Při úvaze, zda je provozovatel povinen při výrobě automobilových volantů potažením základní kovové kostry výrobku polyuretanovou pěnou požádat o vydání integrovaného povolení podle § 2 písm. g) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování, je třeba mimo
jiné provést srovnávací jazykový výklad unijního práva – směrnice Rady 96/61/ES
o integrované prevenci a omezování znečištění. Tak lze určit obsah pojmu „základní plastické hmoty“ užitý v této směrnici a v kategorii 4.1 h) přílohy č. 1 citovaného
zákona. *) S účinností od 19. 3. 2013 byl § 2 písm. g) změněn zákonem č. 69/2013 Sb.
**) S účinností od 17. 2. 2008 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/1/ES o integrované tencí, spočívající v přítomnosti či naopak absenci vůle nakládat s danou věcí jako s věcí
vlastní, žalovaný v napadeném rozhodnutí
zmínil. Jeho závěr, jenž je pro posouzení věci
podstatný, a sice že osobou, která dotyčné
zboží přijala do svého držení a poté je držela,
je podle čl. 202 odst. 3 třetí odrážky celního
kodexu nutno rozumět detentora, pak žalobce žádnou konkrétní námitkou nezpochybnil
ani nevyvrátil. K žalobní námitce, že odkaz na čl. 38 odst. 1
písm. a) a odst. 2 celního kodexu, na základě
kterého žalovaný dovozuje odpovědnost žalobce za celní dluh, je nesprávný a chybný;
soud uvádí, že závěr správních orgánů obou
stupňů o odpovědnosti žalobce za vzniklý
celní dluh není zbudován na čl. 38 odst. 1 a 2
celního kodexu, ale na posouzení žalobce jakožto dlužníka (osoby odpovědné za celní
dluh) podle článku 202 odst. 3 třetí odrážky
celního kodexu. Článek 38 celního kodexu je
v napadeném rozhodnutí citován toliko podpůrně, neboť z něj, přesněji řečeno z nesplnění povinností zakotvených v jeho prvním
odstavci, vyplývá, že v souzené věci došlo
k protiprávnímu vstupu zboží na celní území
Společenství. Protiprávním vstupem se podle prevenci a omezování znečištění. čl. 202 odst. 1 poslední věty celního kodexu
rozumí rovněž jakýkoliv vstup zboží, který je
v rozporu s článkem 38. Jak bylo soudem konstatováno shora, žalovaný netvrdí, že žalobce
je osobou podle čl. 38 odst. 1 písm. a) a odst. 2
celního kodexu, tj. osobou, která zboží (cigarety) dopravila na celní území Společenství.
Stejně tak již bylo soudem zmíněno, že žalobce v dané věci prokazatelně převzal odpovědnost za přepravu zboží poté, co bylo dopraveno na celní území Společenství, neboť si
nechal cigarety naložit do svého vozidla a zavázal se je přepravit na dohodnuté místo, za
což měl inkasovat dohodnutou odměnu. (...) Závěrem soud uvádí, že obhajobu žalobce, že před vozidlem celní správy ujížděl, protože si myslel, že se jedná o sanitku spěchající k nehodě, považuje za vysloveně lživou,
neboť každý normální řidič by v takové situaci naopak zpomalil a snažil se sanitce uvolnit
cestu. Žalobce ostatně nemohl vědět, kde
k údajné nehodě došlo, což vylučovalo, aby
jel rychle před domnělou „sanitkou“ a určoval její směr. Tato žalobcova nesmyslná argumentace názorně dokresluje celkovou nepřesvědčivost a nevěrohodnost jeho skutkového
líčení celého případu. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Při úvaze, zda je provozovatel povinen při výrobě automobilových volantů potažením základní kovové kostry výrobku polyuretanovou pěnou požádat o vydání integrovaného povolení podle § 2 písm. g) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování, je třeba mimo
jiné provést srovnávací jazykový výklad unijního práva – směrnice Rady 96/61/ES
o integrované prevenci a omezování znečištění. Tak lze určit obsah pojmu „základní plastické hmoty“ užitý v této směrnici a v kategorii 4.1 h) přílohy č. 1 citovaného
zákona. *) S účinností od 19. 3. 2013 byl § 2 písm. g) změněn zákonem č. 69/2013 Sb.
**) S účinností od 17. 2. 2008 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/1/ES o integrované tencí, spočívající v přítomnosti či naopak absenci vůle nakládat s danou věcí jako s věcí
vlastní, žalovaný v napadeném rozhodnutí
zmínil. Jeho závěr, jenž je pro posouzení věci
podstatný, a sice že osobou, která dotyčné
zboží přijala do svého držení a poté je držela,
je podle čl. 202 odst. 3 třetí odrážky celního
kodexu nutno rozumět detentora, pak žalobce žádnou konkrétní námitkou nezpochybnil
ani nevyvrátil. K žalobní námitce, že odkaz na čl. 38 odst. 1
písm. a) a odst. 2 celního kodexu, na základě
kterého žalovaný dovozuje odpovědnost žalobce za celní dluh, je nesprávný a chybný;
soud uvádí, že závěr správních orgánů obou
stupňů o odpovědnosti žalobce za vzniklý
celní dluh není zbudován na čl. 38 odst. 1 a 2
celního kodexu, ale na posouzení žalobce jakožto dlužníka (osoby odpovědné za celní
dluh) podle článku 202 odst. 3 třetí odrážky
celního kodexu. Článek 38 celního kodexu je
v napadeném rozhodnutí citován toliko podpůrně, neboť z něj, přesněji řečeno z nesplnění povinností zakotvených v jeho prvním
odstavci, vyplývá, že v souzené věci došlo
k protiprávnímu vstupu zboží na celní území
Společenství. Protiprávním vstupem se podle prevenci a omezování znečištění. čl. 202 odst. 1 poslední věty celního kodexu
rozumí rovněž jakýkoliv vstup zboží, který je
v rozporu s článkem 38. Jak bylo soudem konstatováno shora, žalovaný netvrdí, že žalobce
je osobou podle čl. 38 odst. 1 písm. a) a odst. 2
celního kodexu, tj. osobou, která zboží (cigarety) dopravila na celní území Společenství.
Stejně tak již bylo soudem zmíněno, že žalobce v dané věci prokazatelně převzal odpovědnost za přepravu zboží poté, co bylo dopraveno na celní území Společenství, neboť si
nechal cigarety naložit do svého vozidla a zavázal se je přepravit na dohodnuté místo, za
což měl inkasovat dohodnutou odměnu. (...) Závěrem soud uvádí, že obhajobu žalobce, že před vozidlem celní správy ujížděl, protože si myslel, že se jedná o sanitku spěchající k nehodě, považuje za vysloveně lživou,
neboť každý normální řidič by v takové situaci naopak zpomalil a snažil se sanitce uvolnit
cestu. Žalobce ostatně nemohl vědět, kde
k údajné nehodě došlo, což vylučovalo, aby
jel rychle před domnělou „sanitkou“ a určoval její směr. Tato žalobcova nesmyslná argumentace názorně dokresluje celkovou nepřesvědčivost a nevěrohodnost jeho skutkového
líčení celého případu. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
21. 1. 2010 žalobkyni pokutu ve výši 40 000 Kč
podle § 37 odst. 2 a odst. 4 písm. b) zákona
o integrované prevenci za správní delikt spočívající v provozování zařízení bez platného
integrovaného povolení.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl dne 28. 5. 2010 tak, že snížil
uloženou pokutu na 10 000 Kč.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, čj. 11 A
174/2010-67, zamítl. V žalobě byla nastolena
otázka, zda zařízení na výrobu volantů provozované žalobkyní spadá do kategorie 4.1
písm. h) přílohy č. 1 zákona o integrované
prevenci. Městský soud zaujal názor, že jednou z výrobních operací je vypěnění korpusu
volantu polyuretanovou pěnou (dále jen
„PUR pěna“) a je zde využíván proces vzniku
této plastické hmoty. PUR pěna je vyrobena
nanesením a smísením polyolu a diisokyanátu, přičemž polyadicí těchto komponentů
vzniká makromolekulární látka polyuretan jako přímá součást výrobku. O tom, že je zde
přítomen chemický proces (polyadice), není
mezi účastníky řízení sporu.
Podle městského soudu bylo v dané věci
rozhodující, zda při posuzované výrobě volantů dochází k chemickým reakcím a zda je
výroba realizována v průmyslovém měřítku.
Podstatné není naopak to, že konečné produkty výroby, tj. volanty, obsahují polymery
(PUR pěnu), a nikoli základní plastické hmoty. Jde totiž o průmyslovou výrobu, při které
dochází k chemické reakci. Městský soud ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
souhlasil s tím, že pokud výsledek chemické
reakce není produktem chemického průmyslu, nelze jej podřadit pod působnost zákona
o integrované prevenci. Tento závěr podporuje i stanovisko Evropské komise ze dne
11. 12. 2009, které bylo vypracováno k dané
problematice. Městský soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně byla povinna požádat
o povolení podle zákona o integrované prevenci. Vzhledem k tomu, že tak neučinila ani
na výzvu správního orgánu I. stupně, byla jí
pokuta uložena důvodně. Žalobkyně namítla,
že se správní orgán I. stupně dozvěděl o tvrzeném deliktu nejpozději dne 7. 2. 2008, kdy
mu žalobkyně oznámila výpočet poplatků za
znečišťování ovzduší pro rok 2008 a dále poukázala na to, že jí správní orgán I. stupně
v době, kdy již měla údajně provozovat zdroj
s platným integrovaným povolením, povolil
změnu provozního řádu zdroje znečišťování
ovzduší. Městský soud k tomu uvedl, že žalobkyně měla mít pro svou činnost ke dni
11. 12. 2009, které bylo vypracováno k dané
problematice. Městský soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně byla povinna požádat
o povolení podle zákona o integrované prevenci. Vzhledem k tomu, že tak neučinila ani
na výzvu správního orgánu I. stupně, byla jí
pokuta uložena důvodně. Žalobkyně namítla,
že se správní orgán I. stupně dozvěděl o tvrzeném deliktu nejpozději dne 7. 2. 2008, kdy
mu žalobkyně oznámila výpočet poplatků za
znečišťování ovzduší pro rok 2008 a dále poukázala na to, že jí správní orgán I. stupně
v době, kdy již měla údajně provozovat zdroj
s platným integrovaným povolením, povolil
změnu provozního řádu zdroje znečišťování
ovzduší. Městský soud k tomu uvedl, že žalobkyně měla mít pro svou činnost ke dni
30. 10. 2007 vydáno integrované povolení.
Skutečnost, že se jednalo o problematickou
otázku a že u žalovaného došlo v tomto směru k vývoji jeho stanoviska, se projevila ve výši uložené pokuty. Neopodstatněnou byla podle městského soudu též námitka, že správní
orgán I. stupně měl žalobkyni nejprve vyzvat
k podání žádosti o integrované povolení podle § 42 a § 33 písm. d) zákona o integrované
prevenci. Z uvedených ustanovení tato povinnost správnímu orgánu nevyplývá. Jedná
se pouze o jeho oprávnění. Žalobkyně dále
namítla, že pokud je názor žalovaného správný, neměla obdržet číslo Odvětvové klasifikace ekonomických činností 34300 – Výroba
dílů a příslušenství pro motorová vozidla, ale
241600 – Výroba plastů v primárních formách nebo 241000 – Výroba základních che-
mických látek. Městský soud k této námitce
uvedl, že dané označení je vypracováno pro
kategorizaci údajů, které souvisí s organizační jednotkou – ekonomickým subjektem; na
zařazení dle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci nemá žádný vliv.
Jako nedůvodný shledal městský soud návrh žalobkyně na položení předběžné otázky
Soudnímu dvoru z důvodu sporného zařazení výroby polyuretanových dílů pod režim
směrnice Rady 96/61/ES. Učinil tak z důvodu,
že jednak není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva, a jednak proto, že z obsahu správního spisu vyplývalo, že žalovaný
rozhodoval poté, co si k této otázce opatřil
stanovisko Evropské komise.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž nesouhlasila s tím, že jedinými kritérii pro povinnost získat integrované povolení je to, zda při
výrobě dochází k chemickým reakcím a zda
je realizována v průmyslovém měřítku. Městský soud dle jejího názoru zcela opomenul,
že výsledkem výroby musí být základní organická chemická látka, resp. základní plastická
hmota. Naopak městský soud uvedl, že produktem výroby nemusí být základní plastická
hmota. Stěžovatelka se domnívala, že výroba
volantů nespadá do odvětví chemického, ale
zpracovatelského a spotřebního průmyslu.
Konečným produktem není základní plastická hmota, ale průmyslové strojní spotřební
výrobky pro další přímé užití. Stěžovatelka
nevyrábí PUR pěnu do zásoby. Již v žalobě
tvrdila, že reakční produkty izokyanátů nejsou podle zákona o chemických látkách považovány za polymery. Výčet látek v bodu 4.1
písm. h) přílohy č. 1 zákona o integrované
prevenci je konečný a nikoli demonstrativní.
Přestože stěžovatelka upozorňovala, že
zákon ani judikatura nedefinují pojmy jako
průmyslové měřítko či základní plastické
hmoty, městský soud se jejich výkladem nezabýval. Naopak provedl výklad pojmů z chemického průmyslu, aniž by k tomu měl odbornou kvalifikaci anebo se opřel o odborný
posudek či stanovisko znalců. Řadou znaleckých posudků a dalších důkazů předlože-
ných stěžovatelkou se nezabýval. Městský
soud vyložil předmětné ustanovení způsobem, který neodpovídá jazykovému ani teleologickému výkladu. Vyšel pouze ze stanoviska Evropské komise ze dne 11. 12. 2009, ale
již nevysvětlil, z jakých důvodů jej považoval za
rozhodující. Podle stěžovatelky bylo toto stanovisko nedostatečné. Odborné problematice
byly věnovány pouhé dvě, nikterak zdůvodněné, věty. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že
městský soud nebyl povinen se obrátit na
Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Rovněž
navrhla, aby o výklad předmětného bodu
směrnice 96/61/ES požádal Nejvyšší správní
soud.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zrekapitulovala vady řízení, které vytkla žalovanému
v žalobě (zejména porušení § 2 odst. 4 a § 3
správního řádu). Dále uvedla, že žalovaný ani
městský soud se nezabývali námitkou, že
správní rozhodnutí nesmí být rozporu s pravidlem, že v pochybnostech nelze rozhodovat
k tíži účastníka řízení. Rozsudek městského
soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud se
nezabýval žádným z důkazů, na základě kterých stěžovatelka poukazovala na skutečnost,
že nelze zaměňovat výrobu a použití chemické látky.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
setrval na závěru, že zařízení provozované
stěžovatelkou podléhá integrovanému povolení. Je nerozhodné, zda PUR pěna je vyráběna jako konečný produkt, nebo jako základ
pro konečný výrobek. Podstatné je, že během
výroby probíhá činnost vymezená v příloze
č. 1 zákona o integrované prevenci. Ohledně
zařazování polyuretanového vypěňování pod
bod 4.1 písm. h) přílohy č. 1 předmětného zákona dříve panovala nejasnost, žalovaný ji
však odstranil stanoviskem ze dne 18. 10.
30. 10. 2007 vydáno integrované povolení.
Skutečnost, že se jednalo o problematickou
otázku a že u žalovaného došlo v tomto směru k vývoji jeho stanoviska, se projevila ve výši uložené pokuty. Neopodstatněnou byla podle městského soudu též námitka, že správní
orgán I. stupně měl žalobkyni nejprve vyzvat
k podání žádosti o integrované povolení podle § 42 a § 33 písm. d) zákona o integrované
prevenci. Z uvedených ustanovení tato povinnost správnímu orgánu nevyplývá. Jedná
se pouze o jeho oprávnění. Žalobkyně dále
namítla, že pokud je názor žalovaného správný, neměla obdržet číslo Odvětvové klasifikace ekonomických činností 34300 – Výroba
dílů a příslušenství pro motorová vozidla, ale
241600 – Výroba plastů v primárních formách nebo 241000 – Výroba základních che-
mických látek. Městský soud k této námitce
uvedl, že dané označení je vypracováno pro
kategorizaci údajů, které souvisí s organizační jednotkou – ekonomickým subjektem; na
zařazení dle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci nemá žádný vliv.
Jako nedůvodný shledal městský soud návrh žalobkyně na položení předběžné otázky
Soudnímu dvoru z důvodu sporného zařazení výroby polyuretanových dílů pod režim
směrnice Rady 96/61/ES. Učinil tak z důvodu,
že jednak není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva, a jednak proto, že z obsahu správního spisu vyplývalo, že žalovaný
rozhodoval poté, co si k této otázce opatřil
stanovisko Evropské komise.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž nesouhlasila s tím, že jedinými kritérii pro povinnost získat integrované povolení je to, zda při
výrobě dochází k chemickým reakcím a zda
je realizována v průmyslovém měřítku. Městský soud dle jejího názoru zcela opomenul,
že výsledkem výroby musí být základní organická chemická látka, resp. základní plastická
hmota. Naopak městský soud uvedl, že produktem výroby nemusí být základní plastická
hmota. Stěžovatelka se domnívala, že výroba
volantů nespadá do odvětví chemického, ale
zpracovatelského a spotřebního průmyslu.
Konečným produktem není základní plastická hmota, ale průmyslové strojní spotřební
výrobky pro další přímé užití. Stěžovatelka
nevyrábí PUR pěnu do zásoby. Již v žalobě
tvrdila, že reakční produkty izokyanátů nejsou podle zákona o chemických látkách považovány za polymery. Výčet látek v bodu 4.1
písm. h) přílohy č. 1 zákona o integrované
prevenci je konečný a nikoli demonstrativní.
Přestože stěžovatelka upozorňovala, že
zákon ani judikatura nedefinují pojmy jako
průmyslové měřítko či základní plastické
hmoty, městský soud se jejich výkladem nezabýval. Naopak provedl výklad pojmů z chemického průmyslu, aniž by k tomu měl odbornou kvalifikaci anebo se opřel o odborný
posudek či stanovisko znalců. Řadou znaleckých posudků a dalších důkazů předlože-
ných stěžovatelkou se nezabýval. Městský
soud vyložil předmětné ustanovení způsobem, který neodpovídá jazykovému ani teleologickému výkladu. Vyšel pouze ze stanoviska Evropské komise ze dne 11. 12. 2009, ale
již nevysvětlil, z jakých důvodů jej považoval za
rozhodující. Podle stěžovatelky bylo toto stanovisko nedostatečné. Odborné problematice
byly věnovány pouhé dvě, nikterak zdůvodněné, věty. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že
městský soud nebyl povinen se obrátit na
Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Rovněž
navrhla, aby o výklad předmětného bodu
směrnice 96/61/ES požádal Nejvyšší správní
soud.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zrekapitulovala vady řízení, které vytkla žalovanému
v žalobě (zejména porušení § 2 odst. 4 a § 3
správního řádu). Dále uvedla, že žalovaný ani
městský soud se nezabývali námitkou, že
správní rozhodnutí nesmí být rozporu s pravidlem, že v pochybnostech nelze rozhodovat
k tíži účastníka řízení. Rozsudek městského
soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud se
nezabýval žádným z důkazů, na základě kterých stěžovatelka poukazovala na skutečnost,
že nelze zaměňovat výrobu a použití chemické látky.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
setrval na závěru, že zařízení provozované
stěžovatelkou podléhá integrovanému povolení. Je nerozhodné, zda PUR pěna je vyráběna jako konečný produkt, nebo jako základ
pro konečný výrobek. Podstatné je, že během
výroby probíhá činnost vymezená v příloze
č. 1 zákona o integrované prevenci. Ohledně
zařazování polyuretanového vypěňování pod
bod 4.1 písm. h) přílohy č. 1 předmětného zákona dříve panovala nejasnost, žalovaný ji
však odstranil stanoviskem ze dne 18. 10.
2006. Žalovaný považuje předložené znalecké posudky za irelevantní. V dané věci není
důvod pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jelikož odborným orgánem je zde
správní orgán. Městský soud si nemusel opatřit odborný posudek a naopak sám mohl vyložit příslušná ustanovení zákona o integrované prevenci. Žalovaný odmítl, že by správní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
řízení bylo zatíženo vadami a že by rozsudek
městského soudu byl nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [20] Podstatou souzené věci je otázka, zda výroba automobilových volantů potažením základní kovové kostry výrobku PUR
pěnou, přičemž polyuretan vzniká polyadiční reakcí mezi polyolem a diisokyanátem,
spadá do kategorie 4.1 písm. h) přílohy č. 1
zákona o integrované prevenci, v důsledku
čehož je provozovatel zařízení povinen požádat o vydání integrovaného povolení ve smyslu § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci.
[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že
otázka, zda určitá činnost podléhá nebo naopak nepodléhá integrovanému povolení, je
otázkou právní, založenou především na výkladu zákona o integrované prevenci. K jejímu posouzení je povolán správní orgán specializovaný v oblasti integrované prevence
a žalovaný coby ústřední orgán státní správy,
zajišťující odbornou podporu výkonu státní
správy v této oblasti (viz § 5 zákona o integrované prevenci a § 19 zákona č. 2/1969 Sb.,
o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Na tom
nic nemění ani možnost správního orgánu
vyžádat si jako podklad pro posouzení konkrétní činnosti odborné vyjádření či znalecký
posudek. Zákonnost úvah žalovaného podléhá soudnímu přezkumu.
[22] Jak plyne z důvodové zprávy k návrhu zákona o integrované prevenci (viz sněmovní tisk č. 63/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, volební období 2002–2006,
digitální depozitář, www.psp.cz), zákonná
úprava integrovaného povolení vychází z implementace směrnice 96/61/ES. Má za cíl zajištění harmonizace českého práva s právem
Evropských společenství, resp. Evropské
unie. Výklad zákona o integrované prevenci
je proto nutno provádět eurokonformním
způsobem, tj. v souladu s textem a účelem
uvedené směrnice (viz čl. 10a a čl. 1 odst. 2
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Ústavy a čl. 4 odst. 3 a čl. 288 Smlouvy o Evropské unii).
[23] Žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, zařadil stěžovatelkou provozované zařízení pod bod 4 přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci, tedy do kategorie chemického
průmyslu, konkrétně pod bod 4.1 písm. h),
do kterého náleží chemická zařízení na výrobu základních organických chemických látek, jako jsou základní plastické hmoty (syntetická vlákna na bázi polymerů, vlákna na
bázi celulózy). „Výrobou“ v kategorii chemického průmyslu se přitom rozumí výroba
v průmyslovém měřítku pomocí chemických
procesů, podle výčtu v oddílech 4.1 až 4.6.
Česká verze směrnice 96/61/ES zněla shodně.
Pouze „výrobu“ specifikovala jako výrobu
v průmyslovém měřítku na základě chemického zpracování látek nebo skupin látek podle výčtu v oddílech 4.1 až 4.6.
[24] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda mu s ohledem na článek 267
Smlouvy o fungování Evropské unie nevyvstala povinnost obrátit se na Soudní dvůr
s předběžnou otázkou týkající se výkladu bodu 4.1 písm. h) přílohy I směrnice 96/61/ES.
Shledal, že tomu tak není. Výklad uvedeného
bodu považuje za jasný a nerozporný (acte
clair). Dále podanou argumentaci navíc potvrzuje, byť v souvislosti s řešením jiné právní
otázky, i judikatura Soudního dvora (acte éclairé); k povinnosti položit předběžnou otázku srov. rozsudek Soudního dvora ze dne
2006. Žalovaný považuje předložené znalecké posudky za irelevantní. V dané věci není
důvod pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jelikož odborným orgánem je zde
správní orgán. Městský soud si nemusel opatřit odborný posudek a naopak sám mohl vyložit příslušná ustanovení zákona o integrované prevenci. Žalovaný odmítl, že by správní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
řízení bylo zatíženo vadami a že by rozsudek
městského soudu byl nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [20] Podstatou souzené věci je otázka, zda výroba automobilových volantů potažením základní kovové kostry výrobku PUR
pěnou, přičemž polyuretan vzniká polyadiční reakcí mezi polyolem a diisokyanátem,
spadá do kategorie 4.1 písm. h) přílohy č. 1
zákona o integrované prevenci, v důsledku
čehož je provozovatel zařízení povinen požádat o vydání integrovaného povolení ve smyslu § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci.
[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že
otázka, zda určitá činnost podléhá nebo naopak nepodléhá integrovanému povolení, je
otázkou právní, založenou především na výkladu zákona o integrované prevenci. K jejímu posouzení je povolán správní orgán specializovaný v oblasti integrované prevence
a žalovaný coby ústřední orgán státní správy,
zajišťující odbornou podporu výkonu státní
správy v této oblasti (viz § 5 zákona o integrované prevenci a § 19 zákona č. 2/1969 Sb.,
o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Na tom
nic nemění ani možnost správního orgánu
vyžádat si jako podklad pro posouzení konkrétní činnosti odborné vyjádření či znalecký
posudek. Zákonnost úvah žalovaného podléhá soudnímu přezkumu.
[22] Jak plyne z důvodové zprávy k návrhu zákona o integrované prevenci (viz sněmovní tisk č. 63/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, volební období 2002–2006,
digitální depozitář, www.psp.cz), zákonná
úprava integrovaného povolení vychází z implementace směrnice 96/61/ES. Má za cíl zajištění harmonizace českého práva s právem
Evropských společenství, resp. Evropské
unie. Výklad zákona o integrované prevenci
je proto nutno provádět eurokonformním
způsobem, tj. v souladu s textem a účelem
uvedené směrnice (viz čl. 10a a čl. 1 odst. 2
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Ústavy a čl. 4 odst. 3 a čl. 288 Smlouvy o Evropské unii).
[23] Žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, zařadil stěžovatelkou provozované zařízení pod bod 4 přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci, tedy do kategorie chemického
průmyslu, konkrétně pod bod 4.1 písm. h),
do kterého náleží chemická zařízení na výrobu základních organických chemických látek, jako jsou základní plastické hmoty (syntetická vlákna na bázi polymerů, vlákna na
bázi celulózy). „Výrobou“ v kategorii chemického průmyslu se přitom rozumí výroba
v průmyslovém měřítku pomocí chemických
procesů, podle výčtu v oddílech 4.1 až 4.6.
Česká verze směrnice 96/61/ES zněla shodně.
Pouze „výrobu“ specifikovala jako výrobu
v průmyslovém měřítku na základě chemického zpracování látek nebo skupin látek podle výčtu v oddílech 4.1 až 4.6.
[24] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda mu s ohledem na článek 267
Smlouvy o fungování Evropské unie nevyvstala povinnost obrátit se na Soudní dvůr
s předběžnou otázkou týkající se výkladu bodu 4.1 písm. h) přílohy I směrnice 96/61/ES.
Shledal, že tomu tak není. Výklad uvedeného
bodu považuje za jasný a nerozporný (acte
clair). Dále podanou argumentaci navíc potvrzuje, byť v souvislosti s řešením jiné právní
otázky, i judikatura Soudního dvora (acte éclairé); k povinnosti položit předběžnou otázku srov. rozsudek Soudního dvora ze dne
6. 10. 1982, CILFIT, 283/81, Recueil, s. 3415,
bod 16 a násl.
[25] Směrnice 96/61/ES ani zákon o integrované prevenci nedefinují pojem „základní plastické hmoty“. Podle judikatury Soudního dvora je třeba význam a dosah pojmů, pro
které nemá unijní právo definici, určit v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém
jsou použity, a cílům, které sleduje právní
úprava, jejíž jsou součástí (viz rozsudky ze
dne 24. 10. 1996, Kraaijeveld a další,
C-72/95, Recueil, s. I-5403, bod 38; ze dne
6. 10. 1982, CILFIT, 283/81, Recueil, s. 3415,
bod 16 a násl.
[25] Směrnice 96/61/ES ani zákon o integrované prevenci nedefinují pojem „základní plastické hmoty“. Podle judikatury Soudního dvora je třeba význam a dosah pojmů, pro
které nemá unijní právo definici, určit v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém
jsou použity, a cílům, které sleduje právní
úprava, jejíž jsou součástí (viz rozsudky ze
dne 24. 10. 1996, Kraaijeveld a další,
C-72/95, Recueil, s. I-5403, bod 38; ze dne
22. 12. 2008, Wallentin-Hermann, C-549/07,
Sb. rozh., s. I–11061, bod 17; nebo ze dne
22. 12. 2008, Wallentin-Hermann, C-549/07,
Sb. rozh., s. I–11061, bod 17; nebo ze dne
22. 1. 2009, Association nationale pour la
*) S účinností od 6. 1. 2011nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslo-
protection des eaux et rivieres a OABA,
C-473/07, Sb. rozh., s. I-319, body 23 a 24).
[26] Podle jejího článku 1 je účelem
směrnice 96/61/ES docílit integrované prevence a omezování znečištění uplatněním
opatření, která mají vyloučit, anebo snížit
emise z činností uvedených v její příloze I do
ovzduší, vody a půdy v zájmu dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí (viz
také výše uvedený rozsudek Soudního dvora
Association nationale pour la protection des
eaux et rivieres a OABA, bod 25, nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2011, Møller, C-585/10, body 29 a 30). Obdobným způsobem je vymezen i účel zákona o integrované prevenci. Ten
v § 1 v rozhodné době stanovil, že jeho účelem je „v souladu s právem Evropských společenství dosáhnout vysoké úrovně ochrany
životního prostředí jako celku uplatněním
integrované prevence a omezování znečištění vznikajícího činnostmi uvedenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu“. Při výkladu směrnice 96/61/ES je vhodné přihlédnout též
k bodu 18 jejího odůvodnění, podle kterého
„je věcí členských států, aby stanovily, jakým
způsobem je třeba vzít v úvahu technické
charakteristiky dotyčného zařízení, jeho zeměpisnou polohu a stav životního prostředí
v místě, kde se zařízení nachází“.
[27] Nejvyšší správní soud porovnal jednotlivé jazykové verze směrnice 96/61/ES
a shledal, že výčet látek podaný v závorce posuzovaného bodu není v jednotlivých jazykových verzích zcela totožný. V podstatě dvě
třetiny jazykových verzí (např. německá, francouzská, španělská, portugalská, italská, maďarská, švédská, holandská, řecká) obsahují ve
výčtu v závorce 3 látky, a to polymery, syntetická vlákna a vlákna na bázi celulózy. Naopak
třetina jazykových verzí (např. česká, anglická,
slovenská, polská, bulharská, rumunská) obsahuje ve výčtu v závorce toliko dvě látky, a sice syntetická vlákna na bázi polymerů a vlákna na bázi celulózy.
[28] Se zřetelem k tomu, že všechny jazykové verze směrnice jsou „správné“ a „auten-
vých emisích.
tické“, je třeba přistoupit ke srovnávacímu jazykovému výkladu ustanovení unijního práva
(blíže viz Bobek, M.; Bříza, P.; Komárek, J.
Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie.
Praha : C. H. Beck, 2011, s. 529 a násl.). Požadavek jednotného výkladu různých jazykových verzí vyžaduje, aby bylo dotčené ustanovení v případě rozdílu mezi jazykovými
verzemi vykládáno s ohledem na celkovou
systematiku a účel právní úpravy, jejíž část
tvoří (viz výše uvedený rozsudek Soudního
dvora Kraaijeveld a další, bod 28, a rozsudek
ze dne 19. 4. 2007, Profisa, C-63/06, Sb. rozh.,
s. I-3239, bod 14).
[29] Nejvyšší správní soud ověřil, že
s účinností od 18. 2. 2008 byla směrnice
96/61/ES nahrazena směrnicí Evropského
parlamentu a Rady 2008/1/ES o integrované
prevenci a omezování znečištění*). V anglické verzi směrnice došlo pomocí interpunkce
k oddělení polymerů od syntetických vláken,
čímž byla anglická verze uvedena do souladu
s jinými jazykovými verzemi; česká verze
směrnice tuto změnu nereflektovala. Česká
verze nové směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích
(integrované prevenci a omezování znečištění) je již plně v souladu s dalšími jazykovými
zněními – ve výčtu látek v bodě 4.1 písm. h)
přílohy I vyjmenovává: a) polymery, b) syntetická vlákna a c) vlákna na bázi celulózy.
[30] Nejvyšší správní soud zde vyšel z následujících úvah. Česká jazyková verze patrně
vychází z anglické verze. Jestliže česká verze
reflektuje anglické slovní spojení „polymers
synthetic fibres“ jako syntetická vlákna na bázi polymerů, pak polymers musí být adjektivum ve smyslu polymerní nebo polymerový.
Tak tomu však není, protože adjektivu polymerní odpovídá anglické polymeric a adjektivu polymerový pak polymer. Anglická, francouzská i německá verze českého termínu
„vlákna na bázi celulosy“ obsahuje v sobě
spojení „na bázi“ – cellulose-based fibre,
Fasern auf Zellstoffbasis, fibres à base de celulose. V případě syntetických vláken na bázi polymerů (v angličtině tedy synthetic poly-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
mer-based fibres) však tyto jazykové verze
termín báze neobsahují. Jediným logickým
vysvětlením je podle Nejvyššího správního
soudu to, že i v anglické verzi jde ve skutečnosti o 3 příklady základních plastických
hmot s tím, že mezi slovy polymers a synthetic fibres chybí čárka, která by tato slova zřetelně oddělovala.
[31] Tato skutečnost nemá za následek
nesrozumitelnost či nejednotnost právní
úpravy, která by měla za následek povinnost
zdejšího soudu iniciovat řízení o předběžné
otázce u Soudního dvora. I v unijním právu
platí, že prvním krokem při výkladu právní
normy je zjištění jejího obsahu na základě jazykového vyjádření. Komparace jednotlivých
jazykových verzí je tak jednou z důležitých
metod výkladu a současně základní podmínkou pro doktrínu acte clair, kterou je však
třeba aplikovat uvážlivě, s vědomím základního účelu celého řízení o předběžné otázce,
tj. zabránění roztříštění jednoty práva EU (viz
také Bobek, M.; Komárek, J.; Passer, J.; Gillis, M.
Předběžná otázka v komunitárním právu.
Praha : Linde, 2005, s. 231). Nejvyšší správní
soud proto konstatuje, že v souladu se smyslem směrnice 96/61/ES lze dospět k závěru,
že mezi základní plastické hmoty patří i polymery coby samostatná skupina základních
plastických hmot. Právě mezi polymery náleží polyuretan. O tomto východisku není mezi
účastníky sporu.
[32] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že
z výkladu směrnice 96/61/ES plyne, že bod
4.1 obsahuje toliko demonstrativní výčet činností, které podléhají režimu integrovaného
povolení; tomu svědčí jednak užitý termín
„jako jsou“ (tj. „such as“, „wie“, „que“) a jednak samotný účel posuzované právní úpravy
mající za cíl efektivní ochranu životního prostředí. Uvedený bod je proto třeba vykládat
tak, že integrovanému povolení podléhají
chemická zařízení na výrobu základních plastických hmot, mezi něž se řadí především látky vyjmenované v závorce písmene h) daného
bodu. Uvedenému svědčí i právně nezávazná
výkladová pravidla Evropské komise, jejichž
cílem je poskytnout členským státům pomoc
při implementaci směrnice 96/61/ES (do-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
stupná z http://ec.europa.eu/environment/
air/pollutants/stationary/ippc/general_guidance.htm). Také podle nich by měl být pojem „základní“ vykládán v širším slova smyslu. Tento pojem nemůže označovat pouze
chemické látky požadující další zpracovávání, jelikož některé chemické látky, které jsou
výslovně uvedeny v bodě 4 přílohy I směrnice 96/61/ES mohou být již finální (ale stále
základní) chemické výrobky (například syntetické kaučuky, barviva a pigmenty, polymerová syntetická vlákna), které však mohou
být předmětem dalšího zpracovávání, ale nikoliv ve smyslu chemické výroby.
[33] S ohledem na uvedené lze konstatovat, že účel zákona i směrnice je vymezen široce, a proto musí být v tomto smyslu i takto
vykládány. Naopak je nelze vykládat restriktivně. Směrnice umožňuje různost hodnocení v závislosti na technické charakteristice zařízení,
jeho umístění a stavu životního
prostředí v místě, kde se nachází. Je proto přirozené, že zákon ani směrnice neobsahují konečný výčet všech konkrétních činností, pro
které je vyžadováno integrované povolení. To
by s ohledem na jejich nepřeberné množství,
neustálý vývoj a veškeré varianty výroby jednotlivých látek (co se týče chemického zpracovávání, produkovaných chemických látek
nebo skupin látek, typu a umístění), které
mohou mít negativní vliv na životní prostředí
v konkrétním místě, bylo obtížně možné. Ve
vztahu k ochraně životního prostředí by to
dokonce bylo kontraproduktivní. Proto je podle Nejvyššího správního soudu vždy na příslušném správním orgánu, aby rozhodl a rovněž náležitě odůvodnil, zda určité zařízení
spadá pod rozsah zákona o integrované prevenci vzhledem ke všem zjištěným konkrétním okolnostem případu. Žalovaný této povinnosti v uspokojivé míře dostál. Nejvyšší
správní soud s žalovaným i městským soudem shodně shledal, že stěžovatelkou provozované zařízení podléhá integrovanému povolení v režimu bodu 4.1 písm. h) přílohy č. 1
zákona o integrované prevenci.
[34] Nejvyšší správní soud s ohledem na
obsah předloženého spisového materiálu nepochybuje o tom, že výroba PUR pěny použí-
vané stěžovatelkou při výrobě volantů spadá
do režimu zákona o integrované prevenci.
V zařízení provozovaném stěžovatelkou dochází k výrobě základních organických chemických látek v průmyslovém měřítku pomocí chemických procesů ve smyslu bodu 4
přílohy č. 1 předmětného zákona. O výrobu
v průmyslovém měřítku se jedná s ohledem
na předmět činnosti stěžovatelky a nezpochybnitelný komerční charakter její výroby.
Skutečnost, že stěžovatelka nevyrábí PUR pěnu do zásoby, jak argumentovala v průběhu
řízení před městským soudem, nemá vliv na
posouzení průmyslového charakteru výroby.
Tento závěr podporují i shora specifikovaná
Výkladová pravidla Evropské komise. Podle
nich, pokud je konkrétní činnost prováděna
za „obchodním účelem“, tedy coby profesionální obchodní aktivita, měla by být výroba
považována za výrobu v průmyslovém měřítku, a to i v případě, že látka je meziprodukt
a není samostatně obchodovatelná. Mezi
účastníky řízení pak nebylo sporu o tom, že
během výrobního procesu dochází k polymerační reakci (polyadici) mezi diisokyanátem
a polyolem. Jedná se o chemickou přeměnu
pomocí chemické reakce. V řízení nebylo ani
jakkoliv zpochybněno to, že polyuretan náleží mezi polymery.
[35] Skutečnost, zda PUR pěna vyráběná
v zařízení stěžovatelky je či není konečným
produktem, je pro podřazení zařazení do režimu zákona o integrované prevenci nepodstatná. Podstatné je to, že pod režim tohoto
zákona spadá samotná výroba PUR pěny,
sloužící k výrobě konečného výrobku – volantu. Neobstojí ani stěžovatelčina námitka,
že jí provozovaná výroba spadá z hlediska
oborové klasifikace ekonomických činností
do zpracovatelského průmyslu. Tyto klasifikace jsou zavedeny pro statistická data o činnostech v ekonomických oblastech, a nikoliv
pro podporu ochrany životního prostředí.
Ani stěžovatelka netvrdila, že existuje zákonná provázanost mezi zařazením určité činnosti do Odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ), resp. Klasifikací
ekonomických činností (CZ-NACE) a do přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci.
[36] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
ani tvrzení stěžovatelky, že pro identickou výrobu není v ostatních zemích EU nutné žádat
integrované povolení. Nelze opomenout, že
z odůvodnění směrnice 96/61/ES vyplývá, že
členské státy mohou zohlednit technické
charakteristiky zařízení, jeho zeměpisnou
polohu a stav životního prostředí v místě, kde
se zařízení nachází. Z údajů obsažených ve
stanovisku žalovaného k zařazování technologie výroby polyuretanu vypěňováním do
působnosti zákona o integrované prevenci,
které je založeno v soudním spise naopak vyplývá, že postup žalovaného není v rámci EU
ojedinělý. Žalovaný doložil, že výroba PUR
pěny podléhá režimu integrované prevence
např. ve Velké Británii, Irsku či Polsku.
[37] Stěžovatelka namítla, že žalovaný porušil § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen dbát na to, „aby
při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly“. Nejvyšší správní soud uvádí, že každý případ podřazení výroby pod zákon o inje nutno posuzovat
tegrované prevenci
s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Současně platí, že stěžovatelka by se mohla
dovolávat obdobného či stejného zacházení
ze strany správního orgánu jen tehdy, byl-li jeho předchozí postup v souladu se zákonem.
To znamená, že i kdyby žalovaný v minulosti
ve skutkově totožném případě shledal, že zařízení nepodléhá integrovanému povolení,
stěžovatelka by se nemohla dovolávat těchto
závěrů v případě, že jsou v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, čj. 2 As 7/2005-86).
Důvodnou pak není ani námitka, že se městský
soud ani žalovaný nezabývali tím, že v pochybnostech má být rozhodováno ve prospěch
účastníka. Jak bylo v tomto rozsudku potvrzeno, výroba volantů v zařízení stěžovatelky spadá pod režim zákona o integrované prevenci.
[38] Správnost tohoto závěru nemůže
ovlivnit ani poukaz stěžovatelky na stanovisko
ministra životního prostředí ze dne 19. 1. 2007.
Zmíněné stanovisko vyplývá z rozhodnutí vydaného ve zkráceném přezkumném řízení, které se týkalo pokuty uložené jiné obchodní spo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
lečnosti. Předmětem posouzení byla rovněž výroba vypěňování, avšak výroba vypěňování polyuretanových bloků. V uvedené věci šlo původně o to, zda podléhala nově instalovaná
technologie vypěňování integrovanému povolení nebo zda byl správný názor, že modernější
typ stroje nelze kvalifikovat jako stavbu nového
chemického zařízení. K této dílčí otázce směřovalo rozhodování v prvním zkráceném přezkumném řízení. Žalovaný jako odvolací orgán
následně změnil své předchozí stanovisko a nově
trval na nezbytnosti integrovaného povolení pro
provoz nového modernějšího zařízení. Za této situace ministr citovaným rozhodnutím v druhém
zkráceném přezkumném řízení poukázal na zásadu, že v pochybnostech nelze rozhodovat k tíži
účastníka řízení. Proto zrušil rozhodnutí o odvolání proti uložení pokuty a řízení zastavil.
[39] Jak již bylo uvedeno, hodnocení, zda
bylo či nebylo třeba integrovaného povolení,
podstatnou měrou závisí na konkrétním druhu průmyslové výroby. Byť by se též v uvedené věci jednalo o výrobu PUR pěny, nelze nevidět, že postup vypěňování byl v souzené
věci odlišný. Podstatné je, že právní názor ministra nebyl komplexním posouzením podmínek pro vydání či nevydání integrovaného
povolení pro zařízení na výrobu PUR pěny,
ale procesním vyústěním komplikovaného
správního řízení o uložené pokutě v konkrétní věci. Ministr setrval na tom, že pojem základní chemická látka není definován právními předpisy a vyjádřil pochybnost, že je jí
PUR pěna. Soudy však interpretaci tohoto pojmu provedly a dospěly k jinému závěru. Dalším důvodem pro zastavení řízení o pokutě
byly i další skutkové okolnosti. Odbornými
posudky bylo totiž zjištěno, že fakticky bylo
starší zařízení nahrazeno modernějším zařízením, které používalo stejný technologický
postup. Citované stanovisko ministra proto
nemohlo u stěžovatelky vyvolat legitimní
očekávání, že v této věci bude postupováno
shodně. Stěžovatelka ostatně tuto námitku
uplatnila pouze jako jeden z dílčích argumentů a netvrdila, že v důsledku dosavadní
jednotné praxe správních orgánu očekávala
posouzení věci konkrétním způsobem.
[40] Nejvyšší správní soud pro úplnost
dodává, že výslovné neuvedení technologie
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
výroby PUR pěny v Referenčních dokumentech BREF, obsahujících nejlepší dostupné
techniky (BAT), které pro jednotlivá odvětví
vydává Evropská komise, nemůže mít vliv na
posouzení toho, zda je pro předmětné zařízení potřebné integrované povolení. Tyto dokumenty nejsou právně závazné, nýbrž plní
toliko informační funkci. Referenční dokument nejlepších dostupných technik v rámci
výroby polymerů (Reference Document on
Best Available Techniques in the Production
of Polymers) se věnuje jen některým typům
výroby polymerů s ohledem na objem produkce a potencionální dopad na životní prostředí. Není v jeho možnostech pokrýt veškeré varianty výroby jednotlivých látek. Nadto
s ohledem na § 2 písm. e) a kritéria obsažená
v příloze č. 3 zákona o integrované prevenci
lze na základě obecných postupů uvedených
v tomto zákoně určit nejlepší dostupné techniky pro každou činnost.
[41] Stěžovatelka v kasační stížnosti městskému soudu vytkla, že neprovedl jí předložené důkazy. Městský soud odůvodnil neprovedení výslechu znalců tím, že oba znalecké
posudky byly vypracovány až po vydání napadeného rozhodnutí, a jejich výslech by tedy nijak neovlivnil závěr správních orgánů.
Nejvyšší správní soud se s tímto postojem neztotožňuje, neboť by vedl k popření možnosti
dokazování před správními soudy (§ 52 a § 77
odst. 2 s. ř. s). Soud s ohledem na § 75 odst. 1
s. ř. s. vychází při přezkoumání rozhodnutí ze
skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. To
však neznamená, že nemůže provést důkazy,
které se vztahují k posuzované povinnosti
stěžovatelky požádat o integrované povolení.
[42] Tento dílčí nesouhlas však s poukazem na shora uvedené důvody nemohl mít za
následek nezákonnost rozhodnutí soudu
o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Ačkoliv je odůvodnění městského soudu stručné a lze nalézt i další důvody pro podporu
přijatého právního názoru, Nejvyšší správní
soud přihlédl k tomu, že podstatou soudního
řízení byla otázka, zda stěžovatelkou provozovaná činnost podléhá integrovanému povolení. Rozsudek městského soudu obsahuje
správný závěr, že tomu tak je. (...)
Akciová společnost TRW Volant proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.