(zákon o vysokých školách) k čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy k čl. 4 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Právnické fakulty Univerzity Karlovy I. Maximální doba studia dle čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univer- zity Karlovy a čl. 4 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Právnické fakulty je objek- tivní lhůtou, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Do této Ihůty se po- čítá i doba přerušení studia. II. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobrodiní poskytované vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti. III. Je třeba odlišovat zápis na univerzitu resp. na fakultu a zápis do příslušného úseku studia. Není proto vyloučeno, aby student, který dosud nesplnil předepsané studijní povinnosti, byl znovu zapsán do prvního ročníku. To však neznamená, že mu znovu počíná plynout objektivní maximální lhůta pro trvání studia.
(zákon o vysokých školách) k čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy k čl. 4 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Právnické fakulty Univerzity Karlovy I. Maximální doba studia dle čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univer- zity Karlovy a čl. 4 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Právnické fakulty je objek- tivní lhůtou, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Do této Ihůty se po- čítá i doba přerušení studia. II. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobrodiní poskytované vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti. III. Je třeba odlišovat zápis na univerzitu resp. na fakultu a zápis do příslušného úseku studia. Není proto vyloučeno, aby student, který dosud nesplnil předepsané studijní povinnosti, byl znovu zapsán do prvního ročníku. To však neznamená, že mu znovu počíná plynout objektivní maximální lhůta pro trvání studia.
C.) V posuzované věci je spornou otázka, zda bylo stěžovateli v souladu s právními předpisy ukončeno studium na vysoké škole z důvodu překročení maximální doby studia. Maximální doba studia je upravena v čl. 4 odst. 13 řádu univerzity (čl. 4 odst. 2 řádu fa- kulty). Její délka je stanovena jako „standardní doba studia studijního programu navýšená o pět let v případě magisterského studijního programu nenavazujícího na bakalářský studijní program“. Stěžovatel zpochybnil, zda byla maximál- ní doba studia upravena ve vnitřních předpi- sech univerzity v souladu se zákonem. Do sa- mosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří v souladu s $ 6 zákona o vysokých ško- lách též tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia. Zákon umož- ňuje vysokým školám vydávat vnitřní předpi- sy ($ 6 odst. 2 a $ 17 téhož zákona), mezi nimi studijní a zkušební řád. Řád univerzity i fakul- ty stanovil v mezích zákona standardní dobu studia magisterského programu, upravil i pod- mínky pro přerušení studia a rovněž nejdelší celkovou dobu přerušení studia. Vedle těchto podmínek upravil i maximální dobu studia. Pokud stěžovatel v této souvislosti zpo- chybnil způsob, jakým je ve studijním řádu univerzity stanovena celková doba přerušení studia, není tato námitka důvodná. Žalobou napadené rozhodnutí stěžovateli nevytýká překročení celkové doby přerušení studia, ale překročení maximální doby studia (byť spolu tyto dvě veličiny souvisí). Nemůže pro- to na důvodnosti či nedůvodnosti kasační stížnosti ničeho změnit úvaha o proměnlivos- 265 2519 ti doby přerušení studia. Maximální doba stu- dia dle řádu univerzity i fakulty představuje objektivní Ihůtu, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Do této lhůty se počí- tá i doba přerušení studia. V článku 5 odst. 9 řádu univerzity byla totiž, v souladu se zákon- ným zmocněním, upravena celková doba pře- rušení studia tak, že je jí doba „která spolu se skutečnou dobou studia nepřesáhne maxi- mální dobu studia“ (podle čl. 11 odst. 5 řádu