K rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby je dána pravomoc
soudů ve správním soudnictví (§ 4 s. ř. s.). Nic na tom nemění ani § 76 odst. 5 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.
K rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby je dána pravomoc
soudů ve správním soudnictví (§ 4 s. ř. s.). Nic na tom nemění ani § 76 odst. 5 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.
24. 8. 2011 uložil žalobci kázeňský trest umístění
do uzavřeného oddělení na 5 dnů, s výjimkou
doby stanovené k plnění úkolů programu zacházení, podle § 46 odst. 3 písm. f) zákona o výkonu
trestu odnětí svobody. Žalobce byl kázeňsky potrestán za to, že se dne 21. 1. 2011 bezdůvodně
odmítl podrobit znaleckému zkoumání duševního stavu. Speciální pedagog Vězeňské služby
České republiky, Věznice Mírov, rozhodnutím
ze dne 25. 8. 2011 zamítl stížnost žalobce proti
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu.
gánů činných v trestním řízení, nepřísluší jim
tuto činnost kontrolovat či jim nařizovat revizi jejich činnosti. V tomto směru lze odkázat
i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003-10, podle něhož „[z]e soudního řádu správního ani
z žádného jiného zákona nevyplývá, že by
[...] byla založena jakákoli kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech [...]. Stejně tak ale není v pravomoci Nejvyššího správního soudu přezkoumávat
postup orgánů činných v trestním řízení, ani
prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený
nesprávný postup správního orgánu. Soud
na sebe nemůže vztáhnout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, protože mu je zákon nesvěřil.“ (...)
Žalobce se žalobou podanou u Krajského
soudu v Ostravě domáhal přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Krajský
soud usnesením ze dne 12. 1. 2012, čj. 22 A
202/2011-28, postoupil věc Městskému soudu v Praze s tím, že o věci přísluší rozhodovat
Vězeňské službě České republiky, nikoliv
Věznici Mírov, která je pouze její organizační
složkou. Vězeňská služba sídlí v Praze, tj. mimo obvod Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud doplnil, že si byl vědom existence
§ 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody. Určení příslušnosti okresních sou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
dů ovšem pokládal za neodstraněný pozůstatek právní úpravy přijaté před nabytím účinnosti soudního řádu správního.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení
o postoupení věci kasační stížností, v níž poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, jímž je založena příslušnost
okresních soudů a Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje. Stěžovatel se proto
domníval, že by postoupením věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listiny“).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
vyjádřil souhlas s postoupením věci Městskému soudu v Praze. Místní příslušnost soudu
se posuzovala podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění
účinném do 31. 12. 2011 dle sídla správního
orgánu, který rozhodl v posledním stupni.
Jednotlivé věznice nemají samostatnou právní subjektivitu, proto je žalovaným správním
orgánem Vězeňská služba České republiky.
Odkaz stěžovatele na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nemohl podle žalovaného obstát s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [8] Podstatou kasační stížnosti je otázka věcné a místní příslušnosti soudu při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím
o uložení kázeňského trestu odsouzenému.
Ačkoliv stěžovatel adresoval žalobu Krajskému soudu v Ostravě, v kasační stížnosti poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, podle kterého je k rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské
služby příslušný okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno.
[9] Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, č. 341/2010 Sb., zrušil § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody, který ze soudního přezkumu vylučoval rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Ústavní soud v derogačním nálezu závěrem
podotkl, že nechává na zákonodárci, aby vyřešil otázku praktičnosti a efektivnosti přezkumu rozhodnutí vydaných v kázeňských řízeních, tj. zda je svěří obecným soudům,
u kterých probíhá trestní řízení, či zda je budou provádět soudy správní. Proto odložil
účinnost zrušení napadeného ustanovení do
24. 8. 2011 uložil žalobci kázeňský trest umístění
do uzavřeného oddělení na 5 dnů, s výjimkou
doby stanovené k plnění úkolů programu zacházení, podle § 46 odst. 3 písm. f) zákona o výkonu
trestu odnětí svobody. Žalobce byl kázeňsky potrestán za to, že se dne 21. 1. 2011 bezdůvodně
odmítl podrobit znaleckému zkoumání duševního stavu. Speciální pedagog Vězeňské služby
České republiky, Věznice Mírov, rozhodnutím
ze dne 25. 8. 2011 zamítl stížnost žalobce proti
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu.
gánů činných v trestním řízení, nepřísluší jim
tuto činnost kontrolovat či jim nařizovat revizi jejich činnosti. V tomto směru lze odkázat
i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003-10, podle něhož „[z]e soudního řádu správního ani
z žádného jiného zákona nevyplývá, že by
[...] byla založena jakákoli kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech [...]. Stejně tak ale není v pravomoci Nejvyššího správního soudu přezkoumávat
postup orgánů činných v trestním řízení, ani
prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený
nesprávný postup správního orgánu. Soud
na sebe nemůže vztáhnout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, protože mu je zákon nesvěřil.“ (...)
Žalobce se žalobou podanou u Krajského
soudu v Ostravě domáhal přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Krajský
soud usnesením ze dne 12. 1. 2012, čj. 22 A
202/2011-28, postoupil věc Městskému soudu v Praze s tím, že o věci přísluší rozhodovat
Vězeňské službě České republiky, nikoliv
Věznici Mírov, která je pouze její organizační
složkou. Vězeňská služba sídlí v Praze, tj. mimo obvod Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud doplnil, že si byl vědom existence
§ 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody. Určení příslušnosti okresních sou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
dů ovšem pokládal za neodstraněný pozůstatek právní úpravy přijaté před nabytím účinnosti soudního řádu správního.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení
o postoupení věci kasační stížností, v níž poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, jímž je založena příslušnost
okresních soudů a Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje. Stěžovatel se proto
domníval, že by postoupením věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listiny“).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
vyjádřil souhlas s postoupením věci Městskému soudu v Praze. Místní příslušnost soudu
se posuzovala podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění
účinném do 31. 12. 2011 dle sídla správního
orgánu, který rozhodl v posledním stupni.
Jednotlivé věznice nemají samostatnou právní subjektivitu, proto je žalovaným správním
orgánem Vězeňská služba České republiky.
Odkaz stěžovatele na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nemohl podle žalovaného obstát s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [8] Podstatou kasační stížnosti je otázka věcné a místní příslušnosti soudu při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím
o uložení kázeňského trestu odsouzenému.
Ačkoliv stěžovatel adresoval žalobu Krajskému soudu v Ostravě, v kasační stížnosti poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, podle kterého je k rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské
služby příslušný okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno.
[9] Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, č. 341/2010 Sb., zrušil § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody, který ze soudního přezkumu vylučoval rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Ústavní soud v derogačním nálezu závěrem
podotkl, že nechává na zákonodárci, aby vyřešil otázku praktičnosti a efektivnosti přezkumu rozhodnutí vydaných v kázeňských řízeních, tj. zda je svěří obecným soudům,
u kterých probíhá trestní řízení, či zda je budou provádět soudy správní. Proto odložil
účinnost zrušení napadeného ustanovení do
30. 6. 2011.
[10] Ačkoliv zákonodárce ponechal § 76
odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v nezměněné podobě, novelizoval § 52
odst. 4 téhož zákona. Podle něj ve znění účinném do 30. 6. 2011 bylo možno se domáhat
přezkoumání rozhodnutí o propadnutí nebo
zabrání věci soudem za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum
možný v řízení o přestupku. Zákon v poznámce pod čarou odkazoval na § 250 a násl.
o. s. ř., tedy na řízení konané podle části páté
občanského soudního řádu. Podle stávajícího
znění zákona o výkonu trestu odnětí svobody
platí, že „[p]řezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle § 46 odst. 3
písm. e) až h) [tedy i v případě stěžovatele]
se lze domáhat u soudu za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve
stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum
možný v řízení o přestupku“.
[11] Aktuální znění zákona tudíž výslovně
neodkazuje na konkrétní podmínky uplatnění žaloby proti rozhodnutí Vězeňské služby
o uložení kázeňského trestu. Z toho ovšem
nelze vyvodit, že by k soudnímu přezkumu
uložení kázeňských trestů byl příslušný
okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené
rozhodnutí vydáno.
[12] Podle § 46 odst. 1 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody je kázeňským přestupkem „zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti,
pořádku nebo kázně během výkonu trestu“.
Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě
a justiční stráži České republiky, v § 1 odst. 3
deklaruje, že Vězeňská služba je správním
úřadem. Správní orgán rozhoduje o uložení
kázeňského trestu vrchnostenským aktem
z pozice orgánu veřejné moci. Oblast ukládá-
ní kázeňských trestů spadá do oblasti správního trestání. Tento závěr potvrzuje i literatura, která kázeňský přestupek odsouzeného ve
výkonu trestu odnětí svobody řadí mezi veřejné disciplinární delikty. U těchto deliktů
souvisí porušená povinnost s příslušností pachatele k určité veřejnoprávní organizaci,
a to i nezávisle na jeho vůli. Objektem veřejného disciplinárního deliktu je pořádek – kázeň, disciplína ve vnitřních vztazích zmíněné
organizace (blíže viz Mates, P. a kol. Základy
správního práva trestního. 5. vyd. Praha :
C. H. Beck, 2010, s. 129 a násl.).
[13] Další skutečností potvrzující, že daná oblast náleží do pravomoci správního
soudnictví, je to, že § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody odkazuje na
soudní přezkum uložení kázeňských trestů
v rozsahu, v jakém je takový přezkum možný
v řízení o přestupku. Ústavní soud ve shora
citovaném derogačním nálezu deklaroval, že
některá rozhodnutí o uložení kázeňského
trestu, mezi nimi i umístění do uzavřeného
oddělení, jsou rozhodnutími, která se dotýkají základních práv a svobod podle Listiny, či
na které se vztahuje působnost čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“).
Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu přitom uvádí, že správní soudnictví by
mělo obecně zajišťovat působnost ve věcech
přezkoumávání v plné jurisdikci u těch rozhodnutí správních orgánů, která podléhají
režimu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
[14] K rozhodování o žalobě proti takovému rozhodnutí jsou proto příslušné soudy ve
správním soudnictví ve smyslu § 4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Pro vyloučení úvahy o tom, zda
by dané rozhodnutí nemohlo být přezkoumáváno civilními soudy podle části páté občanského soudního řádu, tak jak odkazovala právní úprava ve znění účinném do 30. 6. 2011, je
třeba vyjít z toho, že správní orgán rozhodoval o veřejném subjektivním právu stěžovatele a nikoliv ve věci soukromoprávní povahy.
[15] Věc tedy spadá do správního soudnictví. Za takové situace není § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v souladu s § 3 s. ř. s., podle kterého ve správním
soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy
a Nejvyšší správní soud. Okresní soudy nemohou být věcně příslušné k projednávání
a rozhodování věcí náležejících do správního
soudnictví (§ 132 s. ř. s.). Zákon o výkonu
trestu odnětí svobody, konkrétně § 76 odst. 5,
byl v tomto ohledu nepřímo novelizován soudním řádem správním. Jedná se zde o vztah
právního předpisu pozdějšího, který se použije
místo právního předpisu dřívějšího.
[16] Jelikož jsou k projednání věci povolány soudy ve správním soudnictví, je dána
věcná příslušnost krajských soudů (§ 7
odst. 1 s. ř. s.).
[17] S ohledem na to, že krajský soud má
za to, že není soudem místně příslušným
k projednání žaloby stěžovatele, Nejvyšší
správní soud se dále zabýval otázkou místní
příslušnosti. Dospěl přitom k závěru, že
v tomto aspektu je kasační stížnost důvodná,
byť stěžovatel neuplatnil v tomto ohledu kasační námitky.
[18] Podle § 32 s. ř. s. je řízení zahájeno
dnem, kdy návrh došel soudu. Žaloba stěžovatele ze dne 14. 10. 2011 byla krajskému soudu doručena dne 18. 10. 2011. Podle čl. II bodu 2 zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění
soudní řád správní, se „[p]ro určení místní
příslušnosti v řízeních, která byla zahájena
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
[...] použijí dosavadní právní předpisy“. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do
30. 6. 2011.
[10] Ačkoliv zákonodárce ponechal § 76
odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v nezměněné podobě, novelizoval § 52
odst. 4 téhož zákona. Podle něj ve znění účinném do 30. 6. 2011 bylo možno se domáhat
přezkoumání rozhodnutí o propadnutí nebo
zabrání věci soudem za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum
možný v řízení o přestupku. Zákon v poznámce pod čarou odkazoval na § 250 a násl.
o. s. ř., tedy na řízení konané podle části páté
občanského soudního řádu. Podle stávajícího
znění zákona o výkonu trestu odnětí svobody
platí, že „[p]řezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle § 46 odst. 3
písm. e) až h) [tedy i v případě stěžovatele]
se lze domáhat u soudu za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve
stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum
možný v řízení o přestupku“.
[11] Aktuální znění zákona tudíž výslovně
neodkazuje na konkrétní podmínky uplatnění žaloby proti rozhodnutí Vězeňské služby
o uložení kázeňského trestu. Z toho ovšem
nelze vyvodit, že by k soudnímu přezkumu
uložení kázeňských trestů byl příslušný
okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené
rozhodnutí vydáno.
[12] Podle § 46 odst. 1 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody je kázeňským přestupkem „zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti,
pořádku nebo kázně během výkonu trestu“.
Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě
a justiční stráži České republiky, v § 1 odst. 3
deklaruje, že Vězeňská služba je správním
úřadem. Správní orgán rozhoduje o uložení
kázeňského trestu vrchnostenským aktem
z pozice orgánu veřejné moci. Oblast ukládá-
ní kázeňských trestů spadá do oblasti správního trestání. Tento závěr potvrzuje i literatura, která kázeňský přestupek odsouzeného ve
výkonu trestu odnětí svobody řadí mezi veřejné disciplinární delikty. U těchto deliktů
souvisí porušená povinnost s příslušností pachatele k určité veřejnoprávní organizaci,
a to i nezávisle na jeho vůli. Objektem veřejného disciplinárního deliktu je pořádek – kázeň, disciplína ve vnitřních vztazích zmíněné
organizace (blíže viz Mates, P. a kol. Základy
správního práva trestního. 5. vyd. Praha :
C. H. Beck, 2010, s. 129 a násl.).
[13] Další skutečností potvrzující, že daná oblast náleží do pravomoci správního
soudnictví, je to, že § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody odkazuje na
soudní přezkum uložení kázeňských trestů
v rozsahu, v jakém je takový přezkum možný
v řízení o přestupku. Ústavní soud ve shora
citovaném derogačním nálezu deklaroval, že
některá rozhodnutí o uložení kázeňského
trestu, mezi nimi i umístění do uzavřeného
oddělení, jsou rozhodnutími, která se dotýkají základních práv a svobod podle Listiny, či
na které se vztahuje působnost čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“).
Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu přitom uvádí, že správní soudnictví by
mělo obecně zajišťovat působnost ve věcech
přezkoumávání v plné jurisdikci u těch rozhodnutí správních orgánů, která podléhají
režimu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
[14] K rozhodování o žalobě proti takovému rozhodnutí jsou proto příslušné soudy ve
správním soudnictví ve smyslu § 4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Pro vyloučení úvahy o tom, zda
by dané rozhodnutí nemohlo být přezkoumáváno civilními soudy podle části páté občanského soudního řádu, tak jak odkazovala právní úprava ve znění účinném do 30. 6. 2011, je
třeba vyjít z toho, že správní orgán rozhodoval o veřejném subjektivním právu stěžovatele a nikoliv ve věci soukromoprávní povahy.
[15] Věc tedy spadá do správního soudnictví. Za takové situace není § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v souladu s § 3 s. ř. s., podle kterého ve správním
soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy
a Nejvyšší správní soud. Okresní soudy nemohou být věcně příslušné k projednávání
a rozhodování věcí náležejících do správního
soudnictví (§ 132 s. ř. s.). Zákon o výkonu
trestu odnětí svobody, konkrétně § 76 odst. 5,
byl v tomto ohledu nepřímo novelizován soudním řádem správním. Jedná se zde o vztah
právního předpisu pozdějšího, který se použije
místo právního předpisu dřívějšího.
[16] Jelikož jsou k projednání věci povolány soudy ve správním soudnictví, je dána
věcná příslušnost krajských soudů (§ 7
odst. 1 s. ř. s.).
[17] S ohledem na to, že krajský soud má
za to, že není soudem místně příslušným
k projednání žaloby stěžovatele, Nejvyšší
správní soud se dále zabýval otázkou místní
příslušnosti. Dospěl přitom k závěru, že
v tomto aspektu je kasační stížnost důvodná,
byť stěžovatel neuplatnil v tomto ohledu kasační námitky.
[18] Podle § 32 s. ř. s. je řízení zahájeno
dnem, kdy návrh došel soudu. Žaloba stěžovatele ze dne 14. 10. 2011 byla krajskému soudu doručena dne 18. 10. 2011. Podle čl. II bodu 2 zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění
soudní řád správní, se „[p]ro určení místní
příslušnosti v řízeních, která byla zahájena
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
[...] použijí dosavadní právní předpisy“. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do
31. 12. 2011 „je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“.
[19] Při rozhodování o místně příslušném soudu Nejvyšší správní soud vycházel
z následující úpravy.
[20] Podle § 1 odst. 3 zákona o Vězeňské
službě a justiční stráži České republiky je Vězeňská služba „správním úřadem a účetní
jednotkou“. Dle § 1 odst. 4 tohoto zákona je
věznice organizační
jednotkou Vězeňské
služby. „Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontro-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Milan P. proti Vězeňské službě České republiky o uložení kázeňského trestu, o kasační cejní orgán, resp. orgán činný v trestním řízení (srov. § 12 odst. 1 a 2 trestního řádu). Policejní orgán, který provádí obsahově úkony
orgánu činného v trestním řízení podle předpisů trestního práva procesního, nejedná jako orgán moci výkonné rozhodující o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy
ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Případné
pochybení žalované při provádění těchto
úkonů proto musí být řešeno v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to v intencích právních předpisů trestního práva
procesního (např. § 157a trestního řádu). Žalobce se tedy domáhá vydání rozhodnutí, které
nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve
správním soudnictví. Správním soudům totiž
nikterak nepřísluší rozhodovat o činnosti or- č. 216/2008 Sb. a č. 118/2010 Sb.