Souhlas s převedením funkce asistenta pedagoga do konkrétní třídy základní školy,
vydaný podle § 16 odst. 10 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání, a stanovení rozsahu úvazku, na který bude poskytnut příspěvek na plat asistenta pedagoga, není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
Souhlas s převedením funkce asistenta pedagoga do konkrétní třídy základní školy,
vydaný podle § 16 odst. 10 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání, a stanovení rozsahu úvazku, na který bude poskytnut příspěvek na plat asistenta pedagoga, není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
[19] Je však třeba zdůraznit, že služba asistenta pedagoga představuje pouze jedno z řady
podpůrných opatření při vzdělávání žáků se
zdravotním postižením (srov. § 1 odst. 3 vyhlášky č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků
a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných). Nejvyšší správní soud považuje za zásadní, že na zřízení asistenta pedagoga ve vztahu
ke konkrétnímu dítěti není právní nárok. Tento předpoklad je velmi podstatný při úvaze, zda
mohla být vydáním souhlasu dotčena veřejná
subjektivní práva. Ředitel školy je oprávněn, nikoli povinen, zřídit funkci asistenta pedagoga.
Tato funkce se zřizuje pro školní třídu nebo studijní skupinu, ve které se vzdělává dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, nikoli pro
konkrétního žáka (srov. spojení může zřídit
funkci asistenta pedagoga v § 16 odst. 9 školského zákona). Ředitel školy tedy může zvolit i jiná
podpůrná opatření k zajištění podmínek pro
stěžovatelovo vzdělávání, než je zřízení místa asistenta pedagoga. Ke zřízení funkce asistenta pedagoga je zároveň nezbytný souhlas krajského
úřadu (srov. § 16 odst. 10 školského zákona).
[20] Podmínku souhlasu krajského úřadu
se zřízením místa pedagogického asistenta nelze ztotožňovat s otázkou financování tohoto
pracovního místa. Z žádného ustanovení školského zákona nevyplývá, že prostředky ze státního rozpočtu poskytované krajským úřadem jsou
jediným způsobilým zdrojem financování pracovního místa pedagogického asistenta. Školský
zákon řediteli nezakazuje zřídit pracovní místo
pedagogického asistenta s vyšším úvazkem, než
který vyplývá z výše příspěvku poskytnutého
krajským úřadem. Finanční prostředky jdoucí
nad rámec prostředků ze státního rozpočtu může škola hradit z jiných zdrojů, zejména z vlastních příjmů, prostředků zřizovatele či jiných
osob (srov. § 160 odst. 6 školského zákona).
[21] Zároveň je třeba zdůraznit, že úkolem
správního soudnictví je poskytovat ochranu
výhradně veřejným subjektivním právům
(srov. § 2 s. ř. s.). Veřejná subjektivní práva jsou
práva osob založená v právních normách, která
umožňují, a současně chrání, určité chování
osoby ve vztazích k subjektům veřejné správy.
[22] Pravomoc k vydání konečného rozhodnutí o zřízení místa pedagogického asis-
tenta má ředitel školy, a to včetně rozhodnutí
o výši jeho úvazku a způsobu jeho financování.
Stěžovatel však brojí proti aktům, kterými žalovaný vyjádřil svůj souhlas se zřízením místa pedagogického asistenta, nikoli proti rozhodnutí ředitele
školy o zřízení či nezřízení tohoto pracovního
místa. Nezbývá než přisvědčit krajskému soudu
v tom, že souhlas krajského úřadu se zřízením
funkce asistenta pedagoga působí mezi krajským
úřadem a ředitelem školy a nezasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétního žáka.
[22] Pravomoc k vydání konečného rozhodnutí o zřízení místa pedagogického asis-
tenta má ředitel školy, a to včetně rozhodnutí
o výši jeho úvazku a způsobu jeho financování.
Stěžovatel však brojí proti aktům, kterými žalovaný vyjádřil svůj souhlas se zřízením místa pedagogického asistenta, nikoli proti rozhodnutí ředitele
školy o zřízení či nezřízení tohoto pracovního
místa. Nezbývá než přisvědčit krajskému soudu
v tom, že souhlas krajského úřadu se zřízením
funkce asistenta pedagoga působí mezi krajským
úřadem a ředitelem školy a nezasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétního žáka.
[23] Ač se to může jevit příkré, ani z § 16 odst. 6
školského zákona, ani z jiných ustanovení platných právních předpisů nevyplývá veřejné subjektivní právo stěžovatele na služby asistenta pedagoga. Tato služba je pouze jedním z možných
podpůrných opatření. Napadené správní akty tedy samy o sobě nemohly zasáhnout do žádného
stěžovatelova subjektivního veřejného práva. (...)
[25] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje,
že zdravotní stav stěžovatele mu zakládá právo na
přiměřenou úpravu ve vzdělávání ve smyslu § 16
odst. 6 školského zákona. Již ale bylo řečeno, že
jeho právo na vzdělávání nemusí, ale toliko může
být realizováno prostřednictvím asistenta pedagoga (viz § 16 odst. 9 školského zákona). Právo
jednotlivce na vzdělání zakotvené čl. 33 odst. 1
Listiny vyžaduje pozitivní konání státu, které
ovšem není neomezené. Ústavní soud v nálezu
ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95, č. 112/1996 Sb.,
uvedl, že pojmový znak „právo na vzdělání“ je
sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně
formulovaným právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy rozdílné
sociální kvality a sociálního dopadu. Jakkoliv lze
právo na vzdělání vnímat relativně široce, domáhat se jej lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákonů, které jej provádějí. Právě ze
školského zákona ani jej provádějících předpisů
nelze dovodit, že by stěžovateli svědčil právní nárok na přidělení asistenta pedagoga. Z kasační
stížnosti pak nevyplývá ani to, že by mu byl upírán přístup ke vzdělání a ani to, že by byl stěžovatel v tomto ohledu jakkoliv diskriminován. Stěžovatel ostatně ani neprokázal, že by se úroveň jeho
vzdělávání bez pomoci asistenta pedagoga snížila natolik, že by to mohlo představovat odepření
ústavně garantovaného práva na vzdělání, příp.
svévolné či neodůvodněné rozdílné zacházení
s jinými žáky. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
Erik P. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje o zřízení místa asistenta pedagoga, z povolání, jak uvedl při jednání před soudem]. Soud je shodně s žalovaným toho názoru, že bylo-li postupováno podle § 54 odst. 1
zákona o vojácích z povolání, pak se nejedná
o kázeňský postih, neboť nedošlo k uložení
kázeňského trestu. Především je však soud toho názoru, že pro řízení o odnětí hodnosti,
kdy dnem odnětí hodnosti zaniká vojákovi
služební poměr (§ 21 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), platí obdobné zásady jako
pro řízení o propuštění ze služebního poměru podle zákona o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů, tedy že jde o řízení
samostatné, které není nikterak podmíněno
případně vedeným kázeňským, správním či
trestním řízením a není závislé na jejich výsledku. Podle soudu by proto ani případný kázeňský postih žalobce nevyloučil, aby žalobci
za totéž jednání byla odňata hodnost.