K rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví (§ 4 s. ř. s.). Nic na tom nemění ani § 76 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.
24. 8. 2011 uložil žalobci kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 5 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění úkolů programu zacházení, podle § 46 odst. 3 písm. f) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce byl kázeňsky potrestán za to, že se dne 21. 1. 2011 bezdůvodně odmítl podrobit znaleckému zkoumání duševního stavu. Speciální pedagog Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov, rozhodnutím ze dne 25. 8. 2011 zamítl stížnost žalobce proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu.
gánů činných v trestním řízení, nepřísluší jim tuto činnost kontrolovat či jim nařizovat revizi jejich činnosti. V tomto směru lze odkázat i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003-10, podle něhož „[z]e soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by [...] byla založena jakákoli kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech [...]. Stejně tak ale není v pravomoci Nejvyššího správního soudu přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, ani prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený nesprávný postup správního orgánu. Soud na sebe nemůže vztáhnout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, protože mu je zákon nesvěřil.“ (...)
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhal přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Krajský soud usnesením ze dne 12. 1. 2012, čj. 22 A 202/2011-28, postoupil věc Městskému soudu v Praze s tím, že o věci přísluší rozhodovat Vězeňské službě České republiky, nikoliv Věznici Mírov, která je pouze její organizační složkou. Vězeňská služba sídlí v Praze, tj. mimo obvod Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud doplnil, že si byl vědom existence § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Určení příslušnosti okresních sou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
dů ovšem pokládal za neodstraněný pozůstatek právní úpravy přijaté před nabytím účinnosti soudního řádu správního.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení o postoupení věci kasační stížností, v níž poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jímž je založena příslušnost okresních soudů a Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje. Stěžovatel se proto domníval, že by postoupením věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas s postoupením věci Městskému soudu v Praze. Místní příslušnost soudu se posuzovala podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2011 dle sídla správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni. Jednotlivé věznice nemají samostatnou právní subjektivitu, proto je žalovaným správním orgánem Vězeňská služba České republiky. Odkaz stěžovatele na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nemohl podle žalovaného obstát s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [8] Podstatou kasační stížnosti je otázka věcné a místní příslušnosti soudu při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím o uložení kázeňského trestu odsouzenému. Ačkoliv stěžovatel adresoval žalobu Krajskému soudu v Ostravě, v kasační stížnosti poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého je k rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby příslušný okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno.
[9] Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, č. 341/2010 Sb., zrušil § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který ze soudního přezkumu vylučoval rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Ústavní soud v derogačním nálezu závěrem podotkl, že nechává na zákonodárci, aby vyřešil otázku praktičnosti a efektivnosti přezkumu rozhodnutí vydaných v kázeňských řízeních, tj. zda je svěří obecným soudům, u kterých probíhá trestní řízení, či zda je budou provádět soudy správní. Proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do
24. 8. 2011 uložil žalobci kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 5 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění úkolů programu zacházení, podle § 46 odst. 3 písm. f) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce byl kázeňsky potrestán za to, že se dne 21. 1. 2011 bezdůvodně odmítl podrobit znaleckému zkoumání duševního stavu. Speciální pedagog Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov, rozhodnutím ze dne 25. 8. 2011 zamítl stížnost žalobce proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu.
gánů činných v trestním řízení, nepřísluší jim tuto činnost kontrolovat či jim nařizovat revizi jejich činnosti. V tomto směru lze odkázat i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003-10, podle něhož „[z]e soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by [...] byla založena jakákoli kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech [...]. Stejně tak ale není v pravomoci Nejvyššího správního soudu přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, ani prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený nesprávný postup správního orgánu. Soud na sebe nemůže vztáhnout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, protože mu je zákon nesvěřil.“ (...)
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhal přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Krajský soud usnesením ze dne 12. 1. 2012, čj. 22 A 202/2011-28, postoupil věc Městskému soudu v Praze s tím, že o věci přísluší rozhodovat Vězeňské službě České republiky, nikoliv Věznici Mírov, která je pouze její organizační složkou. Vězeňská služba sídlí v Praze, tj. mimo obvod Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud doplnil, že si byl vědom existence § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Určení příslušnosti okresních sou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
dů ovšem pokládal za neodstraněný pozůstatek právní úpravy přijaté před nabytím účinnosti soudního řádu správního.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení o postoupení věci kasační stížností, v níž poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jímž je založena příslušnost okresních soudů a Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje. Stěžovatel se proto domníval, že by postoupením věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas s postoupením věci Městskému soudu v Praze. Místní příslušnost soudu se posuzovala podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2011 dle sídla správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni. Jednotlivé věznice nemají samostatnou právní subjektivitu, proto je žalovaným správním orgánem Vězeňská služba České republiky. Odkaz stěžovatele na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nemohl podle žalovaného obstát s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [8] Podstatou kasační stížnosti je otázka věcné a místní příslušnosti soudu při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím o uložení kázeňského trestu odsouzenému. Ačkoliv stěžovatel adresoval žalobu Krajskému soudu v Ostravě, v kasační stížnosti poukázal na § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého je k rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby příslušný okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno.
[9] Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, č. 341/2010 Sb., zrušil § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který ze soudního přezkumu vylučoval rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Ústavní soud v derogačním nálezu závěrem podotkl, že nechává na zákonodárci, aby vyřešil otázku praktičnosti a efektivnosti přezkumu rozhodnutí vydaných v kázeňských řízeních, tj. zda je svěří obecným soudům, u kterých probíhá trestní řízení, či zda je budou provádět soudy správní. Proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do
30. 6. 2011.
[10] Ačkoliv zákonodárce ponechal § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v nezměněné podobě, novelizoval § 52 odst. 4 téhož zákona. Podle něj ve znění účinném do 30. 6. 2011 bylo možno se domáhat přezkoumání rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci soudem za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku. Zákon v poznámce pod čarou odkazoval na § 250 a násl. o. s. ř., tedy na řízení konané podle části páté občanského soudního řádu. Podle stávajícího znění zákona o výkonu trestu odnětí svobody platí, že „[p]řezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle § 46 odst. 3 písm. e) až h) [tedy i v případě stěžovatele] se lze domáhat u soudu za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku“.
[11] Aktuální znění zákona tudíž výslovně neodkazuje na konkrétní podmínky uplatnění žaloby proti rozhodnutí Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu. Z toho ovšem nelze vyvodit, že by k soudnímu přezkumu uložení kázeňských trestů byl příslušný okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno.
[12] Podle § 46 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je kázeňským přestupkem „zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti, pořádku nebo kázně během výkonu trestu“. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v § 1 odst. 3 deklaruje, že Vězeňská služba je správním úřadem. Správní orgán rozhoduje o uložení kázeňského trestu vrchnostenským aktem z pozice orgánu veřejné moci. Oblast ukládá-
ní kázeňských trestů spadá do oblasti správního trestání. Tento závěr potvrzuje i literatura, která kázeňský přestupek odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody řadí mezi veřejné disciplinární delikty. U těchto deliktů souvisí porušená povinnost s příslušností pachatele k určité veřejnoprávní organizaci, a to i nezávisle na jeho vůli. Objektem veřejného disciplinárního deliktu je pořádek – kázeň, disciplína ve vnitřních vztazích zmíněné organizace (blíže viz Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 129 a násl.).
[13] Další skutečností potvrzující, že daná oblast náleží do pravomoci správního soudnictví, je to, že § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody odkazuje na soudní přezkum uložení kázeňských trestů v rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku. Ústavní soud ve shora citovaném derogačním nálezu deklaroval, že některá rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, mezi nimi i umístění do uzavřeného oddělení, jsou rozhodnutími, která se dotýkají základních práv a svobod podle Listiny, či na které se vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu přitom uvádí, že správní soudnictví by mělo obecně zajišťovat působnost ve věcech přezkoumávání v plné jurisdikci u těch rozhodnutí správních orgánů, která podléhají režimu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
[14] K rozhodování o žalobě proti takovému rozhodnutí jsou proto příslušné soudy ve správním soudnictví ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pro vyloučení úvahy o tom, zda by dané rozhodnutí nemohlo být přezkoumáváno civilními soudy podle části páté občanského soudního řádu, tak jak odkazovala právní úprava ve znění účinném do 30. 6. 2011, je třeba vyjít z toho, že správní orgán rozhodoval o veřejném subjektivním právu stěžovatele a nikoliv ve věci soukromoprávní povahy.
[15] Věc tedy spadá do správního soudnictví. Za takové situace není § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v souladu s § 3 s. ř. s., podle kterého ve správním
soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Okresní soudy nemohou být věcně příslušné k projednávání a rozhodování věcí náležejících do správního soudnictví (§ 132 s. ř. s.). Zákon o výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně § 76 odst. 5, byl v tomto ohledu nepřímo novelizován soudním řádem správním. Jedná se zde o vztah právního předpisu pozdějšího, který se použije místo právního předpisu dřívějšího.
[16] Jelikož jsou k projednání věci povolány soudy ve správním soudnictví, je dána věcná příslušnost krajských soudů (§ 7 odst. 1 s. ř. s.).
[17] S ohledem na to, že krajský soud má za to, že není soudem místně příslušným k projednání žaloby stěžovatele, Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou místní příslušnosti. Dospěl přitom k závěru, že v tomto aspektu je kasační stížnost důvodná, byť stěžovatel neuplatnil v tomto ohledu kasační námitky.
[18] Podle § 32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu. Žaloba stěžovatele ze dne 14. 10. 2011 byla krajskému soudu doručena dne 18. 10. 2011. Podle čl. II bodu 2 zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění soudní řád správní, se „[p]ro určení místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, [...] použijí dosavadní právní předpisy“. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do
30. 6. 2011.
[10] Ačkoliv zákonodárce ponechal § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v nezměněné podobě, novelizoval § 52 odst. 4 téhož zákona. Podle něj ve znění účinném do 30. 6. 2011 bylo možno se domáhat přezkoumání rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci soudem za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku. Zákon v poznámce pod čarou odkazoval na § 250 a násl. o. s. ř., tedy na řízení konané podle části páté občanského soudního řádu. Podle stávajícího znění zákona o výkonu trestu odnětí svobody platí, že „[p]řezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle § 46 odst. 3 písm. e) až h) [tedy i v případě stěžovatele] se lze domáhat u soudu za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku“.
[11] Aktuální znění zákona tudíž výslovně neodkazuje na konkrétní podmínky uplatnění žaloby proti rozhodnutí Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu. Z toho ovšem nelze vyvodit, že by k soudnímu přezkumu uložení kázeňských trestů byl příslušný okresní soud, v jehož obvodu bylo napadené rozhodnutí vydáno.
[12] Podle § 46 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je kázeňským přestupkem „zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti, pořádku nebo kázně během výkonu trestu“. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v § 1 odst. 3 deklaruje, že Vězeňská služba je správním úřadem. Správní orgán rozhoduje o uložení kázeňského trestu vrchnostenským aktem z pozice orgánu veřejné moci. Oblast ukládá-
ní kázeňských trestů spadá do oblasti správního trestání. Tento závěr potvrzuje i literatura, která kázeňský přestupek odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody řadí mezi veřejné disciplinární delikty. U těchto deliktů souvisí porušená povinnost s příslušností pachatele k určité veřejnoprávní organizaci, a to i nezávisle na jeho vůli. Objektem veřejného disciplinárního deliktu je pořádek – kázeň, disciplína ve vnitřních vztazích zmíněné organizace (blíže viz Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 129 a násl.).
[13] Další skutečností potvrzující, že daná oblast náleží do pravomoci správního soudnictví, je to, že § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody odkazuje na soudní přezkum uložení kázeňských trestů v rozsahu, v jakém je takový přezkum možný v řízení o přestupku. Ústavní soud ve shora citovaném derogačním nálezu deklaroval, že některá rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, mezi nimi i umístění do uzavřeného oddělení, jsou rozhodnutími, která se dotýkají základních práv a svobod podle Listiny, či na které se vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu přitom uvádí, že správní soudnictví by mělo obecně zajišťovat působnost ve věcech přezkoumávání v plné jurisdikci u těch rozhodnutí správních orgánů, která podléhají režimu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
[14] K rozhodování o žalobě proti takovému rozhodnutí jsou proto příslušné soudy ve správním soudnictví ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pro vyloučení úvahy o tom, zda by dané rozhodnutí nemohlo být přezkoumáváno civilními soudy podle části páté občanského soudního řádu, tak jak odkazovala právní úprava ve znění účinném do 30. 6. 2011, je třeba vyjít z toho, že správní orgán rozhodoval o veřejném subjektivním právu stěžovatele a nikoliv ve věci soukromoprávní povahy.
[15] Věc tedy spadá do správního soudnictví. Za takové situace není § 76 odst. 5 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v souladu s § 3 s. ř. s., podle kterého ve správním
soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Okresní soudy nemohou být věcně příslušné k projednávání a rozhodování věcí náležejících do správního soudnictví (§ 132 s. ř. s.). Zákon o výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně § 76 odst. 5, byl v tomto ohledu nepřímo novelizován soudním řádem správním. Jedná se zde o vztah právního předpisu pozdějšího, který se použije místo právního předpisu dřívějšího.
[16] Jelikož jsou k projednání věci povolány soudy ve správním soudnictví, je dána věcná příslušnost krajských soudů (§ 7 odst. 1 s. ř. s.).
[17] S ohledem na to, že krajský soud má za to, že není soudem místně příslušným k projednání žaloby stěžovatele, Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou místní příslušnosti. Dospěl přitom k závěru, že v tomto aspektu je kasační stížnost důvodná, byť stěžovatel neuplatnil v tomto ohledu kasační námitky.
[18] Podle § 32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu. Žaloba stěžovatele ze dne 14. 10. 2011 byla krajskému soudu doručena dne 18. 10. 2011. Podle čl. II bodu 2 zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění soudní řád správní, se „[p]ro určení místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, [...] použijí dosavadní právní předpisy“. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do
31. 12. 2011 „je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“.
[19] Při rozhodování o místně příslušném soudu Nejvyšší správní soud vycházel z následující úpravy.
[20] Podle § 1 odst. 3 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky je Vězeňská služba „správním úřadem a účetní jednotkou“. Dle § 1 odst. 4 tohoto zákona je věznice organizační jednotkou Vězeňské služby. „Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontro-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 013
Milan P. proti Vězeňské službě České republiky o uložení kázeňského trestu, o kasační cejní orgán, resp. orgán činný v trestním řízení (srov. § 12 odst. 1 a 2 trestního řádu). Policejní orgán, který provádí obsahově úkony orgánu činného v trestním řízení podle předpisů trestního práva procesního, nejedná jako orgán moci výkonné rozhodující o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Případné pochybení žalované při provádění těchto úkonů proto musí být řešeno v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to v intencích právních předpisů trestního práva procesního (např. § 157a trestního řádu). Žalobce se tedy domáhá vydání rozhodnutí, které nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Správním soudům totiž nikterak nepřísluší rozhodovat o činnosti or- č. 216/2008 Sb. a č. 118/2010 Sb.