Žalovaný sdělením ze dne 27. 10. 2008
s odkazem na § 53 odst. 1 a § 170 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky a o změně některých
zákonů sdělil, že žádosti žalobců o vízum
k pobytu nad 90 dnů nebudou dle § 12 správního řádu postoupeny Ministerstvu zahraničních věcí České republiky ani Generálnímu
konzulátu České republiky ve Lvově. Tyto žádosti byly vráceny žalobcům jako příloha žalobou napadeného sdělení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne
8. 4. 2011, čj. 11 Ca 402/2008-31, žalobu podanou žalobci a) až e) proti sdělení žalovaného odmítl.
V odůvodnění svého usnesení městský
soud uvedl, že posuzoval, zda by nebylo možno považovat sdělení žalovaného ze dne
27. 10. 2008 za rozhodnutí v materiálním
smyslu. Žalovaný ve sdělení uvedl, že žádosti
nebyly ve smyslu zákona o pobytu cizinců
řádně podány, a v důsledku toho nebylo
správní řízení vůbec zahájeno, a tedy nebylo
vydáno ani žádné rozhodnutí. Nešlo o rozhodnutí o právech a povinnostech žadatelů,
nýbrž pouze o poučení žadatelů, jak mají postupovat podle zákona. Svým obsahem tedy
úkon žalovaného není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. V daném případě proto
chyběla jedna ze základních podmínek řízení, za nichž může soud ve správním soudnictví podrobit přezkumu úkon správního úřadu,
tj. existence správního rozhodnutí.
Nedostatek této podmínky řízení je neodstranitelnou překážkou řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce a)
(stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že
žalovaný jednal v rozporu se zákonem, pokud
žádost stěžovatelů o vízum k pobytu nad
90 dnů nepostoupil ve smyslu § 12 správního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
řádu, a navíc tuto žádost vrátil zástupci žalobců. Tím překročil meze správního uvážení. Posouzení, zda podaná žádost splňovala požadavky zákona o pobytu cizinců, měl žalovaný
ponechat na věcně a místně příslušném správním orgánu, tedy Ministerstvu zahraničních
věcí, které vykonává v tomto případě státní
správu ve věcech udělování víz prostřednictvím Generálního konzulátu ČR ve Lvově.
Stěžovatel poukázal na to, že se v žádném
případě nepokusil obcházet zákon. Naopak po
něm bylo vynucováno Generálním konzulátem ČR ve Lvově plnění povinnosti, kterou zákon neukládá. Stěžovatel uvedl, že je mu známa ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu a Ústavního soudu, dle které nemají cizinci zaručené právo na pobyt na území České
republiky. Nicméně mají nepochybně právo
na spravedlivý proces. Pokud jim tedy zákony
České republiky neumožňovaly podat žádost
o vízum k pobytu nad 90 dnů bez splnění povinnosti spočívající v telefonickém objednání přes tzv. callcentrum a hrazení následného
„registračního poplatku“, došlo ze strany státních orgánů České republiky k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítal, že nesouhlasí se závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011,
čj. 8 As 1/2011-69, který se obdobnou problematikou zabýval.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti uvedl, že jak vyplývá ze shora citovaného rozsudku čj. 8 As 1/2011-69, je při nerespektování zvláštní právní úpravy podávání
a přijímání žádostí o vízum vyloučena aplikace § 12 správního řádu. Žalovaný ve smyslu
§ 4 odst. 2 tohoto zákona ve svém sdělení poučil stěžovatele o tom, jak zákonným způsobem postupovat. V případě postoupení věci
podle § 12 správního řádu by se totiž nepří-
pustně podílel na obcházení zákona ze strany
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud dále uvádí, že
ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2011, čj. 8 As
1/2011-69 uvedl: „[23] V nyní posuzované
věci tedy soud především zkoumal, zda byla
stěžovatelka povinna postupovat dle § 12
správního řádu a žádost žalobce postoupit
správnímu orgánu, jenž je dle § 53 odst. 1
zákona o pobytu cizinců věcně příslušný
k přijetí žádosti o vízum k pobytu nad 90
dnů. [24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti přisvědčil stěžovatelce, že žalobce byl
podle § 53 odst. 1 a podle § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povinen podat předmětnou žádost na zastupitelském úřadě, a to
osobně. Zákonná úprava zřetelně odráží
úmysl zákonodárce zabránit až na výjimky
(např. § 33 odst. 2 zákona o pobytu cizinců)
tomu, aby osoby pobývající na území České
republiky mohly požádat o udělení víza bez
předchozího opuštění tohoto území. Legalizace pobytu cizinců, kteří se již zdržují na
území České republiky, je zákonem o pobytu
cizinců upravena zvlášť a jsou jim k dispozici odlišné právní nástroje. [25] Uvedená
skutečnost má zásadní význam z hlediska
možnosti užití § 12 správního řádu. Aplikaci tohoto ustanovení je totiž (jakkoliv by
zprostředkovaně přes § 154 správního řádu
teoreticky připadala v úvahu) třeba odmítnout právě se zřetelem ke zvláštní právní
úpravě procesu podávání a přijímání žádostí o vízum obsažené ve zvláštním právním
předpisu, tj. zákoně o pobytu cizinců. Zákonná úprava zakotvující povinnost žádat
o udělení víza osobně (není-li od podmínky
osobního podání žádosti upuštěno v souladu s § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců)
na zastupitelském úřadě by byla zcela popřena, mohl-li by cizinec shodného výsledku
dosáhnout způsobem, který žalobce zvolil
v nyní posuzované věci. [26] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalobce v žádosti
o udělení víza uváděl důvody, pro které ne-
bylo dle jeho názoru možné požádat o udělení víza na zastupitelském úřadě v Hanoji.
Tyto skutečnosti ovšem nemohly změnit shora uvedené závěry soudu. Pokud zastupitelský úřad nepřijme řádně podanou žádost,
resp. postupuje-li v procesu podání, resp. přijetí žádosti o vízum v rozporu se zákonem,
je na cizinci, aby se bránil zákonem předvídaným způsobem. To ostatně, jak je zdejšímu soudu známo z jeho úřední činnosti, žalobce učinil ve věci vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 8 Aps 4/2009,
v níž Nejvyšší správní soud zrušil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009,
čj. 9 Ca 8/2009-82, a vrátil věc městskému
soudu k dalšímu řízení. V nyní posuzované
věci nelze pochybovat o tom, že žalobce byl
povinen podat žádost podle § 53 zákona
o pobytu cizinců osobně na zastupitelském
úřadu. Neučinil-li tak, postupoval v rozporu
se zvláštní právní úpravou podávání a přijímání žádostí o vízum obsaženou v zákoně
o pobytu cizinců, která vylučuje možnost
aplikace § 12 správního řádu způsobem, jehož se žalobce domáhal. Stížní námitky proto byly důvodné. [27] Pokud žalobkyně neměla povinnost postoupit žádosti o udělení
víza podle § 12 správního řádu, nezasáhla
žalobou napadeným sdělením do práv žalobce (ve smyslu judikatury citované v odstavci 20 tohoto rozsudku) způsobem, který
by založil důvodnost žalobních námitek.“
Od citovaných závěrů se Nejvyšší správní
soud nehodlá odchýlit. V uvedené věci vrátila
policie sdělením označeným jako „Podání
žádosti o vízum nad 90 dnů – zaslání“ žadateli, státnímu příslušníkovi Vietnamské socialistické republiky, jeho žádost o vízum k pobytu nad 90 dnů s tím, že není k jejímu přijetí
příslušná. Ani v nyní projednávané věci žalovaný neměl povinnost postoupit žádost stěžovatele Ministerstvu zahraničních věcí, protože povinnost žadatele o vízum podat žádost
o vízum k pobytu nad devadesát dnů osobně
na zastupitelském úřadu (§ 53 odst. 1 a § 170
odst. 1 zákona o pobytu cizinců) vylučuje
možnou aplikaci § 12 správního řádu. Žalovaný proto žádným způsobem nezasáhl do subjektivních veřejných práv stěžovatele, když
mu zaslal sdělení ze dne 27. 10. 2008 a vrátil
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
a) Almas A., b) Umit K., c) Kuralay U., d) Marat A., e) Gilman Ch. proti Ministerstvu vnit- ra o vydání víza, o kasační stížnosti žalobce a).