Rozhodnutí 0 přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účin- ku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé. Proto nelze při rozhodování podle $ 73 odst. 2 a $ 107 s. ř. s. vždy učinit jednoznačný (konečný) závěr, že správní rozhodnu- tí má za následek újmu pro žalobce či stěžovatele. Postačuje předpoklad žalobcem (stěžovatelem) tvrzené nenahraditelné újmy.
Rozhodnutí 0 přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účin- ku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé. Proto nelze při rozhodování podle $ 73 odst. 2 a $ 107 s. ř. s. vždy učinit jednoznačný (konečný) závěr, že správní rozhodnu- tí má za následek újmu pro žalobce či stěžovatele. Postačuje předpoklad žalobcem (stěžovatelem) tvrzené nenahraditelné újmy.
Prejudikatura: srov. č. 87/2004 Sb. NSS. 1073 Daňové řízení: prodloužení lhůty pro vyměření daně k $ 47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. Podání daňového přiznání (dodatečného daňového přiznání) nemůže být ve smyslu $ 47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, úkonem, který by byl způsobilý prodloužit lhůtu pro vyměření, resp. dodatečné stanovení da- ně, neboť je pojmově vyloučeno, aby byl daňový subjekt zpraven o svém vlastním úkonu. Zákon spojuje tyto účinky pouze s úkony správce daně, nikoli s úkony daňo- vého subjektu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných důvodů. Vycházel přitom z následujících skutečností, úvah a závěrů.
Stejně jako v jiných případech správního rozhodnutí, i u rozhodnutí podle § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti musí správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvést z jakých skutečností a úvah při svém závěru vycházel. V případě negativního rozhodnutí o podání (návrhu na zahájení správního řízení) ve smyslu tohoto ustanovení musí správní orgán uvést, v čem spočívá nesoulad honitby s citovaným zákonem. V daném případě správní orgány obou stupňů dovodily, že není zajištěna souvislost honebních pozemků h. K., jak ji vyžaduje § 17 odst. 2 a 5 tohoto zákona. Z ničeho nelze však dovodit, že by nedostatek této souvislosti bylo možné náležitě specifikovat jen označením katastrálního území, parcelních čísel s případným uvedením i vlastníka (vlastníků), jak dovozuje stěžovatel v kasační stížnosti.
Jak je zřejmé z rozhodnutí Městského úřadu v Kopřivnici ze dne 2. 7. 2003, čj. ŽP
VLHZ/2498/03/Ru
5377/03 tento správní orgán dovodil, že „stále tedy není zajištěna souvislost honebních pozemků h. K. v oblasti zkušební dráhy T., a. s., na společné hranici k. ú. K. a D. n. L. a v oblasti nákladového nádraží K.“. Takováto specifikace je i dle názoru Nejvyššího správního soudu dostačující. Ostatně ani stěžovatel v průběhu správního řízení nenamítal, že by toto vymezení bylo neurčité a zřejmě i sám měl zato, že je mu jasné o jaké pozemky (či části pozemků) se jedná. V podaném odvolání totiž sám mj. uvedl, že souvislost „v oblasti železničního nákladového nádraží K. bude vyřešena kladným vyřízení odvolání HS K. u Krajského úřadu Ostrava – viz.dopis z 18. 5. 2003“ s tím, že v ostatních částech honitby je souvislost honebních pozemků zajištěna dohodami s okolními honebními společenstvy. Obdobně tomu (pokud se týká nákladového nádraží K.) bylo v doplnění odvolání ze dne 26. 8. 2003. Tvrzení o tomto nedostatku správního rozhodnutí se za této situace jeví navíc jako účelové.
Nemůže obstát ani druhé tvrzení uvedené v kasační stížnosti, že krajský soud se nevypořádal s námitkou, že byly porušeny zásady správního řízení, neboť správní úřad „nepoučil účastníka, jak má nejlépe postupovat při ochraně svých zájmů.“ V žalobě stěžovatele je odkaz na § 3 odst. 1 a 2 správního řádu (zákona č. 71/1996 Sb.) sice uveden s citací těchto ustanovení, v souvislosti s tvrzeným nedostatkem specifikace přerušení souvislosti pozemků. V žalobě nebylo jakkoli blíže specifikováno, v čem konkrétně podle žalobce mělo porušení těchto ustanovení (porušení procesních povinností správního úřadu před vydáním rozhodnutí) spočívat. Nejedná se tedy o řádně (a včas) uplatněný žalobní bod [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. K tomu zejména viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 835/2006 (viz též publikace na webových stránkách www.nssoud.cz). Ostatně potřebná konkretizace nebyla provedena ani u jednání krajského soudu ani v kasační stížnosti.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správního soud kasační stížnost žalobce jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému a osobám zúčastněným na řízení nebyla náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti přiznána již z těchto důvodů, že náklady řízení, jak vyplývá z obsahu spisu, jim nad rámec běžných výdajů nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu