8 Tdo 1559/2016-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného J. P. proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3
To 427/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 87/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního
zástupce odmítá.
1. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 6. 2016, sp.
zn. 31 T 87/2016, podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. f) a § 307
odst. 1 tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného J. P. (dále jen
„obviněný“) pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku,
jehož se podle návrhu na potrestání dopustil tím, že
dne 19. 2. 2016 po 19. hodině v 8. patře panelového domu v N. ulici v Č. B., ve
značně podnapilém stavu se kopáním do vchodových dveří domáhal vstupu do bytu
obývaném jeho bývalou přítelkyní L. H., a tohoto jednání zanechal až poté, co
byl zpacifikován sousedy a následně předán hlídce Policie ČR, přičemž
poškozením dveří způsobil L. H., trvale bytem N., Č. B., škodu ve výši nejméně
6 197 Kč, kterou jí následně uhradil.
Současně mu soud podle § 307 odst. 3 tr. ř. stanovil zkušební dobu
podmíněného zastavení trestního stíhání v trvání osmnácti měsíců.
2. Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Českých Budějovicích stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v
Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 To 427/2016, tak,
že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal
nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v neprospěch obviněného
dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu
prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř. a v řízení
předcházejícím dovoláním napadenému usnesení soudu druhého stupně byly dány
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky
pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku.
4. Dovolatel předně zrekapituloval dosavadní řízení v dané trestní věci
a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž oběma
vytkl, že jejich právní úvahy a jim odpovídající způsob jejich rozhodnutí nelze
akceptovat, a to z následujících důvodů.
5. V dalším textu nejvyšší státní zástupce citoval ustanovení § 307
odst. 1 tr. ř. a poukázal na to, že obviněný byl v minulosti celkem pětkrát
soudně trestán a byť se v prvních čtyřech případech osvědčil, v případě jeho
posledního odsouzení [trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích
ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 3 T 167/2014, pro přečin krádeže podle § 205 odst.
1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1, 2 tr. zákoníku] mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti
měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. ř. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let, jež uplynula až dne 23. 9. 2016, takže
obviněný se v okamžiku spáchání projednávaného útoku stále ještě nacházel ve
zkušební době podmíněného odsouzení. Nejvyšší státní zástupce sice přisvědčil
názoru soudu druhého stupně, že nalézací soud správně považoval za splněné
veškeré formální podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, avšak
zdůraznil, že bylo nutno zabývat se ještě otázkou, zda byly splněny též
podmínky materiální, tedy zda vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k
jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí
považovat za dostačující. V tomto směru pak vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu
druhého stupně, jenž usoudil, že materiální podmínky byly rovněž dány, neboť
posuzovaná trestná činnost byla důsledkem problematických osobních vztahů
obviněného s jeho bývalou přítelkyní, přičemž tento osobní spor je již narovnán
s ohledem na omluvu obviněného, vyjádřenou lítost a náhradu způsobené
škody.
6. Dovolatel vyslovil názor, že při hodnocení osoby obviněného je nutno
přihlédnout jednak i k odsouzením již zahlazeným, a dále zejména k tomu, že ke
spáchání činu došlo ve zkušební době podmíněného odsouzení, což ve svém souhrnu
značí, že osobu obviněného a jeho dosavadní život nelze hodnotit tak, aby bylo
možné aplikovat soudy zvolený procesní postup. Považoval rovněž za
nepřesvědčivé dovozovat z pouhé omluvy a náhrady škody narovnání vztahů mezi
obviněným a poškozenou, obzvláště pokud soud druhého stupně současně shledal
vztahy těchto osob natolik problematickými, že zapříčinily spáchání
posuzovaného útoku. Poukázal též na to, že obviněný se zjevně snažil s použitím
intenzivního násilí vniknout do bytu poškozené, a jeho jednání tak naplnilo i
zákonné znaky pokusu přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 a §
178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od šesti měsíců do
tří let, kdy navíc pro stejný přečin byl již odsouzen výše zmíněným trestním
příkazem, v důsledku čehož se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení;
proto se jeví jako nesprávná argumentace soudu prvního stupně, že obviněný byl
ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou trestnou činnost. V této
souvislosti doplnil, že tehdy se sice dopustil citovaného přečinu za odlišných
skutkových okolností, kdy se jednalo o násilné vniknutí do sklepních kójí,
nicméně tento skutek byl shodně právně kvalifikován, a tudíž v posuzovaném
případě jde o speciální recidivu. Tato skutečnost pak zásadním způsobem
zpochybňuje závěr, že podmíněné zastavení trestního stíhání bylo dostačujícím
opatřením k nápravě obviněného. Podotkl ještě, že byť naznačená právní
kvalifikace sice nebyla v dosavadním řízení ze strany státních zástupců
předložena, ovšem s ohledem na stížnost podanou v neprospěch obviněného to
nebránilo ani soudu druhého stupně právní kvalifikaci o tento přečin
rozšířit.
7. Nejvyšší státní zástupce s ohledem na výše rozvedené důvody shrnul,
že procesní postup obou soudů nižších instancí spočívající v podmíněném
zastavení trestního stíhání je v dané věci neadekvátní, neodpovídající osobě
obviněného a jeho minulosti, a tudíž neaplikovatelný. Soud prvního stupně tak
opřel své závěry o neúplnou právní kvalifikaci skutku, což naplňuje dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a současně podmíněně zastavil
trestní stíhání obviněného, aniž byly splněny materiální podmínky pro takový
postup, což založilo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Jestliže pak soud druhého stupně zamítl stížnost státního zástupce proti
rozhodnutí soudu prvního stupně jako nedůvodnou, je dán i dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení předcházejícím vydání dovoláním
napadeného usnesení soudu druhého stupně byly dány důvody dovolání uvedené v §
265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř.
8. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3
To 427/2016, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 31 T 87/2016, jakož i všechna další
rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §
265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil s tím, aby
Nejvyšší soud projednal dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání
vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v souladu s ustanovením §
265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise obviněnému (ten je obdržel dne 11. 10.
2016). Jeho případné vyjádření k němu Nejvyšší soud neměl ke dni svého
rozhodnutí k dispozici.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody
uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba
dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální
uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu
prvního stupně uvedenému v „§ 265a odst. 2 písm. d) tr. ř.“ a v řízení
předcházejícím dovoláním napadenému usnesení soudu druhého stupně byly dány
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož bylo
rozhodnuto „o postoupení věci jinému orgánu“, aniž byly splněny zákonné
podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku. Z následujícího textu podání je zřejmé, že
při vymezení dovolacích důvodů se dovolatel dopustil určité nepřesnosti jednak
tím, že jako usnesení soudu prvního stupně označil usnesení podle „§ 265a odst.
2 písm. d) tr. ř.“, neboť správně měl uvést usnesení podle § 265a odst. 2 písm.
f) tr. ř., tj. usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, a dále tím,
že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uvedl, že
v posuzované věci bylo v řízení předcházejícím dovoláním napadenému usnesení
soudu druhého stupně rozhodnuto „o postoupení věci jinému orgánu“, neboť v
daném případě bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání.
13. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo
přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k) (druhá alternativa).
14. Jestliže v posuzované věci soud druhého stupně rozhodl tak, že
stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, tj.
rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v
úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dále
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
16. V rámci výše citovaného důvodu dovolání dovolatel argumentoval tím,
že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť jednání obviněného
naplnilo nejen zákonné znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1
tr. zákoníku (pro nějž podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství
v Českých Budějovicích soudu prvního stupně na obviněného návrh na potrestání),
ale současně i zákonné znaky pokusu přečinu porušování domovní svobody podle §
21 odst. 1 a § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal jednak
na to, že se jedná již o přečin se sazbou trestu odnětí svobody od šesti měsíců
do tří let, a dále především na to, že pro stejný přečin [a pro přečin krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] byl obviněný již odsouzen
trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2014,
sp. zn. 3 T 167/2014, takže v posuzované věci jde o speciální recidivu.
17. Takovou dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce k neúplné
právní kvalifikaci skutku je třeba z hlediska jím tvrzeného důvodu dovolání
považovat za relevantně uplatněnou. Nejvyšší soud však současně shledal, že
uvedené výhrady jsou zjevně neopodstatněné. Jak vyplývá z obsahu spisu,
obviněný se jednání dopustil v pátek dne 19. 2. 2016, tj. necelý týden poté, co
se s ním v neděli (dne 14. 2. 2016) poškozená rozešla, neboť si s ní chtěl o
jejich dalším vztahu promluvit, a vzhledem k tomu, že poškozená na jeho zvonění
nereagovala, začal kopat do vchodových dveří bytu, který obývala (viz protokol
o výslechu podezřelého ze dne 23. 5. 2016 založený na č. l. 5 až 6 spisu,
úřední záznam ze dne 19. 2. 2016 založený na č. l. 8 spisu). Státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v návrhu na potrestání
podaném u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 1. 6. 2016 (č. l. 32 až 33
spisu) zjištěný skutek právně kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci
podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž ve stížnosti podané proti usnesení
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2016, č. j. 31 T
87/2016-34, jímž soud trestní stíhání obviněného podmíněně zastavil, na právní
kvalifikaci skutku ničeho nezměnil, resp. tuto nerozšířil, a stížnost odůvodnil
tím, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a
k okolnostem případu, kdy poukázal na dřívější odsouzení obviněného, zejména
poslední z nich, a současně skutečnost, že se nacházel ve zkušební době tohoto
podmíněného odsouzení, rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo možné považovat
za dostačující. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 6.
2016, č. j. 3 To 427/2016-43, tuto stížnost jako nedůvodnou zamítl, přičemž se
ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak právními závěry soudu prvního
stupně. Je tudíž překvapující, že po nabytí právní moci rozhodnutí obou soudů
nižších instancí se nejvyšší státní zástupce teprve nyní v řízení o dovolání
domáhá jiného (resp. dalšího) právního posouzení zjištěného skutku (na jehož
popisu se od podání návrhu na potrestání obviněného ničeho nezměnilo). Nejvyšší
soud vzhledem k výše rozvedeným skutkovým zjištěním pak nemá důvod soudy
zvolenou právní kvalifikaci zpochybňovat, a v tomto ohledu odkazuje též na
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
18. Výše zmíněné námitky k právní kvalifikaci posuzovaného skutku pak
dovolatel uplatnil i ve vztahu k dalšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. f) tr. ř., když vyslovil názor, že trestní stíhání obviněného bylo podle
§ 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. f) a § 307 odst. 1 tr. ř.
podmíněně zastaveno, aniž byly splněny materiální podmínky pro takový postup,
přičemž konkrétně poukázal na to, že při hodnocení osoby obviněného bylo nutno
přihlédnout nejen k již zahlazeným dřívějším odsouzením, ale zejména k tomu, že
ke spáchání daného skutku došlo ve zkušební době podmíněného odsouzení, jímž
bylo právě poslední odsouzení trestním příkazem shora citovaným.
19. Rovněž uvedenou argumentaci dovolatele lze pod citovaný dovolací
důvod podřadit, avšak ani této Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
20. Podle § 307 odst. 1 tr. ř. v řízení o přečinu může se souhlasem
obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit
trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k činu doznal
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě
uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání
uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k
okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
21. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání byl zaveden do
trestního řádu novelou z roku 1993 (srov. zákon č. 292/1993 Sb.) a představuje
zvláštní způsob skončení trestního stíhání obviněného, a to jinak než
rozhodnutím o vině. Důvodem přijetí této úpravy bylo přispět k rychlejšímu
vyřizování trestních věcí bez konání náročného a komplikovaného hlavního líčení
nebo řízení před soudem vůbec v případech skutkově i právně jednodušších.
Podmíněné zastavení trestního stíhání je prostředkem sloužícím v prvé řadě k
urovnání nastalých konfliktních vztahů mezi pachatelem přečinu a jeho obětí
(poškozeným). Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání musí být
dostačující, tedy v každém jednotlivém případě je třeba zvážit všechny
okolnosti významné z hlediska naplnění účelu trestního zákona i trestního řádu.
Okolnosti případu musí soud (příp. již státní zástupce) zkoumat zcela
konkrétně; právní úprava zde umožňuje velice široce přihlédnout ke konkrétní
povaze přečinu, osobě obviněného, postoji poškozeného, popř. ke způsobu
urovnání konfliktního stavu mezi nimi. Jestliže tedy ještě před projednáním
věci v hlavním líčení dojde k adekvátnímu vypořádání vzájemných poměrů
obviněného a poškozeného, může být podmíněné zastavení trestního stíhání i z
hlediska veřejného zájmu vhodnější než projednání věci v hlavním líčení a
uložení trestu, zejména tehdy bude-li čin převážně projevem konfliktu mezi
obviněným a poškozeným. Zejména zde musí být důsledně respektováno, že jednou
ze základních zásad trestního práva je zásada subsidiarity trestní represe
(srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Vlastní úvaha soudu tedy musí vycházet
především z důkladného posouzení celkové závažnosti činu, kterou je nutno
hodnotit vždy s přihlédnutím k povaze činu a osobě obviněného včetně jeho
chování před činem a po něm (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až
314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3478 a 3485).
22. S ohledem na shora uvedenou možnou zákonnou úpravu dopadající na
posuzovaný případ a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné
problematiky nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat ani závěr soudů obou stupňů
o tom, že byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání
obviněného jak po formální, tak materiální stránce, jestliže soudy v odůvodnění
svých rozhodnutí poukázaly jednak na to, že obviněný souhlasil s postupem podle
§ 307 odst. 1 tr. ř., k činu se doznal, svého jednání litoval, v průběhu
přípravného řízení uhradil poškozené celou způsobenou škodu a omluvil se jí, a
dále přihlédly k tomu, že v dané věci se jednalo právě o projev jistého
konfliktu mezi obviněným a poškozenou jako jeho bývalou přítelkyní, kdy šlo o
důsledek problematických vztahů mezi nimi, a přes dřívější odsouzení obviněného
zhodnotily pozitivně jeho postoj (lítost, omluvu a náhradu způsobené škody
poškozené) a způsob urovnání konfliktního stavu. Nejvyšší soud se proto
ztotožnil s názorem obou soudů nižších instancí, že za takových okolností lze
důvodně rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání považovat za
dostačující. Nemohl totiž přehlédnout ani to, že orgány přípravného řízení
původně spatřovaly v jednání obviněného jen přestupek, neboť podle odborného
vyjádření měl způsobit poškozením dveří škodu ve výši 3 500 Kč (srov. č. l. 23
spisu), a že k pozdější právní kvalifikaci jako pro přečinu poškození cizí věci
podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku přistoupily jen proto, že poškozená posléze
předložila doklad o způsobené škodě ve výši nejméně 6 197 Kč.
23. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího
státního zástupce z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř.
zjevně neopodstatněným, nebyl v posuzované věci dán ani důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož existenci by založilo dovoláním
napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta
stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých
Budějovicích proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích jako soudu
prvního stupně, kterým bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak
v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr.
Jan Bláha
předseda senátu