K posouzení otázky, zda projev vůle učiněný cizincem v zařízení pro zajištění cizinců lze považovat za žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 3b odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je příslušné výlučně Ministerstvo vnitra. Policejní orgán, jemuž cizinec takový projev vůle směřuje, nemůže činnost Ministerstva vnitra při posouzení této otázky nahrazovat; jeho povinností je cizincův projev vůle pro účely posouzení splnění podmínek dle citovaného zákonného ustanovení ministerstvu postoupit. Neučiní-li tak a postupuje dále, jako by cizinec žádost o mezinárodní ochranu dle § 3b odst. 3 zákona o azylu nepodal, případně ponechá-li takový projev vůle bez povšimnutí jen pro jeho údajnou opožděnost, dopustí se nezákonného zásahu dle § 82 a násl. s. ř. s.
[14] Dle § 3b odst. 1 zákona o azylu přitom v zásadě platí, že „[o]právnění cizince podat žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců zaniká uplynutím 7 dnů ode dne, kdy byl policií informován o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany na území a o důsledcích spojených s uplynutím této lhůty“. Dle § 3b odst. 3 téhož zákona je přitom žádostí o udělení mezinárodní ochrany podanou v zařízení pro zajištění cizinců po uplynutí doby podle odstavce 1 „projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že hledá v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou, pouze tehdy, pokud se lze na základě jeho obsahu důvodně domnívat, že došlo k podstatné změně okolností vztahujících se k jeho možnému pronásledování nebo hrozbě vážné újmy; ministerstvo vyrozumí cizince o tom, zda se jeho projev vůle za podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany považuje. Na doručování vyrozumění podle věty první se § 11a odst. 3 použije obdobně.“ Smyslem posledně citovaného ustanovení je pak ochrana tzv. uprchlíků na místě („sur place“), tj. osob, u nichž důvod k udělení mezinárodní ochrany vznikne až v průběhu jejich pobytu na území cizího státu.
[15] V nyní projednávané věci je přitom podstatné, že dle § 3b odst. 3 zákona o azylu je k posouzení, zda projev vůle cizince pobývajícího v zařízení pro zajištění cizinců představuje žádost o udělení mezinárodní ochrany, příslušné výlučně ministerstvo, které o výsledku takového posouzení cizince vyrozumí. Až teprve tímto vyrozuměním je postaveno najisto, zda cizinec má postavení žadatele o mezinárodní ochranu, či nikoli, a tedy zda bylo řízení o jeho žádosti účinně zahájeno. Potud se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem městského soudu.
[16] Za nesprávný však Nejvyšší správní soud považuje závěr, dle něhož nebylo porušeno právo žalobce podat žádost o mezinárodní ochranu. Právo podat takovou žádost v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 3b odst. 3 zákona o azylu totiž nespočívá v pouhém zaevidování příslušného projevu vůle cizince do správního spisu, jak v nyní projednávané věci učinila žalovaná, nýbrž též jeho postoupení ministerstvu k posouzení, zda se jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany, či nikoli. Zákon o azylu totiž žalované neumožňuje činnost ministerstva v této souvislosti nahrazovat či obcházet. Právě toho se však žalovaná v nyní posuzovaném případu dopustila, neboť nepostoupení projevu stěžovatelovy vůle ministerstvu znamenalo pro stěžovatele prakticky totéž jako negativní výsledek posouzení tohoto projevu vůle ministerstvem.
[17] Důsledkem postupu žalované přitom nebyly „průtahy ve věci posouzení žádosti ministerstvem“, jak dovodil městský soud, nýbrž to, že žalovaná bez zákonem předpokládaného podkladu (posouzení projevu stěžovatelovy vůle ministerstvem) ke stěžovateli přistupovala tak, jako by žádost o mezinárodní ochranu vůbec nepodal. Aniž by tedy žalovaná měla postaveno najisto, zda stěžovateli svědčilo postavení žadatele o mezinárodní ochranu a s ním spojená práva a povinnosti, činila nadále pouze kroky směřující k realizaci správního vyhoštění stěžovatele (k tomu došlo 23. 2. 2016), čímž stěžovateli v případném vstupu do řízení o udělení mezinárodní ochrany via facti zabránila. Takovou praxi nemůže Nejvyšší správní soud aprobovat, a to již proto, že žalovaná si svým postupem v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uzurpovala pravomoc jí nenáležející, zákonem svěřenou výlučně ministerstvu.
[18] V projednávané věci nelze pak přijmout ani závěr městského soudu, dle něhož se stěžovatel může proti postupu ministerstva dále „bránit dostupnými právními prostředky jak ve správním řízení, tak v řízení před správním soudem“. Tato právní úvaha postrádá smysl za situace, spočívá-li nezákonnost postupu žalované v „neakceptování“ projevu stěžovatelovy vůle a jeho nepostoupení ministerstvu; je totiž zřejmé, že k posouzení povahy tohoto projevu vůle ze strany ministerstva v takovém případě nemohlo dojít. Uvedený závěr městského soudu by potenciálně vedl k vyprázdnění samé podstaty zákonné úpravy vyplývající z ustanovení § 3b odst. 3 zákona o azylu, tedy k rezignaci na soudní ochranu těch cizinců, jejichž projev vůle učiněný v zařízení pro zajištění cizinců by policejní orgán svévolně a bez zákonné opory sám fakticky posoudil tak, že žádostí o udělení mezinárodní ochrany není.