Za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, které je jednou z podmínek použití privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 3 tr. zákoníku, se považuje takové jeho jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho předchozí zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem jeho zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku. Čin však není spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže sice poškozený pachateli způsobil příkoří (např. ho okradl), ale jediným cílem pachatele bylo následně se poškozenému pomstít.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18.
prosince 2012 o dovolání obviněného J. F., proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 12 To 241/2012, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 35/2012, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. o d m
í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 2 T
35/2012, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §
178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v T., dne 9. 12. 2011 v době kolem 10.00 hod. až 11.00 hod. v ulici S. v domě
po vykopnutí zabouchnutých dveří vnikl do bytu užívaného jeho nájemkyní H. M. a
v bytě pak k tomu účelu donesenou dřevěnou nohou od stolu opatřenou v horní
části kovovou šroubovicí napadl T. B. tak, že ho několikrát udeřil do horní
poloviny trupu, kterou se poškozený snažil krýt rukama a poškozenému tak
způsobil zlomeniny obou loketních kostí na pravé ruce zlomeninu tříštivou, s
posunem úlomků, vyžadující operační zákrok v rámci hospitalizace trvající
nejméně do 14. 12. 2011, s následným přiložením sádrové fixace na obě předloktí
a další léčbou, která trvala nejméně osm týdnů.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, na podkladě odvolání
státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a obviněného, rozhodl
rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 12 To 241/2012, rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §
258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §
259 odst. 3, 4 tr. ř. nově obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím
obhájce JUDr. Jiřího Duchoně s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Ve stručném odůvodnění tohoto dovolání obviněný uvedl, že
nesprávnost použité právní kvalifikace obviněný spatřuje v tom, že u
poškozeného nenastala v důsledku jeho činu těžká újma na zdraví, a že se činu
dopustil v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. K první z
označených výhrad poukázal na to, že jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou
podstatu zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ale mohlo jít nanejvýše o
přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože zranění
poškozeného nebylo možné kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví, neboť u
poškozeného nenastala vážná porucha zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr.
zákoníku. I přes tento argument obviněný připustil možnost posouzení činu podle
§ 146 odst. 3 tr. zákoníku, když úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví nebyl
prokázán. Jako další důvod, proč nebylo možné v jeho činu shledávat zločin
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku podle obviněného
spočíval v tom, že jednal až v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání
poškozeného, jenž rodinu obviněného okradl v době bezprostředně předcházející
spáchanému činu, což podle obviněného byla okolnost zakládající posouzení jemu
za vinu kladeného jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146a odst. 1
tr. zákoníku.
Na základě těchto námitek obviněný považoval posouzení jeho činu podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku za nesprávné a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr.
ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, ač mu bylo včas dovolání obviněného v opise
doručeno, do doby konání neveřejného zasedání své případné písemné stanovisko
Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Když Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2
písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda bylo podáno v souladu s označeným dovolacím
důvodem.
Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podává, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výhrady obviněného, že u poškozeného nenastala těžká újma na
zdraví anebo, že jednal ze zavrženíhodné pohnutky, a proto měla být použita
kvalifikace podle § 146 odst. 1, event. 3 anebo podle § 146a odst. 1 tr.
zákoníku, mají hmotně právní povahu, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je
takto podané dovolání opodstatněné.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle skutkových zjištění soudem prvního stupně popsaných ve výroku rozsudku se
obviněný činu dopustil v bytě, kde poškozený pobýval u své partnerky, nájemkyně
předmětného bytu, a napadl ho k tomu účelu donesenou dřevěnou nohou od stolu
opatřenou v horní části kovovou šroubovicí. Úder obviněný vedl do horní
poloviny trupu poškozeného, jenž se rány snažil krýt rukama. Tím mu obviněný
způsobil zlomeniny obou loketních kostí, na pravé ruce šlo o tříštivou
zlomeninu s posunem úlomků, vyžadující operační zákrok, na levé ruce o
zlomeninu bez těchto těžších komplikací. Po pětidenní hospitalizaci byl
poškozený předán se sádrovými fixacemi obou rukou do domácího léčení trvajícího
nejméně osm týdnů.
Soud prvního stupně podle odůvodnění rozsudku (viz strana 4) pro závěr o
způsobení těžké újmy na zdraví vyšel především z toho, že poškozený byl omezen
v běžném způsobu života po dobu delší jak šesti týdnů, a to i přesto, že
poškozený tvrdil, že po sundání sádry již neměl žádné potíže. Odvolací soud se
s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a shledal újmu, kterou poškozený
utrpěl, plně v souladu s podmínkami, jež jsou vymezeny v § 122 odst. 2 tr.
zákoníku. Vyloučil tak možnost posouzení činu obviněného podle § 146 tr.
zákoníku, a ani neshledal, že by obviněný jednal z omluvitelné pohnutky podle §
146a tr. zákoníku (strana 5 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k těmto závěrům uvádí, že ohledně těžké újmy na zdraví je nutné
vycházet z hledisek vymezených v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle
něhož se těžkou újmou na zdraví rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné
onemocnění, jak jsou uvedeny pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení. Proto, aby
byl tento pojem naplněn, musejí být splněny zároveň dvě podmínky, a to jednak,
že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a jednak vzniklá újma
musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů zdravotních problémů
v písmenech a) až i). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění znamená (na
rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života
poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně
omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na
částečnou pomoc druhé osoby).
V projednávané věci soudy spatřovaly u poškozeného těžkou újmu na zdraví v tom,
že šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i)
tr. zákoníku, o níž se jedná když vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění
omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Obecné a
jednoznačné kritérium pro to, kdy jde o těžkou újmu na zdraví a kdy lze
vzniklou újmu považovat za ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku),
není možné definovat, neboť vždy záleží na okolnostech konkrétní újmy a stavu
poškozeného, které se budou vždy různit, a je nutné je v každé posuzované věci
objasnit. Lze na ni usuzovat vždy jen s ohledem na konkrétní poznatky
vycházející zejména z lékařských zpráv, vyjádření a znaleckých posudků, od
nichž se odvíjí správný závěr o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo
jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo. Pro takovéto závěry
není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov.
rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
V uvedeném smyslu lze podle soudní praxe za těžkou újmu na zdraví považovat
např. zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo sedm týdnů a která měla za
následek, že poškozený, i když pracoval, stále pociťoval bolesti v noze,
znemožňující mu řádnou chůzi (srov. rozhodnutí č. 5/1962 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu porucha zdraví spojená s takovými obtížemi, které sice trvají
delší dobu, přičemž však postiženému vážněji nepřekážejí v jeho povolání či
zaměstnání, ani v obvyklém způsobu jeho života, není těžkou újmou na zdraví
(např. menší poranění, které v důsledku hnisání rány se zahojí teprve po delší
době). Soudní praxí vžitá hranice asi šesti týdnů tvoří rozlišující skutečnost
mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a
ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že
přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při
těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může však být i delší nebo
kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji
doprovázejí (srov. R 13/1966; dále R II/1965).
Nejvyšší soud v projednávané věci posuzoval závěry soudů z hlediska takto
uvedených podmínek, a považuje je za správné. Oba soudy ve smyslu uvedených
zákonných hledisek vycházely pro své úvahy z objektivních zjištění, jež
vyplynula především z lékařských zpráv o zranění a stavu poškozeného, jakož i o
tom, jak dlouhou dobu představovalo omezení poškozeného v obvyklém způsobu
života. Lze tak jenom v souladu se správnými závěry soudů nižších stupňů
zdůraznit, že již samotná tříštivá zlomenina loketního kloubu svědčí o zranění,
které má závažné dopady na obvyklý způsob života pacienta, který není schopen
se o sebe řádně starat a vykonávat nejběžnější a pro život důležité úkony.
Tento obecný fakt vyplynul i z lékařských zpráv uvádějících, že zranění
poškozeného si vyžádalo operační zákrok v rámci hospitalizace trvající nejméně
do 14. 12. 2011, s následným přiložením sádrové fixace na obě předloktí a další
léčbou, která trvala nejméně osm týdnů (viz lékařské zprávy na č. l. 66 – 67,
166, odborné vyjádření chirurgického oddělení Panochovy nemocnice v T. na č. l.
69 - 71 spisu). Konkrétně u poškozeného byla po uvedenou dobu omezena hybnost
obou horních končetin, a po tuto dobu nadto trvala i celková nesoběstačnost
poškozeného v některých důležitých úkonech. Zranění, a to i v průběhu léčení,
bylo doprovázeno bolestivostí horních končetin. Jako možné lékař do budoucna
připustil i snížení hybnosti končetin s možností poruchy čití. Uvedený stav
poškozeného potvrdila i družka poškozeného H. M., které popsala, jak se o
poškozeného musela starat, a rovněž v souladu s lékařskou zprávou potvrdila, že
se poškozený po dobu asi jednoho měsíce podroboval následné rehabilitaci
horních končetin.
Uvedený závěr o způsobené těžké újmě na zdraví je plně v souladu nejen se
skutkovými zjištěními, ale odpovídá i uvedeným zákonným hlediskům. Nelze proto
brát do úvahy subjektivní sdělení poškozeného o tom, že nebyl vystaven
prokázaným důsledkům způsobeného zranění a jím tvrzený dobrý zdravotní stav
ihned po sejmutí sádry, jakož i to, že již byl bez potíží, je v rozporu s
objektivně provedeným dokazováním. Soudy proto také opodstatněně nevycházely
pro své právní závěry ohledně této otázky z výpovědi poškozeného.
Nejvyšší soud se z těchto důvodů se soudy obou stupňů, pokud jde o závěr o
těžké újmě na zdraví, ztotožnil, neboť má za to, že skutková zjištění
dostatečně znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku prokazují, a to především s ohledem na následek, který u poškozeného
nastal.
Soudy tak správně shledaly, že obviněný poškozenému způsobil těžkou újmu na
zdraví, a nepochybily ani v tom, že tak činil úmyslně. Opodstatněně vycházely z
toho, že obviněný útok vedl proti horní polovině trupu poškozeného, ozbrojen
dřevěnou nohou od stolu opatřenou kovovou šroubovicí, což je předmět, který byl
způsobilý učinit jeho útoky proti tělesné integritě poškozeného důraznějšími.
Obviněný útok směřoval do horní části trupu, tedy partií, u nichž věděl, že
zde může u poškozeného dojít k závažným následkům na zdraví, a pro případ, že
následek v podobě vážné újmy na zdraví poškozenému způsobí, byl s tím
přinejmenším srozuměn. Soudy tudíž nepochybily v závěru, že obviněný jednal
minimálně v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví a naplnění znaků skutkové podstaty
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku vylučuje
možnost právního posouzení činu obviněného jako přečinu ublížení na zdraví
podle § 146 tr. zákoníku, který dopadá jen na jednání, při němž vznikne lehká
újma na zdraví. O tu se, ovšem v této věci ze všech výše uvedených důvodů,
nejednalo.
Požadavek obviněného, aby byl jeho čin právně posouzen podle § 146a odst. 3 tr.
zákoníku jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, rovněž není v
této věci akceptovatelný, neboť pro něj nebyly zjištěny potřebné okolnosti.
Podle § 146a tr. zákoníku je přečin spáchán z omluvitelné pohnutky tehdy, když
je těžká újma na zdraví způsobena v silném rozrušení, ze strachu, úleku, zmatku
nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a nebo v důsledku předchozího
zavrženíhodného jednání poškozeného.
Podle skutkových okolností v projednávané věci lze zcela vyloučit alternativu
silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo z jiného omluvitelného hnutí
mysli, neboť o tyto znaky se zde vůbec nejedná, ale obviněný se tohoto přečinu
domáhá z důvodů předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Za zavrženíhodné jednání poškozeného se považuje chování v příkrém rozporu s
morálkou, svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o
neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Jde o jednání zlé,
zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech, musí jít
o skutečně velmi intenzivní jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 76, č. T 1395). Uvedená skutková podstata tak
umožňuje mírnější postih v případě, když pachatel sice způsobí těžkou újmu na
zdraví, ale jedná tak v důsledku citového či psychického vypětí, jež u něj
vyvolává předchozí jednání poškozeného. Toto předchozí zavrženíhodné jednání
poškozeného však musí, aby splňovalo uvedená kritéria, v době, kdy obviněný čin
páchá, stále ve svém zraňujícím, ponižujícím či jinak negativně na obviněného
působícím účinku působit, a čin obviněného jím musí být ovlivněn. Rozhodný je
zde totiž právě tento neblahý účinek, který se v chování obviněného odráží a
ovlivňuje city, emoce či obvyklé vnímání reality.
Obviněný se domáhá právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku proto, že
poškozený jeho manželku týden před projednávaným činem okradl o rodinné šperky.
Podle uvedeného vymezení zavrženíhodného jednání poškozeného lze z obecného
hlediska připustit, že okradení pachatele poškozeným může být za jistých
okolností takovou situací, která představovala zavrženíhodné jednání
poškozeného. Nelze však za ně považovat každé okradení, ale jen takové, které
splňuje všechna hlediska, jak je omluvitelná pohnutka ve smyslu § 146a tr.
zákoníku předpokládá. Nemůže o ni jít, když záměrem obviněného byla snaha se
zloději pomstít či jej vytrestat apod., a přitom od krádeže uplynula delší doba
a obviněný si promyslil způsob provedení činu, na který se připravil, event. ho
plánoval atd.
Tak tomu bylo právě v projednávané věci. Poškozený manželce obviněného ukradl
šperky a obviněný, když to zjistil, začal po nich pátrat v zastavárnách. Když
je nikde neobjevil, rozhodl se poškozeného potrestat, a to s odstupem několika
dnů od okradení. Věděl, kde poškozený přebývá, vyzbrojil se zbraní rozhodnut
poškozeného fyzicky napadnout, což svědčí o tom, že obviněný nejednal v
důsledku citového strádání z činu poškozeného, ale šlo mu jen o odvetu, neboť
po uplynutí několika dní od doby, kdy ke krádeži došlo, v něm zřejmě přetrvával
vztek či rozladění ze ztráty věcí. Byl tudíž veden snahou se poškozenému
pomstít, event. vzít jeho potrestání za způsobenou ztrátu věcí do svých rukou.
Takové jednání nelze považovat za omluvitelnou pohnutku ve smyslu § 146a tr.
zákoníku. Běžná krádež věcí, k nimž obviněný nemá žádný hluboký citový vztah
nebo se nejedná o věci, které pro něj mají životní význam anebo jej jinak
jejich ztráta může hluboce a citelně zasáhnout, obvykle nevykazuje znaky
morální zvrhlosti, bezcitnosti bezohledného sobectví, který bývá v tomto
případě zákonem požadován. Proto, i když obviněný poškozeného fyzicky napadl,
byť z důvodu, že ten jeho manželce odcizil šperky, nejednal v takovém citovém
rozpoložení, které omluvitelná pohnutka v podobě předchozího zavrženíhodného
jednání poškozeného předpokládá. Rovněž zde chybí působení emočního vlivu z
takového předchozího jednání poškozeného, pod jehož působením musí obviněný,
aby šlo o omluvitelnou pohnutku, jednat. V těchto souvislostech je tedy patrné,
že nejsou naplněny okolnosti předpokládané u přečinu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku a Nejvyšší soud možnost takové
právní posouzení činu obviněného vyloučil. Za správnou považuje kvalifikaci
jako zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (v jednočinném
souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, proti němuž dovolatel v dovolání žádné výhrady nevznesl).
Na podkladě výše rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal napadená rozhodnutí
správnými, a když v napadených rozhodnutích neshledal vady, jež obviněný
vytýkal, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová