Jestliže správní orgán zahájil vyvlastňovací řízení před účinností novely zákona
č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, provedené zákonem č. 405/2012 Sb., muselo rozhodnutí o vyvlastnění podle § 24
tohoto zákona obsahovat rovněž poučení, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se lze
domáhat projednání vyvlastnění v soudním řízení. Na tom nic nemění ani to, že rozhodnutí bylo vydáno až po účinnosti uvedené novely. Je však třeba, aby poučení odpovídalo aktuální právní úpravě věcné příslušnosti soudů a lhůt k projednání jednotlivých výroků rozhodnutí o vyvlastnění. Pokud bylo třeba vedle zákona o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě aplikovat rovněž zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby
dopravní, vodní a energetické infrastruktury, muselo uvedené poučení obsahovat
rovněž informaci o zkrácení lhůt pro podání žalob na polovinu.
Jestliže správní orgán zahájil vyvlastňovací řízení před účinností novely zákona
č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, provedené zákonem č. 405/2012 Sb., muselo rozhodnutí o vyvlastnění podle § 24
tohoto zákona obsahovat rovněž poučení, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se lze
domáhat projednání vyvlastnění v soudním řízení. Na tom nic nemění ani to, že rozhodnutí bylo vydáno až po účinnosti uvedené novely. Je však třeba, aby poučení odpovídalo aktuální právní úpravě věcné příslušnosti soudů a lhůt k projednání jednotlivých výroků rozhodnutí o vyvlastnění. Pokud bylo třeba vedle zákona o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě aplikovat rovněž zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby
dopravní, vodní a energetické infrastruktury, muselo uvedené poučení obsahovat
rovněž informaci o zkrácení lhůt pro podání žalob na polovinu.
12. 12. 2013. Žalobce však podal žalobu ke
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
krajskému soudu až dne 10. 1. 2014. Soud
proto žalobu považoval za opožděnou.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení
krajského soudu kasační stížnost. Uvedl, že
rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V napadeném usnesení krajský soud dospěl k závěru, že pro určení lhůty k podání žaloby proti
výroku o náhradě za vyvlastnění bylo třeba
vycházet z § 2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby a podat návrh na přezkoumání výše
náhrady za vyvlastnění ve lhůtě o polovinu
kratší, než stanoví § 28 odst. 2 věta první zákona o vyvlastnění. Tento právní názor stěžovatel považuje za nesprávný. Bylo jím porušeno jeho právo na spravedlivý proces a byl
nedůvodně znevýhodněn vůči žalovanému,
čímž byla porušena zásada procesní rovnosti
stran.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [12] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje podrobné úvahy krajského soudu
o tom, zda vyvlastnění formou zřízení věcného břemene užívání pozemků ve spoluvlastnictví stěžovatele za účelem rekonstrukce
plynovodu je třeba považovat za širší přípravu realizace stavby představující energetickou infrastrukturu podle zákona o urychlení
výstavby. Obrátil však svoji pozornost k procesním otázkám, které souvisí s podstatnou
změnou zákona o vyvlastnění, ke které došlo
v průběhu správního řízení.
[13] Ze správního spisu vyplývá, že vyvlastnitel doručil dne 31. 10. 2012 stavebnímu úřadu žádost o zahájení vyvlastňovacího
řízení. Dne 22. 12. 2012 bylo stěžovateli doručeno oznámení stavebního úřadu ze dne
14. 12. 2012 o tom, že bylo zahájeno vyvlastňovací řízení. Rozhodnutí o vyvlastnění bylo
vydáno dne 2. 7. 2013 a nabylo právní moci
po proběhnuvším odvolacím řízení dne
14. 12. 2012 o tom, že bylo zahájeno vyvlastňovací řízení. Rozhodnutí o vyvlastnění bylo
vydáno dne 2. 7. 2013 a nabylo právní moci
po proběhnuvším odvolacím řízení dne
12. 11. 2013. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného dne 10. 1. 2014.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
[14] V průběhu správního řízení o vyvlastnění byl podstatným způsobem novelizován zákon o vyvlastnění. Stalo se tak s účinností od 1. 2. 2013 zákonem č. 405/2012 Sb..
Nová právní úprava ještě zřetelněji odlišuje
v rozhodnutí o vyvlastnění výrok o tom, jakým způsobem dochází k omezení nebo zrušení práv k pozemku nebo stavbě a výrok
o náhradě za vyvlastnění. Na to navazuje odlišný procesní režim případného následného
soudního přezkumu (projednání) jednotlivých výroků rozhodnutí o vyvlastnění.
[15] Podstatnou odlišností původní a novelizované právní úpravy je i to, že dříve patřilo mezi náležitosti rozhodnutí o vyvlastnění
[§ 24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění]
též výslovné poučení, za jakých podmínek
a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat,
aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení. Správní orgán musel
poučit stěžovatele v rozhodnutí o vyvlastnění, že má právo se domáhat, aby věc vyvlastnění (omezení vlastnického práva) byla projednána v občanském soudním řízení. Na to
navazoval § 28 odst. 2 a 3 zákona o vyvlastnění, podle kterých musela být žaloba, kterou
účastník řízení požaduje, aby věc byla projednána v občanském soudním řízení, podána
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Podáním žaloby se odkládala právní
moc a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, proti němuž žaloba směřovala.
K řízení ve věci vyvlastnění, která měla být
projednána v občanském soudním řízení, byl
dle § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění v I. stupni příslušný krajský soud. Požadavek na přítomnost tohoto poučení přímo ve správním
rozhodnutí bezpochyby souvisel se změnou
dosavadní praxe, která platila před účinností
zákona o vyvlastnění (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08,
č. 171/2009 Sb., ve kterém se Ústavní soud zabýval ústavností změny režimu soudního přezkumu rozhodnutí vyvlastnění oproti stavu
před účinností tohoto zákona).
[16] Podle § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013 naopak
platí, že výrok podle § 24 odst. 3 tohoto zákona (tedy přímo výrok o vyvlastnění práv k po-
59
zemku nebo stavbě) lze přezkoumat v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Zákon o vyvlastnění ve znění účinném od
12. 11. 2013. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného dne 10. 1. 2014.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
[14] V průběhu správního řízení o vyvlastnění byl podstatným způsobem novelizován zákon o vyvlastnění. Stalo se tak s účinností od 1. 2. 2013 zákonem č. 405/2012 Sb..
Nová právní úprava ještě zřetelněji odlišuje
v rozhodnutí o vyvlastnění výrok o tom, jakým způsobem dochází k omezení nebo zrušení práv k pozemku nebo stavbě a výrok
o náhradě za vyvlastnění. Na to navazuje odlišný procesní režim případného následného
soudního přezkumu (projednání) jednotlivých výroků rozhodnutí o vyvlastnění.
[15] Podstatnou odlišností původní a novelizované právní úpravy je i to, že dříve patřilo mezi náležitosti rozhodnutí o vyvlastnění
[§ 24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění]
též výslovné poučení, za jakých podmínek
a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat,
aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení. Správní orgán musel
poučit stěžovatele v rozhodnutí o vyvlastnění, že má právo se domáhat, aby věc vyvlastnění (omezení vlastnického práva) byla projednána v občanském soudním řízení. Na to
navazoval § 28 odst. 2 a 3 zákona o vyvlastnění, podle kterých musela být žaloba, kterou
účastník řízení požaduje, aby věc byla projednána v občanském soudním řízení, podána
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Podáním žaloby se odkládala právní
moc a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, proti němuž žaloba směřovala.
K řízení ve věci vyvlastnění, která měla být
projednána v občanském soudním řízení, byl
dle § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění v I. stupni příslušný krajský soud. Požadavek na přítomnost tohoto poučení přímo ve správním
rozhodnutí bezpochyby souvisel se změnou
dosavadní praxe, která platila před účinností
zákona o vyvlastnění (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08,
č. 171/2009 Sb., ve kterém se Ústavní soud zabýval ústavností změny režimu soudního přezkumu rozhodnutí vyvlastnění oproti stavu
před účinností tohoto zákona).
[16] Podle § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013 naopak
platí, že výrok podle § 24 odst. 3 tohoto zákona (tedy přímo výrok o vyvlastnění práv k po-
59
zemku nebo stavbě) lze přezkoumat v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Zákon o vyvlastnění ve znění účinném od
1. 2. 2013 nestanoví žádnou zvláštní lhůtu
pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu; platí tedy, že tuto žalobu lze podat
v obecné dvouměsíční lhůtě od oznámení napadeného správního rozhodnutí (srov. § 72
odst. 1 s. ř. s.). Výrok podle § 24 odst. 4 téhož
zákona (tj. výrok o náhradě za vyvlastnění)
lze naproti tomu projednat v občanském
soudním řízení. Podle § 28 odst. 2 zákona
o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013
dále platí, že žaloba, kterou účastník řízení
požaduje, aby výrok podle § 24 odst. 4 byl
projednán v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci
rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu; zmeškání
této lhůty nelze prominout. Zrušením výroku
podle § 24 odst. 3 pozbývá platnosti i výrok
podle § 24 odst. 4. Nová právní úprava již rovněž nevyžaduje, aby náležitostí rozhodnutí
o vyvlastnění bylo též poučení o tom, jakým
způsobem a v jakých lhůtách se lze domáhat
přezkoumání resp. projednání věci v soudním řízení.
[17] Rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno dne 2. 7. 2013, tedy za účinnosti zákona
o vyvlastnění ve znění zákona č. 405/2012 Sb.,
avšak v řízení, které bylo zahájeno ještě před
účinností uvedené novely. Zákon č. 405/2012 Sb.
stanovil v čl. II. odst. 1 přechodné ustanovení,
podle kterého žádosti na vyvlastnění, o nichž
bylo řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebylo pravomocně skončeno, se projednají a rozhodnou
podle zákona č. 184/2006 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Správní orgány musely věc projednat a rozhodnout podle zákona o vyvlastnění ve znění před
nabytím účinnosti zákona č. 405/2012 Sb., tj. ve
znění účinném do 31. 1. 2013.
[18] Správní orgány tedy byly podle přechodných ustanovení povinny dokončit vyvlastňovací řízení podle dosavadní právní
úpravy. Ta obsahovala jednoznačné pravidlo,
že rozhodnutí musí obsahovat poučení o přezkumu (projednání) rozhodnutí soudem.
V době, kdy stavební úřad rozhodl o vyvlast-
60
nění, však již byla úprava soudního přezkumu
(projednání) jednotlivých částí rozhodnutí
o vyvlastnění odlišná. Vzniká tedy otázka, jaké poučení mělo vydané rozhodnutí o vyvlastnění obsahovat.
[19] Je třeba vyjít z toho, že účelem zákonné poučovací povinnosti ve vyvlastňovacím řízení bylo informovat účastníky o reálné
možnosti bránit se proti rozhodnutí o vyvlastnění u soudu. K dosažení tohoto účelu
bylo nezbytné, aby poučení odpovídalo
aktuální právní úpravě. Soudní řízení netvoří
jeden celek s předchozím správním řízením
o vyvlastnění. Je zahájeno žalobou, nikoli žádostí o vyvlastnění, vede je soud, nikoli správní orgán, a to podle odlišných procesních
pravidel. Nelze na něj tedy aplikovat shora citované přechodné ustanovení obsažené
v čl. II. odst. 1 zákona č. 405/2012 Sb., které se
týkalo pouze řízení o žádostech na vyvlastnění, o nichž bylo zahájeno řízení přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 405/2012 Sb.
[20] Přechodné ustanovení obsahující
pravidlo pro probíhající soudní řízení je uvedeno v čl. II odst. 2 zákona č. 405/2012 Sb. Podle tohoto ustanovení se řízení ve věcech vyvlastnění projednávaných v občanském
soudním řízení, která byla zahájena přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, dokončí
podle zákona č. 184/2006 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
S užitím argumentu a contrario lze učinit
bezpečný závěr, že soudní řízení nezahájená
před účinností novely (což je i tento případ)
nebudou v soudním řízení projednávána v režimu části páté občanského soudního řádu,
alespoň pokud jde o výrok o vyvlastnění, neboť věcná příslušnost soudu k přezkumu výroku o vyvlastnění vyplývá s odkazem na § 28
odst. 1 zákona o vyvlastnění ve znění po 1. 2. 2013
z úpravy správního soudnictví (§ 7 s. ř. s.).
Soud by v občanském soudním řízení také řízení o přezkumu tohoto výroku s odkazem
na § 104b odst. 1 o. s. ř. v této části zastavil
a současně poučil navrhovatele o možnosti
podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Obdobně (patrně následně) ostatně postupoval krajský
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
soud v této věci a usnesením ze dne 14. 1. 2014,
čj. 59 A 3/2014-15, nejprve vyloučil k samostatnému projednání část žaloby týkající se náhrady za vyvlastnění. Pokud tedy rozhodnutí
o vyvlastnění obsahovalo poučení o možnosti projednat věc v občanském soudním řízení
doslovně dle § 24 odst. 3 písm. d) dosavadní
právní úpravy, nelze než vyhodnotit obsah takového poučení jako nesprávný, neboť neodpovídá aktuální úpravě věcné příslušnosti
soudů k takovému řízení.
[21] Ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění,
které upravuje projednání vyvlastnění v řízení před soudem, bylo a je procesní normou.
I v případě absence výslovného přechodného ustanovení bylo proto namístě aplikovat
obecné pravidlo nepravé retroaktivity procesních předpisů, podle kterého se dříve započatá řízení dokončí podle nových procesních pravidel s tím, že právní účinky úkonů
dříve učiněných zůstávají v platnosti (srov.
výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 26/08). Při použití argumentu a minori ad maius bylo užití nových procesních
pravidel nezbytné tím spíše, že soudní řízení
by bylo zahájeno za účinnosti nové procesní
úpravy. Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu, aby soudní řízení o vyvlastňovacím výroku proběhlo podle dosavadní
právní úpravy v občanském soudním řízení,
naopak, čl. II odst. 2 zákona č. 405/2012 Sb.
takový postup výslovně nepředpokládá.
[22] Poučovací povinnost správního orgánu podle § 24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění ve znění do 31. 1. 2013 proto bylo
třeba chápat po nabytí účinnosti zákona
č. 405/2012 Sb. tak, že správní orgán je povinen poučit vyvlastňovaného o tom, za jakých
podmínek a v jaké lhůtě se může domáhat,
aby vyvlastnění bylo projednáno v soudním
řízení. V tomto případě nejde „pouze“ o procesní pravidlo, ale o obligatorní obsahovou
náležitost meritorního rozhodnutí o vyvlastnění podle dosavadní právní úpravy. Správní
orgán tedy měl účastníky řízení poučit jak
o možnosti podat správní žalobu proti rozhodnutí o vyvlastnění, tak o možnosti podat
žalobu proti výroku o náhradě za vyvlastnění
v občanském soudním řízení. Jen takové po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
učení mohlo být efektivní a sdělit adresátu informaci, který soud je případně věcně příslušný a na který je třeba se obrátit. Takové
poučení rozhodnutí o vyvlastnění ze dne
1. 2. 2013 nestanoví žádnou zvláštní lhůtu
pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu; platí tedy, že tuto žalobu lze podat
v obecné dvouměsíční lhůtě od oznámení napadeného správního rozhodnutí (srov. § 72
odst. 1 s. ř. s.). Výrok podle § 24 odst. 4 téhož
zákona (tj. výrok o náhradě za vyvlastnění)
lze naproti tomu projednat v občanském
soudním řízení. Podle § 28 odst. 2 zákona
o vyvlastnění ve znění účinném od 1. 2. 2013
dále platí, že žaloba, kterou účastník řízení
požaduje, aby výrok podle § 24 odst. 4 byl
projednán v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci
rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu; zmeškání
této lhůty nelze prominout. Zrušením výroku
podle § 24 odst. 3 pozbývá platnosti i výrok
podle § 24 odst. 4. Nová právní úprava již rovněž nevyžaduje, aby náležitostí rozhodnutí
o vyvlastnění bylo též poučení o tom, jakým
způsobem a v jakých lhůtách se lze domáhat
přezkoumání resp. projednání věci v soudním řízení.
[17] Rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno dne 2. 7. 2013, tedy za účinnosti zákona
o vyvlastnění ve znění zákona č. 405/2012 Sb.,
avšak v řízení, které bylo zahájeno ještě před
účinností uvedené novely. Zákon č. 405/2012 Sb.
stanovil v čl. II. odst. 1 přechodné ustanovení,
podle kterého žádosti na vyvlastnění, o nichž
bylo řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebylo pravomocně skončeno, se projednají a rozhodnou
podle zákona č. 184/2006 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Správní orgány musely věc projednat a rozhodnout podle zákona o vyvlastnění ve znění před
nabytím účinnosti zákona č. 405/2012 Sb., tj. ve
znění účinném do 31. 1. 2013.
[18] Správní orgány tedy byly podle přechodných ustanovení povinny dokončit vyvlastňovací řízení podle dosavadní právní
úpravy. Ta obsahovala jednoznačné pravidlo,
že rozhodnutí musí obsahovat poučení o přezkumu (projednání) rozhodnutí soudem.
V době, kdy stavební úřad rozhodl o vyvlast-
60
nění, však již byla úprava soudního přezkumu
(projednání) jednotlivých částí rozhodnutí
o vyvlastnění odlišná. Vzniká tedy otázka, jaké poučení mělo vydané rozhodnutí o vyvlastnění obsahovat.
[19] Je třeba vyjít z toho, že účelem zákonné poučovací povinnosti ve vyvlastňovacím řízení bylo informovat účastníky o reálné
možnosti bránit se proti rozhodnutí o vyvlastnění u soudu. K dosažení tohoto účelu
bylo nezbytné, aby poučení odpovídalo
aktuální právní úpravě. Soudní řízení netvoří
jeden celek s předchozím správním řízením
o vyvlastnění. Je zahájeno žalobou, nikoli žádostí o vyvlastnění, vede je soud, nikoli správní orgán, a to podle odlišných procesních
pravidel. Nelze na něj tedy aplikovat shora citované přechodné ustanovení obsažené
v čl. II. odst. 1 zákona č. 405/2012 Sb., které se
týkalo pouze řízení o žádostech na vyvlastnění, o nichž bylo zahájeno řízení přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 405/2012 Sb.
[20] Přechodné ustanovení obsahující
pravidlo pro probíhající soudní řízení je uvedeno v čl. II odst. 2 zákona č. 405/2012 Sb. Podle tohoto ustanovení se řízení ve věcech vyvlastnění projednávaných v občanském
soudním řízení, která byla zahájena přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, dokončí
podle zákona č. 184/2006 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
S užitím argumentu a contrario lze učinit
bezpečný závěr, že soudní řízení nezahájená
před účinností novely (což je i tento případ)
nebudou v soudním řízení projednávána v režimu části páté občanského soudního řádu,
alespoň pokud jde o výrok o vyvlastnění, neboť věcná příslušnost soudu k přezkumu výroku o vyvlastnění vyplývá s odkazem na § 28
odst. 1 zákona o vyvlastnění ve znění po 1. 2. 2013
z úpravy správního soudnictví (§ 7 s. ř. s.).
Soud by v občanském soudním řízení také řízení o přezkumu tohoto výroku s odkazem
na § 104b odst. 1 o. s. ř. v této části zastavil
a současně poučil navrhovatele o možnosti
podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Obdobně (patrně následně) ostatně postupoval krajský
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
soud v této věci a usnesením ze dne 14. 1. 2014,
čj. 59 A 3/2014-15, nejprve vyloučil k samostatnému projednání část žaloby týkající se náhrady za vyvlastnění. Pokud tedy rozhodnutí
o vyvlastnění obsahovalo poučení o možnosti projednat věc v občanském soudním řízení
doslovně dle § 24 odst. 3 písm. d) dosavadní
právní úpravy, nelze než vyhodnotit obsah takového poučení jako nesprávný, neboť neodpovídá aktuální úpravě věcné příslušnosti
soudů k takovému řízení.
[21] Ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění,
které upravuje projednání vyvlastnění v řízení před soudem, bylo a je procesní normou.
I v případě absence výslovného přechodného ustanovení bylo proto namístě aplikovat
obecné pravidlo nepravé retroaktivity procesních předpisů, podle kterého se dříve započatá řízení dokončí podle nových procesních pravidel s tím, že právní účinky úkonů
dříve učiněných zůstávají v platnosti (srov.
výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 26/08). Při použití argumentu a minori ad maius bylo užití nových procesních
pravidel nezbytné tím spíše, že soudní řízení
by bylo zahájeno za účinnosti nové procesní
úpravy. Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu, aby soudní řízení o vyvlastňovacím výroku proběhlo podle dosavadní
právní úpravy v občanském soudním řízení,
naopak, čl. II odst. 2 zákona č. 405/2012 Sb.
takový postup výslovně nepředpokládá.
[22] Poučovací povinnost správního orgánu podle § 24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění ve znění do 31. 1. 2013 proto bylo
třeba chápat po nabytí účinnosti zákona
č. 405/2012 Sb. tak, že správní orgán je povinen poučit vyvlastňovaného o tom, za jakých
podmínek a v jaké lhůtě se může domáhat,
aby vyvlastnění bylo projednáno v soudním
řízení. V tomto případě nejde „pouze“ o procesní pravidlo, ale o obligatorní obsahovou
náležitost meritorního rozhodnutí o vyvlastnění podle dosavadní právní úpravy. Správní
orgán tedy měl účastníky řízení poučit jak
o možnosti podat správní žalobu proti rozhodnutí o vyvlastnění, tak o možnosti podat
žalobu proti výroku o náhradě za vyvlastnění
v občanském soudním řízení. Jen takové po-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
učení mohlo být efektivní a sdělit adresátu informaci, který soud je případně věcně příslušný a na který je třeba se obrátit. Takové
poučení rozhodnutí o vyvlastnění ze dne
2. 7. 2013 neobsahovalo a nesprávně setrvalo
na původní podobě poučení dle předchozí
právní úpravy.
[23] Bylo však třeba rovněž posoudit, zda
mělo povinné poučení rovněž reflektovat
pravidlo o zkrácení lhůt na polovinu dle zákona o urychlení výstavby. Ačkoli žalovaný
zákon o urychlení výstavby několikrát zmínil
v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, nevyvodil z potřeby jeho aplikace žádné důsledky,
pokud jde o poučení o lhůtě k podání soudní
žaloby. Jak správně uvedl krajský soud, vyvlastnění bylo provedeno za účelem uskutečnění stavby „Rekonstrukce VTL plynovodu
DN 300 – obchvat Liberec – II. etapa“ na základě územního rozhodnutí ze dne 29. 12. 2006
ve spojení s příslušným stavebním povolením. Krajský soud správně dovodil, že se jednalo o stavbu ve veřejném zájmu, jejímž cílem bylo nahradit stávající plynovod za nový
s nutností zajistit nepřetržité zásobování plynu provozovatelem distribuční soustavy. Bylo tedy třeba aplikovat vedle zákona o vyvlastnění také zákon o urychlení výstavby, který
v § 2 odst. 5 stanovil, že lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení
správních rozhodnutí vydaných v řízeních
podle § 1 se zkracují na polovinu. Lhůta k podání správní žaloby proti výroku o vyvlastnění tedy činila nikoli dva měsíce, ale byla zkrácena na jeden měsíc ode dne oznámení
napadeného rozhodnutí stěžovateli, tj. ode
dne 12. 11. 2013.
[24] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že pokud zvláštní předpis (zákon o vyvlastnění) vyžadoval poučení o soudním přezkumu
(projednání) meritorního rozhodnutí a stanovil takové poučení jeho obligatorní součástí, mělo takové poučení v konkrétní věci zohlednit i pravidlo o délce lhůty dle zákona
o urychlení výstavy, pokud se tento zákon ve
věci použije. Jiný postup je obtížně myslitelný. Jestliže má totiž rozhodnutí obsahovat poučení o lhůtě, pak adresát rozhodnutí předpokládá, že jde o poučení správné a uvedená
61
lhůta zohledňuje všechny právní předpisy,
které je třeba aplikovat. Je nemyslitelné, aby
účastník řízení obdržel výslovné sdělení, že
se může obrátit na soud v určené lhůtě a následně ještě zvažoval, zda výslovně uvedená
lhůta není ve skutečnosti kratší, neboť je třeba aplikovat ještě další předpisy. Pak by totiž
bylo poučení o lhůtě zjevně nesprávné, nezákonné a pro adresáta matoucí. Právě uvedené
však platí pouze tehdy, pokud právní úprava
vyžadovala, aby se účastníku řízení dostalo
poučení o lhůtě, ve které lze iniciovat soudní
přezkum (projednání). Pokud není součástí
správních rozhodnutí rovněž poučení o možnosti soudního přezkumu (což je pravidlem,
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 2. 2006, čj. 1 As 35/2005-61),
nemá správní orgán z povahy věci ani povinnost poučit o zkrácení lhůt v důsledku zákona o urychlení výstavby. Je pak na účastníku
řízení, aby se přezkumu domáhal včas a znal
relevantní právní úpravu.
[25] Podle ustálené judikatury platí, že je-li
správní orgán povinen účastníka řízení poučit o lhůtě k podání žaloby a poučí-li jej v rozporu s právem, nemůže být tato vada přičítána k tíži účastníka, neboť by to bylo v rozporu
s principy procesního práva a zásadami spravedlivého procesu. V této souvislosti lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne
2. 7. 2013 neobsahovalo a nesprávně setrvalo
na původní podobě poučení dle předchozí
právní úpravy.
[23] Bylo však třeba rovněž posoudit, zda
mělo povinné poučení rovněž reflektovat
pravidlo o zkrácení lhůt na polovinu dle zákona o urychlení výstavby. Ačkoli žalovaný
zákon o urychlení výstavby několikrát zmínil
v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, nevyvodil z potřeby jeho aplikace žádné důsledky,
pokud jde o poučení o lhůtě k podání soudní
žaloby. Jak správně uvedl krajský soud, vyvlastnění bylo provedeno za účelem uskutečnění stavby „Rekonstrukce VTL plynovodu
DN 300 – obchvat Liberec – II. etapa“ na základě územního rozhodnutí ze dne 29. 12. 2006
ve spojení s příslušným stavebním povolením. Krajský soud správně dovodil, že se jednalo o stavbu ve veřejném zájmu, jejímž cílem bylo nahradit stávající plynovod za nový
s nutností zajistit nepřetržité zásobování plynu provozovatelem distribuční soustavy. Bylo tedy třeba aplikovat vedle zákona o vyvlastnění také zákon o urychlení výstavby, který
v § 2 odst. 5 stanovil, že lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení
správních rozhodnutí vydaných v řízeních
podle § 1 se zkracují na polovinu. Lhůta k podání správní žaloby proti výroku o vyvlastnění tedy činila nikoli dva měsíce, ale byla zkrácena na jeden měsíc ode dne oznámení
napadeného rozhodnutí stěžovateli, tj. ode
dne 12. 11. 2013.
[24] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že pokud zvláštní předpis (zákon o vyvlastnění) vyžadoval poučení o soudním přezkumu
(projednání) meritorního rozhodnutí a stanovil takové poučení jeho obligatorní součástí, mělo takové poučení v konkrétní věci zohlednit i pravidlo o délce lhůty dle zákona
o urychlení výstavy, pokud se tento zákon ve
věci použije. Jiný postup je obtížně myslitelný. Jestliže má totiž rozhodnutí obsahovat poučení o lhůtě, pak adresát rozhodnutí předpokládá, že jde o poučení správné a uvedená
61
lhůta zohledňuje všechny právní předpisy,
které je třeba aplikovat. Je nemyslitelné, aby
účastník řízení obdržel výslovné sdělení, že
se může obrátit na soud v určené lhůtě a následně ještě zvažoval, zda výslovně uvedená
lhůta není ve skutečnosti kratší, neboť je třeba aplikovat ještě další předpisy. Pak by totiž
bylo poučení o lhůtě zjevně nesprávné, nezákonné a pro adresáta matoucí. Právě uvedené
však platí pouze tehdy, pokud právní úprava
vyžadovala, aby se účastníku řízení dostalo
poučení o lhůtě, ve které lze iniciovat soudní
přezkum (projednání). Pokud není součástí
správních rozhodnutí rovněž poučení o možnosti soudního přezkumu (což je pravidlem,
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 2. 2006, čj. 1 As 35/2005-61),
nemá správní orgán z povahy věci ani povinnost poučit o zkrácení lhůt v důsledku zákona o urychlení výstavby. Je pak na účastníku
řízení, aby se přezkumu domáhal včas a znal
relevantní právní úpravu.
[25] Podle ustálené judikatury platí, že je-li
správní orgán povinen účastníka řízení poučit o lhůtě k podání žaloby a poučí-li jej v rozporu s právem, nemůže být tato vada přičítána k tíži účastníka, neboť by to bylo v rozporu
s principy procesního práva a zásadami spravedlivého procesu. V této souvislosti lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne
11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, č. 103/2005
Sb. ÚS, podle kterého nepřesné poučení
o lhůtě, resp. jejím konci, dané správním orgánem, nemůže být k tíži účastníka řízení
a zapříčinit tak odmítnutí věcného projednání jeho žaloby podané v rámci správního
soudnictví z důvodu opožděnosti. Takový
postup by byl v rozporu s principem právní jistoty a porušením práva na spravedlivý proces ve formě denegationis iustitiae.
[26] V usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn.
28 Cdo 3097/2010, se Nejvyšší soud zabýval
62
tím, zda lze považovat za opožděnou žalobu
proti rozhodnutí o vyvlastnění za situace, kdy
žalobce postupoval v souladu s vadným poučením správního orgánu. Správní orgán odkázal na obecnou lhůtu k podání žaloby, ačkoli zákon o vyvlastnění stanovil pro podání
žaloby kratší lhůtu v délce 30 dnů od právní
moci rozhodnutí o vyvlastnění. Zákon o vyvlastnění přitom nestanovil (na rozdíl od občanského soudního řádu), jaký vliv mělo nesprávné poučení rozhodujícího orgánu na
délku lhůty k podání žaloby (resp. opravného
prostředku). Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že „řádné poučení o možnosti domáhat se
soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění a o lhůtě k podání žaloby by mělo zaručit, že nedojde k faktickému zamezení
možnosti domáhat se soudního přezkumu
napadeného rozhodnutí u soudu. Stanoví-li
zákon o vyvlastnění třicetidenní lhůtu k podání žaloby, tedy lhůtu kratší než jaká je
obecná lhůta k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu ..., pak lze sice
chápat zájem zákonodárce, aby v těchto věcech nedocházelo k přílišným průtahům, už
s ohledem na to, že podání žaloby má za následek odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí, nelze však toto
ustanovení jednoznačně upřednostnit před
ustanovením týkajícím se poučovací povinnosti správního orgánu pouze proto, že zákon o vyvlastnění výslovně nestanoví následky spojené s nesprávným poučením
o posuzované lhůtě, jež má procesněprávní
charakter (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06,
č. 143/2006 Sb. ÚS).“ Uvedl rovněž, že v takovém případě „nelze přistoupit na to, že by
vadné poučení o lhůtě, v níž je možno domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí
o vyvlastnění, bylo možno klást k tíži vyvlastněním dotčené osoby.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 015
Lukáš P. proti Krajskému úřadu Libereckého kraje o zřízení věcného břemene ve pro- v rozporu se zcela jednoznačnou dikcí § 116
ZVZ, podle něhož je účastníkem řízení zadavatel a v řízení zahájeném na návrh též navrhovatel, ale odporuje i dosavadní rozhodovací praxi žalovaného, která ani v nejmenším
nenaznačuje, že by snad měl o účastenství navrhovatele v tomto typu řízení sebemenší pochybnosti. Zamýšlel-li snad žalovaný vyjádřit,
že navrhovateli náleží, v porovnání s ostatními účastníky přezkumného řízení, méně procesních práv, lze s ním souhlasit pouze potud,
že účastenství takového subjektu, založené
mu zvláštním zákonem (ZVZ) jej, co do rozsahu práv, řadí do kategorie účastníků uvede- 487/03). spěch vyvlastnitele, o kasační stížnosti žalobce. *) S účinností od 13. 9. 2014 změněn zákonem č. 178/2014 Sb.