U akciové společnosti založené územním samosprávným celkem, jejíž orgány jsou vytvářeny tímto územním samosprávným celkem jako jediným akcionářem společnosti, který zároveň zákonem stanovenými prostředky vykonává dohled nad činností akciové společnosti plnící veřejný účel (provozování fotbalu v dané obci), převažují znaky svědčící o její veřejné povaze, a jedná se tedy o veřejnou instituci ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
U akciové společnosti založené územním samosprávným celkem, jejíž orgány jsou vytvářeny tímto územním samosprávným celkem jako jediným akcionářem společnosti, který zároveň zákonem stanovenými prostředky vykonává dohled nad činností akciové společnosti plnící veřejný účel (provozování fotbalu v dané obci), převažují znaky svědčící o její veřejné povaze, a jedná se tedy o veřejnou instituci ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
(69) III.3.2 Základem sporu je přitom především po- souzení postavení druhého žalovaného z hle- diska kritérií $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy zda lze druhého žalovaného považovat za veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky. Nejvyšší správní soud pouze na okraj doplňuje, že po- žadavek hospodaření s veřejnými prostředky byl ze zákona o svobodném přístupu k infor- macím vypuštěn novelou provedenou záko- nem č. 61/2006 Sb., účinnou od 23. 3. 2006, Nejvyšší správní soud však při svém rozhodo- vání vychází z původní právní úpravy (srov. $ 75 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel i žalovaní argumentovali při vý- kladu pojmu veřejné instituce nálezem Ústav- ního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. IIL ÚS 686/02 (dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://na- lus.usoud.cz). Ústavní soud nejprve vymezil tuto skupinu negativně ve vztahu ke státnímu orgánu, orgánu územní samosprávy a veřej- noprávní korporaci a pokračoval, „Z množi- ny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizová- ní státem, kreování jejich orgánů státem, ja- kož i státní dohled nad jejich činností“. Ústav- ní soud do této skupiny řadí i právnické osoby hospodařící s vlastním majetkem. Ústavní soud se ovšem výkladem pojmu veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky zabýval i v řadě dalších rozhodnu- tí, z nichž Nejvyšší správní soud cituje zejm. nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06. Ústavní soud, ve shodě s jím přezkoumáva- ným rozhodnutím Nejvyššího správního sou- du, rozložil interpretaci citovaného pojmu do dvou otázek, a to výkladu pojmu veřejná instituce a pojmu hospodařící s veřejnými prostředky, přičemž dovodil, že obě podmín- ky musí být splněny kumulativně. Ústavní soud konstatuje, že k vyřešení otázky, zda má ten který subjekt povahu ve- řejné instituce, je nutno přistoupit ke zkou- mání jeho povahy. Současný vývoj přitom prakticky znemožňuje striktní oddělení všech institucí soukromých od všech institucí veřej- ných a je třeba reflektovat skutečnost, že se v činnosti mnoha institucí prolínají aspekty soukromoprávní s veřejnoprávními. Rozho- dující pro kvalifikaci instituce jako veřejné či soukromé potom je, které aspekty převažují. Zařazení zkoumané instituce pod instituci ve- řejnou či instituci soukromou musí vyplývat z převahy znaků, jež jsou pro instituci veřej- nou či soukromou typické. Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří podle Ústavní- ho soudu nejen způsob vzniku (zániku) insti- tuce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnos- ti soukromoprávního úkonu), ale rovněž hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci); subjekt vytvářející jednotli- vé orgány instituce (z toho pohledu, zda do- chází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci); existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřej- nou instituci) a veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci po- suzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze. Nejvyšší správní soud si je vědom skuteč- nosti, že se Ústavní soud v citovaném nálezu pohyboval na půdorysu zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších před- pisů, a tato skutečnost odlišuje jeho nález od nyní posuzované věci. Půdorys zákonné úpravy umožnil Ústavnímu soudu vyjádřit se k postavení státních podniků obecněji, než může nyní relativně kasuisticky učinit ve vztahu k akciovým společnostem založeným státem či územními samosprávnými celky 911 1688 a jejich orgány, resp. přímo k postavení dru- hého žalovaného, Nejvyšší správní soud. Na druhé straně je nepochybné, že obecné závěry Ústavního soudu, týkající se výkladu pojmu veřejné instituce, jsou použitelné nezávisle na právní úpravě, která vznik a fungování to- ho kterého subjektu řídí, a která má být inter- pretována právě ve světle právního názoru Ústavního soudu. V rámci další argumentace vychází Nej- vyšší správní soud z širší interpretace pojmu stát, resp. argumentuje-li Ústavní soud mož- ností ingerence státu do činnosti atd. zkou- mané instituce, považuje Nejvyšší správní soud podmínku za naplněnou i v případě možné ingerence územního samosprávného celku a jeho orgánů. V tomto směru vychází z okruhu povinných osob, kterými jsou nejen státní orgány, ale právě i územní samospráv- né celky a jejich orgány. Představují-li další kategorii povinných osob veřejné instituce, jedná se o skupinu subjektů odvozujících své postavení do značné míry právě od dvou prv- ně jmenovaných kategorií (resp. od státu v širším slova smyslu - zvoleném i Nejvyšším správním soudem). Neexistuje přitom dů- vod, aby toto odvozené postavení bylo shle- dáno ve vztahu k jedné z těchto kategorií, ni- koliv však již k druhé. Restriktivní výklad Nejvyššího správního soudu by ostatně mohl vést k vyloučení dopadu zákona o svobod- ném přístupu k informacím na nezanedbatel- nou část činnosti územních samosprávných celků a jejich orgánů v důsledku prostého za- kládání společností soukromého práva (srov. $ 35a odst. 1 zákona o obcích, ve znění poz- dějších předpisů). Právě skutečnost, že obec může v souladu s posledně citovaným ustanovením zakládat pro výkon samostatné působnosti právnické osoby, vede k závěru, že i tyto osoby musí podléhat režimu zákona o svobodném přístu- pu k informacím. V opačném případě by zá- leželo pouze na vůli obce, zda vlastním úko- nem omezí či zcela vyloučí část své činnosti z kontroly veřejnosti, která je navíc garanto- vána ústavním pořádkem České republiky (článek 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Samotná skutečnost, že je druhý 912 žalovaný akciovou společností, tedy osobou soukromého práva založenou podle obchod- ního zákoníku, jej proto nevylučuje z okruhu povinných osob ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Posledně uvedený závěr odpovídá první- mu hledisku analyzovanému i Ústavním sou- dem, podle nějž není rozhodný pouze způsob vzniku či zániku instituce z pohledu přítom- nosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu, ale rovněž hledisko osoby zřizovatele, resp. zakladatele. V tomto směru nebylo v říze- ní pochyb o tom, že jakkoliv je druhý žalovaný akciovou společností založenou v souladu s obchodním zákoníkem, je jeho zakladate- lem první žalovaný, který je zároveň jediným akcionářem druhého žalovaného. Od této skutečnosti se odvíjí i posouzení druhého hlediska, tj. který subjekt vytváří jed- notlivé orgány druhého žalovaného. V přípa- dě druhého žalovaného je subjektem vytváře- jícím jeho orgány jako jediný akcionář první žalovaný, ať již přímo ve vztahu k valné hro- madě nebo zprostředkovaně jejím prostřed- nictvím [srov. zejm. $ 180 odst. 1, 2 obchod- ního zákoníku, $ 184 odst. 1 obchodního zákoníku, $ 187 odst. 1 písm. d), e) obchod- ního zákoníku, $ 194 odst. 1 věta první ob- chodního zákoníku, $ 200 odst. 1 obchodní- ho zákoníku a také čl. 9 odst. 1, 2 písm. c), čl. 10 odst. 1, čl. 15 odst. 2, čl. 21 odst. 2 Sta- nov druhého žalovaného, veřejně dostupných ve sbírce listin obchodního rejstříku] s výjim- kou členů dozorčí rady volených ze zákona zaměstnanci společnosti [srov. zejm. $ 200 odst. 1 obchodního zákoníku a čl. 9 odst. 2 písm. c) Stanov druhého žalovanéhol. Dalším hlediskem, kterým je třeba se za- bývat, je existence či neexistence státního dohledu nad činností druhého žalovaného. T zde je třeba vycházet z konkrétní posuzované situace, tj. míry dohledu, kterou první žalova- ný disponuje ve vztahu k činnosti druhého ža- lovaného, nikoliv z existence či neexistence státního dohledu nad činností akciových společností obecně. Na rozdíl od žalovaných Nejvyšší správní soud neinterpretuje dohled definovaný Ústavním soudem jako nutně vrchnostenskou kontrolu, ale jako dohled, který může konkrétní subjekt (zde první ža- lovaný) vykonávat ve vztahu ke konkrétnímu jinému subjektu (zde druhému žalovanému), byť i na základě předpisů soukromého práva, např. obchodního zákoníku. První žalovaný pak jako jediný akcionář druhého žalovaného může vykonávat dohled nad jeho činností prostřednictvím jím, resp. valnou hromadou volených orgánů společnosti [srov. zejm. $ 197 odst. 2 obchodního zákoníku, $ 198 ob- chodního zákoníku, $ 199 odst. 1 obchodní- ho zákoníku, $ 201 odst. 1 obchodního záko- níku] i bezprostředně v rámci výkonu svých akcionářských práv [srov. zejm. $ 187 odst. 1 písm. £f) obchodního zákoníku]. Konečně je pak nutné zabývat se tím, zda je účel druhého žalovaného soukromý nebo veřejný. Jakkoliv má druhý žalovaný v součas- né době v obchodním rejstříku zapsánu řadu činností jako předmět podnikání, v rozhodné době ($ 75 odst. 1 s. ř. s.) bylo jeho jediným předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku provozování fotbalu v Hradci Králo- vé, byť Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že předmět činnosti druhého žalovaného byl v téže době článkem 4 jeho Stanov vymezen širším způsobem. Nejvyšší správní soud se však v této souvislosti zabýval i zákonným rámcem, v němž se pohyboval první žalovaný při založení druhého žalovaného. Zde je pod- statné, že obec, která je základním územním samosprávným společenstvím občanů ($ 1 zákona o obcích) a veřejnoprávní korporací s vlastním majetkem ($ 2 odst. 1 zákona 0 ob- cích) pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chrání veřejný zájem ($ 2 odst. 2 záko- na o obcích). Mimo jiné ochrana veřejného zájmu by tedy měla být vždy přítomným prv- kem činnosti obce. V tomto kontextu pak ne- obstojí argumentace žalovaných, podle níž je- diným účelem založení druhého žalovaného bylo podnikání v oblasti profesionálního fot- balu, nikoliv uspokojování veřejných potřeb. Nesměřuje-li totiž aktivita prvního žalované- ho ve vztahu k založení a činnosti druhého žalovaného k uspokojování veřejných potřeb, resp. byl-li účel založení druhého žalovaného ryze soukromý, pak není zřejmé, jak tímto úkonem hodlal první žalovaný naplňovat zce- la zřejmě veřejný cíl své existence spočívající ve všestranném rozvoji svého území a napl- ňování potřeb svých občanů. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že druhý žalovaný byl založen prvním žalova- ným jako územním samosprávným celkem, jeho orgány jsou částečně přímo a částečně prostřednictvím valné hromady vytvářeny prvním žalovaným, který zároveň zákonem stanovenými prostředky vykonává dohled nad činností druhého žalovaného a ten plní veřejný účel. Jakkoliv je tedy druhý žalovaný formálně osobou soukromého práva, převa- žují u něj znaky svědčící o jeho veřejné pova- ze, a jedná se tedy o veřejnou instituci ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona o svobodném pří- stupu k informacím. Krajský soud se v napadeném rozsudku zcela opomněl vypořádat s otázkou, zda dru- hý žalovaný hospodaří s veřejnými prostřed- ky. Nejvyšší správní soud proto ve stručnosti doplňuje, že při výkladu veřejných prostřed- ků lze poukázat na legální definici tohoto pojmu v $ 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, podle níž jsou veřejnými prostřed- ky veřejné finance, věci, majetková práva a ji- né majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a) téhož ustanovení - mimo jiné územnímu samo- správnému celku. Druhý žalovaný přitom ne- pochybně hospodaří alespoň zčásti s veřejný- mi prostředky - představovanými základním kapitálem vloženým prvním žalovaným. Ne- lze přitom akceptovat argumentaci, podle níž lze vyloučit kontrolu veřejnosti nad hospoda- řením s těmito prostředky prostřednictvím výkonu práv vyplývajících ze zákona o svo- bodném přístupu k informacím pouze díky skutečnosti, že druhý žalovaný hospodaří rovněž vlastními prostředky, jejichž oddělení v hospodaření společnosti není možné. Ostatně, s ohledem na skutečnost, že akcie je cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle obchodního zákoníku a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti ($ 115 odst. 1 913 1689 obchodního zákoníku), a první žalovaný je je- diným akcionářem druhého žalovaného, je tvrzení druhého žalovaného o vlastních neve- řejných prostředcích formálně zcela správné, fakticky však poněkud iluzorní - druhý žalo- vaný sám představuje majetkovou hodnotu v portfoliu prvního žalovaného. Ze shora uvedeného odůvodnění je záro- veň zřejmé, že odpovídající stížní námitka je důvodná a stručný závěr krajského soudu, po- dle nějž druhý žalovaný není povinným sub- jektem „v duchu“ zákona o svobodném pří- stupu k informacím, nemůže obstát. III.3.3 Ve vztahu k prvnímu žalovanému stěžova- tel dovozuje, že má povinnost poskytnout po- žadované informace o druhém žalovaném, kterými jako zakládající, řídící a kontrolní or- gán disponuje. V tomto směru je ovšem nutné vycházet ze skutečnosti, že první žalovaný jako zakládající, řídící (ve smyslu ustanovující ať již přímo či zprostředkovaně orgány) a kontrolní orgán ve vztahu k druhému žalovanému nemusí nutně disponovat veškerými informacemi a dokumen- ty, jež jsou v dispozici druhého žalovaného [srov. zejm. $ 180 odst. 1 obchodního zákoníku, $ 182 odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku a $ 187 odst. 1 písm. n), odst. 2 obchodního zákoníku] - byť lze spolu s'krajským soudem v posuzované věci pochybovat o tvrzení prvního žalovaného, že požadovanou informací nedisponuje. Ostatně, v podobném, byť nikoliv explicit- ně vyjádřeném, závěru lze odkázat i na již cito- vaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, kterým Ústavní soud dovo- dil povinnost státního podniku, nikoliv jeho zři- zovatele, poskytnout požadovanou informaci. 1689 Mezinárodní ochrana: lhůta pro opakovanou žádost o mezinárodní ochranu Správní řízení: zjevně právně nepřípustná žádost k $ 10 odst. 3 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Čes- ké republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném do 27. 12. 2007% k $ 45 odst. 3 a $ 66 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) I. Dvouletá lhůta stanovená v $ 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve vě- ci mezinárodní ochrany, pokud byla proti rozhodnutí krajského soudu podána ka- sační stížnost. II. I o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané před uplynutím lhůty uve- dené v $ 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí Ministerstvo vnitra vydat roz- hodnutí; nepromine-li lhůtu, řízení zastaví pro nepřípustnost žádosti ($ 45 odst. 3 správního řádu z roku 2004).
Vlastimil J. proti 1) Statutárnímu městu Hradec Králové, 2) akciové společnosti FC Hra- dec Králové, o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce.