I. Ustanovení opatrovníka podle $ 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004 není podmíněno předchozím souhlasem ustanovované osoby. II. Obec může být podle konkrétních okolností toho kterého případu považová- na za vhodnou osobu pro ustanovení opatrovníka ve smyslu $ 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004.
I. Ustanovení opatrovníka podle $ 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004 není podmíněno předchozím souhlasem ustanovované osoby. II. Obec může být podle konkrétních okolností toho kterého případu považová- na za vhodnou osobu pro ustanovení opatrovníka ve smyslu $ 32 odst. 4 správního řádu z roku 2004.
C.) [16] Nejvyšší správní soud především konstatuje, že úprava opatrovnictví podle správního řádu vykazuje podstatnou odliš- nost ve srovnání s úpravou opatrovnictví po- dle občanského soudního řádu. Ustanovení $ 29 odst. 4 o. s. ř. výslovně upřednostňuje k ustanovení opatrovníkem advokáta, ustano- vení jiné osoby pak podmiňuje jejím souhla- sem. Jakkoliv lze předpokládat, že ustanovení advokáta bude zejména v právně složitějších případech vhodné i ve správním řízení, $ 32 odst. 4 správního řádu uvádí k ustanovení nej- prve osobu, u které je opatrovanec v péči, a teprve poté jinou vhodnou osobu. U jiné vhodné osoby pak na rozdíl od občanského soudního řádu správní řád nehovoří o nutném souhlasu, ale naopak stanoví, že taková osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout, po- kud jí v tom nebrání závažné důvody. [17] Městský soud k $ 32 odst. 4 správní- ho řádu doplnil, že opatrovník se svému usta- novení do funkce může bránit i tím, že není vhodnou osobou ve smyslu zmíněného ustano- vení. Potud Nejvyšší správní soud městskému soudu přisvědčil. Neztotožnil se však s měst- ským soudem v názoru, že „nevhodnost“ oso- by vyplývá také z prostého nesouhlasu s usta- novením opatrovníkem. [18] Zde tvořila argumentace městského soudu kruh, který prakticky negoval dané usta- novení správního řádu. Ten stanoví jedno- značnou povinnost vhodné osoby přijmout funkci opatrovníka, pokud jí v tom nebrání zá- važné důvody. Ustanovený opatrovník tedy může své ustanovení zvrátit, prokáže-li, že není vhodnou osobou, nebo že vhodnou osobou je, ale závažné důvody mu brání ve výkonu funkce opatrovníka. Městský soud podmínil nad rámec zákona ustanovení opatrovníka podle daného ustanovení jeho souhlasem. Tím de facto dosáhl zcela identických podmí- nek pro ustanovení opatrovníka podle správ- ního řádu a podle občanského soudního řá- du a povinnost opatrovníka přijmout funkci učinil čistě abstraktní. Odlišná znění obou předpisů přitom jednoznačně naznačují, že zákonodárce hodlal přistoupit k institutu opatrovnictví u obou předpisů odlišně. [19] Nejvyšší správní soud připouští, že v řadě případů Ize doporučit, aby správní or- gán zjišťoval postoj osoby, kterou chce usta- novit do funkce opatrovníka, k tomuto pro- cesnímu kroku. Na druhé straně je ovšem nutné dodat, že podle správního řádu není souhlas opatrovníka s ustanovením do funkce zákonnou podmínkou takového ustanovení, a nemusí být proto vždy předem zajišťován. Jeho nedostatek pak zpravidla nebude sám“ o sobě důvodem nezákonnosti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka do funkce. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani se závěrem, že nedostatek souhlasu činí z opatrovníka nevhodnou osobu, protože by zřejmě nedbal o ochranu práv a zájmů opat- rovance. V souvislosti s povinností přijmout funkci opatrovníka je totiž nepochybně povi- nen také řádně hájit práva opatrovance. Třeba- že porušení této povinnosti povede ke zrušení ustanovení opatrovníkem ($ 32 odst. 7 správ- ního řádu), nelze je automaticky presumovat. [20] Úvaha městského soudu, podle které vystupování obce jako opatrovníka jejího ob- čana neodpovídá úkolům, k nimž byly obce zřízeny, rovněž neobstála. V této souvislosti lze poukázat na výše citovaný nález Ústavní- ho soudu sp. zn. II ÚS 27/2000, opakovaně zmíněný v tomto řízení. Podle Ústavního sou- du musí být s obcí při ustanovování opatrov- níkem zacházeno jako s každou fyzickou oso- bou. Potud není důvodu, aby obec nemohla být, podle konkrétních okolností toho které- ho případu, považována za vhodnou osobu ve smyslu $ 32 odst. 4 správního řádu. [21] Pokud městský soud argumentoval prá- vě zmíněným nálezem Ústavního soudu, Nejvyš- ší správní soud zdůrazňuje, že se tento nález tý- kal ustanovení opatrovníka v občanském soudním řízení. To, jak kasační soud již dříve vy- ložil, vykazuje z hlediska zákonných podmínek odlišnosti oproti ustanovování opatrovníka ve správním řízení. Jakkoliv tedy může být před- mětný nález Ústavního soudu užitečným inter- pretačním vodítkem, nelze jej přejmout bez dal- šího, jak učinil městský soud. V souvislosti s citovaným nálezem pak lze upozornit i na od- lišné stanovisko soudkyně Ivany Janů, jejíž argu- menty rovněž nelze zcela přehlédnout. €...) 2452 Správní řízení: zastoupení účastníka řízení zmocněncem ze zahraničí k $ 33 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) Zastoupení účastníka řízení zmocněncem ze zahraničí je přípustné, neboť každý má právo zvolit si zástupce pro řízení podle své volné úvahy, nehledě na státní příslušnost či místo trvalého pobytu zmocněnce ($ 33 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Pouze ve výjimečných případech, zjistí-li správní orgán, že v konkrétním případě došlo ke zne- užití práva na zastoupení, není povinen přiznat takovému zastoupení účinky.
Statutární město Plzeň proti Českému telekomunikačnímu úřadu o ustanovení opatrov-
12. Nejvyšší správní soud předem posuzování kasační stížnosti ověřil z Centrální evidence obyvatel aktuální údaje týkající se M. H. Zjistil přitom, že tato osoba má od 21. 6. 2010 (tedy již po podání kasační stížnosti) v evidenci vedenu novou adresu trvalého pobytu. Soud obeslal M. H. na tuto novou adresu s dotazem, zda hodlá v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (§ 34 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s.). M. H. zásilku převzal, ve stanovené lhůtě se však nevyjádřil a práva osoby zúčastněné na řízení neuplatnil. S ohledem na tento procesní vývoj se soud dotázal stěžovatele, zda na podané kasační stížnosti trvá. Stěžovatel na kasační stížnosti setrval.
13. S ohledem na známé místo pobytu M. H. zjevně zanikly důvody pro ustanovení opatrovníka (§ 32 odst. 8 správního řádu). Nejvyšší správní soud proto zvažoval, zda je na místě o kasační stížnosti věcně rozhodnout. Uzavřel přitom, že nejsou dány pro odmítnutí návrhu, ani pro zastavení řízení (§ 46 s. ř. s. a § 47 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s.). Kasační stížnost zároveň byla přípustná (§ 104 s. ř. s. a contrario). Jakkoliv se tedy jeví rozhodnutí o kasační stížnosti s ohledem na současný skutkový stav čistě akademické, soud byl povinen o ní i s přihlédnutím k § 75 odst. 1 s. ř. s. rozhodnout.
14. Soud proto poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
15. Kasační stížnost je důvodná.
16. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že úprava opatrovnictví podle správního řádu vykazuje podstatnou odlišnost ve srovnání s úpravou opatrovnictví podle občanského soudního řádu. Ustanovení § 29 odst. 4 o. s. ř. výslovně upřednostňuje k ustanovení opatrovníkem advokáta, ustanovení jiné osoby pak podmiňuje jejím souhlasem. Jakkoliv lze předpokládat, že ustanovení advokáta bude zejm. v právně složitějších případech vhodné i ve správním řízení, § 32 odst. 4 správního řádu uvádí k ustanovení nejprve osobu, u které je opatrovanec v péči, a teprve poté jinou vhodnou osobu. U jiné vhodné osoby pak na rozdíl od občanského soudního řádu správní řád nehovoří o nutném souhlasu, ale naopak stanoví, že taková osoba je povinna funkci opatrovníka přijmout, pokud jí v tom nebrání závažné důvody.
17. Městský soud k § 32 odst. 4 správního řádu doplnil, že opatrovník se svému ustanovení do funkce může bránit i s tím, že není vhodnou osobou ve smyslu zmíněného ustanovení. Potud Nejvyšší správní soud městskému soudu přisvědčil. Neztotožnil se však s městským soudem v názoru, že „nevhodnost“ osoby vyplývá také z prostého nesouhlasu s ustanovením opatrovníkem.
18. Zde tvořila argumentace městského soudu kruh, který prakticky negoval dané ustanovení správního řádu. Ten stanoví jednoznačnou povinnost vhodné osoby přijmout funkci opatrovníka, pokud jí v tom nebrání závažné důvody. Ustanovený opatrovník tedy může své ustanovení zvrátit, prokáže-li, že není vhodnou osobou, nebo že vhodnou osobou je, ale závažné důvody mu brání ve výkonu funkce opatrovníka. Městský soud podmínil nad rámec zákona ustanovení opatrovníka podle daného ustanovení jeho souhlasem. Tím de facto dosáhl zcela identických podmínek pro ustanovení opatrovníka podle správního řádu a podle občanského soudního řádu a povinnost opatrovníka přijmout funkci učinil čistě abstraktní. Odlišná znění obou předpisů přitom jednoznačně naznačují, že zákonodárce hodlal přistoupit k institutu opatrovnictví u obou předpisů odlišně.
19. Nejvyšší správní soud připouští, že v řadě případů lze doporučit, aby správní orgán zjišťoval postoj osoby, kterou chce ustanovit do funkce opatrovníka, k tomuto procesnímu kroku. Na druhé straně je ovšem nutné dodat, že podle správního řádu není souhlas opatrovníka s ustanovením do funkce zákonnou podmínkou takového ustanovení a nemusí být proto vždy předem zajišťován. Jeho nedostatek pak zpravidla nebude sám o sobě důvodem nezákonnosti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka do funkce. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani se závěrem, že nedostatek souhlasu činí z opatrovníka nevhodnou osobu, protože by zřejmě nedbal o ochranu práv a zájmů opatrovance. V souvislosti s povinností přijmout funkci opatrovníka je totiž nepochybně povinen také řádně hájit práva opatrovance. Třebaže porušení této povinnosti povede ke zrušení ustanovení opatrovníkem (§ 32 odst. 7 správního řádu), nelze je automaticky presumovat.
20. Úvaha městského soudu, podle kterého vystupování obce jako opatrovníka jejího občana neodpovídá úkolům, k nimž byly obce zřízeny, rovněž neobstála. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), opakovaně zmíněný v tomto řízení. Podle Ústavního soudu musí být s obcí při ustanovování opatrovníkem zacházeno jako s každou fyzickou osobou. Potud není důvodu, aby obec nemohla být, podle konkrétních okolností toho kterého případu, považována za vhodnou osobu ve smyslu § 32 odst. 4 s. ř. s.
21. Pokud městský soud argumentoval právě zmíněným nálezem Ústavního soudu, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se tento nález týkal ustanovení opatrovníka v občanském soudním řízení. To, jak kasační soud již dříve vyložil, vykazuje z hlediska zákonných podmínek odlišnosti oproti ustanovování opatrovníka ve správním řízení. Jakkoliv tedy může být předmětný nález Ústavního soudu užitečným interpretačním vodítkem, nelze jej přejmout bez dalšího, jak učinil městský soud. V souvislosti s citovaným nálezem pak lze upozornit i na odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů, jejíž argumenty rovněž nelze zcela přehlédnout.
22. Argumentace, na níž městský soud založil zrušení rozhodnutí vydaných ve správním řízení, tedy neobstála. Bude na městském soudu, aby se v dalším řízení vypořádal i s dosud opomenutými žalobními námitkami, zejména s těmi, které vytýkaly žalovanému nedostatečnou aktivitu při zjišťování místa pobytu M. H. před ustanovením žalobce opatrovníkem (stěžovatel podle žaloby opomněl ověření kontaktů na M. H. z běžně dostupných veřejných rejstříků apod.). V této souvislosti pak budou relevantní podmínky, které pro aktivitu správního orgánu před ustanovením opatrovníka naznačil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 3267/07. Ústavní soud trval na tom, že správní orgán musí před ustanovením opatrovníka vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění pobytu účastníka řízení a nesmí se omezit na ryze formální postup např. pouze vyžádáním výpisu z Centrální evidence obyvatel. Nejvyšší správní soud ovšem nemůže v hodnocení formálnosti postupu správních orgánů v této konkrétní věci předjímat dosud neučiněnou úvahu městského soudu.
23. Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným, proto jej zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
24. Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
25. Domáhal-li se stěžovatel kasační stížností vedle návrhu na zrušení rozsudku městského soudu také toho, aby Nejvyšší správní soud zamítl návrh na zrušení obou správních rozhodnutí, nemohl mu tento soud vyhovět. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského, resp. městského soudu, založeným přísně na kasačním principu. Ten lze prolomit pouze v zákonem stanovených případech (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu