Nelze zamítnout žádost cizince o povolení k trvalému pobytu pro nebezpečí, že
by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek (§ 87k odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), pokud je výlučně shledáno v odsouzení žadatele za trestný čin, avšak v důsledku zahlazení odsouzení se na žadatele hledí, jako by nebyl odsouzen. řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. [53] Nejvyšší správní soud ovšem dodává,
že podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím platí: „Při soudním
přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody
pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného
subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému
subjektu nařídí požadované informace poskytnout.“ Městský soud proto v dalším řízení
bude muset zjistit, zda nejsou dány jiné důvody pro odmítnutí žádosti stěžovatele o poskytnutí požadované informace v podobě
úplného znění technických norem ve stavebnictví. Za tím účelem by měl též dát prostor
k vyjádření se k této otázce oběma účastníkům řízení. Pokud zjistí, že tu jiný důvod pro
odmítnutí žádosti stěžovatele o informace
není, bude muset zrušit rozhodnutí žalovaného o odvolání a rozhodnutí Úřadu o odmítnutí žádosti a současně Úřadu nařídit požadované informace poskytnout. [54] Není-li totiž dána překážka pro poskytnutí informace v podobě některého ze
zákonných důvodů odepření žádosti podle
zákona o svobodném přístupu k informacím, *) S účinností od 1. 1. 2011 změněn zákonem č. 427/2010 Sb. musí být podle Nejvyššího správního soudu
dodržen pozitivní závazek bezplatného a veřejného zpřístupnění technických norem ve
stavebnictví, vyplývající z § 196 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006. Je věcí Úřadu,
jak tento svůj závazek splní, například zda
příslušné technické normy zveřejní na webových stránkách, jako to učinilo Ministerstvo
pro místní rozvoj v případě technické normy
ČSN 73 6116, nebo zda zvolí jiné vhodné řešení. Pokud by Úřad úplné znění technických
norem ve stavebnictví zveřejnil, staly by se
zveřejněnými informacemi podle § 3 odst. 4
zákona o svobodném přístupu k informacím,
na které by poté bylo možné pouze odkazovat podle § 6 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle § 6 odst. 2 zákona
o svobodném přístupu k informacím sice platí, že pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt
mu ji poskytne. Nejvyšší správní soud však
v této souvislosti konstatuje, že v případě lpění na požadavku přímého poskytnutí úplného znění technických norem ve stavebnictví,
zveřejněných na webových stránkách povinného subjektu nebo jinak volně dostupných,
by bylo možné v určitých případech shledat
zneužití práva. Například pokud by bylo zřejmé, že tento požadavek směřuje k jiným cílům, než ke kterým je předmětné ustanovení
určeno (k problematice zneužití práva blíže
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2014, čj. 10 As 226/2014-16). S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
Nelze zamítnout žádost cizince o povolení k trvalému pobytu pro nebezpečí, že
by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek (§ 87k odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), pokud je výlučně shledáno v odsouzení žadatele za trestný čin, avšak v důsledku zahlazení odsouzení se na žadatele hledí, jako by nebyl odsouzen. řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. [53] Nejvyšší správní soud ovšem dodává,
že podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím platí: „Při soudním
přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody
pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného
subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému
subjektu nařídí požadované informace poskytnout.“ Městský soud proto v dalším řízení
bude muset zjistit, zda nejsou dány jiné důvody pro odmítnutí žádosti stěžovatele o poskytnutí požadované informace v podobě
úplného znění technických norem ve stavebnictví. Za tím účelem by měl též dát prostor
k vyjádření se k této otázce oběma účastníkům řízení. Pokud zjistí, že tu jiný důvod pro
odmítnutí žádosti stěžovatele o informace
není, bude muset zrušit rozhodnutí žalovaného o odvolání a rozhodnutí Úřadu o odmítnutí žádosti a současně Úřadu nařídit požadované informace poskytnout. [54] Není-li totiž dána překážka pro poskytnutí informace v podobě některého ze
zákonných důvodů odepření žádosti podle
zákona o svobodném přístupu k informacím, *) S účinností od 1. 1. 2011 změněn zákonem č. 427/2010 Sb. musí být podle Nejvyššího správního soudu
dodržen pozitivní závazek bezplatného a veřejného zpřístupnění technických norem ve
stavebnictví, vyplývající z § 196 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006. Je věcí Úřadu,
jak tento svůj závazek splní, například zda
příslušné technické normy zveřejní na webových stránkách, jako to učinilo Ministerstvo
pro místní rozvoj v případě technické normy
ČSN 73 6116, nebo zda zvolí jiné vhodné řešení. Pokud by Úřad úplné znění technických
norem ve stavebnictví zveřejnil, staly by se
zveřejněnými informacemi podle § 3 odst. 4
zákona o svobodném přístupu k informacím,
na které by poté bylo možné pouze odkazovat podle § 6 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle § 6 odst. 2 zákona
o svobodném přístupu k informacím sice platí, že pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt
mu ji poskytne. Nejvyšší správní soud však
v této souvislosti konstatuje, že v případě lpění na požadavku přímého poskytnutí úplného znění technických norem ve stavebnictví,
zveřejněných na webových stránkách povinného subjektu nebo jinak volně dostupných,
by bylo možné v určitých případech shledat
zneužití práva. Například pokud by bylo zřejmé, že tento požadavek směřuje k jiným cílům, než ke kterým je předmětné ustanovení
určeno (k problematice zneužití práva blíže
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2014, čj. 10 As 226/2014-16). S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
2008. I kdyby trest nebyl zahlazen, není možné pouze z důvodu odsouzení tvrdit, že stěžovatel představuje aktuální a závažné ohrožení veřejného pořádku České republiky.
Stěžovatel žije na českém území více než
30 let, má zde plné rodinné zázemí a vyjma
shora uvedené věci nebyl nikdy trestně stíhán
ani nespáchal přestupek. Jeho zdravotní stav
je navíc dlouhodobě velmi komplikovaný.
Žalovaný nespecifikoval, v čem spatřuje ve
stěžovatelově případě existenci skutečného,
aktuálního a dostatečně závažného ohrožení,
kterým je dotčen základní zájem společnosti.
U stěžovatele totiž není důvod předpokládat, že
bude v budoucnu porušovat právní předpisy.
Stěžovatel také zdůraznil, že mu nebyl trvalý pobyt dosud udělen, navzdory opakovaným žádostem, ačkoli od údajné trestné činnosti uplynuly další tři roky. Správní orgány
zamítaly jeho žádosti s odkazem na předchozí
negativní rozhodnutí a probíhající soudní řízení. Setrval na názoru, že neudělením trvalého pobytu jsou výrazně ovlivněna jeho práva
a právní postavení. Jeho zdravotní stav je komplikovaný a bez trvalého pobytu nemůže být
účastníkem veřejného zdravotního pojištění.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze i rozhodnutí ministra vnitra a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [12] Nejvyšší správní soud musel přisvědčit kasační námitce, která poukazuje na
účinky zahlazeného odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění. Ministr vnitra přisvědčil názoru žalovaného, že ačkoli stěžovatel „nemá v současné
době záznam v rejstříku trestů a je považován za trestně zachovalého, přece jen se
v minulosti dopustil trestného činu“. Ministr
vnitra bezvýhradně přijal premisu, že zahlazení odsouzení nebrání zohlednit při úvaze
o splnění podmínek pro udělení trvalého pobytu právě to, že se stěžovatel dopustil trestného činu a byl za něj pravomocně odsouzen.
To ministr vnitra považoval za objektivní skutečnost a „vzhledem k povaze spáchaného
trestného činu“ shledal správným zamítnutí
žádosti o trvalý pobyt z důvodu nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Rozhodně podle něj není ve veřejném
zájmu, aby povolení k trvalému pobytu bylo
vydáno cizinci, který spáchal trestný čin, za
který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody.
[13] Rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o udělení trvalého pobytu ani rozhodnutí
o rozkladu se podrobněji nezabývají tím, zda
a jaké důsledky má mít skutečnost, že k prominutí dosud nevykonané části nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění
došlo s účinky zahlazení. Žalovaný sice připouští, že se v důsledku toho hledí na stěžovatele jako na trestně zachovalého, přesto bez
podrobnější úvahy o významu této skutečnosti oponuje, že se stěžovatel trestného činu objektivně dopustil a byl za něj odsouzen.
[14] Ve věci není sporu, že stěžovatel byl
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003, ve spojení
s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003, ve spojení
s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
11. 4. 2006, sp. zn. 12 To 17/2006, odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v délce 5 let a 6 měsíců a k trestu vyhoštění,
za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1
a odst. 4 trestního zákona z roku 1961 ve stadiu pokusu. Rovněž není pochyb, že nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody a trest vyhoštění mu byl rozhodnutím prezidenta
republiky ze dne 14. 8. 2008 prominut, a to
s účinky zahlazení.
[15] Oprávnění prezidenta republiky
k prominutí nevykonaného zbytku trestu vyplývá z čl. 62 písm. g) Ústavy, který v době
rozhodnutí prezidenta republiky stanovil, že
„[p]rezident republiky odpouští a zmírňuje
tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno,
aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení“. Podrobnější podmínky pro zahlazení rozhodnutí, účinky zahlazení rozhodnutí,
jakož i procesní postup soudu v případech,
kdy dochází k zahlazení soudním rozhodnutím, upravoval trestní zákon z roku 1961
v § 69 až § 70 a trestní řád v § 363 až § 366.
[16] Trestní zákon z roku 1961 obsahoval
v § 70 odst. 1 pravidlo, že „[b]ylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by
nebyl odsouzen“. Shodné pravidlo je nyní
v § 106 trestního zákoníku z roku 2009. Účelem
této právní fikce je umožnit pachateli, aby po
splnění určitých podmínek byly odstraněny
nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které
přetrvávají i po výkonu trestu či ochranného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
opatření a které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším životě (shodně Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník. 2. vyd. Praha : C. H. Beck,
2012, s. 1224). Slovní spojení „hledí se“ nelze
interpretovat jinak než jako obecnou povinnost nahlížet na pachatele tak, jako by nebyl
odsouzen, jako na osobu bezúhonnou. Výjimky představují pouze případy, kdy právní přepis výslovně stanoví, že i k zahlazenému odsouzení je třeba přihlédnout při posouzení
požadavku bezúhonnosti (srov. § 22 odst. 4
zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu).
[17] Jestliže právní přepisy stanoví, že se
na pachatele, jehož trest byl zahlazen, hledí,
jako by nebyl odsouzen, nelze důvody zamítnutí žádosti o trvalý pobyt spatřovat výlučně
v odsouzení za spáchaný trestný čin. Pokud
by byl takový postup možný, nebylo by žádného rozdílu mezi trestem sice vykonaným,
avšak dosud nezahlazeným, a trestem, který
již byl zahlazen. Specifikum projednávané věci
je v tom, že k zahlazení odsouzení došlo nikoli soudním rozhodnutím po splnění podmínek stanovených trestním zákoníkem z roku
2009, ale rozhodnutím prezidenta republiky.
Stěžovatel nemusel k zahlazení odsouzení
vést po relativně dlouhou dobu 10 let řádný
život [§ 105 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku z roku 2009]. Lze předpokládat, že chování žadatele během této relativně dlouhé doby
by žalovaná rovněž hodnotila při úvaze o existenci nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
V případě prominutí zbytku trestu s účinky
zahlazení rozhodnutím prezidenta republiky
tomu tak však není a účinek zahlazení nastal
již doručením rozhodnutí o prominutí trestu.
V obou případech se však na pachatele hledí,
jako by nebyl odsouzen, a Nejvyšší správní
soud neshledal důvod, proč by žalovaný neměl i v případě stěžovatele vycházet z této
právní fikce.
[18] Městskému soudu je třeba přisvědčit, že zákon o pobytu cizinců nestanoví
v souvislosti s žádostí o trvalý pobyt podmínku
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
„čistého trestního rejstříku“. To však neznamená, že by jen z toho důvodu bylo možné
nepřihlížet k existenci fikce, že je na pachatele nutno hledět, jako by nebyl odsouzen.
Právní názor městského soudu by znamenal,
že k účinkům uvedené fikce je třeba přihlížet
pouze tehdy, pokud právní předpis vyžaduje
trestní bezúhonnost žadatele. Tak tomu však
není. Na žadatele je třeba nahlížet, jako by nebyl odsouzen, nejen v případech, kdy právní
předpis vyžaduje rovněž splnění podmínky
trestní bezúhonnosti, ale též (a tím spíše) tehdy, pokud právní předpisy nestanoví žadateli
povinnost prokázat „čistý trestní rejstřík“.
Není žádného důvodu nahlížet na žadatele jako na osobu nikoli bezúhonnou jenom proto,
že právní předpis výslovně nestanoví v případě žádosti o trvalý pobyt požadavek trestní
bezúhonnosti.
[19] Výše uvedené je tedy třeba uzavřít
tak, že nelze zamítnout žádost o trvalý pobyt
výlučně z důvodu odsouzení žadatele za trestný čin, pokud se v důsledku zahlazení odsouzení za uvedený trestný čin hledí na žadatele,
jako by nebyl odsouzen. Nejvyšší správní
soud proto zrušil podle § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností napadený rozsudek městského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně konstatoval, že pro
zrušení žalobou napadeného rozhodnutí byly důvody již v řízení před městským soudem.
Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením rozsudku městského soudu postupoval podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil
jak rozsudek městského soudu, tak i žalobou
napadené rozhodnutí. Věc však nevrátil k dalšímu řízení ministru vnitra, ale podle § 110
odst. 2 písm. a) a § 69 s. ř. s. Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která byla s účinností od 1. 1. 2011 zřízena změnou zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem
č. 427/2010 Sb. a která je nadřízeným správním orgánem Ministerstva vnitra ve věcech,
v nichž Ministerstvo vnitra rozhoduje v prvním stupni (§ 170a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců).
Mohamed Ali T. proti Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o povolení k tr- valému pobytu, o kasační stížnosti žalobce.