8 As 8/2020 – Nejvyšší správní soud

8 As 8/2020- 40 - text

8 As 8/2020-43 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: STAVEBNÍ A ZNALECKÁ KANCELÁŘ P&L, v. o. s., se sídlem Spálená 165, Domažlice, zastoupená Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2018, čj. PK DSH/1961/18, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2020, čj. 30 A 157/2018 60,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

[1] Městský úřad Domažlice shledal žalobkyni rozhodnutím ze dne 17. 1. 2018, čj. MeDO 5363/2018 Cír, vinnou ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017, neboť jako provozovatelka motorového vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Naplnění tohoto přestupku shledal městský úřad v tom, že dne 29. 4. 2017 v 10:15 nezjištěný řidič uvedeného vozidla provozovaného žalobkyní zastavil a stál na náměstí Míru v obci Domažlice na placeném parkovišti s parkovacím automatem bez viditelně umístěného platného parkovacího lístku. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 500 Kč.

[2] Rozhodnutí městského úřadu žalovaný k odvolání žalobkyně v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil tak, že částečně upravil znění jeho výroků a upřesnil, že nezjištěný řidič vozidla naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, čímž porušil § 4 písm. c) téhož zákona. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni. Vznesla řadu námitek týkajících se podmínek zahájení řízení, srozumitelnosti výroku rozhodnutí, a znění, k němuž byl zákon o silničním provozu aplikován s ohledem na možnost uložení pokuty. Poukázala též na nedostatečné vymezení zákonných ustanovení, podle nichž byla pokuta uložena (zejména z hlediska zjištění, zda je stanovena v zákonné výši). Dále namítla, že vytýkaný skutek vůbec nebyl protiprávní, neboť povinnost viditelně umístit platný parkovací lístek neplyne ze žádného právního předpisu, a že vozidlo na parkovišti jen zastavilo na dobu kratší než je jedna minuta, jak plyne z obou správních rozhodnutí. Proto se nemohlo jednat o stání, neboť podle § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu je na vyhrazeném parkovišti zakázáno stát pouze tehdy, překročí li doba stání tři minuty.

[4] Krajský soud se s námitkami žalobkyně neztotožnil a shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla bylo zahájeno zákonným způsobem, výrok městského úřadu ve znění rozhodnutí žalovaného není nesrozumitelný či nejasný a i přes změnu rozhodnutí městského úřadu žalovaným bylo zřejmé, že zákon o silničním provozu pro hmotněprávní posouzení odpovědnosti žalobkyně byl aplikován ve znění účinném do 30. 6. 2017. V případě nedostatečného vymezení ustanovení, podle nichž byla žalobkyni uložena pokuta, krajský soud shledal vadu řízení, která ale nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Správně měl II. výrok rozhodnutí městského úřadu kromě odkazu na § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu obsahovat i odkaz na § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona. Z ostatních výrokových částí rozhodnutí a z jeho odůvodnění však bylo zcela zřejmé, podle jakého jednání a jaké právní kvalifikace městský úřad pokutu uložil, tedy bylo zřejmé i její rozmezí. Ve vztahu k povinnosti viditelně umístit ve vozidle parkovací lístek odkázal krajský soud na čl. 2 bod 5 Nařízení města Domažlice č. 3/2017 (které je součástí správního spisu), z něhož tato povinnost přímo vyplývá. Žalobkyně ostatně ani nezpochybnila, že ve vozidle nebyl parkovací lístek (viditelně) umístěn. Z judikatury NSS zároveň plyne požadavek, že se řidiči vozidel musí v případě dopravní značky označující parkoviště s parkovacím automatem [IP 13c ve smyslu přílohy 5 bodu 2 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích] řídit údaji na této značce, dodatkové tabulce a na parkovacím automatu (hodinách). Proto nelze souhlasit, že by jednání, za nějž nese žalobkyně jako provozovatelka vozidla odpovědnost, nebylo protiprávní. Ve vztahu k námitce týkající se stání na placeném parkovišti soud uvedl, že o zastavení se jednat nemohlo, neboť pojmy „stání“ a „zastavení“ definuje § 2 písm. n) a o) zákona o silničním provozu tak, že „stát“ znamená uvést vozidlo do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení a „zastavit“ znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu. Podle podkladů obsažených ve správním spise (mj. fotodokumentace parkovacího automatu a kamerového záznamu) se u vozidla v době jeho kontroly městskými strážníky nikdo nenacházel, tedy nikdo nevystupoval ani nenastupoval, ani nenakládal či neskládal náklad. Navíc pan L., který k vozidlu po jeho kontrole přišel, sdělil, že „si byl jen koupit chleba“ (tato osoba však podle následného sdělení žalobkyně nebyla řidičem vozidla). Žalobkyní uvedená výjimka ze zákazu zastavení a stání podle § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu (dle níž se o stání jedná pouze tehdy, pokud překračuje dobu tří minut) se vztahuje pouze na vyhrazené parkoviště, tedy parkoviště označené dopravní značkou IP 12, na němž mohou stát pouze některá vozidla. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[5] Proti rozsudku krajského soudu žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí kasační stížností. Nadále trvá na tom, že vytýkaný skutek nebyl protiprávní, neboť právní předpisy nestanoví povinnost viditelně umístit do vozidla platný parkovací lístek. Stěžovatelka nevylučuje, že porušila instrukci uvedenou na parkovacím automatu nebo nařízení města Domažlice. Jakékoliv takové závěry jsou však předčasné, neboť se s nimi nemohla v rámci své obhajoby seznámit. Byla uznána vinnou s odkazem na § 4 písm. c) zákona o silničním provozu v důsledku porušení dopravní značky IP 13c, které však nezakládají povinnost viditelně umístit parkovací lístek ve vozidle. Byť má řidič vozidla povinnost řídit se i dodatkovou tabulkou nebo parkovacím automatem, ve výroku rozhodnutí nebylo uvedeno, kde přesně byla porušená povinnost stanovena a jak zněla. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak krajský soud posoudil námitku týkající se zastavení, resp. stání a otázku parkování v trvání do tří minut. Pro posouzení toho, zda řidič vozidlo pouze zastavil, není třeba, aby se u něj někdo nacházel. Pokud řidič zastaví, aby odešel naložit chleba, tak se u vozidla dočasně nenachází. Jestliže by byla jeho nepřítomnost delší, lze usuzovat, že se jedná o stání vozidla (tedy nikoliv zastavení). V posuzované věci se však řidič u vozidla nenacházel méně než minutu, proto šlo o zastavení. Skutečnost, že krátká doba parkování vozidla implikuje zastavení, plyne i z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, čj. 29 A 169/2016 37. Zastavení a stání od sebe odlišuje účel jednání, avšak ten správní orgány v projednávané věci nezjišťovaly (ačkoliv mohly, např. výslechem pana L.). Správní orgány nadto ani neprovedly žádnou úvahu, zda se jednalo o zastavení či stání, a nevyjasnily, z čeho usuzují, že šlo právě o stání. Takové pochybení nemůže nahrazovat úvaha provedená krajským soudem. V posuzované věci není sporu, že vytýkané jednání trvalo méně než tři minuty, a to konkrétně jednu minutu. Podle stěžovatelky dále nelze přijmout restriktivní výklad pojmu „vyhrazené parkoviště“ zaujatý krajským soudem, neboť i parkování na placeném parkovišti (značeném dopravní značkou IP 13c) je „vyhrazené“ osobám, které zaplatí parkovací lístek. Ve vztahu k výjimce týkající se zastavení na vyhrazeném parkovišti po dobu kratší než tři minuty dle 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu zákonodárce užil pojem „vyhrazené parkoviště“, nikoliv „vyhrazené parkoviště označené dopravní značkou IP 12“. Z toho plyne, že měl zájem, aby toto pravidlo bylo užíváno šířeji, tedy i v jiných případech než při parkování na parkovišti označeném dopravní značkou IP 12. Pokud na parkovišti označeném dopravní značkou IP 13c nesmí parkovat vozidla, jejichž řidiči nezaplatili parkovací poplatek, jde o vyhrazené parkoviště pro vozidla se zaplaceným poplatkem, proto je třeba aplikovat „pravidlo tří minut“. O tom svědčí jak existence tzv. kombinovaných zón (parkování pro držitele parkovacích karet i pro krátkodobé parkování i za úhradu poplatku), tak § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu, podle něhož mohou policisté nebo strážníci obecní policie rozhodnout o odstranění vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, a to na náklad jeho provozovatele. Podle ustálené praxe však strážníci ve větších městech odtahují i vozidla s nezaplaceným parkovným.

[6] Podle žalovaného stěžovatelka z velké míry jen zopakovala již dříve uplatněné námitky. Dodal, že z nařízení města Domažlice pouze vyplývá, jaké úseky jsou stanoveny pro placené parkovné a jakým způsobem je nutno prokázat jeho úhradu v případě kontroly. Proto protiprávnost vytýkaného jednání plynula ze zákona o silničním provozu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] První okruh uplatněných kasačních námitek se týká otázky protiprávnosti skutku. Stěžovatelka v návaznosti na závěr krajského soudu, podle něhož měla povinnost viditelného umístění parkovacího lístku plynout z instrukce na parkovacím automatu a nařízení Domažlic, poukázala na to, že obsah takové povinnosti nebyl uveden ve výroku rozhodnutí o přestupku, resp. jí nebyl v řízení sdělen. Stěžovatelka byla shledána vinnou z toho, že jako provozovatelka vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby byly při jeho užití na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu stanovená zákonem o silničním provozu. Nezjištěný řidič vozidla stěžovatelky porušil povinnost plynoucí z § 4 písm. c) téhož zákona, tedy řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Konkrétně se neřídil dopravní značkou IP 13c uvedenou v příloze 5 bodě 2 vyhlášky č. 294/2015 Sb., která značí „parkoviště s parkovacím automatem“. Podle této vyhlášky platí v případě značky IP 13c, že řidič se musí řídit údaji na značce, dodatkové tabulce nebo na parkovacím automatu (hodinách).

[10] Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 28. 8. 2019, čj. 2 As 310/2018 17, otázka povinnosti uhradit cenu parkovného na placeném parkovišti „není založena případnými (výhradně informačními) údaji uvedenými na parkovacích automatech, ale plyne krom příslušné normativní úpravy stanovující platební povinnost za parkování na rozhodném místě též ze samotné logiky placeného parkování a lze na ni usuzovat na základě prosté lidské zkušenosti.“ Z uvedeného tedy plyne, že povinnost uhradit cenu parkovného (zaplatit a vyzvednout si parkovací lístek) měl nezjištěný řidič vozidla provozovaného stěžovatelkou již na základě toho, že zastavil na parkovišti s parkovacím automatem označeném příslušnou dopravní značkou. Tuto povinnost stěžovatelka nyní nerozporuje. Napadá tu část výroku, podle něhož byly znaky výše uvedeného přestupku naplněny tím, že řidič „zastavil a stál […] v úseku platnosti dopravní značky IP 13c (placené parkoviště s parkovacím automatem) bez viditelně umístěného platného parkovacího lístku.“

[11] K výše uvedenému lze doplnit, že samotná povinnost umístit parkovací lístek (tedy prokázat zaplacení parkovného) řidičům z právních předpisů přímo nevyplývá. K tomu nicméně Nejvyšší správní soud v naposledy citovaném rozsudku uvedl, že „že i v případě neexistence pokynu výslovně upozorňujícího na povinnost umístit zakoupený parkovací lístek na viditelné místo ve vozidle si této povinnosti musí být řidič vozidla vědom, neboť se jedná o logický a zcela běžně zavedený postup, který je všeobecně známý […]. Parkovací automaty totiž zobrazují informace, jež jsou pouze informativního charakteru (údaje o aktuálním čase, provozní době parkoviště či alternativních způsobech platby), samy však řidiči nestanoví žádnou novou povinnost v rámci působnosti dopravního značení IP 13c.“ K tomu lze dodat, že je na každém řidiči, aby úhradu parkovného prokázal. V nyní projednávané věci uváděla instrukce na parkovacím automatu (jejíž fotodokumentace je obsažena ve správním spisu) následující: „Po zastavení vozidla je řidič povinen si v automatu vyzvednout parkovací lístek a bezodkladně jej umístit za čelní sklo tak, aby byl zvenku čitelný.“ Této instrukci odpovídá i nařízení města Domažlice. Tuto povinnost nelze chápat tak, že by se řidič dopustil přestupku tehdy, pokud by parkovací lístek umístil na jiné zvenčí viditelné místo (např. na boční sklo vozidla), neboť se jedná o pouhou informaci, jakým způsobem má řidič úhradu parkovného při kontrole vozidla prokázat (aniž by tak mohl učinit jiným obdobným způsobem). Zároveň však nelze přehlédnout, že podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu ve spojení s přílohou 5 bodem 2 vyhlášky č. 294/2015 Sb. se má každý řidič, který zastaví na parkovišti s parkovacím automatem, řídit nejen dopravní značkou IP 13c, ale i tím, co plyne z doprovodné tabulky a parkovacího automatu, resp. na něm uvedených instrukcí. V nyní projednávané věci je tedy nerozhodná úvaha, zda řidič stěžovatelkou provozovaného vozidla věděl o tom, že má umístit zaplacený parkovací lístek právě za čelní sklo. Z okolností mu totiž muselo být zjevné a známé (jak uvádí NSS ve výše citovaném rozsudku), že je třeba parkovné uhradit a lístek umístit na takové místo ve vozidle, aby byl zvenčí viditelný a čitelný. O tomto požadavku se zároveň mohl přesvědčit na základě zcela jasných instrukcí uvedených na parkovacím automatu, jimiž se měl podle právních předpisů řídit. Ačkoliv městský úřad ve výroku rozhodnutí o přestupku uvedl, že se řidič protiprávního jednání dopustil tím, že ve vozidle viditelně neumístil platný parkovací lístek, jedná se o doplnění popisu skutku, nikoliv však jeho samotné (jediné) vymezení. Uvedený popis skutku nemůže sám o sobě zakládat vadu správního rozhodnutí (srov. citovaný rozsudek NSS čj. 2 As 310/2018 17), pro kterou by bylo namístě je rušit, neboť je zcela zřejmé, v čem vytýkaný skutek spočíval (nezaplacení parkovného na zpoplatněném místě na parkovišti s parkovacím automatem). Proto ani nemůže být určující, že výrok rozhodnutí městského úřadu (resp. žalovaného) neuváděl, z čeho konkrétně plyne povinnost viditelně umístit parkovací lístek v zaparkovaném vozidle. Ostatně k tomu lze dodat (jak přiléhavě učinil i krajský soud), že stěžovatelka ve správním i soudním řízení nijak nezpochybnila, že ve vozidle platný parkovací lístek (viditelně) umístěn nebyl.

[12] Jde li o další okruhy kasačních námitek týkajících se závěru, že kontrolované vozidlo na parkovišti s parkovacím automatem stálo, nikoliv pouze zastavilo, a to i s ohledem na „pravidlo tří minut“, je k tomu nejprve nutno nejprve uvést, že Nejvyšší správní soud nezjistil pochybení krajského soudu v tom smyslu, že by nepřípustně nahrazoval skutková zjištění správních orgánů. Správní orgány o dané otázce očividně neměly pochybnosti, ostatně pokud stěžovatelka chtěla, aby se touto otázkou výslovně zabývaly, měla ji vznést v odvolání, což však neučinila. Krajský soud v této souvislosti v napadeném rozsudku uvedl, že pojmy „zastavení“ a „stání“ jsou upraveny v § 2 písm. n) a o) zákona o silničním provozu. V případě zastavení je nutno trvat na zákonné podmínce neprodleného nastoupení či vystoupení osob anebo naložení či složení nákladu. Krajský soud závěr o stání vozidla opřel o to, že dle podkladů obsažených ve správním spise se u vozidla při jeho kontrole nikdo nepohyboval (tedy nikdo nenastupoval, nevystupoval ani nenakládal či neskládal náklad). Takové posouzení (byť poněkud stručné) je plně v souladu s judikaturou. Podle rozsudku NSS ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 134/2018 29, nelze učinit závěr o zastavení vozidla ve smyslu § 2 písm. o) zákona o silničním provozu jen na základě doby, po kterou je vozidlo uvedeno do klidu, nýbrž musí být vždy současně splněny podmínky zjevnosti uvedení vozidla od klidu na nezbytně nutnou dobu k neprodlenému nastoupení, vystoupení osob nebo k neprodlenému naložení či složení nákladu. Tento požadavek zdejší soud dále rozvedl v rozsudku ze dne 31. 8. 2020, čj. 9 As 205/2019 33, tak, že „jeho naplnění přichází v úvahu v zásadě ve dvou případech: pokud řidič zůstává ve vozidle nebo v bezprostřední vzdálenosti nebo pokud řidič zajistil, aby bylo z okolností zřejmé, že došlo pouze k zastavení (např. nechal lístek s kontaktem na sebe za sklem nebo je u vozidla náklad)“. Ze zjištěného skutkového stavu v dané věci neplyne, že by byla některá z těchto podmínek ve věci naplněna, a ani stěžovatelka to nenamítá. Není rozhodné, jak dlouho vozidlo na místě stálo, proto není přiléhavý ani odkaz stěžovatelky na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 29 A 169/2016 37 (ve vztahu k němuž NSS již v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, čj. 8 As 82/2020 54, uvedl, že nesdílí v něm vymezené kritérium stání jako určité minimální doby).

[13] V projednávané věci nezjištěný řidič s vozidlem zastavil na placeném parkovišti, a aniž by uhradil parkovné, resp. umístil doklad o jeho úhradě na stanovené místo za čelní sklo, od vozidla se dočasně vzdálil. Neučinil žádné opatření, z něhož by bylo patrné, že se jedná o neprodlené zastavení, a tato skutečnost neplynula ani z dalších okolností zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné se na tomto místě zabývat tím, zda lze případnou koupi chleba (anebo obstarání jiných záležitostí) obecně považovat za důvod pro naplnění výše vymezených podmínek zastavení vozidla, neboť takové posouzení je třeba činit vždy individuálně ve vztahu k účelu zastavení a k souvisejícím opatřením učiněným řidičem. K tomu je třeba dodat, že zaměňováním pojmů „zastavení“ a „stání“ nelze obcházet provozní podmínky parkoviště s parkovacím automatem. Z výše již zmíněné fotodokumentace instrukce umístěné na parkovací automat plyne, že řidič je povinen si v automatu vyzvednout lístek „po zastavení vozidla“. Jinak řečeno, není možné, aby se řidič dané povinnosti vyhnul tím, že bude namítat, že si byl pouze rychle obstarat určité záležitosti (např. koupit chleba). I v takovém případě je totiž povinen řídit se dopravním značením a s tím souvisejícími instrukcemi, tedy v tomto případě uhradit parkovné bezprostředně po zastavení vozidla (bez ohledu na účel či délku), pokud na placeném parkovišti využil vymezeného parkovacího místa. K tomu Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že účel zastavení vozidla nebylo třeba ve věci zjišťovat, ostatně to nebylo ani možné, pokud nebyl řidič vozidla zjištěn. Nelze přehlédnout, že ačkoliv stěžovatelka v průběhu správního řízení sdělila, že pan L. nebyl řidičem vozidla, v kasační stížnosti sama uvedla, že k prokázání účelu zastavení vozidla měly správní orgány provést právě jeho výslech (a zároveň na jiném místě podotkla, že nebylo možno ve věci vycházet z oznámení o přestupku, podle něhož se pan L. ke kontrolovanému vozidlu dostavil a sdělil, že „si byl jen koupit chleba“).

[14] Stejně tak ani námitka týkající se výše již uvedeného „pravidla tří minut“ není v projednávané věci důvodná. Kasační soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěry krajského soudu, podle něhož se stěžovatelkou zmiňované ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu týká jen vyhrazeného parkoviště, nikoliv parkoviště s parkovacím automatem. Význam zmiňovaného ustanovení je třeba chápat ve spojení s vymezením značky IP 12 podle přílohy 5 bodu 2 vyhlášky č. 294/2015 Sb. Jednotné užívání pojmu „vyhrazené parkoviště“ je v tomto ohledu rozhodné a značí vůli zákonodárce takto označovat pouze parkoviště, resp. parkovací místo (označené dopravní značkou IP 12), které je z jakéhokoliv důvodu vyhrazeno konkrétní osobě (např. vlastníku vozidla s vyznačenou registrační značkou) anebo skupině osob (např. rezervované parkovací místo pro osoby s tělesným postižením, osoby s kočárkem, zákazníky konkrétního podnikatele apod.). Lze souhlasit s tím, že za určitých okolností může být i placené parkoviště parkovištěm „vyhrazeným“, tedy parkovištěm, které je vyhrazené těm, kteří zaplatí parkovné anebo jiné stanovené podmínky (např. parkovací karta či jiné parkovací oprávnění). Takto vyhrazené parkoviště však v takovém případě musí být označeno dopravní značkou IP 12 a informace o jeho určení (resp. stanovení povinností) musí být uvedena buď na značce samotné, nebo na dodatkové tabulce. Zpravidla se tak bude jednat o tzv. parkovací zóny, kterými některá města regulují parkování ve vymezených oblastech a za tím účelem stanoví konkrétní podmínky. Tak tomu bylo např. ve věci, v níž NSS rozhodoval rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, čj. 3 Aps 2/2010 88, v němž se jednalo o žalobu proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v odtahu vozidla z vyhrazeného parkoviště označeného značkou IP 12 pro nezaplacení ceny za parkování. V nyní projednávané věci však nezjištěný řidič vozidla zastavil na parkovišti s parkovacím automatem označeným dopravní značkou IP 13c. V tomto ohledu proto nemůže být pro nyní projednávanou věc přiléhavá ani argumentace stěžovatelky týkající se tzv. kombinovaných zón (o takovou zónu totiž v nynější věci nešlo) či obecný a nijak nedoložený poukaz stěžovatelky na to, že městská policie „ve větších městech“ provádí odtahy vozidel pro nezaplacení parkovacího poplatku na základě § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu vymezujícího možnost odstranění neoprávněně zaparkovaného vozidla z vyhrazeného parkoviště. IV. Závěr a náklady řízení

[15] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první a odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 29. dubna 2022

Milan Podhrázký předseda senátu

Plný text rozhodnutí