala při své činnosti
v souladu s právními předpisy, zda náležitě
poměřovala těžbu dřeva s právem aktivistů
na pokojné shromažďování a zda se jednalo
o pokračující několikadenní shromáždění či
o několik časově nebo místně ohraničených
shromáždění, která na sebe navazovala.
[30] Nejvyšší správní soud nemá pochybnost, že krajskému soudu byla známa platná
právní úprava, související judikatura vnitrostátních soudů, Evropského soudu pro lidská
práva i odborná literatura k zákonu o právu
shromažďovacím. Byť je rozsudek krajského
soudu relativně podrobně odůvodněn, obsahuje podle názoru Nejvyššího správního soudu
podstatný nedostatek, pro který nemůže obstát. Téměř zcela totiž rezignuje na zjištění skutkového stavu a vyhodnocení provedených důkazních prostředků
tak, aby byl zjištěn
skutkový stav, který nevzbuzuje pochybnosti.
[30] Nejvyšší správní soud nemá pochybnost, že krajskému soudu byla známa platná
právní úprava, související judikatura vnitrostátních soudů, Evropského soudu pro lidská
práva i odborná literatura k zákonu o právu
shromažďovacím. Byť je rozsudek krajského
soudu relativně podrobně odůvodněn, obsahuje podle názoru Nejvyššího správního soudu
podstatný nedostatek, pro který nemůže obstát. Téměř zcela totiž rezignuje na zjištění skutkového stavu a vyhodnocení provedených důkazních prostředků
tak, aby byl zjištěn
skutkový stav, který nevzbuzuje pochybnosti.
[31] Není patrně sporu, že v období od
25. 7. 2011 nejpozději do 12. 8. 2011 probíhala v oblasti Ptačího potoka v Národním parku
Šumava činnost fyzických osob směřující
proti těžbě dřeva. Krajský soud se věnoval tomu, co se na místě fakticky odehrávalo, pouze na patnácté a šestnácté straně rozsudku.
Citoval z článku Antonína Viktory s názvem
„Boj o brouka den v kůži blokádníka“ a „Šumava: policie bije lidi, Duha obešla zákaz“,
které byly uveřejněny v deníku Mladá fronta
dnes. Z prvního článku zdůraznil stanovisko
autora, že skupina aktivistů čítala asi 50 osob
všech věkových skupin, že novinář viděl na
místě i dvě děti, že tyto osoby vstoupily do
ohraničeného prostoru těžby v 11:30 hod.
a že ve 12:25 hod. přikročili policisté k zásahu a většinu aktivistů museli vynést „břichem
dolů s rukama zkroucenýma za zády“. Krajský soud cituje i pasáže o tom, že každý druhý
odnášený upadl policistům obličejem do blátivé louže a že takto policisté dovlekli
38 osob „včetně jednoho univerzitního profesora a zhruba šedesátileté sténající paní“.
Z druhého novinového článku krajský soud
zdůraznil, že cílem blokády je zabránit těžbě
smrků napadených kůrovcem a že aktivisté
se postupně přestali poutat řetězy ke stromům a „vsadili na lezce – aktivisty, kteří se
usadili v korunách stromů. S nimi si policisté nevědí rady.“ Krajský soud citoval i ze
závěrečné zprávy stěžovatelky (pozn. Nejvyššího správního soudu: podrobněji tuto zprá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
vu neupřesňuje např. uvedením data, kdy byla vypracována, či spisové značky) s tím, že
aktivisté vstupovali na jednotlivá stanoviště
a do prostorů, kde se prováděla asanační těžba i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a cedulemi o zákazu vstupu. Tato zpráva rovněž zmiňuje, že se postupně
měnila taktika aktivistů od počátečního vnikání do těžebního prostoru, přes poutání se
ke stromům řetězem, kovovými trubkami nebo řemeny s karabinami, po uvazování se
v korunách stromů za využití sedacích postrojů lan a dalšího horolezeckého vybavení
a blokády přístupové cesty. Zpráva dále uvádí, že v případech, kdy nebylo možné připoutaného nebo uvázaného aktivistu vyvést
z místa, byla na tomto místě ukončena těžba
a převedena do jiného sektoru.
[31] Není patrně sporu, že v období od
25. 7. 2011 nejpozději do 12. 8. 2011 probíhala v oblasti Ptačího potoka v Národním parku
Šumava činnost fyzických osob směřující
proti těžbě dřeva. Krajský soud se věnoval tomu, co se na místě fakticky odehrávalo, pouze na patnácté a šestnácté straně rozsudku.
Citoval z článku Antonína Viktory s názvem
„Boj o brouka den v kůži blokádníka“ a „Šumava: policie bije lidi, Duha obešla zákaz“,
které byly uveřejněny v deníku Mladá fronta
dnes. Z prvního článku zdůraznil stanovisko
autora, že skupina aktivistů čítala asi 50 osob
všech věkových skupin, že novinář viděl na
místě i dvě děti, že tyto osoby vstoupily do
ohraničeného prostoru těžby v 11:30 hod.
a že ve 12:25 hod. přikročili policisté k zásahu a většinu aktivistů museli vynést „břichem
dolů s rukama zkroucenýma za zády“. Krajský soud cituje i pasáže o tom, že každý druhý
odnášený upadl policistům obličejem do blátivé louže a že takto policisté dovlekli
38 osob „včetně jednoho univerzitního profesora a zhruba šedesátileté sténající paní“.
Z druhého novinového článku krajský soud
zdůraznil, že cílem blokády je zabránit těžbě
smrků napadených kůrovcem a že aktivisté
se postupně přestali poutat řetězy ke stromům a „vsadili na lezce – aktivisty, kteří se
usadili v korunách stromů. S nimi si policisté nevědí rady.“ Krajský soud citoval i ze
závěrečné zprávy stěžovatelky (pozn. Nejvyššího správního soudu: podrobněji tuto zprá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
vu neupřesňuje např. uvedením data, kdy byla vypracována, či spisové značky) s tím, že
aktivisté vstupovali na jednotlivá stanoviště
a do prostorů, kde se prováděla asanační těžba i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a cedulemi o zákazu vstupu. Tato zpráva rovněž zmiňuje, že se postupně
měnila taktika aktivistů od počátečního vnikání do těžebního prostoru, přes poutání se
ke stromům řetězem, kovovými trubkami nebo řemeny s karabinami, po uvazování se
v korunách stromů za využití sedacích postrojů lan a dalšího horolezeckého vybavení
a blokády přístupové cesty. Zpráva dále uvádí, že v případech, kdy nebylo možné připoutaného nebo uvázaného aktivistu vyvést
z místa, byla na tomto místě ukončena těžba
a převedena do jiného sektoru.
[32] Na základě dvou článků uveřejněných v tisku spolu s pasáží policejní zprávy
dospěl krajský soud k přesvědčení, že se nepochybně jednalo o shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím, které naplňuje
všechny definiční znaky shromáždění. Nelze
však tvrdit, že krajský soud hodnotil výše uvedené důkazní prostředky, spíše pouze konstatoval část jejich obsahu. Podle krajského soudu šlo o pokojný shluk více osob, akce byla
nenásilná a spočívala ve vstupu do prostoru,
kde probíhala nebo měla probíhat těžba, a setrvání v něm do zásahu stěžovatelky. Dále již
krajský soud vycházel z premisy, že akce podléhala režimu zákona o právu shromažďovacím s tím, že „vyjádření nesouhlasu s těžbou
dřeva je vyjádřením názoru“ a činnost stěžovatelky následně poměřoval požadavky zákona na rozpuštění svolaného, avšak neoznámeného shromáždění, nebo tzv. spontánního
shromáždění.
[32] Na základě dvou článků uveřejněných v tisku spolu s pasáží policejní zprávy
dospěl krajský soud k přesvědčení, že se nepochybně jednalo o shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím, které naplňuje
všechny definiční znaky shromáždění. Nelze
však tvrdit, že krajský soud hodnotil výše uvedené důkazní prostředky, spíše pouze konstatoval část jejich obsahu. Podle krajského soudu šlo o pokojný shluk více osob, akce byla
nenásilná a spočívala ve vstupu do prostoru,
kde probíhala nebo měla probíhat těžba, a setrvání v něm do zásahu stěžovatelky. Dále již
krajský soud vycházel z premisy, že akce podléhala režimu zákona o právu shromažďovacím s tím, že „vyjádření nesouhlasu s těžbou
dřeva je vyjádřením názoru“ a činnost stěžovatelky následně poměřoval požadavky zákona na rozpuštění svolaného, avšak neoznámeného shromáždění, nebo tzv. spontánního
shromáždění.
[33] Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze v této procesní situaci potvrdit správnost názoru krajského soudu. Je
třeba mít na paměti, že soud rozhodoval o námitkách proti rozpuštění shromáždění podle
§ 13 zákona o právu shromažďovacím. Nešlo
o přezkum předchozího správního rozhodnutí a řízení, a tedy ani o přezkum skutkového stavu, který předtím zjistil správní orgán.
V tomto případě musí soud sám učinit bez-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
pečný závěr o skutkových okolnostech věci.
To klade vyšší požadavky na rozsah dokazování, než je tomu v případě přezkumu správních rozhodnutí. Platí to tím spíše, pokud se
posuzovaná činnost vymyká obvyklému výkonu shromažďovacího práva, a to jak svojí
intenzitou, tak volbou prostředků, které aktivisté zvolili.
[34] Žalobce i stěžovatelka navrhovali
v řízení před krajským soudem provedení
množství důkazů. Šlo o listiny, na základě kterých měla být provedena těžba, např. o žádost
Správy Národního parku a CHKO Šumava
k vydání souhlasu k použití ustanovení o zásazích proti škůdcům ze dne 22. 7. 2011. Navrhovali též důkazní prostředky, které se týkaly
přímo zásahu stěžovatelky, a sice výslechy
mnoha svědků, kteří měli být na místě přítomni, stanovisko Ministerstva vnitra k postupu
policie, DVD nosič se záznamy zásahů policistů v lokalitě, spisy o přestupcích jednotlivých
zajištěných osob atd. Účastníci navrhovali provedení těchto důkazů i při jednání.
[34] Žalobce i stěžovatelka navrhovali
v řízení před krajským soudem provedení
množství důkazů. Šlo o listiny, na základě kterých měla být provedena těžba, např. o žádost
Správy Národního parku a CHKO Šumava
k vydání souhlasu k použití ustanovení o zásazích proti škůdcům ze dne 22. 7. 2011. Navrhovali též důkazní prostředky, které se týkaly
přímo zásahu stěžovatelky, a sice výslechy
mnoha svědků, kteří měli být na místě přítomni, stanovisko Ministerstva vnitra k postupu
policie, DVD nosič se záznamy zásahů policistů v lokalitě, spisy o přestupcích jednotlivých
zajištěných osob atd. Účastníci navrhovali provedení těchto důkazů i při jednání.
[35] Krajský soud však většinu z navrhovaných důkazů neprovedl a z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, proč tak neučinil.
Nelze zjistit, proč se rozhodl provést důkaz
pouze dvěma novinovými články a závěrečnou zprávou stěžovatelky a ostatními navrženými důkazy nikoli a proč případně byly tyto
důkazy nadbytečné. Z rozsudku nevyplývá,
zda se krajský soud domníval, že již nemohou
přinést ke zjištění skutkového stavu nic nového, nebo zda případně směřují k okolnostem,
které nejsou důležité pro zjišťování skutkového stavu. To se jeví být nepravděpodobné zejména u DVD, které má obsahovat záznam zásahu. Nejvyšší správní soud nepředjímá
hodnocení těchto důkazních prostředků, domnívá se však, že může napomoci vytvořit
reálnou představu, jak blokáda probíhala a jak
vypadal zásah stěžovatelky proti aktivistům.
[36] V rozsudku chybí i vyhodnocení provedených důkazů. Nelze např. zjistit, proč
údaj o počtu zajištěných osob je pro posouzení věci rozhodný, proč soud čerpal tuto informaci z novinového článku a nikoli od
účastníků řízení a jak případně novinář získal
informaci o počtu zajištěných osob. Krajský
soud v podstatě pouze citoval obsah tří provedených důkazů a uzavřel, že se v oblasti konalo shromáždění, neboť šlo o pokojný shluk
více osob a akce byla nenásilná.
[37] V přesvědčení, že skutkový stav nebyl
dostatečně zjištěn, utvrzuje Nejvyšší správní
soud i zcela odlišná skutková verze, kterou
stěžovatelka předložila v kasační stížnosti.
Tvrdila, že se v lokalitě o velikosti asi 4 km2
vždy pohybovalo asi 10 až 30 osob, které od
sebe byly vzdáleny desítky či stovky metrů,
a i tyto osoby opakovaně veřejně deklarovaly,
že se neúčastní žádného shromáždění a jsou
v lokalitě jako jednotlivci. S touto skutkovou
verzí se lze setkat i v odborné literatuře (Jamborová, K. Co ještě lze považovat za shromáždění?, Právní rozhledy, 2012, č. 3, s. 94; pozn.
Nejvyššího správního soudu: soud si je vědom profesního zařazení autorky článku a nijak nepředjímá, zda je takto vylíčený skutkový
stav správný). Nyní je podstatné, že odůvodnění rozsudku krajského soudu neobsahuje
dostatečné důvody, na podkladě kterých by
bylo možné usoudit na důvodnost, či nedůvodnost skutkových tvrzení stěžovatelky.
[37] V přesvědčení, že skutkový stav nebyl
dostatečně zjištěn, utvrzuje Nejvyšší správní
soud i zcela odlišná skutková verze, kterou
stěžovatelka předložila v kasační stížnosti.
Tvrdila, že se v lokalitě o velikosti asi 4 km2
vždy pohybovalo asi 10 až 30 osob, které od
sebe byly vzdáleny desítky či stovky metrů,
a i tyto osoby opakovaně veřejně deklarovaly,
že se neúčastní žádného shromáždění a jsou
v lokalitě jako jednotlivci. S touto skutkovou
verzí se lze setkat i v odborné literatuře (Jamborová, K. Co ještě lze považovat za shromáždění?, Právní rozhledy, 2012, č. 3, s. 94; pozn.
Nejvyššího správního soudu: soud si je vědom profesního zařazení autorky článku a nijak nepředjímá, zda je takto vylíčený skutkový
stav správný). Nyní je podstatné, že odůvodnění rozsudku krajského soudu neobsahuje
dostatečné důvody, na podkladě kterých by
bylo možné usoudit na důvodnost, či nedůvodnost skutkových tvrzení stěžovatelky.
[38] Konkrétní skutkové okolnosti, za
nichž blokáda probíhala, jsou velmi podstatné.
Jen na základě jejich vyhodnocení lze posoudit, zda akce aktivistů měla charakter shromáždění, či nikoli. Ani žalobce nepovažoval
blokádu za „konvenční“ shromáždění občanů, kteří by ať již staticky (shlukem na náměstí či před významnou veřejnou budovou) či
dynamicky (např. při pochodu městem) vyjadřovali svůj názor k politickým či hospodářským otázkám obecnějšího významu. Z tvrzení účastníků i dosud provedených důkazů se
může jevit, že zatímco někteří aktivisté se vyskytovali v zakázaném prostoru, jiní setrvali
mimo oblast těžby. Bude proto třeba zjistit,
zda se všechny osoby dostavily na místo společně a zda zatímco někteří vstoupili do zakázaného prostoru, jiní setrvali mimo něj. To
může mít význam při úvaze, zda a od kterého
okamžiku lze případně hovořit o shromáždění, zda se shromáždění nekonalo mimo zakázané území a zda faktickou blokádu těžby nelze považovat za „průvodní“ jev takového
shromáždění v širším smyslu.
[39] Pokud by za shromáždění měla být
případně považována pouze aktivní blokáda
těžby (uvazování se ke stromům či uchycení
se v jejich korunách a pohyb v zakázané oblasti), bude velmi podstatné, na jakém prostoru a v jakém počtu aktivisté vystupovali, zda
byli ve vzájemné interakci, jak tato interakce
probíhala. Je nepochybně rozdíl, pokud
i v případě tzv. sit in shromáždění působí
osoby společně v bezprostředním kontaktu
(ve skupině), nebo zda se pohybují na sobě
relativně nezávisle, bez vzájemného vizuálního kontaktu a chovají se v danou chvíli nezávisle na ostatních účastnících protestu.
[39] Pokud by za shromáždění měla být
případně považována pouze aktivní blokáda
těžby (uvazování se ke stromům či uchycení
se v jejich korunách a pohyb v zakázané oblasti), bude velmi podstatné, na jakém prostoru a v jakém počtu aktivisté vystupovali, zda
byli ve vzájemné interakci, jak tato interakce
probíhala. Je nepochybně rozdíl, pokud
i v případě tzv. sit in shromáždění působí
osoby společně v bezprostředním kontaktu
(ve skupině), nebo zda se pohybují na sobě
relativně nezávisle, bez vzájemného vizuálního kontaktu a chovají se v danou chvíli nezávisle na ostatních účastnících protestu.
[40] Pro závěr, že se jedná o shromáždění,
je rovněž nezbytné zjištění o vzájemné interakci osob. Při vědomí shora uvedené definice
je totiž třeba shromáždění stále považovat za
dobrovolné setkání osob. Pokud by tedy mělo být za shromáždění považováno až samotné působení aktivistů v zakázaném prostoru,
bude třeba posoudit, zda je tato podmínka
v tomto případě splněna či zda provedené
důkazní prostředky naopak svědčí tomu, že
šlo o akci sice koordinovanou, avšak prováděnou jednotlivci s předem stanovenými úkoly.
V takovém případě by bylo podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu obtížné považovat činnost aktivistů za výkon shromažďovacího práva. Účelem shromažďovacího
práva musí být možnost společně vyjádřit obdobně sdílené hodnoty a působit tím na názory druhých.
[41] Nejvyšší správní soud si je vědom, že
judikatura Evropského soudu pro lidská práva
v této oblasti prochází v posledních letech vývojem, zejména směrem k přípustnosti a ochraně neoznámených shromáždění (v podrobnostech k tomu např. Kosař, D. Aktuální
judikatura ESLP ke svobodě shromažďování,
Právní rozhledy, 2011, č. 20, s. 727–733). To
však neznamená, že by soud mohl rezignovat
na řádné zjištění skutkového stavu a tento nedostatek případně odůvodnit pouze ochranou shromažďovacího práva.
[42] Potřeba podstatně doplnit důkazní
řízení limituje Nejvyšší správní soud i v úvahách, zda se jednalo o několik po sobě následujících shromáždění, či zda šlo o jedno
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
RNDr. Mojmír V. proti Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje,
o ochranu před nezákonným zásahem žalované a o rozpuštění shromáždění, o kasační
stížnosti žalované.