8 Azs 98/2005- 45 - text
8 Azs 98/2005-48
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: D. C. N., zastoupený JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2003, čj. OAM
5510/VL
07
C10
2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2005, čj. 14 Az 383/2003-23,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 8. 2003, čj. OAM
5510/VL
07
C10-2002, nebyl žalobci udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný současně rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 citovaného zákona.
Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem; v žalobě mj. namítal, že v pohovoru ke své žádosti o udělení azylu uvedl důvody politické a humanitární, Vietnam opustil z důvodu pošlapávání lidských práv vládnoucím režimem, má obavy o nepohodlný život v případě svého návratu do Vietnamu, humanitárním důvodem je rovněž jeho vysoký věk; dále uvedl, že v rozhodnutí žalovaného chybí dokazování, že důvody a skutečnosti jím uvedené v žádosti jsou nepravdivé a nepřesné; v případě návratu do Vietnamu má obavy o svůj život a osobní svobodu, neboť proti němu budou použity psychické, a případně i fyzické sankce. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu rozsudkem ze dne 20. 1. 2005 zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nebyl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, politického života se aktivně neúčastnil, neměl nikdy potíže se státními orgány, neuvedl situace, při nichž by byl objektem jím obecně tvrzeného porušování lidských práv ve Vietnamu. V případě návratu do Vietnamu by žalobci žádné nebezpečí ze strany policie či státních orgánů nehrozilo; vietnamští občané, kteří v zahraničí požádali o azyl, nejsou v případě svého návratu do Vietnamu diskriminováni ani perzekvováni. Žalobce tedy nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu a nelze na něj vztáhnout překážku vycestování. Rovněž nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu. Žalobce neuvedl žádné důvody pro možnou úvahu o udělení azylu z humanitárních důvodů, jeho věk tímto důvodem rozhodně není. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o udělení azylu proto, aby legalizoval svůj pobyt na území České republiky, jedná se o účelovou žádost. Ve vztahu k v žalobě obecně namítanému neúplně provedenému dokazování krajský soud rovněž v obecné rovině uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl včas podanou kasační stížností, v níž uplatnil stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; dále uplatnil důvod dle písm. b) téhož ustanovení, aniž však k tomuto důvodu čehokoliv tvrdil. Svá tvrzení odůvodnil tím, že se v zemi původu důvodně obává své fyzické likvidace, a dále, že byli on i jeho otec mnohokrát napadeni nájemníky v domě žalobce a žalobci bylo pohroženo fyzickou likvidací, pokud bude nadále soudní cestou usilovat o navrácení nemovitostí nezákonně mu odňatých komunistickou vládou v roce 1954. Žalobce je aktivně praktikující křesťan
katolík, a ve Vietnamu je tak a priori diskriminován; z politických důvodů nebyl přijat na střední ani vysokou školu. V případě návratu do Vietnamu se obává sankcí a postupů státních orgánů a reakcí spoluobčanů. V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolával stížního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. K rovněž uvedenému důvodu dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel ničeho netvrdil, nejednalo se tedy o řádně uplatněný stížní důvod, kterým by se Nejvyšší správní soud měl a mohl zabývat.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že se v zemi původu důvodně obává své fyzické likvidace, že byli on i jeho otec mnohokrát napadeni nájemníky v jeho domě a že mu bylo pohroženo fyzickou likvidací, pokud bude nadále soudní cestou usilovat o navrácení nemovitostí, které mu byly v minulosti nezákonně odňaty, a dále že je aktivně praktikující křesťan – katolík, a ve Vietnamu je tak a priori diskriminován, a že z politických důvodů nebyl přijat na střední ani vysokou školu, pak jde o tvrzení, která stěžovatel ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem neuváděl. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o tvrzení nová, která stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takové skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy přihlédl pouze k tvrzení stěžovatele, že se v případě návratu do Vietnamu obává sankcí a postupů státních orgánů a reakcí spoluobčanů. Toto tvrzení lze s ohledem na výše uvedené považovat za námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve vztahu k nevyslovení překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Podle dovolaného ustanovení povinnost ukončit pobyt neplatí, a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat 1) do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo 2) do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo 3) do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu pouze z důvodu toho, že „chtěl jít hledat svobodu v jiné zemi“, v zemi původu přitom neměl žádné problémy, soukromě podnikal, měl dobrý měsíční příjem. V pohovoru k žádosti o udělení azylu stěžovatel výslovně uvedl, že nikdy neměl žádné problémy s policií nebo jinými státními orgány, politického života se aktivně neúčastnil a v případě návratu do Vietnamu se ničeho neobává, nehrozilo by mu žádné nebezpečí ze strany policie nebo jiných státních orgánů. Podle informací Ministerstva zahraničí České republiky vietnamští občané, kteří v zahraničí požádali o azyl, nejsou v případě svého návratu do Vietnamu diskriminováni ani perzekuováni. V řízení před správním orgánem nebyla zjištěna důvodnost obavy stěžovatele z perzekuce, v případě jeho návratu do země původu, a on sám v průběhu správního řízení ani ničeho takového netvrdil.
Krajský soud v Ústí nad Labem se tedy nedopustil žádného pochybení, když se ztotožnil se závěrem žalovaného, že na žalobce nelze vztáhnout překážku vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil stížní námitku stran nevztažení překážky vycestování na stěžovatele ve smyslu § 91 zákona o azylu jako nedůvodnou a další stížní námitky jako nepřípustné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. prosince 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu
8 Azs 98/2005 - 50