V rozporu s ustanovením § 106 odst. 1 zák. práce není taková praxe v organizaci, podle níž pracovník požádá o udělení dovolené a jeho nadřízený (do jehož pravomoci spadá takový úkon) mu dá k čerpání dovolené souhlas v tomto souhlasu je totiž možno spatřovat určení nástupu dovolené. Pokud však pracovník pouze oznámí, že nastupuje dovolenou, a jeho nadřízený mu neudělí potřebný souhlas, popř. udělení souhlasu výslovně odmítne, nemůže být nepřítomnosti pracovníka v práci považována za dovolenou a nepřísluší mu po dobu této nepřítomnosti v práci náhrada mzdy podle § 100 odst. 1 zák. práce.
Předmětem řízení byla náhrada mzdy za vyčerpanou dovolenou ve smyslu § 109 odst. 1 zák. práce.
Z hlediska skutkového stavu připouštěl sám žalobce, že hlásil svému nadřízenému, že hodlá nastoupil dovolenou; ten jej však odmítl s poukazem na jeho předcházející absence. Svědci R. (mistr nadřízený žalobci) a K. (vedoucí dílen) potvrzovali, že žalobce požádal koncem srpna nebo počátkem září 1966 o umožnění nástupu dovolené; nebylo mu však vyhověno, ba bylo mu výslovně sděleno, že si dovolenou nemůže vybrat. Uvedené svědecké výpovědi odpovídaly též obsahu oznámení z 8. 9. 1966 zaslaného mistrem nadřízeným žalobci oddělení zaměstnaneckých záležitostí i dopisu žalovaného žalobci z 13. 9. 1966, v nichž byla nepřítomnost žalobce v práci označována za neomluvenou absenci.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 zák. práce určuje nástup dovolené – pochopitelně za splnění dalších předpokladů – vždy organizace. V rozporu s cit. ustanovením není taková praxe v organizaci, podle níž pracovník požádá o udělení dovolené a jeho nadřízený (do jehož pravomoci spadá takový úkon) mu dá k čerpání dovolené souhlas; v tomto souhlasu je totiž možno spatřovat určení nástupu dovolené. Pokud však pracovník pouze oznámí, že nastupuje dovolenou, a jeho nadřízený mu neudělí potřebný souhlas, popř. udělení souhlasu výslovně odmítne, nemůže být nepřítomnost pracovníka v práci považována za dovolenou a nepřísluší mu po dobu této nepřítomnosti v práci náhrada mzdy podle § 109 odst. 1 zák. práce.
Protože žalobci nebyl určen nástup dovolené (nebyl udělen souhlas k čerpání dovolené), není jeho požadavek na zaplacení náhrady mzdy za dobu jeho nepřítomnosti v práci oprávněný, a to bez ohledu na to, zda bylo odůvodněno stanovisko žalovaného, že totiž žalobce nemá nárok na dovolenou pro předcházející absence. Zákoník práce nepřipouští v podobném případě svémoc pracovníka záležející v nástupu dovolené bez svolení organizace, a to ani tehdy, jestliže pracovník má nepochybně nárok na dovolenou. Pracovník má toliko možnost obrátit se s požadavkem na určení oprávněnosti svého nároku na dovolenou na rozhodčí orgán, případně soud.
Z toho plyne, že soud prvního stupně právem zamítl žalobu a jeho rozsudek musel být k odvolání žalobce odvolacím soudem potvrzen.