Rozhodnutí rektora o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu spočívající v možnosti vykonat kolokvium přezkoušením jiným vyučujícím nebo před komisí a v možnosti zapsat si znovu předmět nepředstavuje rozhodnutí dle $ 65 s. ř. s., neboť v materiálním smyslu nezasáhlo do práv studenta. Teprve pokud by došlo k ukončení studia v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících ze studij- ního a zkušebního řádu, pak rozhodnutí o ukončení studia bude přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Rozhodnutí rektora o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu spočívající v možnosti vykonat kolokvium přezkoušením jiným vyučujícím nebo před komisí a v možnosti zapsat si znovu předmět nepředstavuje rozhodnutí dle $ 65 s. ř. s., neboť v materiálním smyslu nezasáhlo do práv studenta. Teprve pokud by došlo k ukončení studia v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících ze studij- ního a zkušebního řádu, pak rozhodnutí o ukončení studia bude přezkoumatelné ve správním soudnictví.
[16] Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří dle $ 6 odst. 1 zákona 557 2598 č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), mimo jiné tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia. Ve- řejná vysoká škola tak činí mimo jiné pro- střednictvím studijního a zkušebního řádu (S 17 odst. 1 zákona o vysokých školách). Po- dle čl. 7 odst. 2 studijního a zkušebního řádu si student může tentýž předmět zapsat v rám- ci studia jednoho studijního programu nejvý- še dvakrát. Podle čl. 12 odst. 6 téhož řádu má student v případě neudělení zápočtu nebo kolokvia právo požádat vedoucího pracoviště garantujícího předmět o přezkoumání svého případu. Stěžovatel se prostřednictvím žádo- stí o předmětné výjimky domáhal toho, aby mohl vykonat kolokvium z předmětu Úvod do studia práva přezkoušením jiným vyučují- cím nebo před komisí a dále, aby si uvedený předmět mohl znovu zapsat poté, kdy si jej již v průběhu studia předtím dvakrát zapsal. Po- dle studijního a zkušebního řádu není takový postup možný. Článek 41 studijního a zku- šebního řádu umožňuje, aby rektor nebo dě- kan se souhlasem rektora povoloval výjimky v postupu podle tohoto řádu. [17] Podstatou předložené kasační stíž- nosti je otázka, zda rozhodnutí rektora uni- verzity o nepovolení daných výjimek je roz- hodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s., které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, nebo zda na něj dopadá kompetenční výluka ve smyslu $ 70 písm. a) s. ř. s., a je tudíž ze soudního přezkoumání vyloučeno na základě $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že předmětem kasač- ní stížnosti je toliko určení, zda je rozhodnutí o nepovolení výjimky přezkoumatelné v reži- mu správního soudnictví. Posouzení toho, zda stěžovatel splnil podmínky pro řádné ab- solvování předmětu Úvod do studia práva, jak namítal v žalobě, jde nad rámec předmětu tohoto řízení. Tuto problematiku lze případ- ně posuzovat v jiném řízení, v souvislosti s rozhodnutím, které může být důsledkem tvrzeného nesplnění studijních povinností. Teprve tehdy se lze zabývat i otázkou, zda je přípustné, aby studijní a zkušební řád stano- vil odlišná pravidla v případě posledního ter- 558 mínu při složení zkoušky a při vykonání kolokvia. (18] Úkon správního orgánu je třeba po- suzovat podle jeho obsahu, nikoliv podle je- ho označení, neboť přezkum ve správním soudnictví je založen na chápání správního rozhodnutí z materiálního hlediska. Soudní řád správní považuje za materiální takové roz- hodnutí správního orgánu, kterým se zaklá- dají, mění nebo ruší, nebo kterým se závazně určují, práva nebo povinnosti určitého sub- jektu. Takové rozhodnutí se dotýká jeho ve- řejných subjektivních práv. Ze samostatného soudního přezkumu jsou vyloučeny takové akty správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují do práv a povinností subjektu. [19] Podstatné je v dané věci to, zda se rozhodnutím o nevyhovění žádosti zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo po- vinnosti stěžovatele a zda tímto rozhodnutím došlo ke zkrácení na jeho právech. Nejvyšší správní soud dospěl shodně s krajským sou- dem k závěru, že rozhodnutí rektora o nepři- puštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu $ 65 s. ř s., neboť v materiálním slova smyslu nezasáhlo do práv stěžovatele. Každý student má právo na řádný průběh studia; ten je vy- mezen zákonem o vysokých školách a vnitř- ními předpisy vysoké školy. Rozhodnutí o vý- jimce představuje postup jdoucí mimo obecně stanovená pravidla pro průběh stu- dia. Nevyužilli rektor svého mimořádného oprávnění povolit postup jdoucí mimo pra- vidla stanovená studijním a zkušebním řádem, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva stě- žovatele. Vydáním rozhodnutí o nepovolení vý- jimky dle čl. 41 studijního a zkušebního řádu rektor coby správní orgán neuložil stěžovateli žádná práva ani povinnosti a ani nic nezměnil na jeho dosud existujících právech a povinnos- tech. Na právním postavení stěžovatele se roz- hodnutím © nepovolení výjimek ze studijního a zkušebního řádu nic nezměnilo. [20] Nelze mít pochyb o tom, že na klad- né rozhodnutí rektora o povolení výjimky z postupu podle studijního a zkušebního řá- du nemá student právní nárok. Stejně tak, i kdyby rektor již jednou studentovi výjimku udělil, studentovi nevzniká legitimní očeká- vání, že mu bude v jeho žádosti opětovně vy- hověno. Sama skutečnost, že rektor rozhodo- val o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní nárok, v režimu správní- ho uvážení, však ještě bez dalšího nezname- ná, že je soudní ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat nedodržení procesních pravi- del. Lze připomenout rozhodnutí ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141, v němž Nej- vyšší správní soud dospěl k závěru, že zákon o vysokých školách nestanoví, že student má právo na úspěšné vykonání zkoušky a z toho plynoucí právo žádat o změnu klasifikace, ale má právo na „řádný proces“, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stano- vených podmínek. Lze si představit námitku nedostatku kompetence toho, kdo o námitce rozhodoval, námitku týkající se formálních vad vydaného rozhodnutí nebo tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutečností, které ne- mají oporu v provedeném dokazování. [21] Stěžovatel námitky týkající se dodr- žení procesních pravidel uvedl především na stranách 16-19 žaloby. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby není v důsledku těchto námitek nezákonné. Námitky mířící na spra- vedlivý proces totiž stěžovatel formuloval tak, že zahrnovaly podstatnou měrou i okolnosti tý- kající se vyhodnocení pokusů o získání kolo- kvia. Tu však již jde o otázku věcné správnosti rozhodnutí rektora nikoli o dodržení práva na spravedlivý proces. Žalobou napadená rozhod- nutí rektora jsou odůvodněna sice relativně stručně, avšak je z nich zřejmé, že věcné důvo- dy se od doby vydání předchozího rozhodnutí, které bylo soudem zrušeno, nezměnily a že rek- tor nadále zastává stanovisko, že podmínky pro vykonání kolokvia byly objektivní. Rovněž se uvádí, že byl stěžovateli poskytnut celkově čtvr- tý termín pro vykonání kolokvia, avšak nepo- dařilo se mu jej s úspěchem vykonat. [22] Krajský soud správně poukázal na to, že teprve kdyby došlo k ukončení studia stě- žovatele v důsledku nesplnění požadavků vy- plývajících ze studijního programu podle stu- dijního a zkušebního řádu, tedy i pro neudělení předmětného kolokvia, pak roz- hodnutí o ukončení studia bude rozhodnu- tím ve smyslu $ 65 s. ř. s., a bude přezkouma- telné ve správním soudnictví. 2599 Řízení před soudem: kompetenční výluka; spory z veřejnoprávních smluv k $ 161, $ 169 a $ 178 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) ve znění zákona č. 7/2009 Sb. k $ 21 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb. č. 3/2005 Sb. a č. 189/2008 Sb. Dohoda 0 rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů dle $ 21 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, uzavíraná mezi oprávněnou organi- zací a Akademií věd České republiky je veřejnoprávní smlouvou subordinační ve smyslu $ 161 správního řádu z roku 2004. Spory z této dohody proto rozhoduje po- dle $ 169 odst. 1 písm. d) správního řádu z roku 2004 nadřízený orgán Akademie věd České republiky, kterým je pro tyto účely Ministerstvo kultury.
Robert S., DiS., proti Univerzitě Palackého v Olomouci o povolení výjimky, o kasační stížnosti žalobce.
[11] Tím, že krajský soud nepřistoupil k meritornímu přezkumu předmětných rozhodnutí, nastala podle stěžovatele absurdní situace, neboť správní orgán musel na základě rozsudku krajského soudu ze dne 13. 5. 2010, čj. 22 Ca 320/2009 - 23, vydat předmětná rozhodnutí, ale zároveň tento soud odmítá přezkoumat následně vydaná správní rozhodnutí. Výrok správních rozhodnutí je projevem libovůle.
IV.
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Předmětná rozhodnutí žalovaného nejsou rozhodnutími, která by byla vydána v oblasti veřejné správy. Rektor nemusel vyhovět žádostem o výše uvedené výjimky, jeho rozhodování je zcela na jeho uvážení.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel opřel kasační stížnost o stížní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. V případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, je dán toliko důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nezákonné je však i takové usnesení o odmítnutí žaloby, byla-li v něm nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebo je-li rozhodnutí nepřezkoumatelné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[16] Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří dle § 6 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, mimo jiné tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia. Veřejná vysoká škola tak činí mimo jiné prostřednictvím studijního a zkušebního řádu (§ 17 odst. 1 zákona o vysokých školách). Podle čl. 7 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci si student může tentýž předmět zapsat v rámci studia jednoho studijního programu nejvýše dvakrát. Podle čl. 12 odst. 6 téhož řádu má student v případě neudělení zápočtu nebo kolokvia právo požádat vedoucího pracoviště garantujícího předmět o přezkoumání svého případu. Stěžovatel se prostřednictvím žádostí o předmětné výjimky domáhal toho, aby mohl vykonat kolokvium z předmětu Úvod do studia práva přezkoušením jiným vyučujícím nebo před komisí a dále, aby si uvedený předmět mohl znovu zapsat poté, kdy si jej již v průběhu studia předtím dvakrát zapsal. Podle studijního a zkušebního řádu není takový postup možný. Článek 41 studijního a zkušebního řádu umožňuje, aby rektor nebo děkan se souhlasem rektora povoloval výjimky v postupu podle tohoto řádu.
[17] Podstatou předložené kasační stížnosti je otázka, zda rozhodnutí rektora univerzity o nepovolení daných výjimek je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, nebo zda na něj dopadá kompetenční výluka ve smyslu § 70 písm. a) s. ř. s., a je tudíž ze soudního přezkoumání vyloučeno na základě § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že předmětem kasační stížnosti je toliko určení, zda je rozhodnutí o nepovolení výjimky přezkoumatelné v režimu správního soudnictví. Posouzení toho, zda stěžovatel splnil podmínky pro řádné absolvování předmětu Úvod do studia práva, jak namítal v žalobě, jde nad rámec předmětu tohoto řízení. Tuto problematiku lze případně posuzovat v jiném řízení, v souvislosti s rozhodnutím, které může být důsledkem tvrzeného nesplnění studijních povinností. Teprve tehdy se lze zabývat i otázkou, zda je přípustné, aby studijní a zkušební řád stanovil odlišná pravidla v případě posledního termínu při složení zkoušky a při vykonání kolokvia.
[18] Úkon správního orgánu je třeba posuzovat podle jeho obsahu, nikoliv podle jeho označení, neboť přezkum ve správním soudnictví je založen na chápání správního rozhodnutí z materiálního hlediska. Soudní řád správní považuje za materiální takové rozhodnutí správního orgánu, kterým se zakládají, mění nebo ruší, nebo kterým se závazně určují, práva nebo povinnosti určitého subjektu. Takové rozhodnutí se dotýká jeho veřejných subjektivních práv. Ze samostatného soudního přezkumu jsou vyloučeny takové akty správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují do práv a povinností subjektu.
[19] Podstatné je v dané věci to, zda se rozhodnutím o nevyhovění žádosti zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti stěžovatele, a zda tímto rozhodnutím došlo ke zkrácení na jeho právech. Nejvyšší správní soud dospěl shodně s krajským soudem k závěru, že rozhodnutí rektora o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť v materiálním slova smyslu nezasáhlo do práv stěžovatele. Každý student má právo na řádný průběh studia; ten je vymezen zákonem o vysokých školách a vnitřními předpisy vysoké školy. Rozhodnutí o výjimce představuje postup jdoucí mimo obecně stanovená pravidla pro průběh studia. Nevyužil-li rektor svého mimořádného oprávnění povolit postup jdoucí mimo pravidla stanovená studijním a zkušebním řádem, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva stěžovatele. Vydáním rozhodnutí o nepovolení výjimky dle čl. 41 studijního a zkušebního řádu rektor coby správní orgán neuložil stěžovateli žádná práva ani povinnosti a ani nic nezměnil na jeho dosud existujících právech a povinnostech. Na právním postavení stěžovatele se rozhodnutím o nepovolení výjimek ze studijního a zkušebního řádu nic nezměnilo.
[20] Nelze mít pochyb o tom, že na kladné rozhodnutí rektora o povolení výjimky z postupu podle studijního a zkušebního řádu nemá student právní nárok. Stejně tak, i kdyby rektor již jednou studentovi výjimku udělil, studentovi nevzniká legitimní očekávání, že mu bude v jeho žádosti opětovně vyhověno. Sama skutečnost, že rektor rozhodoval o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní nárok, v režimu správního uvážení, však ještě bez dalšího neznamená, že je soudní ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat nedodržení procesních pravidel. Lze připomenout rozhodnutí ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009 - 141, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákon o vysokých školách nestanoví, že student má právo na úspěšné vykonání zkoušky a z toho plynoucí právo žádat o změnu klasifikace, ale má právo na „řádný proces“, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stanovených podmínek. Lze si představit námitku nedostatku kompetence toho, kdo o námitce rozhodoval, námitku týkající se formálních vad vydaného rozhodnutí nebo tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování.
[21] Stěžovatel námitky týkající se dodržení procesních pravidel uvedl především na stranách 16-19 žaloby. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby není v důsledku těchto námitek nezákonné. Námitky mířící na spravedlivý proces totiž stěžovatel formuloval tak, že zahrnovaly podstatnou měrou i okolnosti týkající se vyhodnocení pokusů o získání kolokvia. Tu však již jde o otázku věcné správnosti rozhodnutí rektora nikoli o dodržení práva na spravedlivý proces. Žalobou napadená rozhodnutí rektora jsou odůvodněna sice relativně stručně, avšak je z nich zřejmé, že věcné důvody se od doby vydání předchozího rozhodnutí, které bylo soudem zrušeno, nezměnily a že rektor nadále zastává stanovisko, že podmínky pro vykonání kolokvia byly objektivní. Rovněž se uvádí, že byl stěžovateli poskytnut celkově čtvrtý termín pro vykonání kolokvia, avšak nepodařilo se mu jej s úspěchem vykonat.
[22] Krajský soud správně poukázal na to, že teprve kdyby došlo k ukončení studia stěžovatele v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, tedy i pro neudělení předmětného kolokvia, pak rozhodnutí o ukončení studia bude rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a bude přezkoumatelné ve správním soudnictví.
[23] Se zřetelem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení krajského soudu nezákonným, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario za použití § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu soudního spisu nevznikly náklady řízení nad rámec běžné činnosti. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu