V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka.
V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka.
U s n e s e n í
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě
složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Aleše Zezuly a
JUDr. Pavla Toufara ve věci posuzované E. Ch., zastoupené Bc. Hanou
Gregorovou, bytem Praha 4, Plevenská 3113/1, o přezkumu svéprávnosti, za
účasti Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, o odvolání Okresního
státního zastupitelství ve Strakonicích do rozsudku Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 25.8.2014, č.j. 1 P 112/2014-116, t a k t o :
Rozsudek soudu prvního stupně s e z r u š u j e a věc se mu v
r a c í k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č.j. 1 P 112/2014-116, O k r e s n í s o u d ve Strakonicích omezil posuzovanou E. Ch., nar. 4. 2. 1929 ve svéprávnosti zcela, ustanovil této opatrovníkem Bc. H. G. bytem P., upustil od doručení rozsudku posuzované, nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, stejně jako žádnému z účastníků. V odůvodnění rozsudku okresní soud odkázal na závěry znaleckého posudku a výpověď znalkyně MUDr. D. D., tedy že posuzovaná trpí duševní poruchou – syndromem demence ve stupni těžkém, když porucha nemá přechodný charakter a není léčbou ovlivnitelná. Porucha způsobuje, že posuzovaná není schopna samostatného života, nedokáže se obstarat a zajistit ani nejzákladnější fyziologické a duševní potřeby a je odkázána na 24hodinovou péči v domově se sociální službou. Není schopna se podepsat a nezvládne ani nejjednodušší početní operace, ztratila schopnost čtení a psaní, neporozumí obsahu jakéhokoliv textu. Posuzovaná nechápe smysl právních úkonů ani v jejich nejjednodušší podobě, nechápe hodnotu peněz. Má zcela rozpadlé myšlení a emotivitu, došlo k rozpadu osobnosti. Posuzovaná není schopna zúčastnit se řízení a být vyslechnuta, pochopit význam rozhodnutí ani smysl právních úkonů. Soud prvního stupně přistoupil k zbavení svéprávnosti u posuzované zcela (a nepostupoval tak dle závěrečného návrhu státního zástupce, neboť posuzovaná není schopna vykonávat v podstatě žádné jednání, a proto navrhované negativní vymezení za dané situace není namístě). Opatrovníkem byla jmenována Bc. H. G., která má s výkonem této funkce zkušenosti z předchozí doby, a práva a povinnosti z výkonu funkce pro ni vyplývající jsou jí známy. S ohledem na zdravotní stav posuzované bylo upuštěno od doručení rozhodnutí.
2. Rozsudek napadlo odvoláním Okresní státní zastupitelství ve Strakonicích s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když od 1. 1. 2014 je účinný nový občanský zákoník, který upravuje nově i institut řízení o omezení svéprávnosti. Je sice zřejmé, že ze znaleckého posudku vyplývá, že posuzovaná není schopna žádného samostatného jednání, se svým okolím nekomunikuje a došlo k rozpadu osobnosti, nicméně omezení svéprávnosti zcela není v souladu s právní úpravou. Intervenující státní zástupce se snažil o široké vymezení ve formě negativní, tzn. toho, co posuzovaná nemůže. Lze sice namítnout, že takto formulované negativní vymezení není vyčerpávající, ale obsahuje to nejzákladnější, co je k ochraně zájmů posuzované potřeba. Z protokolu o jednání soudu prvního stupně ve věci dne 25. 8. 2014 pak vyplývá, že státní zástupce navrhl posuzovanou omezit ve svéprávnosti k právním úkonům především v tom směru, že není způsobilá nakládat s majetkem, posoudit poskytnutí zdravotních služeb a důsledky jejich poskytnutí, není schopna uzavírat smlouvy o sociálních službách, způsobilá žádat o dávky státní sociální podpory a dávky hmotné nouzi. Není způsobilá jednat v pracovněprávních vztazích, zejména uzavírat pracovněprávní smlouvy, měnit či vypovídat nájemní smlouvy, není způsobilá k výkonu rodičovské odpovědnosti, k uzavření manželství, k jednání ve věcech osvojení či udělení souhlasu k osvojení a ke správě cizího majetku.
3. Opatrovnice posuzované ponechala rozhodnutí o odvolání na odvolacím soudu, pouze podotkla, že situace v současné době je nepředvídatelná a pro ni jako opatrovníka komplikovaná.
Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Strakonicích omezil posuzovanou E.
Ch. ve svéprávnosti zcela, ustanovil této opatrovníkem Bc. Hanu Gregorovou,
nar. 30.6.1958, bytem Praha – Modřany, Plevenská 3113/1, upustil od doručení
rozsudku posuzované, nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, stejně
jako žádnému z účastníků. V odůvodnění rozsudku okresní soud odkázal na závěry
znaleckého posudku a výpověď znalkyně MUDr. Dany Dvořákové, tedy že posuzovaná
trpí duševní poruchou – syndromem demence ve stupni těžkém, když porucha nemá
přechodný charakter a není léčbou ovlivnitelná. Porucha způsobuje, že
posuzovaná není schopna samostatného života, nedokáže se obstarat a zajistit
ani nejzákladnější fyziologické a duševní potřeby a je odkázána na 24 hodinovou
péči v domově se sociální službou. Není schopna se podepsat a nezvládne ani
nejjednodušší početní operace, ztratila schopnost čtení a psaní, neporozumí
obsahu jakéhokoliv textu. Posuzovaná nechápe smysl právních úkonů ani v jejich
nejjednodušší podobě, nechápe hodnotu peněz. Má zcela rozpadlé myšlení a
emotivitu, došlo k rozpadu osobnosti. Posuzovaná není schopna zúčastnit se
řízení a být vyslechnuta, pochopit význam rozhodnutí ani smysl právních úkonů.
Soud prvního stupně přistoupil k zbavení svéprávnosti u posuzované zcela (a
nepostupoval tak dle závěrečného návrhu státního zástupce, neboť posuzovaná
není schopna vykonávat v podstatě žádné jednání, a proto navrhované negativní
vymezení za dané situace není namístě). Opatrovníkem byla jmenována Bc. Hana
Gregorová, která má s výkonem této funkce zkušenosti z předchozí doby a práva a
povinnosti z výkonu funkce pro ni vyplývající jsou jí známy. S ohledem na
zdravotní stav posuzované bylo upuštěno od doručení rozhodnutí.
Rozsudek napadlo odvoláním Okresní státní zastupitelství ve Strakonicích s tím,
že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, když od 1.1.2014 je účinný nový občanský zákoník, který upravuje nově i
institut řízení o omezení svéprávnosti. Je sice zřejmé, že ze znaleckého
posudku vyplývá, že posuzovaná není schopna žádného samostatného jednání, se
svým okolím nekomunikuje a došlo k rozpadu osobnosti, nicméně omezení
svéprávnosti zcela není v souladu s právní úpravou. Intervenující státní
zástupce se snažil o široké vymezení ve formě negativní, tzn. toho, co
posuzovaná nemůže. Lze sice namítnout, že takto formulované negativní vymezení
není vyčerpávající, ale obsahuje to nejzákladnější, co je k ochraně zájmů
posuzované potřeba. Z protokolu o jednání soudu prvního stupně ve věci dne
25.8.2014 pak vyplývá, že státní zástupce navrhl posuzovanou omezit ve
svéprávnosti k právním úkonům především v tom směru, že není způsobilá nakládat
s majetkem, posoudit poskytnutí zdravotních služeb a důsledky jejich
poskytnutí, není schopna uzavírat smlouvy o sociálních službách, způsobilá
žádat o dávky státní sociální podpory a dávky hmotné nouzi. Není způsobilá
jednat v pracovněprávních vztazích, zejména uzavírat pracovněprávní smlouvy,
měnit či vypovídat nájemní smlouvy, není způsobilá k výkonu rodičovské
odpovědnosti, k uzavření manželství, k jednání ve věcech osvojení či udělení
souhlasu k osvojení a ke správě cizího majetku.
Opatrovnice posuzované ponechala rozhodnutí o odvolání na odvolacím soudu,
pouze podotkla, že situace v současné době je nepředvídatelná a pro ni jako
opatrovníka komplikovaná.
Podle § 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.)
nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Podle § 201 o.
s. ř. za použití § 8 odst. 1 písm. d) z. ř. s. odvolání je podáno oprávněnou
osobou, neboť státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného řízení o
svéprávnosti. Odvolání je přípustné podle § 202 o. s. ř. a včasně podané (§ 204
odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumáno bylo v mezích ust. § 28 z. ř. s. a ust. § 212 o.
s. ř. Odvolání je důvodné.
Předmětné řízení bylo zahájeno na základě zákonného příkazu daného v ust. §
3033 zákona č. 89/2012 Sb. a to po 1.1.2014. Je tedy zřejmé, že procesní otázky
budou řešeny podle zákona č. 292/2013 Sb. (zákona o zvláštních řízeních
soudních), zatímco hmotněprávní předpoklady budou posouzeny podle občanského
zákoníku účinného od 1.1.2014, tedy zákona č. 89/2012 Sb.
4. Podle § 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (z. ř. s.) nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Podle § 201 o. s. ř. za použití § 8 odst. 1 písm. d) z. ř. s. odvolání je podáno oprávněnou osobou, neboť státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného řízení o svéprávnosti. Odvolání je přípustné podle § 202 o. s. ř. a včasně podané (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumáno bylo v mezích ust. § 28 z. ř. s. a ust. § 212 o. s. ř. Odvolání je důvodné.
5. Předmětné řízení bylo zahájeno na základě zákonného příkazu daného v ust. § 3033 zákona č. 89/2012 Sb., a to po 1. 1. 2014. Je tedy zřejmé, že procesní otázky budou řešeny podle zákona č. 292/2013 Sb. (zákona o zvláštních řízeních soudních), zatímco hmotněprávní předpoklady budou posouzeny podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, tedy zákona č. 89/2012 Sb.
6. Úvodem je soudu prvního stupně nutno vytknout, že nepostupoval podle ust. § 37 odst. 1 z. ř. s. a nejmenoval posuzované pro předmětné řízení opatrovníka. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud jmenuje posuzovanému opatrovníka. To nebrání tomu, aby si posuzovaný zvolil zmocněnce, a to i bez souhlasu opatrovníka. Z kontextu citovaného ustanovení tedy nutno uzavřít, že opatrovník musí být posuzované ustanoven, byť má zástupce (hmotněprávního opatrovníka, který jí byl ustanoven v předchozím řízení). Jde totiž o ochranu práv posuzované, když ve vztahu k hmotněprávnímu opatrovníkovi nelze vyloučit v obecné rovině důvody kolize zájmů s posuzovanou. Protože v důsledku rozsudku, který vydává soud prvního stupně (v režimu § 3033 o. z.) dochází ke změně předchozího rozsudku ve věci (rozsudku ze dne 13. 10. 2008, který vydal Obvodní soud pro Prahu 4 pod č. j. 14 Nc 2322/2008-24), musí výrok soudu reflektovat skutečnost, že předchozí rozsudek je novým rozsudkem zrušen a nahrazován, což má hmotněprávní odraz i v ust. § 60 o. z. Skutečnost, že dochází ke zrušení či změně předchozího rozsudku, pak musí vyplývat přímo z výroku rozhodnutí soudu ve věci. Podle § 46 odst. 1 z. ř. s. nebylo-li řízení o svéprávnosti zastaveno podle § 35 odst. 2 z. ř. s., soud zahájí řízení ve věcech opatrovnictví člověka a řízení spojí. Z hlediska procesně formálního je tedy nutné o zahájení opatrovnického řízení rozhodnout a taktéž je nutno rozhodnout o spojení tohoto řízení s řízením o svéprávnosti. Taková rozhodnutí soud prvního stupně v průběhu řízení nevydal. Z protokolu o jednání ze dne 25. 8. 2014 pak vyplývá, že soud prvního stupně sice vyslechl znalkyni, nepřečetl (neprovedl tedy jako důkaz) však jí vypracovaný znalecký posudek, a to přesto, že obsahem výslechu znalkyně byl především odkaz na písemné vyhotovení znaleckého posudku. V další fázi řízení je tedy nutné, aby všechny vytčené procesní vady soud prvního stupně odstranil.
