O žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vydanému podle $ 5 ob- čanského zákoníku, jsou příslušné rozhodovat soudy v občanském soud- ním řízení, nikoliv soudy správní.
O žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vydanému podle $ 5 ob- čanského zákoníku, jsou příslušné rozhodovat soudy v občanském soud- ním řízení, nikoliv soudy správní.
Nejvyšší správní soud se na prvním místě zabýval charakterem správního ří- zení vedoucího k ochraně pokojného stavu, tedy podstatou právní úpravy po- dle $ 5 občanského zákoníku. Jeho cílem je poskytnutí ochrany především občan- ským právům a svobodám, tedy ryze sou- kromým zájmům fyzických a právnic- kých osob, což implikuje použití tako- vých prostředků ochrany, které jsou ty- pické pro soukromoprávní vztahy. K tomuto závěru lze dospět zejména syste- matickým výkladem citovaného zákonné- ho ustanovení, umístěného v rámci občan- ského zákoníku, tj. jedné ze základních norem soukromého práva (srov. $ 1 ob- čanského zákoníku). Ostatně i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98 (Sb. ÚS, svazek č. 11, ná- lez č. 65, str. 131) dospěl k závěru, že roz- hodování dle $ 5 občanského zákoníku je příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech občansko- právních. Tento nález byl relativizován sta- noviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. Pl. ÚS-st. 18/03, nikoliv však v závěru o charakteru ustanovení $ 5 občanského zákoníku. Zde i plénum Ústavního soudu uzavřelo, že $ 5 občan- ského zákoníku svěřuje správnímu orgánu rozhodování v soukromoprávních věcech. Stejně tak i v posuzované věci lze roz- hodnutí správního orgánu podle 6 5 ob- čanského zákoníku, vedoucí k obnově předešlého pokojného stavu tak, aby ne- docházelo k obtěžování hlukem, zcela jednoznačně označit za rozhodnutí ve věci občanskoprávní (srov. ustanovení $ 127 odst. 1 občanského zákoníku). Není samozřejmě vyloučeno, aby jed- nání vyznačující se zvýšenou hlučností bylo v určitých případech řešeno jak v rovině soukromoprávní, tak v rovině veřejnoprávní. Z hlediska veřejnoprávní- ho může být porušení limitů hlučnosti sankcionováno např. podle $ 92 a násl. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřej- ného zdraví a o změně některých souvi- sejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdraví“), za použití $ 30 a násl. zákona 689 908 o veřejném zdraví, a nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Oproti veřej- noprávní úpravě je obtěžování hlukem ve smyslu ustanovení $ 127 odst. 1 ob- čanského zákoníku v zásadě neurčitým právním pojmem bez měřitelných limi- tů. Mohou proto nastat i situace, kdy jed- nání bude shledáno jsoucím v rozporu s předpisy práva soukromého, ale neod- porující předpisům práva veřejného, a na- opak (v tomto směru srov. např. usnesení bývalého kompetenčního senátu ze dne 25.5. 1925, Boh. A XXXVII/ 1925). V posuzované věci je zřejmé, že před- mětem rozhodnutí žalovaného nebylo veřejné subjektivní právo, ale právo sou- kromé. Žaloba je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení $ 68 písm. b) s. ř. s. a měla být krajským soudem odmítnuta podle ustanovení $ 46 odst. 2 s, ř. s. Sou- dům rozhodujícím ve správním soudnic- tví nepřísluší napadené rozhodnutí pře- zkoumat a ve věci rozhodnout. Ústavní soud ve shora citovaném sta- novisku pléna dovodil, že v rámci práv- ního stavu před 1. 1.2003 nebylo možné napadnout rozhodnutí vydané podle $ 5 občanského zákoníku správní žalobou (podle tehdejší části páté občanského soudního řádu), ale normální žalobou (vlastnickou) podle části třetí občanské- ho soudního řádu; v témže stanovisku pléna konstatoval, že v rámci právního stavu po 1. 1. 2003 by se k možnosti pře- zkumu rozhodnutí učiněných podle $ 5 občanského zákoníku měl vyjádřit právě Nejvyšší správní soud. Nedostatek pří- slušnosti správních soudů znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu tak učinit. Z uvedeného důvodu by byla nadby- tečná rovněž úvaha o způsobu ochrany 690 podle občanského soudního řádu. V sou- ladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu lze argumentovat cestou ochrany podle části třetí občanského soudního řádu - v návaznosti na ustanovení $ 5 vě- tu třetí občanského zákoníku. Přestože je ovšem rozhodnutím předběžné pova- hy podle $ 5 občanského zákoníku po- skytována ochrana pokojnému, nikoliv právnímu, stavu, nelze přehlédnout jeho nesporný dopad do práv a povinností jím dotčených osob. Např. v posuzované věci byla stěžovateli stanovena povin- nost zajistit, aby nedocházelo k obtěžo- vání hlukem. Možnost žaloby podle části třetí občanského soudního řádu se ne- musí, z pozice takovýmto rozhodnutím dotčené osoby, jevit reálná. Zejména v zájmu ochrany práv garantovaných člán- kem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je proto důvodné zvážit možnost napadení správního rozhodnutí, vydané- ho podle $ 5 občanského zákoníku, postu- pem podle části páté občanského soudní- ho řádu (v úpravě účinné po 1. 1. 2003). Učinit závěr o přípustnosti takové žaloby podle části páté občanského soudního řá- du, a o vhodnosti různých procesních po- stupů k ochraně práv vyplývajících z ob- čanského zákoníku, jsou však příslušné soudy v občanském soudním řízení. Jakkoliv tedy v daném případě kraj- ský soud žalobu správně odmítl, učinil tak nesprávně s odkazem k ustanovení $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., čímž přede- vším zkrátil stěžovatele v právu na pou- čení o možnosti podat žalobu u soudu rozhodujícího v občanském soudním ří- zení. Skutečnost, že se krajský soud ve svém usnesení s otázkou příslušnosti správního soudu vůbec nevypořádal, za- kládá nezákonnost jeho rozhodnutí. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil Podle téhož zá- konného ustanovení, tj. $ 110 odst. 1 s.ř.s., věta za středníkem, a s odkazem k usta- novení $ 68 písm. b) a $ 46 odst. 2 s.ř. s. Nejvyšší správní soud žalobu odmítl. 909 Řízení před soudem: zjevně neúspěšná kasační stížnost k $ 35 odst. 7, $ 36 odst. 3 a $ 62 soudního řádu správního“ k čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Kasační stížnost proti usnesení, jímž krajský soud zastavil řízení pro uspokojení navrhovatele podle $ 62 s. ř. s., nelze považovat za zjevně neús- pěšný návrh ve smyslu $ 36 odst. 3 s. ř. s., neboť z ní nelze bez pochyb oka- mžitě zjistit, že stěžovatelce nemůže být vyhověno. Okolnost, že stěžovatel- ka namítá vady napadeného usnesení patrně bezdůvodně, nemůže být důvodem pro odepření přístupu k tomu soudu, který jediný je oprávněn autoritativně takový úsudek učinit, tj. k Nejvyššímu správnímu soudu. Je-li jednou z podmínek kasačního přezkumu povinné zastoupení advokátem, je odepření tohoto zastoupení pro zjevnou neúspěšnost kasační stížnosti v případech, kdy poměry stěžovatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jan T. proti Krajskému úřadu Zlínského kraje o povinnost obnovit pokojný stav,
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Žalobce se může ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí domáhat svého práva podáním žaloby u příslušného okresního (obvodního) soudu, a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení (§ 82 o. s. ř.).
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu
8 As 2/2005-39