8 Tdo 1075/2017-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové v právní
věci dítěte mladšího patnácti let „SSSSS“ *), matky L. J. a otce J. J.,
nezjištěného bydliště, zastoupeného opatrovníkem Mgr. Lukášem Hegnerem,
advokátem se sídlem Plzeň, Jiráskovo nám. 816/4, vedené u Okresního soudu Plzeň-
sever, soudu pro mládež, pod sp. zn. 22 Rod 32/2016, o dovolání Okresního
státního zastupitelství Plzeň-sever proti usnesení Krajského soudu v Plzni jako
odvolacího soudu pro mládež ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 2/2017, takto:
I. Dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Opatrovníkovi Mgr. Lukáši Hegnerovi, advokátovi se sídlem Plzeň,
Jiráskovo nám. 816/4, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za
poskytnutí právních služeb při výkonu funkce opatrovníka v dovolacím řízení v
celkové výši 3.630 Kč.
1. Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever podalo pod sp. zn. ZC
86/2016 dne 13. 12. 2016 Okresnímu soudu Plzeň-sever, soudu pro mládež (dále
„okresní soud“), podle § 90 odst. 1 z. s. m. návrh na uložení opatření podle §
93 odst. 1 písm. c) z. s. m. dítěti mladšímu patnácti let „SSSSS“ (dále
„nezletilý“), pro čin jinak trestný výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť Krajské ředitelství
policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň-venkov usnesením ze dne 15. 11.
2016, č. j. KRPP-147660-12/TČ-2016-031172-S-KAM, podle § 159a odst. 2 tr. ř. z
důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odložilo trestní stíhání
nezletilého z důvodu jeho nepřípustnosti pro nedostatek věku stíhaného. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 1. 12. 2016.
2. Důvodem podání návrhu na uložení opatření byl čin jinak trestný
spočívající v tom, že nezletilý v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu 2016 v
obci N. – K. Ú., okres P.- s., prostřednictvím sociální sítě Facebook přeposlal
nezletilému „TTTTT" *), videosoubor zobrazující nezletilou „ZZZZZ“ *), zcela
nahou a hladící se po přirození, který nezletilá „ZZZZZ“ sama natočila a též
přes sociální síť Facebook zaslala nezletilému „VVVVV“ *), který ho zaslal
dalším osobám, a prostřednictvím mladistvého „KKKKK“ *) obdržel video i
nezletilý „SSSSS“. Uvedené skutečnosti spatřoval státní zástupce zjištěny na
základě obsahu spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, sp. zn.
KRPP-147660/TČ-2016-031172, jeho usnesení ze dne 15. 11. 2016, a zejména pak z
doznání nezletilého „SSSSS“ i sdělení nezletilé „ZZZZZ“ a dalších dětí, jimž
byla natočená videa přeposlána.
3. Okresní soud Plzeň-sever o tomto návrhu státního zástupce rozhodl
usnesením ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Rod 32/2016, tak, že řízení zastavil s
tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k
závěru, že nebylo prokázáno, že by nezletilý úmyslně uvedl do oběhu
pornografické dílo, jak § 192 tr. zákoníku předpokládá, neboť, ač je
nepochybné, že se jednalo o video sexuálního charakteru, a to dokonce velmi
intimního, je též nepochybné, že je nezletilá „ZZZZZ“ točila nikoli s úmyslem
vyrábět a šířit dětskou pornografii, ale s úmyslem zaujmout o tři roky staršího
chlapce, který je ve své nevědomosti posléze přeposlal dalším kamarádům. Z
projednávání věci před všemi zúčastněnými orgány (škola, OSPOD, probační a
mediační služba) přitom zcela jednoznačně vyplynulo, že ani nezletilá „ZZZZZ“
si neuvědomuje všechny souvislosti posuzovaného jednání a nedomýšlela, ani v
současné době nedomýšlí závažnost a možné důsledky svého počínání. Ve vztahu k
subjektivní stránce u nezletilého „SSSSS“ shledal, že nedomýšlel závažnost
svého počínání a dosah faktu, jaké video přeposlal svému spolužáku na sociální
síti. Nechápal, že se rozesláním videa skrze sociální síť může dopustit činu
jinak trestného. Ani vůči ostatním členům společnosti nevykazuje popsané
jednání nezletilého žádné známky společenské škodlivosti, protože neměl
povědomost o tom, že by mohl přeposláním videí někomu ublížit, když dokonce
sama „ZZZZZ“ byla řešena policií jako nezletilá a jako zranitelná oběť
současně. Okresní soud vyslovil, že kriminalizování takového počínání
nezletilých je ve vztahu k jejich dalšímu vývoji velmi škodlivé, když postačí
vyřešení věci cestou a prostředky, jimiž disponuje orgán sociálně právní
ochrany dětí. Primární by podle soudu mělo být výchovné působení na nezletilé,
a tudíž je nelogické, aby postupy a opatření podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, byly používány vůči dětem mladším
patnácti let bez ohledu na společenské dopady jejich činů a bez přihlédnutí k
jejich závažnosti, přičemž k dětem mladším patnácti let je třeba přistupovat
zcela jinak než k trestně odpovědným dospělým. Podle soudu prvního stupně je
kriminalizování takového jednání velmi škodlivé vzhledem k jejich dalšímu
vývoji, proto orgány činné v trestním řízení i státní zástupce nerespektovali. To však v posuzované věci orgány činné v trestním řízení i další orgány
nerespektovaly a zcela selhaly, když místo toho, aby všechny aktéry popsaného
jednání chránily a preventivními opatřeními působily k tomu, aby se podobné
jednání z jejich strany již neopakovalo, udělaly z něj kriminální čin, kterým
žije celá škola, již nezletilí dotčení navštěvují. Důvodem procesního postupu
okresního soudu v posuzované věci tedy bylo zjištění, že je dán nedostatek
podmínky řízení ve smyslu § 104 o. s. ř., neboť nezletilý „SSSSS“ nespáchal čin
jinak trestný.
Soud prvního stupně proto dovodil, že jako soud pro mládež nemá
pravomoc k projednání věci, a proto mu nezbylo, než aby volil uvedený postup a
řízení pro uvedenou neodstranitelnou vadu zastavil, když státní zastupitelství
nemělo podávat návrh na uložení ochranného opatření. Protože se jedná o
rozhodnutí procesní povahy, bylo možné je učinit bez nařízení ústního jednání. Na základě toho soud dospěl k závěru, že nemá pravomoc k projednání věci, a
proto mu nezbylo, než řízení zastavit z důvodu podle § 104 o. s. ř. (srov. stranu 2 až 4 usnesení soudu prvního stupně).