Úvodem je soudu prvního stupně nutno vytknout, že nepostupoval podle ust. § 37
odst. 1 z.ř.s. a nejmenoval posuzované pro předmětné řízení opatrovníka. Z
citovaného ustanovení vyplývá, že soud jmenuje posuzovanému opatrovníka. To
nebrání tomu, aby si posuzovaný zvolil zmocněnce, a to i bez souhlasu
opatrovníka. Z kontextu citovaného ustanovení tedy nutno uzavřít, že opatrovník
musí být posuzované ustanoven, byť má zástupce (hmotněprávního opatrovníka,
který jí byl ustanoven v předchozím řízení). Jde totiž o ochranu práv
posuzované, když ve vztahu k hmotněprávnímu opatrovníkovi nelze vyloučit v
obecné rovině důvody kolize zájmů s posuzovanou. Protože v důsledku rozsudku,
který vydává soud prvního stupně (v režimu § 3033 o.z.) dochází ke změně
předchozího rozsudku ve věci (rozsudku ze dne 13.10.2008, který vydal Obvodní
soud pro Prahu 4 pod č.j. 14 Nc 2322/2008-24), musí výrok soudu reflektovat
skutečnost, že předchozí rozsudek je novým rozsudkem zrušen a nahrazován, což
má hmotněprávní odraz i v ust. § 60 o.z. Skutečnost, že dochází ke zrušení či
změně předchozího rozsudku pak musí vyplývat přímo z výroku rozhodnutí soudu ve
věci. Podle § 46 odst. 1 z. ř. s. nebylo-li řízení o svéprávnosti zastaveno
podle § 35 odst. 2 z. ř. s., soud zahájí řízení ve věcech opatrovnictví člověka
a řízení spojí. Z hlediska procesně formálního je tedy nutné o zahájení
opatrovnického řízení rozhodnout a taktéž je nutno rozhodnout o spojení tohoto
řízení s řízením o svéprávnosti. Taková rozhodnutí soud prvního stupně v
průběhu řízení nevydal. Z protokolu o jednání ze dne 25. 8. 2014 pak vyplývá,
že soud prvního stupně sice vyslechl znalkyni, nepřečetl (neprovedl tedy jako
důkaz) však jí vypracovaný znalecký posudek, a to přesto, že obsahem výslechu
znalkyně byl především odkaz na písemné vyhotovení znaleckého posudku. V další
fázi řízení je tedy nutné, aby všechny vytčené procesní vady soud prvního
stupně odstranil.
Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu
člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáním jeho práv a jeho
osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň
neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozí-li mu jinak závažná újma a
nepostačuje-li (vzhledem k jeho zájmům) mírnější a méně omezující opatření. Těmi jsou nápomoc při rozhodování podle § 45 a násl. o. z., zastoupení členem
domácnosti podle § 49 a násl. o. z., popřípadě jmenování opatrovníka podle § 45
odst. 1 z. ř. s. a § 465 odst. 1 o. z. Je zřejmé, že všechny uvedené typy
opatření předpokládají, že jsou v určitém rozsahu zachovány rozumové a
rozhodovací schopnosti posuzované osoby, neboť v případě všech těchto opatření
se předpokládá určitá forma jednání posuzované ve smyslu procesních návrhů,
uzavírání smluv či vyjadřování se k osobě zástupce a vůbec schopnosti porozumět
institutu zastoupení. S ohledem na skutkové závěry, které (podle náhledu
odvolacího soudu správně) učinil soud prvního stupně ze znaleckého posudku,
výslechu znalkyně i po zhlédnutí posuzované, je patrné, že tyto předpoklady
posuzovaná nesplňuje v žádném případě. Posuzovaná nechápe smysl právních úkonů
ani v nejjednodušší podobě, není schopna se zúčastnit řízení, být vyslechnuta a
pochopit význam rozhodnutí ve věci samé a tudíž i jakýchkoliv procesních
poučení. Lze proto souhlasit se soudem prvního stupně v závěru, že toliko
omezení svéprávnosti může být řešením ochrany práv a zájmů posuzované. Rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým však zbavil posuzovanou svéprávnosti
zcela, je nesprávné, neboť občanským zákoníkem vůbec nepředpokládané. Rozhodnutím o omezení svéprávnosti nelze člověka zbavit práva samostatně jednat
v běžných záležitostech každodenního života, stejně jako rozhodovat o sobě v
mimoprávních otázkách (§ 64 o. z.). Soud prvního stupně zjevně přehlíží, že
vedle neschopnosti realizace a pochopení konkrétního právního úkonu posuzované
je podmínkou omezení její svéprávnosti také skutečnost, že v důsledku
neschopnosti učinit konkrétní právní úkon jí hrozí závažná újma (§ 55 odst. 2
o. z.). Občanský zákoník tedy předpokládá, že rozsah, v jakém člověk nebude pro
duševní poruchu schopen právně jednat, bude precizně vymezen ve výroku
rozsudku, před jehož vydáním musí soud v řízení o omezení svéprávnosti zkoumat
schopnosti člověka ve všech relevantních oblastech lidského života a zabývat se
také v této souvislosti otázkou, zda by člověku bez omezení svéprávnosti
hrozila (v té které oblasti potencionálního jednání) závažná újma. Je zřejmé,
že pokud posuzovaná osoba nebude vůbec schopna samostatně právně jednat, lze
očekávat, že rozsah omezení bude stanoven šířeji. I v takovém případě je však
nutné, aby soud svéprávnost omezoval pouze v nezbytném rozsahu. V případě
posuzované došlo v podstatě k vytracení schopnosti nejen právně jednat, ale
vůbec jakkoliv projevovat vůli.
Nicméně soud prvního stupně neprovedl žádné
důkazy, ze kterých by zjistil, jaká konkrétní právní jednání je nutno v případě
posuzované ve prospěch ochrany jejích práv a zájmů činit, tedy jak vlastně
definovat oprávnění opatrovníka za posuzovanou jednat, když toliko v absenci
oprávnění opatrovníka jednat v potřebných jednáních lze shledat hrozící
závažnou újmu pro posuzovanou, neboť v důsledku absence takových jednání ve
prospěch posuzované by nebyly plně zabezpečeny její základní životní potřeby. Je tedy nutné zkoumat, do jakých právních vztahů posuzovaná v době své
neschopnosti právně jednat (v době zastoupení opatrovníkem) vstupovala či
obvykle vstupuje, zda to je potřeba k ochraně jejích zájmů a jaké další právní
úkony jsou v případě žalované pravděpodobné s ohledem na běžný běh věcí a běžné
zkušenosti s takto zdravotně postiženými osobami. Pouze v daném rozsahu je pak
potřeba provést omezení schopnosti jednat, které samozřejmě musí být stanoveno
tak, že soud vyjmenuje, v kterých právních jednáních a činnostech omezuje
svéprávnost posuzované a pouze v daném rozsahu vznikne oprávnění opatrovníkovi
za posuzovanou jednat. Nelze přistoupit k postupu opačnému, tedy vymezení pouze
těch činností, ve kterých posuzovaná osoba omezena není s tím, že ostatní se
stanou předmětem omezení a zastoupení opatrovníkem, neboť takový
(nevyjmenovaný) výčet by zjevně směřoval proti úvaze zákonodárce a účelu zákona
v tom směru, že přistoupit k omezení svéprávnosti lze pouze v zájmu člověka s
plným uznáním jeho práv a osobní jedinečnosti a fakticky by měl stejný důsledek
jako omezení způsobilosti zcela, neboť při neuzavřeném (demonstrativním) výběru
omezení by nebylo možné každé z omezení zvlášť odůvodnit.
V daném směru je proto nutné skutková zjištění po provedeném dokazování
doplnit. Je zřejmé, že dokazování v daném rozsahu a dále existence shora
vytčených procesních vad, odůvodňují postup odvolacího soudu podle § 219a odst.
2 o. s. ř., neboť zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně není
dostatečné a je třeba provést další důkazy, které s ohledem na předpokládaný
rozsah dokazování nemohou být provedeny v odvolacím řízení a současně v režimu
§ 219a odst. 1 písm. a) jsou tu takové vady procesního charakteru, které nelze
v rámci odvolacího řízení odstranit (zjednat nápravu).
O náhradě nákladů řízení rozhodne ve smyslu § 224 odst. 3 o. s. ř. soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné k
Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a §
240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním
stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.
Krajský soud v Českých Budějovicích
dne 27. listopadu 2014
JUDr. Zuzana V ö l f l o v á v. r.
předsedkyně senátu