Proti upozornění Rady pro televizní a rozhlasové vysílání na porušení zákona podle $ 59 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílá- ní, nelze samostatně brojit žalobou podle soudního řádu správního, a to ani podle $ 65 s. ř. s. (protože se nejedná o správní rozhodnutí), ani podle $ 82 s. ř. s. (neboť ne- jde o zásah, pokyn či donucení). Vzhledem k tomu, že se jedná o úkon v rámci řízení o sankci, je možné se proti němu bránit jen postupem podle $ 75 odst. 2 věty druhé s. . s., tj. až v řízení o žalobě proti rozhodnutí o uložení sankce.
C.) Soud především zkoumal, zda upozor- nění má povahu úkonu, jenž by svou podsta- tou byl zásahem do právní sféry žalobkyně. 966 Podle $ 82 s. ř. s. „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákon- ným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo pro- ti němu nebo v jeho důsledku bylo proti ně- mu přímo zasaženo, může se žalobou u sou- du domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hro- G zéli jeho opakování.
Zásahem ve smyslu citované normy je te- dy jakýkoliv úkon správního orgánu zasahují- cí do práv fyzické nebo právnické osoby, kte- rý není rozhodnutím, jenž je zaměřen přímo proti této osobě nebo v jeho důsledku bylo proti ní přímo zasaženo. Předmětný úkon žalované této definici ni- jak neodpovídá. Předně soud konstatoval, že tento úkon má podobu rozhodnutí obsahující- ho dva výroky: prvním výrokem je žalobkyně upozorňována na porušení licenčních podmí- nek, druhým pak je jí uložena povinnost uhra- dit paušální částku nákladů správního řízení.
Samotné upozornění povahu zásahu ne- má, neboť nijak nezasahuje do právní sféry ža- lobkyně: nezakládá, nemění, neruší ani závaz- ně neurčuje její práva nebo povinnosti. Z prostého upozornění nevyplývá žalobkyni žádná povinnost či právo, a nemůže jím proto být ve své právní sféře nijak zkrácena. Jinak by tomu mohlo být, pokud by přímo v upo- zornění byla stanovena například určitá sank- ce pro případ, že by upozornění nebylo re- spektováno, a která by byla vůči žalobkyni uplatněna bez dalšího rozhodování.
O takový případ však zjevně nejde, v upozornění není obsažena ani výzva žalobkyni něco konat ane- bo něčeho se zdržet, ani sankce pro případ neuposlechnutí takové výzvy. Samo upozor- nění tedy nemá žádný vliv na právní sféru ža- lobkyně, není tedy ani zásahem, ani poky- nem, ani donucením, a soudu za tohoto stavu věci tedy nezbylo, než žalobu v části směřují- cí proti upozornění na porušování licenč- ních podmínek zamítnout. Vzhledem k tomu se pak soud nemohl zabývat jednotlivými ža- lobními námitkami, směřujícími proti důvod- nosti upozornění.
SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 11/2009 1931 Pro úplnost však soud považuje za ne- zbytné vyjádřit se k povaze rozhodnutí žalo- vané Rady i nad rámec žalobních bodů, a to v části obsahující upozornění na porušení li- cenčních podmínek. Není sporu o tom, že je v pravomoci Rady dohlížet na to, zda provozovatel televizního vysílání s licencí plní podmínky udělené li- cence, a v případě porušení jeho povinností uplatňovat proti němu sankce - ukládat po- kuty anebo licenci odejmout. Z dikce $ 66 zá- kona o provozování rozhlasového a televizní- ho vysílání pak je zřejmé, že rozhodnutí o pokutě nebo o odnětí licence má podobu rozhodnutí ve správním řízení, v němž Rada postupuje podle správního řádu.
Získá-li tedy Rada poznatky o tom, že určitý provozovatel televizního vysílání s licencí porušuje licenč- ní podmínky, zahájí z moci úřední správní ří- zení, v němž náležitě zjistí skutkový stav a pří- padně rozhodne o uložení pokuty podle $ 60 odst. 2 písm. g) nebo odst. 6 písm. c) zákona o provozování rozhlasového a televizního vy- sílání, anebo rozhodne o odnětí licence po- dle $ 63 odst. 1 písm. c) zákona o provozová- ní rozhlasového a televizního vysílání. Před uložením sankce však zváží použití $ 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a tele- vizního vysílání, a tedy nejprve provozovate- le vysílání upozorní na porušení podmínek udělené licence a stanoví mu lhůtu k nápra- vě, je-li to z povahy věci možné.
Toto upozor- nění však nemá povahu správního rozhodnu- tí, protože zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání nedává Radě pravomoc k vydání takového rozhodnutí (na rozdíl od například rozhodnutí, kterým se zamítá žá- dost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence, o odnětí licence, o neprodloužení li- cence, o odmítnutí registrace, o zrušení re- gistrace, o pokutě a rozhodnutí o zákazu čin- nosti, které porušuje nebo může porušit společný zájem spotřebitelů). Jakkoliv je tedy Rada oprávněna vydat upozornění na poru- šení povinností stanovených zákonem o pro- vozování rozhlasového a televizního vysílání či podmínek udělené licence, nemůže tak učinit formou správního rozhodnutí.
Za správný tedy soud považuje takový postup Rady, kdy ta, v případě zjištění porušení zá- kona či licenčních podmínek, vydá upozor- nění, přičemž stanoví lhůtu k nápravě, a po jejím uplynutí buď pokračuje v řízení a roz- hodne o sankci (není-li upozornění respekto- váno), anebo správní řízení zastaví způso- bem stanoveným v $ 66 odst. 6 správního řádu (pokud provozovatel vysílání upozornění vyhoví a zjedná nápravu). Samotné upozornění není tedy podle názoru soudu úkonem, jímž by se správní řízení končilo, neboť se jím neroz- hoduje ani ve věci samé, ani o vedení řízení.
Své úvahy pak uzavřel soud s tím, že proti upozornění podle $ 59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nelze sa- mostatně brojit žalobou podle soudního řá- du správního, a to ani podle $ 65 cit. zákona (protože se nejedná o správní rozhodnutí), ani podle $ 82 cit. zákona (neboť nejde o zá- sah, pokyn či donucení). Vzhledem k tomu, že jde jen o úkon Rady v rámci řízení o sank- ci, je podle názoru soudu možno bránit se proti upozornění jen postupem podle $ 74 odst. 2 věta druhá s.
ř. s. Podle této normy byl-li závazným podkla- dem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, neníli jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou Žalo- bou ve správním soudnictví. Ukončí-li tedy Rada své řízení rozhodnu- tím o uložení sankce, pak může provozovatel vysílání proti takovému rozhodnutí podat ža- lobu podle $ 65 s. ř. s., v níž bude výslovně žá- dat, aby soud přezkoumal také zákonnost upozornění, neboť jde o jiný úkon správního orgánu, který byl závazným podkladem pře- zkoumávaného rozhodnutí, soud jím není sám vázán a zákon neumožňuje žalobci na- padnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.
Druhý výrok rozhodnutí - o povinnosti účastníků řízení uhradit společně a nerozdíl- ně paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč - však nepochybně má vliv na práva a povinnosti žalobkyně, neboť se jím výslovně ukládá povinnost zaplatit. Tento vý- 967 1932 rok tedy dozajista zasahuje právní sféru ža- lobkyně, a je tedy obecně přípustné se proti němu bránit, avšak muselo by se tak stát způ- sobem odpovídajícím. Jak vyloženo výše, v pravomoci Rady je dohlížet na plnění li- cenčních podmínek a ve správním řízení roz- hodovat o sankcích za jejich neplnění; takové řízení bylo v projednávané věci řádně zaháje- no a nepochybně probíhalo.
V takovém pří- padě pak je Rada oprávněna uložit účastníko- vi povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou (viz $ 79 odst. 5 správního řádu). Po- dle názoru soudu je tedy výrok o povinnosti uhradit náklady řízení nesporně rozhodnu- tím správního orgánu o právech a povinnos- tech žalobkyně, které je tedy způsobilé být předmětem žaloby naproti rozhodnutí správ- ního orgánu podle $ 65 a násl. s. ř. s., nikoliv však žaloby na ochranu před nezákonným zá- sahem ve smyslu $ 82 s. ř. s. Soud je ale ve svém rozhodování vázán vůlí žalobkyně, vyjá- dřenou v podané žalobě, a jestliže tedy žaloba podaná žalobkyní je koncipována právě na ochranu před nezákonným zásahem, soud se nemohl věcí zabývat jinak, a i v této části tedy musel žalobu zamítnout, dospěl-li k závěru, že se o nezákonný zásah ve smyslu $ 82 s.
ř. s. nejedná. (...) 1932 Kompetenční spory: rozhodnutí nahrazující dohodu vlastníků souvisejících vodovodů a kanalizací 22. k $ 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) k $ 7 odst. 1, $ 244 a násl. občanského soudního řádu Jestliže vlastníci provozně souvisejících vodovodů a kanalizací neupravili svá vzá- jemná práva a povinnosti písemnou dohodou dle $ 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění účinném do 14.
3. 2006, rozhodoval o vzájem- ných právech a povinnostech vodoprávní úřad (nyní Ministerstvo zemědělství). Ta- kové rozhodnutí dohodu zcela nahradí, a jeho součástí proto bude zejména také ře- šení ekonomických otázek (např. povinnost k úhradě vzájemných plateb, dluhů a záloh). Protože dohoda je soukromoprávní smlouvou ($ 7 odst. 1 o. s. ř.) a rozhod- nutí správního orgánu na právním charakteru nahrazované dohody nic nemění, nerozhoduje o žalobách proti takovým rozhodnutím správní soud, ale tyto věci pro- jednává soud v řízení občanskoprávním postupem podle $ 244 a násl. o.
s. ř.
Společnost s ručením omezeným FTV Prima proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílá- ní o ochranu před nezákonným zásahem.