fakulty nemůže celková doba přerušení pře- sáhnout pět ler). Skutečnou dobou studia je doba, která uplynula od zápisu na vysokou školu bez započítání doby, po kterou bylo stu- dium přerušeno. Doba přerušení studia je proto závislá na maximální době studia. Činí nejvíce 5 let a je krácena o dobu, o kterou stu- dent překročil standardní dobu studia. Pokud stěžovatel poukazoval na $ 54 odst. 2 zákona o vysokých školách, kde se uvá- dí, že v době přerušení studia není osoba stu- dent, nemá toto ustanovení na vyslovený zá- věr vliv. Přerušení studia má vliv na počítání skutečné doby studia, do které se doba pře- rušení nepočítá. Tvoří však součást maximál- ní doby studia, a to právě vedle skutečné do- by studia. Prioritní je v těchto souvislostech maximální doba studia ve studijním programu jako doba, ve které je třeba studium dokončit. Je to ostatně logické, protože právě řádné do- končení studia je cílem, ke kterému úsilí jak studenta, tak vysoké školy směřuje. Možnost studium přerušit je třeba chápat jako „benefit“ oproti řádnému plnění studijních povinností v předpokládaných termínech. Bylo na zvážení a odpovědnosti stěžovate- le, zda své povinnosti splní ve standardní době studia, tzn. v průběhu pěti let, nebo zda si pl- nění povinností rozloží do delšího časového období (skutečná doba studia), případně vy- užije i možnosti přerušení studia (a to bez ohle- du na důvod přerušení studia). Přitom je však omezen maximální dobou studia. Neukončí-li student studium během maximální doby stu- dia, posuzuje se tato skutečnost podle čl. 4 odst. 13 řádu univerzity jako nesplnění poža- davků vyplývajících ze studijního programu. Neobstojí rovněž odkaz stěžovatele na stanovisko ministerstva školství, mládeže a tě- 266 lovýchovy. Stanovisko ministerstva nevychází z úpravy maximální doby studia, jak je upra- vena v řádu univerzity (řádu fakulty). Samo ministerstvo si bylo při vydání stanoviska vě- domo, že zákon o vysokých školách dává vy- sokým školám poměrně široký prostor pro vlastní úpravu a samo to ve stanovisku uvádí. Rovněž ve stanovisku odkázalo na nutnost obrátit se s žádostí o stanovisko k dané otázce na příslušnou vysokou školu. Stěžovatel vznesl námitky k tomu, jak byla maximální doba studia interpretována v jeho případě. Nesouhlasil se započtením akade- mického roku 2003/2004 do maximální do- by studia. (...) K přerušení studia v podzimním semest- ru akademického roku 2003/2004 nejprve došlo pro nezaplacení studijního poplatku, tedy z důvodu na straně stěžovatele. Toto přerušení bylo i v souladu s výslovným přá- ním stěžovatele, který neměl splněny studijní povinnosti za 3. ročník studia, a nemohl být proto zapsán do 4. ročníku. Stěžovatel rovněž dosud neměl složenu 2. státní zkoušku, kte- rou mohl poprvé složit již v akademickém ro- ce 1999/2000. Stěžovateli bylo umožněno složit státní soubornou zkoušku, i „opakovat“ třetí ročník bez nutnosti opakovat předměty, z nichž byl klasifikován horší známkou než „velmi dobře“ (viz čl. 23 řádu fakulty). Byl to stěžovatel, kdo v reakci na rozhodnutí o ukončení studia ze dne 25. 1. 2004 zmiňo- val přetrvávající zdravotní problémy, které mu nadále znemožňují plnit studijní povin- nosti. Ve světle těchto konkrétních okolností proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nemohl v uvedeném studijním roce studovat výhradně v důsledku pochybení fakulty. Ideální nepochybně je, pokud student řádně studuje a plní své studijní povinnosti v řádných termínech. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobro- diní poskytované vysokou školou v přípa- dech, kdy není možné řádně plnit studijní po- vinnosti. Není namístě zdůrazňovat v případě stěžovatele porušení rovnosti přístupu ke vzdělání. Žádostem stěžovatele o přerušení studia ze zdravotních důvodů vysoká škola opakovaně vyhověla. Stěžovatel však právo na přerušení studia klade na roveň právu studo- vat, resp. přístupu ke vzdělání. Odhlíží od to- ho, že své studijní povinnosti průběžně nepl- nil, byť se tak částečně mohlo dít s ohledem na obecně akceptovatelné důvody. Právo na přerušení studia není neomezené. Za této si- tuace je nepřiměřená argumentace, kdy na jedné straně stěžovatel absolutizuje své oprávnění studium přerušit a na druhé stra- ně vytýká vysoké škole, že protiprávně při- spěla k prodlužování doby jeho studia. Maximální doba studia představovala dvojnásobek standardní doby studia. Už sa- mu skutečnost, že studium lze vykonávat a studijní povinnosti plnit v době podstatně delší, než je standardní doba studia, je třeba chápat jako zvýhodnění, které není v jiné sfé- ře lidské činnosti běžné, spíše naopak. Za si- tuace, kdy stěžovateli vysoká škola opakova- ně vyšla vstříc, neobstojí, pokud následně stěžovatel částečně přičítá odpovědnost za nesplnění svých studijních povinností vysoké škole. Konkrétní okolnosti, pro které bylo stu- dium k žádosti stěžovatele opakovaně přeru- šeno, byly během jeho studia zohledněny. Stě- žovatel navíc byl, jak správně městský soud připomněl, upozorněn na problém blížícího se nejzazšího termínu pro ukončení studia. Za této situace proto napadené rozhodnutí není nezákonné, pokud s odkazem na objektivní charakter maximální doby studia neakceptuje konstrukci stěžovatele, že by byl schopen stu- dium ve zbytku doby včas dokončit. Poslední část kasační stížnosti se týká po- čátku stěžovatelova studia. Ani tyto námitky neshledal Nejvyšší správní soud důvodné. Ka- sační soud může zcela odkázat na odůvodně- ní městského soudu, kde soud zdůraznil, že v průběhu studia nic nenasvědčovalo tomu, že stěžovatel studuje v jiném studijním pro- gramu, než ve kterém studium započal. Neob- stojí však ani právní posouzení předložené stěžovatelem. Předně, kasační námitka je ne- přípustně obecná ve výčtu tvrzených odliš- ností studijních programů. Stěžovatel nepřed- ložil (s výjimkou zmínky o mezinárodním právu veřejném) žádné konkrétní rozdílnosti mezi blokovým a ročníkovým studiem. V ka- sační stížnosti pak chybí konkrétní zdůvod- nění, proč se stěžovatel domnívá, že blokové studium je jiným studijním programem než studium ročníkové. Bylo na něm, aby případně alespoň tvrdil, jak se konkrétní rozdíly v množ- ství absolvovaných studijních povinností proje- vily, pokud jde o jeho opětovný zápis do první- ho ročníku. Pokud by skutečně byla změna blokového studia na studium ročníkové sou- časně změnou studijního programu, pak by ne- pochybně musel být tento „nový“ studijní pro- gram akreditován a nepochybně mohl stěžovatel v řízení učinit v tomto směru kon- krétní tvrzení s případným návrhem, aby si soud opatřil důkazní prostředky, ke kterým stěžovatel nemá přístup. Nic z toho však stě- žovatel neučinil. Obecně lze říci, že při posouzení důvod- nosti námitky je třeba vycházet ze zákona o vysokých školách, řádu univerzity a řádu fa- kulty. Odpověď však nedává, zda a jak bylo studium vymezeno v publikaci vydané práv- nickou fakultou, o které ani stěžovatel netvt- dí, že je právním předpisem a navíc ani tam se netvrdí (alespoň z kasační námitky to ne- plyne), že došlo ke změně studijního progra- mu. Řád univerzity stanoví, že akreditovaný studijní program může být bakalářský, magis- terský a doktorský (čl. 2 odst. 2) a že studijní program je konkretizován studijními plány (čl. 2 odst. 7). Studijní plány studijního pro- gramu, popř. studijního oboru, stanoví ze- jména časovou a obsahovou návaznost studij- ních předmětů, objem a formu výuky (čl. 4 odst. 3), studium studijního programu je čle- něno do jednotlivých úseků studia tak, aby bylo možné provádět průběžnou kontrolu studia a zápis do dalšího úseku studia (čl. 4 odst. 5). Řád fakulty pak dále stanoví, že stu- dijní plán obsahuje studijní předměty podle semestrů a ročníků, základní formy výuky a počet hodin v týdnu nebo semestru (čl. 4 odst. 1) a že úsekem studia je ročník (čl. 6 odst. 4). Z uvedeného přehledu se jeví, že změna z blokového na ročníkové studium je změnou studijního plánu (změnou organiza- ce studia), nikoli změnou akreditovaného studijního programu. : 1 267 2520 Argumentem ve prospěch stěžovatele ne- může být ani čl. 11 odst. 7 řádu fakulty, který „bouze“ stanoví, že se student zapíše po pře- rušení do ročníku, v němž studium přerušil. Jestliže na právnické fakultě došlo ke změně z blokového na ročníkové studium, je jen lo- gické, že se stěžovatel musel následně zapsat k pokračování ve studiu podle ročníku či se- mestru, ve kterém studium přerušil. To ale automaticky neznamená, že se zapsal též do jiného studijního programu. Nelze přijmout ani argument, že stěžova- tel konkludentním jednáním znovu zahájil studium v roce 1998, pokud znovu nastoupil do prvního ročníku. Je třeba odlišit zápis na univerzitu resp. fakultu (čl. 4 odst. 1 řádu uni- verzity, čl. 6 odst. 1 řádu fakulty) a zápis do příslušného úseku studia (čl 4 odst. 4 řádu univerzity, resp. čl. 6 odst. 4 řádu fakulty). Za- tímco v případě zápisu na univerzitu, resp. na fakultu se uchazeč stává studentem a skládá imatrikulační slib, do dalších ročníků je stu- dent (nikoliv uchazeč) zapsán, pokud splní všechny studijní povinnosti pro předchozí ročník (čl. 6 odst. 4 řádu fakulty, výjimku představují státní zkoušky a klauzurní práce, které mají stanovený termín splnění nezávis- le na postupu do dalšího ročníku v čl. 22 řádu fakulty). Pojmově tedy není vyloučeno, aby student, který tyto studijní povinnosti nespl- nil, byl (znovu) zapsán do ročníku, který jíž předtím studoval. Proto může nastat i situace, že je student znovu zapsán do prvního roční- ku. To však neznamená, že znovu začíná stu- dovat a že mu znovu počíná běžet objektivní maximální lhůta pro studium. Stěžovatel pro- to nezahájil znovu studium, ale byl znovu za- psán do ročníku, kterým byl v návaznosti na konkrétní okolnosti první ročník. Studentem byl již před přerušením studia a ani on netvr- dil, že by znovu plnil podmínky pro přijetí ke studiu (zejm. znovu úspěšně vykonal přijíma- cí zkoušky). Nejvyšší správní soud proto ne- shledal žádného důvodu, proč by měl být stě- žovatel z hlediska maximální lhůty pro studium zvýhodněn oproti těm, kteří své po- vinnosti plnili v řádných termínech. Pokud stěžovatel zmiňoval přestupy stu- dentů mezi fakultami, ani tato výchozí úvaha není správná. Ani v souvislosti s přestupem z jiné fakulty (což však nebyl případ stěžova- tele) řád fakulty nehovoří o studijním progra- mu, ale o stejném nebo příbuzném oboru stu- dia (čl. 9). Neobstojí proto rovněž zcela obecné tvrzení, že se uznávají i studijní po- vinnosti splněné v jiném studijním programu na jiné vysoké škole. (...) 2520 Ochrana spotřebitele: označení původu vína k $ 39 odst. 1 písm. jj) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění zákona č. 215/2006 Sb.*) k čl. 47 odst. 1 a 2 písm. f) a čl. 48 nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 o společné organizaci trhu s vínem Primárním smyslem evropské úpravy označení (vín) je prevence klamání spo- třebitele, nikoli formální požadavek na umístění údaje o původu (vína). Toto pre- ventivní hledisko tvoří materiální podstatu povinnosti, zatímco požadavky na ozna- čení různých aspektů komodity vyjadřují prostředky, jak uvedeného cíle dosáhnout. Přesné umístění, velikost nebo barevné provedení informace 0 původu (vína) proto není nutné konkrétně předepisovat, nýbrž je nutné tyto informace po- skytnout tak, aby klamavý dopad na spotřebitele byl minimalizován až vyloučen. % S účinností od 1. 9. 2011 bylo písmeno jj) S 39 odst. 1 přesunuto zákonem č. 256/2011 Sb. do písmena SD téhož ustanovení. 268 Ignorování uvedeného preventivního hlediska proto tvoří materiální podstatu správního deliktu dle $ 39 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství.
Jan L. proti Univerzitě Karlově v Praze o ukončení studia, o kasační stížnosti žalobce.
25. 9. 2006
ukončeno studium pro uplynutí maximální doby studia
29. 10. 2006
žádost o opakování ročníku, příp. přerušení studia - ze zdravotních důvodů nebyl schopen splnit studijní povinnosti za 4. ročník
žádost o přezkum rozhodnutí ze dne 25. 9. 2006
Z výše uvedeného vyplývá, že k přerušení studia v podzimním semestru akademického roku 2003/2004 nejprve došlo pro nezaplacení studijního poplatku, tedy z důvodu na straně stěžovatele. Toto přerušení bylo i v souladu s výslovným přáním stěžovatele, který neměl splněny studijní povinnosti za 3. ročník studia a nemohl být proto zapsán do 4. ročníku. Stěžovatel rovněž dosud neměl složenu 2. státní zkoušku, kterou mohl poprvé složit již v akademickém roce 1999/2000. Stěžovateli bylo umožněno složit státní soubornou zkoušku, i „opakovat“ třetí ročník bez nutnosti opakovat předměty, z nichž byl klasifikován horší známkou než „velmi dobře“ (viz čl. 23 řádu fakulty). Byl to stěžovatel, kdo v reakci na rozhodnutí o ukončení studia ze dne 25. 1. 2004 zmiňoval přetrvávající zdravotní problémy, které mu nadále znemožňují plnit studijní povinnosti. Ve světle těchto konkrétních okolností proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nemohl v uvedeném studijním roce studovat výhradně v důsledku pochybení fakulty.
Ideální nepochybně je, pokud student řádně studuje a plní své studijní povinnosti v řádných termínech. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobrodiní poskytované vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti. Není na místě zdůrazňovat v případě stěžovatele porušení rovnosti přístupu ke vzdělání. Žádostem stěžovatele o přerušení studia ze zdravotních důvodů vysoká škola opakovaně vyhověla. Stěžovatel však právo na přerušení studia klade na roveň právu studovat, resp. přístupu ke vzdělání. Odhlíží od toho, že své studijní povinnosti průběžně neplnil, byť se tak částečně mohlo dít s ohledem na obecně akceptovatelné důvody. Právo na přerušení studia není neomezené. Za této situace je nepřiměřená argumentace, kdy na jedné straně stěžovatel absolutizuje své oprávnění studium přerušit a na druhé straně vytýká vysoké škole, že protiprávně přispěla k prodlužování doby jeho studia.
Maximální doba studia představovala dvojnásobek standardní doby studia. Už samu skutečnost, že studium lze vykonávat a studijní povinnosti plnit v době podstatně delší, než je standardní doba studia, je třeba chápat jako zvýhodnění, které není v jiné sféře lidské činnosti běžné, spíše naopak. Za situace, kdy stěžovateli vysoká škola opakovaně vyšla vstříc, neobstojí, pokud následně stěžovatel částečně přičítá odpovědnost za nesplnění svých studijních povinností vysoké škole. Konkrétní okolnosti, pro které bylo studium k žádosti stěžovatele opakovaně přerušeno, byly během jeho studia zohledněny. Stěžovatel navíc byl, jak správně městský soud připomněl, upozorněn na problém blížícího se nejzazšího termínu pro ukončení studia. Za této situace proto napadené rozhodnutí není nezákonné, pokud s odkazem na objektivní charakter maximální doby studia neakceptuje konstrukci stěžovatele, že by byl schopen studium ve zbytku doby včas dokončit.
Poslední část kasační stížnosti se týká počátku stěžovatelova studia. Ani tyto námitky neshledal Nejvyšší správní soud důvodné. Kasační soud může zcela odkázat na osmou stranu odůvodnění městského soudu, kde soud zdůraznil, že v průběhu studia nic nenasvědčovalo tomu, že stěžovatel studuje v jiném studijním programu, než ve kterém studium započal. Neobstojí však ani právní posouzení předložené stěžovatelem. Předně, kasační námitka je nepřípustně obecná ve výčtu tvrzených odlišností studijních programů. Stěžovatel nepředložil (s výjimkou zmínky o mezinárodním právu veřejném) žádné konkrétní rozdílnosti mezi blokovým a ročníkovým studiem. V kasační stížnosti pak chybí konkrétní zdůvodnění, proč se stěžovatel domnívá, že blokové studium je jiným studijním programem než studium ročníkové. Bylo na něm, aby případně alespoň tvrdil, jak se konkrétní rozdíly v množství absolvovaných studijních povinností projevily, pokud jde o jeho opětovný zápis do prvního ročníku. Pokud by skutečně byla změna blokového studia na studium ročníkové současně změnou studijního programu, pak by nepochybně musel být tento „nový“ studijní program akreditován a nepochybně mohl stěžovatel v řízení učinit v tomto směru konkrétní tvrzení s případným návrhem, aby si soud opatřil důkazní prostředky, ke kterým stěžovatel nemá přístup. Nic z toho však stěžovatel neučinil.
Obecně lze říci, že při posouzení důvodnosti námitky je třeba vycházet ze zákona o vysokých školách, řádu univerzity a řádu fakulty. Odpověď však nedává, zda a jak bylo studium vymezeno v publikaci vydané právnickou fakultou, o které ani stěžovatel netvrdí, že je právním předpisem a navíc ani tam se netvrdí (alespoň z kasační námitky to neplyne), že došlo ke změně studijního programu. Řád univerzity stanoví, že akreditovaný studijní program může být bakalářský, magisterský a doktorský (čl. 2 odst. 2), a že studijní program je konkretizován studijními plány (čl. 2 odst. 7). Studijní plány studijního programu, popř. studijního oboru, stanoví zejména časovou a obsahovou návaznost studijních předmětů, objem a formu výuky (čl. 4 odst. 3), studium studijního programu je členěno do jednotlivých úseků studia tak, aby bylo možné provádět průběžnou kontrolu studia a zápis do dalšího úseku studia (čl. 4 odst. 5). Řád fakulty pak dále stanoví, že studijní plán obsahuje studijní předměty podle semestrů a ročníků, základní formy výuky a počet hodin v týdnu nebo semestru (čl. 4 odst. 1) a že úsekem studia je ročník (čl. 6 odst. 4). Z uvedeného přehledu se jeví, že změna z blokového na ročníkové studium je změnou studijního plánu (změnou organizace studia), nikoli změnou akreditovaného studijního programu.
Argumentem ve prospěch stěžovatele nemůže být ani čl. 11 odst. 7 řádu fakulty, který „pouze“ stanoví, že se student zapíše po přerušení do ročníku, v němž studium přerušil. Jestliže na právnické fakultě došlo ke změně z blokového na ročníkové studium, je jen logické, že se stěžovatel musel následně zapsat k pokračování ve studiu podle ročníku či semestru, ve kterém studium přerušil. To ale automaticky neznamená, že se zapsal též do jiného studijního programu.
Nelze přijmout ani argument, že stěžovatel konkludentním jednáním znovu zahájil studium v roce 1998, pokud znovu nastoupil do prvního ročníku. Je třeba odlišit zápis na univerzitu resp. fakultu (čl. 4 odst. 1 řádu univerzity, čl. 6 odst. 1 řádu fakulty) a zápis do příslušného úseku studia (čl. 4 odst. 4 řádu univerzity, resp. čl. 6 odst. 4 řádu fakulty). Zatímco v případě zápisu na univerzitu, resp. na fakultu se uchazeč stává studentem a skládá imatrikulační slib, do dalších ročníků je student (nikoliv uchazeč) zapsán, pokud splní všechny studijní povinnosti pro předchozí ročník (čl. 6 odst. 4 řádu fakulty, výjimku představují státní zkoušky a klauzurní práce, které mají stanovený termín splnění nezávisle na postupu do dalšího ročníku v čl. 22 řádu fakulty). Pojmově tedy není vyloučeno, aby student, který tyto studijní povinnosti nesplnil byl (znovu) zapsán do ročníku, který již předtím studoval. Proto může nastat i situace, že je student znovu zapsán do prvního ročníku. To však neznamená, že znovu začíná studovat a že mu znovu počíná běžet objektivní maximální lhůta pro studium. Stěžovatel proto nezahájil znovu studium, ale byl znovu zapsán do ročníku, kterým byl v návaznosti na konkrétní okolnosti první ročník. Studentem byl již před přerušením studia a ani on netvrdil, že by znovu plnil podmínky pro přijetí ke studiu (zejm. znovu úspěšně vykonal přijímací zkoušky). Nejvyšší správní soud proto neshledal žádného důvodu, proč by měl být stěžovatel z hlediska maximální lhůty pro studium zvýhodněn oproti těm, kteří své povinnosti plnili v řádných termínech.
Pokud stěžovatel zmiňoval přestupy studentů mezi fakultami, ani tato výchozí úvaha není správná. Ani v souvislosti s přestupem z jiné fakulty (což však nebyl případ stěžovatele) řád fakulty nehovoří o studijním programu, ale o stejném nebo příbuzném oboru studia (čl. 9). Neobstojí proto rovněž zcela obecné tvrzení, že se uznávají i studijní povinnosti splněné v jiném studijním programu na jiné vysoké škole.
S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu soudního spisu nevznikly náklady řízení nad rámec běžné činnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu