Žalovaný sdělením ze dne 27. 10. 2008 s odkazem na § 53 odst. 1 a § 170 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů sdělil, že žádosti žalobců o vízum k pobytu nad 90 dnů nebudou dle § 12 správního řádu postoupeny Ministerstvu zahraničních věcí České republiky ani Generálnímu konzulátu České republiky ve Lvově. Tyto žádosti byly vráceny žalobcům jako příloha žalobou napadeného sdělení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2011, čj. 11 Ca 402/2008-31, žalobu podanou žalobci a) až e) proti sdělení žalovaného odmítl.
V odůvodnění svého usnesení městský soud uvedl, že posuzoval, zda by nebylo možno považovat sdělení žalovaného ze dne 27. 10. 2008 za rozhodnutí v materiálním smyslu. Žalovaný ve sdělení uvedl, že žádosti nebyly ve smyslu zákona o pobytu cizinců řádně podány, a v důsledku toho nebylo správní řízení vůbec zahájeno, a tedy nebylo vydáno ani žádné rozhodnutí. Nešlo o rozhodnutí o právech a povinnostech žadatelů, nýbrž pouze o poučení žadatelů, jak mají postupovat podle zákona. Svým obsahem tedy úkon žalovaného není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. V daném případě proto chyběla jedna ze základních podmínek řízení, za nichž může soud ve správním soudnictví podrobit přezkumu úkon správního úřadu, tj. existence správního rozhodnutí. Nedostatek této podmínky řízení je neodstranitelnou překážkou řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce a) (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že žalovaný jednal v rozporu se zákonem, pokud žádost stěžovatelů o vízum k pobytu nad 90 dnů nepostoupil ve smyslu § 12 správního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
řádu, a navíc tuto žádost vrátil zástupci žalobců. Tím překročil meze správního uvážení. Posouzení, zda podaná žádost splňovala požadavky zákona o pobytu cizinců, měl žalovaný ponechat na věcně a místně příslušném správním orgánu, tedy Ministerstvu zahraničních věcí, které vykonává v tomto případě státní správu ve věcech udělování víz prostřednictvím Generálního konzulátu ČR ve Lvově.
Stěžovatel poukázal na to, že se v žádném případě nepokusil obcházet zákon. Naopak po něm bylo vynucováno Generálním konzulátem ČR ve Lvově plnění povinnosti, kterou zákon neukládá. Stěžovatel uvedl, že je mu známa ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, dle které nemají cizinci zaručené právo na pobyt na území České republiky. Nicméně mají nepochybně právo na spravedlivý proces. Pokud jim tedy zákony České republiky neumožňovaly podat žádost o vízum k pobytu nad 90 dnů bez splnění povinnosti spočívající v telefonickém objednání přes tzv. callcentrum a hrazení následného „registračního poplatku“, došlo ze strany státních orgánů České republiky k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítal, že nesouhlasí se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, čj. 8 As 1/2011-69, který se obdobnou problematikou zabýval.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak vyplývá ze shora citovaného rozsudku čj. 8 As 1/2011-69, je při nerespektování zvláštní právní úpravy podávání a přijímání žádostí o vízum vyloučena aplikace § 12 správního řádu. Žalovaný ve smyslu § 4 odst. 2 tohoto zákona ve svém sdělení poučil stěžovatele o tom, jak zákonným způsobem postupovat. V případě postoupení věci podle § 12 správního řádu by se totiž nepří-
pustně podílel na obcházení zákona ze strany stěžovatele.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud dále uvádí, že ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2011, čj. 8 As 1/2011-69 uvedl: „[23] V nyní posuzované věci tedy soud především zkoumal, zda byla stěžovatelka povinna postupovat dle § 12 správního řádu a žádost žalobce postoupit správnímu orgánu, jenž je dle § 53 odst. 1 zákona o pobytu cizinců věcně příslušný k přijetí žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů. [24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti přisvědčil stěžovatelce, že žalobce byl podle § 53 odst. 1 a podle § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povinen podat předmětnou žádost na zastupitelském úřadě, a to osobně. Zákonná úprava zřetelně odráží úmysl zákonodárce zabránit až na výjimky (např. § 33 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) tomu, aby osoby pobývající na území České republiky mohly požádat o udělení víza bez předchozího opuštění tohoto území. Legalizace pobytu cizinců, kteří se již zdržují na území České republiky, je zákonem o pobytu cizinců upravena zvlášť a jsou jim k dispozici odlišné právní nástroje. [25] Uvedená skutečnost má zásadní význam z hlediska možnosti užití § 12 správního řádu. Aplikaci tohoto ustanovení je totiž (jakkoliv by zprostředkovaně přes § 154 správního řádu teoreticky připadala v úvahu) třeba odmítnout právě se zřetelem ke zvláštní právní úpravě procesu podávání a přijímání žádostí o vízum obsažené ve zvláštním právním předpisu, tj. zákoně o pobytu cizinců. Zákonná úprava zakotvující povinnost žádat o udělení víza osobně (není-li od podmínky osobního podání žádosti upuštěno v souladu s § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) na zastupitelském úřadě by byla zcela popřena, mohl-li by cizinec shodného výsledku dosáhnout způsobem, který žalobce zvolil v nyní posuzované věci. [26] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalobce v žádosti o udělení víza uváděl důvody, pro které ne-
bylo dle jeho názoru možné požádat o udělení víza na zastupitelském úřadě v Hanoji. Tyto skutečnosti ovšem nemohly změnit shora uvedené závěry soudu. Pokud zastupitelský úřad nepřijme řádně podanou žádost, resp. postupuje-li v procesu podání, resp. přijetí žádosti o vízum v rozporu se zákonem, je na cizinci, aby se bránil zákonem předvídaným způsobem. To ostatně, jak je zdejšímu soudu známo z jeho úřední činnosti, žalobce učinil ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Aps 4/2009, v níž Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, čj. 9 Ca 8/2009-82, a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. V nyní posuzované věci nelze pochybovat o tom, že žalobce byl povinen podat žádost podle § 53 zákona o pobytu cizinců osobně na zastupitelském úřadu. Neučinil-li tak, postupoval v rozporu se zvláštní právní úpravou podávání a přijímání žádostí o vízum obsaženou v zákoně o pobytu cizinců, která vylučuje možnost aplikace § 12 správního řádu způsobem, jehož se žalobce domáhal. Stížní námitky proto byly důvodné. [27] Pokud žalobkyně neměla povinnost postoupit žádosti o udělení víza podle § 12 správního řádu, nezasáhla žalobou napadeným sdělením do práv žalobce (ve smyslu judikatury citované v odstavci 20 tohoto rozsudku) způsobem, který by založil důvodnost žalobních námitek.“ Od citovaných závěrů se Nejvyšší správní soud nehodlá odchýlit. V uvedené věci vrátila policie sdělením označeným jako „Podání žádosti o vízum nad 90 dnů – zaslání“ žadateli, státnímu příslušníkovi Vietnamské socialistické republiky, jeho žádost o vízum k pobytu nad 90 dnů s tím, že není k jejímu přijetí příslušná. Ani v nyní projednávané věci žalovaný neměl povinnost postoupit žádost stěžovatele Ministerstvu zahraničních věcí, protože povinnost žadatele o vízum podat žádost o vízum k pobytu nad devadesát dnů osobně na zastupitelském úřadu (§ 53 odst. 1 a § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) vylučuje možnou aplikaci § 12 správního řádu. Žalovaný proto žádným způsobem nezasáhl do subjektivních veřejných práv stěžovatele, když mu zaslal sdělení ze dne 27. 10. 2008 a vrátil
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
a) Almas A., b) Umit K., c) Kuralay U., d) Marat A., e) Gilman Ch. proti Ministerstvu vnit- ra o vydání víza, o kasační stížnosti žalobce a).