4. Krajský soud v Plzni jako odvolací soud pro mládež usnesením ze dne
16. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 2/2017, se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil
v názoru, že podezření ohledně toho, že se dítě mladší než patnáct let
dopustilo činu jinak trestného, je podmínkou k vedení řízení podle hlavy třetí
zákona č. 218/2003 Sb., přičemž v případě absence takového podezření soud
řízení nemůže vést, avšak nejedná se o neodstranitelnou vadu řízení. Dále se
odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožnil i v závěrech skutkových a
právních, pouze s výhradou vůči striktnímu posouzení postupu okresního státního
zástupce, které učinil okresní soud, neboť podle krajského soudu má státní
zástupce právo na zaujetí stanoviska, jež prezentoval v podaném návrhu na
uložení opatření. Z procesního hlediska však odvolací soud považoval postup
soudu prvního stupně za správný a v souladu s § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.,
jestliže řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavil, a to aniž by ve věci
nařídil jednání, když i on sám s odkazem na § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
dospěl ke shodnému závěru a rozhodl bez nařízení jednání s argumentem, že
usnesení o zastavení řízení pro absenci jeho podmínek není rozhodnutím ve věci
samé, ale jde pouze o rozhodnutí procesní povahy. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně konstatoval, že u dítěte mladšího patnácti let lze mít
jen stěží za to, že považovalo přeposílaný videosoubor za dětskou pornografii
se všemi jejími aspekty a důsledky. Protože jak po hmotněprávní tak i po
procesní stránce shledal závěry soudu prvního stupně správnými a v souladu s
příslušnými zákonnými ustanoveními, rozhodnutí soudu prvního stupně ve všech
jeho výrocích potvrdil.
II. Dovolání
5. Proti tomuto usnesení podalo dovolání Okresní státní zastupitelství
Plzeň-sever (dále „dovolatel“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
v posuzované věci závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a tudíž napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném posouzení věci. Neztotožnilo se se závěry soudů obou
stupňů, protože cílem řízení ve věcech dětí mladších patnácti let není dítě
potrestat, nýbrž na ně výchovně působit, neboť z povahy věci vyplývá, že není
možné ve věci rozhodnout bez nařízení jednání. Soud měl podaný návrh projednat
a rozhodnout ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008,
sp. zn. 8 Tdo 514/2008, uveřejněné pod č. 10/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Na podkladě tohoto rozhodnutí dovolatel dovodil, že v něm Nejvyšší
soud deklaruje, že bez nařízení jednání není možno ve věci rozhodnout, a že
vyjmenovává taxativně způsoby rozhodnutí v tomto řízení, a rovněž to, zda se
jedná o čin jinak trestný, což je nutno zjistit a prokázat v řízení k návrhu
státního zástupce nařízeném.
6. V posuzované věci však soud bez projednání věci vyhodnotil, že není
prokázána subjektivní stránka činu jinak trestného podle § 192 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, a bez nařízení jednání ve věci rozhodl. Takový postup je však podle
dovolatele v rozporu mimo jiné též s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2010, sp. zn. 8 Tdo 927/2010. Kromě uvedeného na nesprávnost takového postupu
usuzoval i z toho, že soudy rozhodly bez jednání ve všech čtrnácti případech
týkajících se přeposílání videosouborů, a tudíž považoval za zarážející, že
tato rozhodnutí právě ohledně subjektivní stránky postrádají individuální
posouzení u každého případu.
7. Na základě těchto úvah a názorů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
jako dovolací soud pro mládež (dále „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského
soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 7 Rodo 2/2017, a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. K dovolání se prostřednictvím kurátorky pro mládež vyjádřil Městský
úřad Nýřany, pracoviště Plzeň, Odbor sociálních věcí a zdravotnictví, jenž
uvedl, že nemá potřebnou kvalifikaci k posouzení právní stránky věci, avšak k
osobě nezletilého „SSSSS“ může uvést, že od prověřování sledovaného skutku úřad
nemá o nezletilém žádné negativní zprávy.
9. K podanému dovolání se vyjádřil za nezletilého rovněž opatrovník Mgr.
Lukáš Hegner, který ve svém podání uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, který soudy obou stupňů
také správně právně posoudily, a nezletilý se s nimi ztotožnil, neboť s ohledem
na svůj věk a rozumovou úroveň neměl povědomí o tom, že se dopouští činu jinak
trestného. Díky řízení v této věci již pochopil závažnost a škodlivost svého
jednání i rozsah své odpovědnosti za ně. Další projednávání věci proto považuje
za nepřiměřené a v rozporu se zásadami, na nichž je založen zákon č. 218/2003
Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Současně má za to, že nebyla-li by dána
neodstranitelná překážka řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., měl sám státní
zástupce postupovat podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a stíhání nezletilého
zastavit, což by byl postup přiléhavější než podle § 159a odst. 2 tr. ř. ve
spojení s § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. S ohledem na to, že další oživování věci
není vzhledem k věku a postavení nezletilých namístě, nezletilý navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever jako
nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 96 z. s. m.) ve
věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje podle předpisů
upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech
mládeže jinak (§ 96 z. s. m.).
11. Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, v zákonné lhůtě a státním zastupitelstvím, jež podalo návrh,
jako osobou oprávněnou (§ 91 odst. 1 z. s. m. § 236 odst. 1 a § 240 odst. 1 o.
s. ř.), Nejvyšší soud dále zkoumal přípustnost dovolání. Když nezjistil důvody
pro vyloučení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1, 2 o. s. ř., zkoumal
splnění hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., podle něhož, není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
12. Uvedená právní úprava, daná novelou občanského soudního řádu č.
404/2012 Sb., je založena na principu přípustnosti dovolání proti všem
pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací
řízení. Nepatří sem tedy dílčí procesní rozhodnutí vydaná v průběhu odvolacího
řízení s výjimkou rozhodnutí speciálně zmíněných v § 238a o. s. ř. Není již
významná povaha rozhodnutí, nýbrž je stěžejní, zda jím skutečně odvolací řízení
končí a zda po jeho vydání již dále nepokračuje, a to za podmínek, že jde o
vyřešení judikatorní otázky hmotného nebo procesního práva. Dovolání proto může
být přípustné i proti procesním rozhodnutím.
13. Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou tedy významná čtyři
kritéria, a to, že jde o otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak, což dává dovolacímu soudu možnost reagovat na
vývoj právní argumentace a přistoupit ke změně judikatury. V takovém případě by
však musel rozhodovat velký senát (srov. též komentář k ustanovení § 36c o. s.
ř.).
14. Ve věci nyní napadené státní zastupitelství v dovolání shledalo jeho
přípustnost v potřebě vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodnutí
dovolacího soudu dosud řešena nebyla, a to, zda ve věci dítěte mladšího
patnácti let může být o návrhu podaného podle § 90 odst. 1 z. s. m. rozhodnuto
tak, že se toto řízení zastaví bez jednání, anebo zda je třeba o takovém návrhu
státního zástupce na uložení opatření třeba vždy nařídit jednání, a teprve poté
podle zjištěného stavu věci rozhodnout.
15. S odkazem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu řešenou v
rozsudku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008 (uveřejněném pod č. 10/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), státní zástupce dovozoval, že otázku,
zda se jedná o čin jinak trestný, je nutno zjistit a prokázat v řízení
zahájeném k návrhu státního zástupce. Rovněž se zřetelem na názor vyslovený v
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo
927/2010, poukázal na to, že „v rámci postupu před zahájením trestního stíhání
lze provádět úkony trestního řízení jen za podmínek stanovených v § 158 tr. ř.,
přičemž zahájit úkony trestního řízením možné pouze k objasnění a prověření
skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo
provinění, nikoliv čin jinak trestný (§ 158 odst. 3 tr. ř.). To pochopitelně
neznamená, že před zahájením řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve
věcech mládeže není možné za dané situace - tedy je-li dáno důvodné podezření
konkrétního trestně neodpovědného dítěte ze spáchání činu jinak trestného -
opatřovat a zajišťovat důkazy významné pro rozhodnutí ve věci, ovšem lze tak
činit jen v právním rámci daném hlavou třetí zákona o soudnictví ve věcech
mládeže, občanským soudním řádem a zákonem o státním zastupitelství. Podle
těchto předpisů se přitom v procesněprávním smyslu dokazování provádí až v
jednání nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o
soudnictví ve věcech mládeže. Toto řízení - na rozdíl od trestního řízení -
probíhá výlučně před soudem (srov. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A.,
Hrušková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2007, s. 845 až 846)“. Tím státní zástupce zdůrazňoval, že bez
nařízení jednání není možné rozhodnout o podaném návrhu na uložení opatření, a
proto se domáhal, aby Nejvyšší soud tuto právní otázku vyřešil.
16. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že v
přezkoumávané věci jde o včasné dovolání státního zastupitelství jako účastníka
řízení, které je přípustné z hledisek § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dovolacím soudem dosud v této
podobě řešena nebyla, a proto dále zkoumal, zda je toto dovolání důvodné.
IV. K podmínkám podání návrhu podle § 90 odst. 1 z. s. m.
17. Podle § 89 odst. 2 z. s. m., dopustí-li se dítě mladší než patnáct
let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho
nápravě, která jsou uveden v § 93 z. s. m. Podle § 90 odst. 1 z. s. m. dítěti
mladšímu než patnáct let, které se dopustilo činu jinak trestného, lze opatření
uložit na návrh státního zastupitelství. Státní zastupitelství je povinno návrh
podat bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné,
protože jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná. Zákon
ukládá povinnost státnímu zastupitelství podat návrh na uložení opatření
bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože
jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná [§ 11 odst. 1
písm. d) tr. ř.]. V případě činu jinak trestného tato povinnost nastupuje od
okamžiku, kdy je postaveno najisto, že jde o čin jinak trestný, a nikoliv o
skutek, který není trestným činem (§ 159a odst. 1 tr. ř.). Odložením věci podle
§ 159a odst. 2 tr. ř. s ohledem na § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. se tato fáze
trestního řízení končí. Spisový materiál se v co nejkratší možné době spolu s
návrhem na přijetí opatření ve smyslu § 93 odst. 1 z. s. m., předloží
příslušnému státnímu zastupitelství k vypracování návrhu podle § 90 odst. 1 z.
s. m.
18. Z uvedeného tedy plyne, že předtím, než státní zástupce podá návrh
na uložení opatření podle § 90 odst. 1 z. s. m., je povinen zkoumat, zda jde o
čin jinak trestný nejen z hledisek stanovených v § 2 odst. 2 písm. a) z. s. m.,
ale i v judikatuře obecných soudů. V té souvislosti se jedná zejména o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008 (uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), v němž bylo vymezeno, že základním předpokladem pro
uložení některého z opatření uvedených v ustanovení § 93 odst. 1 z. s. m.
dítěti mladšímu patnácti let je zjištění, že spáchalo čin jinak trestný, jehož
trestnost je v konkrétním případě vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku
pachatele. Takový čin musí vykazovat nejen všechny formální znaky určitého
trestného činu, ale i potřebnou škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Jestliže ustanovení § 90 odst. 1 z. s. m. váže povinnost státního
zastupitelství podat návrh na uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let
na skutečnost, že spáchalo čin jinak trestný, jde o podmínku, kterou musí
státní zastupitelství před podáním takového návrhu zkoumat, a návrh může podat
jen tehdy, když má za prokázané, že „dítě mladší než patnáct let se dopustilo
činu jinak trestného“. Tuto skutečnost již Nejvyšší soud judikoval ve shora
zmíněném rozhodnutí č. 10/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které
má vztah i k řízení před podáním návrhu, a proto i státní zástupce je povinen
nejprve vyřešit otázku, zda dítě mladší než patnáct let spáchalo čin jinak
trestný, což je potřeba posuzovat na základě obecných pravidel a principů
stanovených trestním zákoníkem pro trestný čin, o nějž by šlo, pokud by jej
nespáchala osoba mladší než patnáct let. Zapotřebí je přitom zkoumat nejprve
formální znaky konkrétního trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku,
a poté se zabývat i otázkou, zda jde ve vztahu k osobě, která se takového
protiprávního jednání dopustila, a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, o
případ společensky škodlivý ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Při tomto
posuzování je nutné proporcionálně přihlížet k souhrnu všech zjištěných
podstatných skutečností a okolností (jež svědčí pro nižší společenskou
škodlivost nebo ji naopak zvyšují) a nelze odhlédnout od žádné z nich. Kromě
toho je potřebné zvažovat i povahu činu a způsob, jakým byl čin jinak trestný
spáchán (např. zda šlo o spolupachatelství, eventuálně o některou z forem
účastenství apod.). Teprve poté, co státní zastupitelství nabude přesvědčení,
že všechny uvedené podmínky jsou naplněny a ve věci není pochyb o tom, že dítě
mladší než patnáct let spáchalo konkrétní čin jinak trestný, může státní
zástupce podat návrh podle § 90 odst. 1 z. s. m. Jestliže takový závěr nelze na
podkladě výsledků řízení, jež měl k dispozici, učinit, nebylo by možné, tzn. i
v případě pochybností o tom, zda se takový čin jinak trestný stal, nebo že jej
spáchala osoba mladší než patnáct let, návrh podle § 90 odst. 1 z. s. m. podat
(srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS
628/2015, bod 11).
20. K názoru opatrovníka, jenž vyjádřil ve svém písemném stanovisku k
podanému dovolání, že měl státní zástupce spíše postupovat podle „podle § 172
odst. 2 písm. c) tr. ř. a stíhání nezletilého zastavit, což by podle něj byl
postup přiléhavější než podle § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1
písm. d) tr. ř.“, je třeba uvést, že není správný, protože uvedené ustanovení
lze aplikovat v případě trestního stíhání, o nějž se v řízení proti dítěti
mladšímu než patnáct let nejedná. Tento názor Nejvyšší soud vyslovil např. ve
stanovisku sp. zn. Tpjn 305/2014 uveřejněném pod č. 30/2016 Sb. rozh. tr. tak,
že „Hlava třetí je svou povahou občanskoprávní, z čehož vyplývá, že
trestněprávní předpisy v zásadě pro toto řízení nelze aplikovat, protože se od
hlavy druhé liší zejména tím, že dopadá na osoby, které nejsou trestně
odpovědné, a proto upravuje jiné řízení než trestní, a to řízení svou povahou
opatrovnické (srov. § 89 odst. 1 z. s. m.). Právě z tohoto důvodu na řízení o
činu, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, nelze vůbec aplikovat
prostředky trestního práva hmotného ani procesního, a je možné používat jen
mimotrestní právní normy“ (obdobně srov. rozhodnutí 65/2013 Sb. rozh. tr.).
21. Nejvyšší soud k námitce dovolatele, že bylo nutné nařídit jednání ve
věci nezletilého „SSSSS“, protože teprve až v řízení před soudem bylo možné
prokázat, zda byla v činu, jenž byl nezletilému kladen za vinu, naplněna
subjektivní stránka, jak se snažil odkazem na část odůvodnění rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 927/2010, doložit, uvádí, že
pro to, aby mohl státní zástupce posoudit, zda jde o čin jinak trestný, který
byl předmětem policejního předprocesního řízení, slouží obvykle shromážděné
podklady v tomto policejním spise založené. Na jejich podkladě se vyhodnocují
všechny rozhodné otázky směřující k tomu, zda jde mimo jiné o některý z
trestných činů v trestním zákoně uvedených, a kdo je jejich pachatelem. Pro
úplnost lze jen připomenout, že do doby, než je prověřeno důvodné podezření, že
pachatelem šetřeného činu je dítě mladší než patnáct let, postupuje státní
zástupce a policejní orgány při provádění příslušných úkonů podle předpisů
upravujících trestní řízení, tedy podle trestního řádu. V rámci tohoto řízení
se však toliko shromažďují podklady. V této etapě se ještě nemůže vést trestní
řízení proti dítěti mladšímu patnácti let, protože toto trestní řízení se pro
nedostatek věku takového pachatele odloží, neboť není přípustné [§ 11 odst. 1
písm. d) tr. ř.]. Zajišťují se zde toliko podklady, jež může státní
zastupitelství následně uplatnit při podání návrhu na zahájení řízení podle §
90 odst. 1 z. s. m., avšak jen tehdy, jsou-li splněny podmínky podle tohoto
ustanovení, a to, že se dítě mladší patnácti let dopustilo činu jinak
trestného. Státní zástupce, i když je vyloučeno, aby prováděl úkony trestního
řízení a zajišťoval důkazy v rámci trestního řízení vedeného ve věci trestně
neodpovědného dítěte (dítěte mladšího patnácti let nebo trestně neodpovědného
mladistvého), musí před podáním návrhu objasnit, že šlo o čin jinak trestný,
neboť tato skutečnost je podmínkou sine qua non pro podání návrhu podle § 90
odst. 1 z. s. m., z jehož spáchání je důvodně podezřelé pouze trestně
neodpovědné dítě, jestliže by jinak (nešlo-li by o dítě mladší patnácti let)
byly splněny podmínky podle § 160 odst. 1 tr. ř. Proto, i když je podstatné, že
v rámci postupu před zahájením trestního stíhání lze provádět úkony trestního
řízení jen za podmínek stanovených v § 158 tr. ř., zahájit úkony trestního
řízení je možné pouze k objasnění a prověření skutečností důvodně
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo provinění, nikoliv čin
jinak trestný (§ 158 odst. 3 tr. ř.). „To pochopitelně neznamená, že před
zahájením řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže není
možné za dané situace opatřovat a zajišťovat důkazy významné pro rozhodnutí ve
věci, ovšem lze tak činit jen v právním rámci daném hlavou třetí zákona o
soudnictví ve věcech mládeže, občanským soudním řádem a zákonem o státním
zastupitelství“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8
Tdo 927/2010). Z uvedeného plyne, že každý orgán činný v trestním řízení ve
svém stadiu, tedy i státní zástupce před podáním návrhu podle § 90 odst. 1 z. s.
m., má povinnost předtím, než takový návrh podá, posoudit všechny
skutečnosti významné pro to, zda jde o čin jinak trestný, jenž je v činu, který
mělo spáchat dítě mladší patnácti let, spatřován. Je povinen před podáním
návrhu zkoumat, zda byly naplněny všechny znaky konkrétního činu jinak
trestného, tedy i ve vztahu k subjektivní stránce a společenské škodlivosti
činu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), a teprve, když shledá, že se o takový čin
jedná, může návrh podat.
22. V této souvislosti Nejvyšší soud neshledal zcela opodstatněným názor
odvolacího soudu vyjádřený na straně 3 jeho usnesení, jímž se zcela neztotožnil
se způsobem, jímž soud prvního stupně posuzoval nesprávnost postupu státního
zástupce, čímž měl zřejmě na mysli jeho konstatování na straně 4, předposlední
odstavec, kde uvedl, že „Za této situace v posuzované trestní věci neměl státní
zástupce podávat soudu návrh na uložení výchovného opatření“. Podle odvolacího
soudu má „státní zástupce právo na zaujetí vlastního stanoviska, toto
stanovisko prezentoval v podaném návrhu na uložení opatření“. Takové
stanovisko, jak plyne ze shora uvedených důvodů, musí být založeno na
zhodnocení všech rozhodných skutečností, což, jak soud prvního stupně vytýkal,
státní zástupce v této věci neučinil.
V. K postupu soudu pro mládež po podání návrhu podle § 90 odst. 1 z. s. m.
23. Povinností soudu pro mládež poté, co mu byl návrh předložen, podle
jeho obsahu je provádět dokazování v procesněprávním smyslu až v jednání
nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve
věcech mládeže. Toto řízení – na rozdíl od trestního řízení – probíhá výlučně
před soudem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 845 až 846), avšak takové
jednání nařídí jen tehdy, když je již z návrhu státního zástupce zřejmé, že jde
o čin jinak trestný, což je povinen před tím, než nařídí jednání, zvažovat,
protože jednání směřuje mimo jiné k tomu, aby v případě pochybnosti o tom, zda
jde o čin jinak trestný, doplnil dokazování k této otázce, protože účelem a
smyslem řízení podle hlavy třetí je uložení vhodného opatření dítěti mladšímu
patnácti let, jež čin jinak trestný spáchalo (srov. § 1 odst. 2 z. s. m.). Z
logiky a smyslu tohoto řízení plyne, že opatření podle hlavy třetí zákona o
soudnictví ve věcech mládeže není možné ukládat, pokud nejde o čin jinak
trestný, který spáchalo dítě mladší než patnáct let.
24. Nejvyšší soud k tomu, jak následně postupuje soud pro mládež po
podání návrhu podle § 90 odst. 1 z. s. m., pokud dojde k závěru, že se nestal
čin jinak trestný, anebo že čin spáchaný dítětem mladším patnácti let, vůči
němuž návrh směřoval, nenaplňuje mimo věku pachatele znaky trestného činu, pro
nějž byl návrh podán, již své názory vyjádřil zejména v usnesení ze dne 27. 10.
2010, sp. zn. 8 Tdo 1072/2010 (uveřejněném pod č. 25/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), v němž vyslovil, že „v řízení ve věcech dětí mladších
patnácti let soud pro mládež zamítne návrh státního zástupce na uložení
opatření dítěti mladšímu patnácti let § 93 odst. 9 z. s. m. ve znění účinném od
1. 1. 2010, jen pokud shledá, že se nestal čin, pro nějž byl návrh na uložení
opatření podán, nebo nebylo prokázáno, že se tohoto činu dopustilo dítě mladší
patnácti let, vůči němuž návrh směřoval, anebo čin spáchaný dítětem mladším
patnácti let nenaplňuje zákonné znaky trestného činu (mimo věku pachatele).
Přitom postačí, není-li splněna toliko některá z těchto podmínek, jež ve svém
souhrnu vytvářejí předpoklad pro uložení opatření podle § 93 odst. 1 z. s. m.“.
VI. K zastavení řízení
25. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dovolatel považoval za
nesprávné, že soud prvního stupně řízení pro nesplnění podmínek řízení podle §
104 o. s. ř. zastavil, aniž by ve věci nařídil jednání, Nejvyšší soud uvádí, že
zcela v obecné rovině nelze ani takový postup v řízení podle hlavy třetí zákona
o soudnictví ve věcech mládeže vyloučit, neboť by to odporovalo zásadám
vycházejícím z ustanovení § 103 a 104 o. s. ř., která platí pro všechna soudní
řízení vedená podle občanského soudního řádu. Musí pro takový postup však být
skutečně splněny podmínky, které jsou v tomto ustanovení vymezeny. Ustanovení §
103 o. s. ř. obsahuje především rámcové vymezení hledisek řízení. Jsou to
takové podmínky, při jejichž splnění může soud rozhodnout ve věci samé, tj.
může rozhodnout o předmětu řízení, a každý soud tak zkoumá celou řadu podmínek,
které nejsou zákonem výslovně vymezeny, ale plynou z jejich zákonných okolností
[např. pravomoc soudu (§ 7 o. s. ř.), věcná (§ 9, 9a o. s. ř.), funkční (§ 10,
10a o. s. ř.) nebo místní příslušnost (§ 84 a násl. o. s. ř., § 468 z. z. ř.
s.), zda rozhodnutí ve věci nebrání překážka věci zahájené (překážka
litispendence) ve smyslu § 83 o. s. ř., či překážka věci rozhodnuté (rei
iudicatae) podle § 159 odst. 3 o. s. ř., zda osoby vydávající se za účastníky
mají způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), zda mohou před soudem
samostatně jednat (tj. mají-li procesní způsobilost podle § 20 o s. ř.), a zda
zástupci, kteří za ně jednají, k tomu jsou oprávněni (§ 21 a 22a násl. o. s.
ř., § 469 z. z. ř. s.)].
26. Ustanovení § 104 odst. 1, 2 o. s. ř. řeší postup soudu, zjistí-li,
že není splněna některá z procesních podmínek, tj. podmínek (odstranitelných
nebo neodstranitelných), které jsou předpokladem pro rozhodnutí soudu ve věci
samé (podle § 103 o. s. ř.), a stanoví, že jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Mezi tyto podmínky patří
mimo jiné i to, že věc nespadá do pravomoci soudů, nebo má-li předcházet jiné
řízení, což vede k tomu, že soud postoupí věc po právní moci usnesení o
zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby
(návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Jde-li o nedostatek
podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom
zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-
li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (srov. přiměřeně
komentář k § 104 o. s. ř., dostupný v právním informačním systému ASPI k 25.
10. 2017).
27. Vzhledem k tomu, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, zejména
odůvodnění usnesení soudu prvního stupně na straně 4 v této věci, je zřejmé, že
důvodem, proč soud řízení ve věci nezletilého „SSSSS“ zastavil, byla podle něj
neodstranitelná překážka spočívající v tom, že „Okresní soud Plzeň-sever, soud
pro mládež, nemá pravomoc k projednání věci“, má význam zabývat se touto
okolností z celé řady jiných do úvahy přicházejících případů neodstranitelných
vad řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Je proto třeba uvést, že nedostatek
pravomoci tuzemského soudu může vést jedině k rozhodnutí, jímž soud řízení
zastaví, postoupí věc pravomocnému orgánu a rozhodne o náhradě nákladů řízení
před soudem, neboť řízení u něj končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Neexistuje-li
orgán, jemuž by věc mohla být postoupena, platí bez ohledu na předmět řízení,
že ve věci musí rozhodnout soud. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99: „Rozhodne-li soud, že není dána jeho
pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít
o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána
je. Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a
oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud.“ (srov. přiměřeně
komentář k § 104 o. s. ř., dostupný v právním informačním systému ASPI k 25.
10. 2017).
28. Z uvedeného je tedy zřejmé, že na projednávaný případ nemohla
dopadat překážka nedostatku „pravomoci soudu“, jak ji vyjádřil soud prvního
stupně ve svém rozhodnutí, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně, protože
argumenty, které byly důvodem pro uvedený postup, zákonným podmínkám zastavení
řízení (pro nedostatek pravomoci soudu pro mládež) neodpovídají. Soud prvního
stupně totiž „nedostatek pravomoci soudu k projednání věci“ spatřoval v tom, že
„…nezletilý „SSSSS“ nespáchal čin jinak trestný. Za této situace v posuzované
věci neměl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever
podávat zdejšímu soudu návrh na uložení opatření“. Z uvedeného je patrné, že
soud prvního stupně důvod svého postupu, tj. zastavení řízení, nedovozoval od
toho, že nebyla dána jeho „pravomoc“, ale z toho, že předmětný návrh neměl být
podán, což jsou dvě zcela odlišné skutečnosti. Takto učiněná zjištění soudu pro
mládež odporují závěru o tom, že by nebyla dána pravomoc tohoto konkrétního
soudu pro mládež, protože pravomoc soudu obecně v civilním soudním řízení
upravuje § 7 o. s. ř., podle něhož v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého
práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle § 4 z. s. m. je výkon soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech
posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let svěřen
soudům pro mládež.
29. Jestliže byl v této věci podán návrh pro čin jinak trestný, jehož se
měla dopustit osoba mladší než patnáct let, byla dána pravomoc k projednání
konkrétní věci konkrétnímu příslušnému soudu pro mládež, protože není určen
jiný tuzemský soud ani orgán, který by takový návrh mohl projednat.
30. Z těchto důvodů nemůže obstát závěr soudů obou stupňů o tom, že v
daném případě bylo možné postupovat podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení
zastavit proto, že nebyla dána pravomoc soudu pro mládež, neboť jde o názor po
formální stránce nesprávný. Zásadní otázkou, kterou lze z obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí, zejména z celého obsahu jejich odůvodnění a
především usnesení soudu prvního stupně dovodit, je to, že předmětná úvaha
zřejmě nevychází z podstaty pravomoci soudní moci, jak je zakotvena v článku 90
Ústavy a čl. 36 Listiny, ale nepřesně tím bylo míněno, že návrh podle § 90
odst. 1 z. s. m. neměl být státním zástupcem v uvedené konkrétní věci soudu pro
mládež (jemuž byla zákonem v § 4 z. s. m. svěřena pravomoc o takovému návrhu
rozhodnout) podán, a to z důvodu, že nebyly splněny podmínky § 90 odst. 1 z. s.
m., protože „nezletilý „SSSSS“ nespáchal čin jinak trestný“. Nejde proto o
nedostatek pravomoci soudu pro mládež jako neodstranitelné překážky řízení ve
smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., jak byla shora vyložena, ale o nepřesně
formulované úvahy soudů o tom, že byl vadný závěr státního zastupitelství, zda
okolnosti, za nichž byl skutek, v němž byl shledán čin jinak trestný, spáchán,
po všech stránkách (mimo věku nezletilého) naplňují znaky § 192 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Podstatou uvedeného postupu proto bylo, že soudy pro mládež shledaly,
že s ohledem na konkrétně zjištěné okolnosti, za nichž k činu jinak trestnému
došlo, nemělo státní zastupitelství podat návrh na uložení opatření pro
nesplnění podmínek § 90 odst. 1 z. s. m.
31. Za daných okolností do úvahy přicházelo zamítnutí takového nedůvodně
podaného návrhu. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže v hlavě třetí upravující
řízení ve věcech dětí mladších patnácti let nemá speciální ustanovení o
možnosti zamítnout návrh na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let,
které se dopustilo činu jinak trestného (viz § 96 z. s. m.). Přitom je též
nutné poznamenat, že občanský soudní řád neobsahuje žádnou obecnou úpravu
týkající se podmínek, za nichž soud prvního stupně návrh na zahájení řízení,
tj. žalobu, zamítne, upravuje toliko některé konkrétní způsoby zamítnutí
speciálně stanovené pro jmenovitě uvedené druhy řízení. Obecně však platí, že
soud vydá zamítavé rozhodnutí, pokud neshledal žádných vad ve formálních
náležitostech či procesních nedostatcích tehdy, nelze-li podané žalobě či
návrhu vyhovět. Vychází přitom ze zásad pro rozhodování stanovených v
ustanovení § 153 o. s. ř., podle něhož soud rozhoduje na základě zjištěného
stavu věci a je vázán návrhem.
32. V této souvislosti je třeba navázat na shora uvedenou judikaturu,
zejména na rozhodnutí č. 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek již
citované výše v bodě 24. tohoto usnesení, podle něhož v řízení ve věcech dětí
mladších patnácti let soud pro mládež návrh státního zástupce na uložení
opatření dítěti mladšímu patnácti let zamítne, pokud shledá, že se nestal čin,
pro nějž byl návrh na uložení opatření podán. Právě tento právní závěr dopadá i
na posuzovanou věc, a je proto třeba konstatovat, že pokud státní zástupce v
činu, jejž měl spáchat nezletilý „SSSSS“, jak byl v podaném návrhu popsán,
shledal čin jinak trestný, a to přečin výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak soud pro mládež poté, co
tento návrh i spisový materiál k němu opatřený obdržel, jen na jeho podkladě,
aniž by nařizoval ve věci jednání, zjistil, že o čin jinak trestný nejde, chtěl
toto řízení ukončit bez jednání, nemohl řízení za daného stavu věci zastavit
podle § 104 odst. 1 o. s. ř., ale mohl podle procesních podmínek občanského
soudního řízení podaný návrh státního zastupitelství ve smyslu uvedené
judikatury zamítnout. Takový procesní postup by korespondoval s tím, že podle
výsledků předprocesního stadia v policejní věci vedené pod sp. zn.
KRPP-147660-12/TČ-2016-031172-S-KAM, bylo zřejmé, že předmětný čin popsaný v
návrhu státního zástupce na uložení opatření nezletilému nenaplňuje všechny
znaky činu jinak trestného, konkrétně, jak soudy vysvětlily, pro nedostatek
jeho subjektivní stránky, ale i pro nevhodnost takového postupu z důvodu
škodlivosti a zbytečné kriminalizace u dětí, které o podstatě celého problému
neměly žádné povědomí.
VII. K hmotněprávnímu posouzení věci
33. Nejvyšší soud k posouzení toho, zda již na základě podkladů, které
byly s návrhem podle § 90 odst. 1 z. s. m. státním zastupitelstvím předloženy
Okresnímu soudu Plzeň–sever bylo možné i bez nařízení jednání shledat, že se
nejednalo o čin jinak trestný, a to přečin výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak byl označen v návrhu
podaném Okresním státním zastupitelstvím Plzeň-sever, považuje za vhodné
uvést, že se jej dopustí podle odstavce 1 ten, kdo přechovává fotografické,
filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje
nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem. Podle odstavce 3
spáchá tento přečin, kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně
přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří
fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo,
které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem,
anebo kdo kořistí z takového pornografického díla.
34. Zákon vyžaduje u činu jinak trestného podle § 192 odst. 3 tr.
zákoníku úmysl, a to přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že
pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku, že pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
35. Objektem § 192 tr. zákoníku (odstavce 1 i 3) je zájem společnosti na
ochraně mravního vývoje dětí a ochraně před jejich sexuálním zneužíváním. V
projednávaném případě však nelze dojít k závěru, že by nezletilý chtěl ohrozit
vývoj dětí či se nějak účastnit na jejich sexuálním zneužívání, nebo že by
věděl, že by svým jednáním mohl takový následek způsobit a pro takový případ s
tím byl srozuměn.
36. Podle obsahu podaného návrhu Okresního státního zastupitelství Plzeň-
sever (č. l. 73 spisu) je zřejmé, že státní zástupce se naplněním jednotlivých
znaků přečinu, jenž v činu nezletilého spatřoval, nezabýval, protože jen na
straně 2 konstatoval, že jednání nezletilého „SSSSS“ (ve shodě s tím, jak je
shora popsáno), naplnilo znaky přečinu podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V
dalším jen uvedl obsah výpovědi tohoto nezletilého. Podle tohoto obsahu je
patrné, že státní zastupitelství zcela v rozporu se svými povinnostmi, jak
plynou z § 90 odst. 1 z. s. m., po právní stránce čin, jehož se měl nezletilý
„SSSSS“ dopustit, ve smyslu všech podmínek, pro správnost vymezené právní
kvalifikace neposuzoval. Nebral proto do úvahy III. větu stanoviska Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 300/2012, uveřejněného pod č. 20/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož je ustanovení § 192 odst.
1 tr. zákoníku subsidiární ve vztahu k ustanovení § 192 odst. 2, odst. 3 písm.
b) tr. zákoníku, proto je jejich jednočinný souběh vyloučen. To platí i tehdy,
jestliže pachatel používá tutéž e-mailovou schránku jak k přechovávání
pornografických děl a přístupu k nim, tak i k jejich odesílání, přičemž
přechovávání je od počátku určeno jako prostředek k rozesílání takových děl, a
proto je jejich jednočinný souběh vyloučen. Takto citované stanovisko je třeba
respektovat i podle současného znění uvedeného přečinu na podkladě zákona č.
141/2014, účinným od 1. 8. 2014, neboť ve stanovisku označený odstavec 2 je
podle platné právní úpravy odstavcem 3 a odstavec 3 písm. b) je nyní pod
odstavcem 4 písm. b), jejich text zůstal zachován. Na podkladě tohoto
stanoviska proto jediným činem nemohl být spáchán přečin podle § 192 odst. 1, 3
tr. zákoníku.
37. Ve vztahu k subjektivní stránce neobsahuje návrh státního zástupce
žádné úvahy, a proto je zřejmé, že zavinění jako jeden z obligatorních znaků
skutkové podstaty činu jinak trestného nezkoumal, tudíž nemohl dostatečně
zvážit všechny skutečnosti, které z podkladů zjištěných v rámci předprocesního
stadia vyplynuly, jak to důsledně učinil soud prvního stupně, jenž se na straně
3 až 4 svého usnesení všemi rozhodnými okolnostmi zabýval a své úvahy
dostatečně, jak je výše uvedeno, rozvedl.
38. Nejvyšší soud ve shodě se závěry, k nimiž soud prvního stupně a v
souladu s ním i soud druhého stupně dospěl, poznamenává, že tuto věc, která se
udála mezi žáky základní školy a mezi jejich kamarády, bylo třeba velmi pečlivě
posuzovat s přihlédnutím k tomu, za jakých okolností a v jakých souvislostech
se celá událost odehrála ve vztahu k subjektivnímu přístupu každého z dětí,
které si mezi sebou posílaly video, jež si sama o své vůli „ZZZZZ“ natočila, a
to zásadně právě proto, aby ho zaslala nezletilému „VVVVV“ z pohnutek, které
sama popsala a vysvětlila. „VVVVV“ zcela podle obvyklého způsobu, jímž se svými
spolužáky a kamarády prostřednictvím internetové sítě komunikoval, video
přeposlal, aniž by tak činil s tím, že jde o pornografické dílo ve smyslu této
trestní terminologie, byť bylo patrné, že je na něm kamarádka předvádějící se v
erotických pózách. Obdobně k této záležitosti přistupoval i nezletilý „SSSSS“,
který podle jeho výpovědi video obdržel o od nezletilého „KKKKK“ a přeposlal ho
nezletilému „TTTTT“.
39. V těchto souvislostech bylo třeba posuzovat, že dětskou pornografií
je takové pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě. S
ohledem na to, že “ZZZZZ“, v té době 11letá, se snímala svým tabletem nahá sama
a na videu vykonávala úkony erotické povahy, lze připustit, že šlo o
pornografické dílo zobrazující dítě, protože na videu bylo obnažené dítě v
polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního
uspokojení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo
1077/2004 (uveřejněno pod č. 35/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Rovněž byla dítětem, neboť byla mladší nejen osmnácti, ale i patnácti let (viz
§ 126 tr. zákoníku). Uvedený závěr však pro naplnění znaků činu jinak trestného
podle § 192 tr. zákoníku nestačí a bylo třeba posuzovat všechny další znaky
skutkové podstaty, kterou zákon v odstavci 1 a 3 tohoto trestného činu stanoví.
40. Bylo třeba uvážit, že pokud nezletilý „SSSSS“ od „KKKKK“ předmětné
natočené snímky prostřednictvím sociální sítě Facebook obdržel, a přeposlal jej
dalšímu kamarádovi. Podle toho šlo o způsob sdílení, jenž je mezi dětmi
prostřednictvím sociálních sítí běžný. Lze proto přisvědčit soudu prvního
stupně, který uvedl, že „“SSSSS“ nechápal, že když tím, že toto video po síti
"pošle" dál, se dopustí činu jinak trestného“. Právě tyto skutečnosti měly
význam pro závěr ohledně subjektivní stránky, neboť soud shledal, že nezletilý
nejednal ani v nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], a proto
nemohl spáchat tento úmyslný přečin (čin jinak trestný) pro nedostatek
zavinění. Právě s ohledem na způsob, jakým mu bylo předmětné video zasláno, že
se tak stalo prostřednictvím sociální sítě Facebook, kam ho uvolnila nezletilá
„ZZZZZ“, která na něm vystupuje sama, a sama si ho natočila, je zřejmé, že se
nejedná o běžnou situaci, o níž se u výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií obvykle jedná, což lze dovodit i ze zákona č. 330/2011 Sb., jímž
bylo implementováno rámcové rozhodnutí Rady EU 2004/68/SVV ze dne 22. 12. 2003
o boji proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii, jehož cílem je
mj. účinná soudní a policejní spolupráce zaměřená proti pohlavnímu
vykořisťování dětí a dětské pornografii (bod 3 preambule), které jsou spojeny
se závažným porušováním lidských práv a základního práva dítěte na harmonickou
výchovu a vývoj (bod 4 preambule). Dítě tak vystupuje v pozici oběti a za
pachatele jsou považovány jiné fyzické osoby (např. sexuální turisté; viz bod 3
preambule) či osoby právnické (článků 6 a 7). V daném případě jde však o to, že
to byla sama „ZZZZZ“, která by měla být obětí, avšak vlastního zobrazení, které
si na základě svého vlastního rozhodnutí s tím, záměrem, že jej pošle „VVVVV“
natočila. Zhotovila je jako pornografické dílo, které ze své vlastní vůle, a to
ze zcela jiných než zákonem postihovaných motivů, zaslala svému kamarádovi,
chlapci, se kterým se podle vlastních slov seznámila na dětském hřišti a delší
dobu si s ním psala prostřednictvím sociální sítě Facebook (č. l. 21), ale o
povaze tohoto činu neměla zásadní povědomí.
41. Takové „pornografické dílo“ si mezi sebou všechny děti přeposílaly
(sdílely) prostřednictvím „chatu“, konkrétně „Facebook Messengeru“. K
vzájemnému přenášení informací tak využívaly tento komunikační kanál umožňující
okamžité odesílání a přijímání textových i mediálních zpráv na sociální sítí
Facebooku.
42. V přezkoumávané věci se zásadně jednalo o formu tzv. „sdílení“,
jehož předmětem byla nahrávka, kterou sama autorka prostřednictvím Facebooku
zaslala svému kamarádovi. V projednávané věci právě povaha této sociální sítě,
jež může sloužit i k tomu, že si děti mezi sebou posílají různé informace, má v
posuzované věci podstatný význam, a vychází zásadně z charakteru a smyslu
sociální sítě Facebook, která není jednoznačně soukromá či veřejná. Vždy záleží
na konkrétních uživatelích, jakým způsobem si míru soukromí na svém profilu,
případně přímo u jednotlivých příspěvků, nastaví. Prostřednictvím této sítě
může uživatel komunikovat pouze s jediným dalším uživatelem, a to aniž by tuto
komunikaci mohli vidět, či do ní zasahovat, ostatní uživatelé. Taková
komunikace by pak jistě mohla být považována za ryze soukromou, byť
uskutečněnou prostřednictvím sociální sítě využívané miliardou uživatelů.
Postupy aplikované orgány činnými v trestním řízení při zjišťování těchto
informací proto musí dodržovat rámec stanovený právními předpisy a musí
respektovat obecné principy, na nichž je založena činnost státních orgánů,
zejména v maximální možné míře šetřit ústavně zaručená práva a svobody
dotčených osob. Facebook je rozsáhlou multifunkční internetovou sociální sítí.
Jedná se o komunikační platformu, která primárně slouží k navazování a
udržování vztahů online a k šíření informací. Facebook umožňuje především
vytváření sítě sociálních kontaktů, komunikaci mezi uživateli, vzájemné sdílení
nejrůznějších multimediálních obsahů, organizaci událostí a prezentaci
uživatelů, má však také mnoho dalších funkcí (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13, bod 35).
43. Nejvyšší soud je stejně tak jako i soudy obou nižších stupňů
přesvědčen, že subjektivní stránku nezletilého je třeba posuzovat i se zřetelem
na tuto povahu rozšířené informační platformy Facebooku a na to, že vlivem
vývoje nových technologií je pro děti jednoduché vytvořit autopornografické
dílo (nezletilá jej vytvořila nahráním pomocí tabletu) a následně ho sdílet
mezi své kontakty uvnitř internetové sociální sítě. Jejich cílem však obecně
není ohrozit vývoj dětí či se nějak účastnit na jejich sexuálním zneužívání.
Obvykle jde o snahu jinému se zalíbit či zabavit se (k rozšíření sextingu v
České republice viz KOPECKÝ, K., SZOTKOWSKI, R. Sexting a rizikové seznamování
českých dětí v kyberprostoru (výzkumná zpráva). Univerzita Palackého v
Olomouci. Centrum prevence rizikové virtuální komunikace, 2017.), a jako v
tomto případě jde spíše o formu snahy se určitým způsobem vyjádřit, předvést,
zviditelnit, anebo na sebe jinak upozornit, a to i způsoby, které nejsou vždy
vhodné, neodpovídají obecné slušnosti nebo vkusu, apod., a mohou i hraničit s
trestným jednáním. Je však třeba vždy zvažovat, zda je nezbytné a účelné vést
děti za ně k trestní či jiné odpovědnosti, a to se zřetelem na to, že již
předprocesní stadium, v němž byla věc řešena, pro nezletilé byla dostatečným
ponaučením. Další projednávání a jitření této věci v další řízení před soudem,
by již bylo jen rozjitřováním citlivé otázky spojené se sexualitou.
44. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil závěru soudů obou
stupňů, že o čin jinak trestný nejde, a to i s ohledem na individuální přístup
aktérů tohoto jednání. Poukázat lze na to, že nezletilý „SSSSS“ v rámci své
výpovědi uvedl, že sexuálně vyznívající videa, která mu nezletilý „KKKKK“
poslal, přeposlal svému kamarádovi „TTTTT“, proti „ZZZZZ“ nic nemá, nepochopil,
proč to video natočila (č. l. 43 a 44). Z tohoto jeho postoje není možné
dovodit, že by svému kamarádovi rozeslal video, na němž se nezletilá „ZZZZZ“
sama ve svém sexuální jednání zobrazila, proto, aby tak činil minimálně s
vědomím toho, že pokud přepošle uvedené video, může porušit zákon v § 192 tr.
zákoníku, a pro případ, že jej poruší, s tím byl srozuměn. I když lze ve zcela
obecné poloze připustit, že nezletilý v projednávaném případě sice šířil
dětskou pornografii, neboť záběry, jež „ZZZZZ“ vytvořila, samy o sobě takovou
povahu mají, neuvědomoval si, že když je přepošle svým kamarádům, činí tak v
rozporu se zákonem, resp. obdržené video, které si autorka sama nahrála, jako
rozšiřování dětské pornografie nechápal, a nebyl schopen domyslet právě
trestněprávní důsledky tohoto svého počínání. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud
ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů v závěru o tom, že v jednání
nezletilého „SSSSS“ absentuje úmysl a nemůže se tak jednat o čin jinak trestný,
a to podle § 192 odst. 1 ani odst. 3 tr. zákoníku.
VIII. Závěr Nejvyššího soudu
45. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro
podání návrhu podle § 90 odst. 1 z. s. m. nebyly v přezkoumávané věci dány
podmínky, protože nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty činu jinak
trestného podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to především po subjektivní
stránce, čímž pro podání takového návrhu. Správně soudy učinily závěr, že se
„SSSSS“ jako dítě mladší než patnáct let nedopustil činu jinak trestného, a to
ještě před tím, než ve věci nařídily jednání. V této souvislosti je třeba brát
do úvahy zejména účel zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jak je vyjádřen v
ustanovení § 1 odst. 2 z. s. m., jenž má sice významný dopad pro ukládání
opatření, k němuž zejména slouží, ale nelze se od něj odchýlit, a to ani tehdy,
když jde o posouzení toho, jak dalece je významné projednávat před soudem věc,
u níž je již podle obsahu návrhu státního zastupitelství patrné, že o čin jinak
trestný se nejedná, jen proto, aby takové zjištění učinil soud při jednání,
které nařídí. Je třeba velmi pečlivě zvažovat, kdy má takové projednávání věci
význam s ohledem na dopad na dítě mladší než patnáct let. Vždy je nutné mít na
paměti, že projednání věci před soudem pro mládež, je zásahem do života dítěte
a má svůj smysl jen tehdy, když je zřejmé, že dítě mladší než patnáct let
spáchalo čin jinak trestný, neboť jen v takovém případě se může dostatečně
uplatnit výchovná složka takového soudního jednání a může být splněn účel
zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Jestliže tomu tak není a je zřejmé, že o
čin jinak trestný nejde, byť se jednalo o nevhodné chování, pak v takovém
případě se projednání věci před soudem může stát negativním prostředkem a
neblaze může do dalšího vývoje dítěte zasáhnout. Proto je třeba citlivě a
individuálně přistupovat ke každé konkrétní věci, a to zejména s ohledem na
dopad takového projednání věci před soudem.
46. Nejvyšší soud proto shledal, že i přes to, že soudy procesně
nevhodně zastavily řízení o návrhu státního zastupitelství podaného podle § 90
odst. 1 z. s. m. ve smyslu § 104 o. s. ř., ač měly návrh státního
zastupitelství ze všech důvodů shora rozvedených (viz výše bod VI.) zamítnout,
není tento procesní nedostatek zásadní vadou, neboť rozhodné v přezkoumávané
věci je správné rozhodnutí soudu pro mládež ve věci nenařizovat jednání a věc
před soudem neprojednávat, neboť by tím nebyl v této věci dosažen smysl a cíl
celého řízení podle § 1 odst. 2 z. s. m.
47. Protože Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady,
které dovolatel v dovolání vytýkal, a rozhodnutí považoval ve výsledku byť
procesně za nepřesná, ale co do obsahu spravedlivá a správná, podané dovolání
Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever jako nedůvodné podle § 243d písm.
a) o. s. ř. zamítl.
48. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b věty
první, § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení. O náhradě ve smyslu § 95 odst. 3 z. s. m.
nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž
nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v § 93 odst. 1 z. s. m.
49. Nejvyšší soud též rozhodoval o přiznání odměny a náhrady hotových
výdajů opatrovníku nezletilého advokátu Mgr. Lukáši Hegnerovi za poskytnutí
právních služeb, a proto mu podle ustanovení § 95 odst. 1 z. s. m. náleží
advokátu odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas ve výši a
za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem; výše odměny se přitom řídí
ustanoveními tohoto zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.
50. Tímto zmíněným zvláštním právním předpisem je vyhláška č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Ve smyslu § 10a advokátního tarifu při výkonu funkce opatrovníka dítěte podle
zvláštního právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže se
považují za tarifní hodnotu částky uvedené v § 10 odst. 3 cit. tarifu. Přitom
se vychází z trestních sazeb, které by se na pachatele vztahovaly, pokud by byl
plně trestně odpovědný.
51. V projednávané věci se měl nezletilý dopustit činu jinak trestného
výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, na který trestní zákon ve zvláštní části stanoví trest odnětí svobody
na šest měsíců až tři léta. Při aplikaci ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) ve
spojení s § 7 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon právní služby 1.500
Kč. Současně měl Nejvyšší soud na zřeteli, že tato sazba mimosmluvní odměny
stanovená v § 7 advokátního tarifu se podle § 12a advokátního tarifu za úkony
právních služeb ustanoveného opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu
upravujícího soudnictví ve věcech mládeže snižuje o 20 %, a tudíž odměna za
jeden úkon právní služby v posuzované věci činí 1.200 Kč.
52. V dovolacím řízení ve věci nezletilého „SSSSS“ byla tedy s ohledem
na výše uvedené opatrovníkovi tohoto nezletilého přiznána za převzetí a
přípravu zastoupení, jež jím dosud nebyla stanovena, a za vyjádření k dovolání,
tj. celkem za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního
tarifu odměna ve výši 2.400 Kč a rovněž náhrada hotových výdajů podle § 13
odst. 1, 3 advokátního tarifu ve výši 2x 300 Kč, tedy celkem 600 Kč, to vše
zvýšené o 21% DPH, která z částky 3.000 Kč činí 630 Kč. Opatrovníku nezletilého
tedy byla v posuzované věci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové
výši 3.630 Kč.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.