zákona č. 61/2006 Sb. (v textu též „informační zákon“) I. Pod pojem „rozhodovací činnost soudů“ ve smyslu $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném od 23. 3. 2006, nutno podřadit nejen činnost soudů, jež vede k rozhodnutí věci (např. shro- mažďování informací a důkazů, koncepty rozhodnutí apod.), ale i nepravomocné a pravomocné rozsudky, které jsou výstupem vlastní rozhodovací činnosti soudů v užším slova smyslu a přímo ze zákona její nedílnou součástí, jež nese nutně infor- mace o této činnosti v konkrétní věci. 738 II. Ustanovení $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů s jedinou výjimkou, kterou je poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků.
zákona č. 61/2006 Sb. (v textu též „informační zákon“) I. Pod pojem „rozhodovací činnost soudů“ ve smyslu $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném od 23. 3. 2006, nutno podřadit nejen činnost soudů, jež vede k rozhodnutí věci (např. shro- mažďování informací a důkazů, koncepty rozhodnutí apod.), ale i nepravomocné a pravomocné rozsudky, které jsou výstupem vlastní rozhodovací činnosti soudů v užším slova smyslu a přímo ze zákona její nedílnou součástí, jež nese nutně infor- mace o této činnosti v konkrétní věci. 738 II. Ustanovení $ 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů s jedinou výjimkou, kterou je poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků.
C...) Podle čl. 17 odst. 1 až 5 Listiny základ- ních práv a svobod právo na informace je za- ručeno a každý má právo svobodně vyhledá- vat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu; cenzura je ne- přípustná. Právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demo- kratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ve- řejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdra- ví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způ- sobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Jde tak o jeden z případů výhrady zákona ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být meže základních práv a svobod upraveny pouze zákonem a na- víc jen za podmínek stanovených samotnou Listinou základních práv a svobod (omezení tohoto práva proto nemůže být provedeno podzákonným právním předpisem). Jako vý- kladové pravidlo pro zákonem stanovená omezení základních práv a svobod platí po- dle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svo- bod, že při používání ustanovení o mezích zá- kladních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než Publikovaný pod č. 20/2006 Sb. 740 pro které byla stanovena. Informační zákon v $ II odst. 4 stanoví, právě ve vztahu k vy- mezení oblastí pod písm. a) až e), že ustano- vení zvláštních zákonů o poskytování infor- mací v uvedených oblastech nejsou dotčena (s odkazem např. na $ 8a trestního řádu). Je tedy nutno lišit právo na informace, kde není třeba prokazovat jakýkoliv právní zájem, jako jedno ze základních lidských práv, které je odrazem principu veřejné kontroly fungová- ní státu v demokratické společnosti (a ome- zení zákonem nastavená pro výkon tohoto práva), a právo nahlížet do spisu, jako jedno ze základních procesních práv účastníka kon- krétního řízení, jehož účelem je např. garan- tovat v trestním řízení právo na obhajobu a zajistit rovnost zbraní v konkrétním proce- su, které v odůvodněných případech může být přiznáno individuálně i jiným osobám, jež prokáží právní zájem nebo vážný důvod. Ani jedno z těchto práv není neomezené, při vý- kladu omezení je nutno vycházet i ze vzájem- né souvislosti obou úprav a z podstaty a smys- lu jejich zakotvení (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/04%). Nejvyšší správní soud nesouhlasí se zá- sadní výtkou stěžovatele, že městský soud do- statečně nerozlišil, které informace ochraňu- je $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, a že při výkladu tohoto ustanovení informač- ního zákona, jež je výjimkou z práva na infor- mace, nepostupoval restriktivním způsobem. Podle ustanovení $ 11 odst. 4 písm. b) in- formačního zákona, ve znění účinném v roz- hodné době, povinné subjekty dále neposkyt- nou informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků. Neposkytnutí požadované informace po- vinným subjektem (Ministerstvem financí) - tj. zaslání nepravomocných rozsudků soudů ve sporech jím vedených - bylo v daném pří- padě odůvodněno žalovaným správním orgá- nem odkazem na $ 11 odst. 4 písm. b) infor- mačního zákona, které vylučuje poskytnutí informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků. Žalova- ný pod pojem „rozhodovací činnost soudu“, užitý v zákonem stanoveném omezení přístu- pu kinformacím [$ 11 odst. 4 písm. b) infor- mačního zákona], podřadil veškerou činnost soudu související s projednáním konkrétní právní věci od podání návrhu až po samotný výsledek rozhodovací činnosti, tj. rozhodnutí ve věci samé, resp. jeho písemné vyhotovení, jež je pravomocné. Městský soud pak v napa- deném rozsudku především dovodil, že pí- semná vyhotovení rozsudků - tedy i výrok soudního rozhodnutí a jeho odůvodnění, resp. údaje v nich uvedené - jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudu ohledně projed- návané věci a že se tedy nepochybně jedná o informace o rozhodovací činnosti soudu ve smyslu $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zá- kona, které povinné subjekty nejsou oprávně- ny žadatelům o tyto informace poskytnout (s výjimkou pravomocných rozsudků). xx Nejvyšší správní soud proto považuje za nejpodstatnější vymezení pojmu „rozhodo- vací činnost soudu“ ve smyslu $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, od něhož se pak nutně odvíjí poskytnutí či neposkytnutí informace povinným subjektem. Podle $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném do 22. 3. 2006, pla- tilo, že „povinné subjekty dále neposkytnou informace o rozhodovací čínnosti soudů“. Jelikož „rozhodovací činnost soudů“ je po- jmem obecným, který nebyl v zákoně kon- krétně vymezen, judikatura přistupovala k vý- kladu tohoto pojmu nejednotně. Tak např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 12. 2006, čj. 11 Ca 163/2005-30, vyslovil, že „I Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se nevztahuje na po- skytování informací podle občanského soud- ního řádu. Zákon o svobodném přístupu k informacím vylučuje povinnost soudů po- skytovat informace o rozhodovací činnosti soudu, neboť informování o rozhodovací činnosti soudu upravují zvláštní zákony. II. Poskytování informací 0 rozsudku jakož- to výsledku soudního řízení a podmínky je- ho veřejného vyhlášení představují dva zce- la odlišné právní instituty; ze samotného veřejného vyhlašování rozhodnutí soudu nelze dovodit právo kohokoliv na zaslání pí- semného vyhotovení tohoto rozhodnutí“ V tomto případě šlo o žádost o poskytnutí in- formace ze dne 17. 2. 2005, kterou bylo poža- dováno zaslání textu rozsudku Krajského soudu v Praze v občanskoprávní věci. Krajský soud dne 22. 2. 2005 a Ministerstvo spravedl- nosti dne 30. 3. 2005 této žádosti nevyhověly a Městský soud v Praze zamítavým rozsud- kem mimo jiné dovodil, že „rozsudek je prá- vě výsledkem provedeného soudního řízení a vyjádřením rozhodovací činností souďdu“. Naproti tomu jiný senát Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 23. 2. 2007, čj. 10 Ca 144/2005-37, který byl uveřejněn pod č. 1270/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zaujal právní názor, že: „Po- žadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být odmítnut obecně s tím, že jde o informace o „rozhodovací činností sou- dů“ ve smyslu S 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k in- formacím, neboť takový výklad tohoto po- jmu je výkladem nepřípustně rozšířujícím. Vždy je nutno jednoznačně zjistit nezbyt- nost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovouto informaci a posoudit, zda by omezením tohoto práva nedošlo k ne- přiměřenému ohrožení zájmů chráněných jinými předpisy či zásahu do práv jiných osob. V tomto smyslu zavazuje povínné sub- jekty S 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobod- ném přístupu k informacím“ Městský soud v tomto rozsudku dovodil - pokud jde o vý- klad pojmu „rozhodovací činnost soudu“ v $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona - že stanovená procesní pravidla vedení sporu a rozhodování soudu jsou jen do určité fáze nastavena tak, že omezují vstup veřejnosti do procesu v jeho průběhu, i vstup do vlastního rozhodování (porada senátu). Samo jednání před soudem je však ústní a veřejné (výjimky stanoví zákon) a rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně (čl. 96 Ústavy), přičemž zásada veřej- nosti a ústnosti jednání je považována za je- den z principů sloužících zachování práva na spravedlivý a nestranný proces a výjimky (dů- vody vyloučení veřejnosti) jsou stanoveny rovněž proto, aby byla zajištěna ochrana práv a zájmů jiných osob nebo zájmů chráněných 741 1880 státem. V tomto případě šlo o žádost o po- skytnutí informace ze dne 10. 1. 2005, kterou byla požadována informace o počtu projed- návaných správních žalob podaných v souvis- losti s informačním zákonem, dále o počtu sporů skončených soudním rozhodnutím a zaslání spisových značek a kopií všech soud- ních rozhodnutí, kdy ve věci bylo již rozhod- nuto. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 18. 1. 2005 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. 2. 2005 žádosti zčásti nevyhověl a Městský soud v Praze posléze zrušil rozhod- nutí Ministerstva spravedlnosti a věc mu vrá- til k dalšímu řízení. Městský soud nesouhlasil s tím, že Ministerstvo spravedlnosti podřadi- lo pod pojem „rozhodovací činnost soudu“ veškerou činnost soudu související s projed- náním konkrétní právní věci od podání návr- hu a jeho evidenci pod spisovou značku až po samotný výsledek rozhodovací činnosti, tj. rozhodnutí ve věci samé, resp. jeho píse- mné vyhotovení, které je pravomocné. Dne 23. 3. 2006 nabyl účinnosti $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účin- ném v rozhodné době, podle něhož povinné subjekty neposkytnou informace o rozhodo- vací činnosti soudů, s výjimkou pravomoc- ných rozsudků. Novela informačního zákona (zákon č. 61/2006 Sb.) připojila k textu původního ustanovení $ 11 odst. 4 písm. b) informační- ho zákona (povinné subjekty dále neposkyt- nou informace o rozhodovací činnosti sou- dů“) povinným subjektům s účinností od 23. 3. 2006 jednoznačnou povinnost, a to zpřístupňovat pravomocné rozsudky. Nejde však o bezvýznamné upřesnění $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona jen v tom směru, že povinné subjekty musí zpřístupnit pravo- mocné rozsudky soudů. Tato novela má závaž- né důsledky i pro vymezení pojmu „rozhodo- vací činnost soudů“ ve vztahu k rozsahu informační povinnosti příslušných subjektů. Písemná vyhotovení rozsudků jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudů, ne- soucím nutně informace o této jejich činnos- ti v konkrétní věci (výrok i odůvodnění roz- sudku). Za rozhodovací činnost ve smyslu 742 $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona je proto třeba považovat nejen postup soudů v řízení a jejich úkony směřující ke zjištění skutkového stavu věci a k jeho právnímu po- souzení, ale i vlastní rozhodování soudů, resp. rozhodnutí ve věci samé. Z dikce „po- vinné subjekty dále neboskytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků“ pak vyplývá, že pravomocné rozsudky, resp. výsledky rozhodo- vací činnosti soudů ve formě pravomocných rozsudků, jsou jako výjimky z této činnosti přímo ze zákona nutnou součástí rozhodova- cí činnosti soudů (do rozhodovací činnosti soudů tedy již pojmově patří pravomocné rozsudky). Pokud pak jde o rozsudky nepra- vomocné, nutno i zde dojít k závěru, že do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky (jsou-li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný dů- vod, aby touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné, ba naopak). Ustanovení $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona jedno- značně brání povinným subjektům v posky- tování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí infor- mací v podobě pravomocných rozsudků). Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona brá- ní poskytování informací o rozhodovací čin- nosti soudů v podobě rozsudků, které dosud nenabyly právní moci. Je tomu tak proto, že pokud jsou předmětem zákonné výluky in- formace o rozhodovací činnosti soudů jako takové (s výjimkou pravomocných rozsudků), nelze poskytovat ani informace o této činnos- ti zakotvené v rozsudcích nepravomocných (argumentum a contrario, kterým se odha- luje smysl právní normy podle pravidel for- mální logiky). Tento závěr je logický nejen z toho důvodu, že tyto rozsudky mohou v ně- kterých případech doznat v důsledku jejich přezkumu podstatných změn, ale může zde existovat i výrazný zájem účastníků řízení na tom, aby nebyly zpřístupněny údaje týkající se dosud pravomocně neskončeného soudní- ho řízení (je proto třeba sledovat i ochranu práv stran sporu). Z dikce $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006, které je v tomto případě nutno aplikovat, tudíž vyplývá, že pod pojem „infor- a mace o rozhodovací činnosti soudů“ je nut no podřadit nejen informace o pravomoc- ných rozsudcích, ale tím spíše informace o rozsudcích nepravomocných. Žalovaný te- dy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovateli odepřel poskytnout rozsudky sou- dů vydané ve věcech žalob České republiky - Ministerstva financí proti nabyvatelům majet- ku zaniklého Fondu dětí a mládeže „v likvida- ci“, úplatně převedeného tímto fondem po- dle zákona č. 364/2000 Sb., které měl dosud v držení a jež dosud nenabyly právní moci. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší vynášet zásadní soudy o tom, zda úprava $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve zně- ní účinném od 23. 3. 2006, je šťastná či niko- liv, konstatuje však, že není v rozporu s prá- vem na informace, garantovaným ústavním pořádkem, zejména čl. 17 odst. 5 Listiny zá- kladních práv a svobod. Citované ustanovení garantuje právo na informace v přiměřeném rozsahu a v mezích zákona. Omezení tohoto práva u dosud nepravomocných rozsudků z tohoto rámce a z důvodů dále rozvinutých v tomto rozsudku nevybočuje. Z výše uvede- ných důvodů proto nemůže souhlasit se stíž- ním bodem, v němž stěžovatel namítá, že městský soud klade zcela nesprávně na jednu roveň pojmy „rozhodovací činnost soudů“ a „obsah již vydaného rozhodnutí ve věci“, ačkoliv se $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona podle stěžovatele vůbec nevztahuje na obsah již vynesených rozhodnutí, a dotýká se jen činnosti soudu, jež vede k rozhodnutí (tedy toliko na v průběhu řízení shromažďo- vané informace, důkazy, koncepty rozhodnu- tí, poznámky, názory, zamýšlené postupy sou- du atd.). Městský soud právem zdůraznil, že vůle zákonodárce je v tomto směru zřejmá - jiné informace o rozhodovací činnosti soudů než ty, které jsou obsaženy v již pravomocných rozhodnutích povinné subjekty nemohou ža- datelům poskytnout. Zde je třeba znovu zdů- raznit již vyslovený závěr, že $ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona pojímá pravomocné rozsudky jako nedílnou součást rozhodovací činnosti soudů, a již z tohoto důvodu je lichá výtka stěžovatele, že městský soud klade ne- správně na jednu roveň pojmy „rozhodovací činnost soudů“ a „obsah již vydaného roz- hodnutí ve věci“ Omezení práva na informace o rozhodo- vací činnosti soudů není tak v principu zalo- ženo na odmítnutí přístupu veřejnosti k ja- kýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudů (srov. poskytnutí informace v podobě pravomocných rozsudků). Toto omezení je li- mitováno požadavkem nezasahovat v průběhu procesu - v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci - do vlastní rozhodova- cí činnosti soudu (včetně rozhodovací čin- nosti ve formě nepravomocných rozsudků), a dále je limitováno i nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celist- vosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví ne- bo morálky, ochrany pověsti nebo práv ji- ných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soud- ní moci (čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod). Výkon svo- body projevu a práva na informace může být tedy omezen zákonem mj. i v zájmu zachová- ní autority a nestrannosti soudní moci. V jed- nom z rozsudků Evropského soudu pro lid- ská práva k čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (rozsudek ve věci Sunday Times z roku 1979) se uvádí, že „spoje- ní zachování autority a nestrannosti soudní moci neznamená pouze zachování veřejné autority ve schopnost justičního mechanis- mu rozhodovat o zákonných právech a zá- vazcích a urovnat spory, ale zahrnuje též ochranu práv stran (sporu)“. Yxí Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s at- gumenty stěžovatele, jež mají podporovat jeho názory na problematiku publicity soudních rozhodnutí, který s odkazem na ústavněpráv- ní východiska dovozuje, že je zcela absurdní, aby orgán veřejné moci utajoval před veřej- ností obsahové výsledky činnosti soudů ve sporech, kterých se tento orgán účastnil a v nichž byla rozhodnutí již vyhlášena. Namítáli stěžovatel obdobnost podmí- nek poskytování informací o rozsudku jako výsledku soudního řízení s podmínkami jeho veřejného vyhlášení, jde o dva zcela odlišné právní instituty, které nelze vykládat způso- 743 1881 bem, z něhož dovozuje povinnost požadova- nou informaci poskytnout. Ze samotné sku- tečnosti veřejného vyhlašování rozhodnutí soudu nelze dovodit právo kohokoliv na za- slání písemného vyhotovení tohoto rozhod- nutí, když zákon o informacích výslovně sta- noví v $ 11 odstavec 4 písm. b) informačního zákona, že povinný subjekt neposkytne infor- maci o rozhodovací činnosti soudů, s výjim- kou pravomocných rozsudků. Z uvedeného ustanovení přitom nevyplývá, že by se citova- ný zákon týkal jen situace, kdy by mohlo dojít k ohrožení soudního řízení, neboť rozsudek je právě výsledkem provedeného soudního říze- ní a vyjádřením rozhodovací činnosti soudu. Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele spočívající v tom, že pokud všechna soudní rozhodnutí (pravo- mocná i nepravomocná) nejsou obsahem zvláštních sbírek, v nichž by byly publiková- ny (ačkoliv jsou významným pramenem in- terpretace práva, zdrojem právní argumenta- ce a okolností zvyšující právní povědomí občanů), minimálně jedna ze stran se tak ne- může bránit a vyjádřit se např. k nepublikova- nému judikátu, na který soud odkazuje. V případě této námitky stěžovatel nepří- pustným způsobem zaměňuje právo na po- skytnutí informace o rozhodovací činnosti soudu s uveřejňováním soudních rozhodnutí (judikaturou), které uvádí toliko zkrácené a v připomínkovém řízení upravené a anony- mizované verze soudních rozhodnutí bez ja- kýchkoliv konkrétních údajů, týkajících se účastníků řízení. Nepravomocné rozsudky soudu mohou být v probíhajícím řízení ještě změněny a nemohou být proto bez dalšího významným pramenem interpretace práva a zdrojem právní argumentace. Ostatně i vel- mi nutné informace o nepublikovaném judi- kátu, na který soud případně odkazuje, lze získat i v rámci nahlížení do spisu, má-li účast- ník vážný důvod a není-li to v rozporu s právy nebo právem chráněnými zájmy jiných účast- níků (srov. např. $ 45 odst. 2 s. ř. s.). Případný střet práva na informace s jiným základním lidským právem, např. na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je nutno vzhledem ke konkrétnímu případu řešit v tom směru, kterému z těchto práv v dané konkrétní věci má být dána přednost (k tomu blíže nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97). Městský soud také velmi správně poukazuje na to, že existuje i převažující veřejný zájem na ochraně rozhodovací činnosti soudů a zá- jem účastníků řízení na tom, aby třetím oso- bám nebyly zpřístupněny údaje týkající se dosud neskončeného soudního řízení, které zřetelně převažují nad soukromým zájmem jednotlivce na seznámení se s právními argu- menty obsaženými v nepravomocných soud- ních rozhodnutích. (...) 1881 Řízení před soudem: rozhodnutí předběžné povahy; kompetenční výluka Správní řízení: rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k $ 41 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k $ 46 odst. 1 písm. c) a $ 70 soudního řádu správního Rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle $ 41 správního řádu z roku 2004 je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému roz- hodnutí správního orgánu o odvolání. © Publikován pod č. 113/1998 Sb. ÚS. 744
Mgr. František K., Ph. D., proti Ministerstvu financí o poskytnutí informací, o kasační stíž-