Podle § 127 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 je rozhodnutí, kterým stavební úřad zakáže oznámenou změnu v užívání stavby, prvním úkonem v řízení. Při vydání tohoto rozhodnutí proto stavební úřad vychází toliko z údajů obsažených v oznámení změny v užívání stavby a jeho příloh; žádné další dokazování za účelem zjištění skutečného stavu věci není povinen provádět.
Závěr ministerstva, podle nějž HS HMP postupovala v souladu se zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a s příslušným nařízením vlády, tedy neobstojí, protože nevyvrací všechny námitky žalobkyně, a není tedy řádně zdůvodněn. Pokud akt nadřízeného orgánu nereaguje na konkrétní námitky účastníka, nemůže být dostatečným odborným podkladem pro rozhodnutí žalovaného o těchto námitkách (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 68/2008-126, č. 1786/2009 Sb. NSS).
Soudu rovněž není zřejmý původ formulace žalovaného z napadeného rozhodnutí, podle
Stavební řízení: zákaz změny v užívání stavby o změnu v užívání stavby. níž se Ministerstvo zdravotnictví „[v]yjádřilo také ke sdělení HS HMP ze dne 27. 8. 2010 [...] a konstatovalo, že hluková studie splňuje požadavky, když jejím smyslem je odhad důsledků realizace záměru v území“; v aktu ministerstva ze dne 10. 3. 2011 se totiž nic takového neříká, a jiný dokument od ministerstva soud ve spisu nenalezl. Žalovaný sám se nemůže odborně vyjadřovat k námitkám týkající se hluku a ochrany veřejného zdraví; právě proto je ve správním řádu z roku 2004 upraven postup přezkumu závazných stanovisek tak, aby se k dílčím odborným závěrům mohly vyslovit k tomu příslušné nadřízené odborné orgány. Zároveň platí, že správní soud přezkoumává závazná stanoviska dotčených orgánů a k nim vydané potvrzující nebo měnící akty nadřízených orgánů až v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí (zde proti stavebnímu povolení).
Zjistí-li soud podstatnou vadu závazného stanoviska či aktu nadřízeného orgánu, nemůže udělat nic jiného než zrušit napadené rozhodnutí – ačkoli si je zároveň vědom toho, že žalovaný sám nemohl doplnit vadný či nedostatečný akt odborného orgánu „vlastními silami“. Úkolem žalovaného však je, aby v řízení byly řádně vypořádány i odborné otázky, k jejichž řešení on sám není příslušný; musí tedy dbát na to, aby se nadřízený orgán vyjádřil ke všem konkrétním odvolacím námitkám, které se týkají jeho působnosti, a pokud to předložený akt nesplňuje, musí žádat o doplnění.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014 Dne 27. 7. 2009 podala žalobkyně u Úřadu městské části Praha 8, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) oznámení změny v užívání stavby podle § 127 stavebního zákona z roku 2006, spočívající v prodloužení lhůty trvání stavby pro reklamu, povolené jako stavba dočasná. Jako přílohu oznámení připojila žalobkyně mj. technický výkres reklamního panelu, ze kterého je zřejmé, že předmětem řízení je stavba pro reklamu s rámem pro výlepovou plochu o rozměrech 2,4 m x 5,1 m, celkem tedy 12,24 m2, stojící na dvou nosných sloupech ukotvených v betonovém základu. Stavba dosahuje výšky 4,2 m. Dne 10. 8. 2009 vydal stavební úřad rozhodnutí, jímž požadovanou změnu užívání stavby zakázal, neboť dospěl k závěru, že změna v užívání stavby není v souladu se záměry územního plánování.
Odvolání žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 5. 2010 zamítl. Uvedl, že stavební zákon z roku 2006 považuje záměry nazývané dosud podle stavebního zákona z roku 1976 „reklamní zařízení“ od 1. 1. 2007 za „stavby pro reklamu“, reaguje tak na nárůst počtu, plochy, jakož i významu fenoménu staveb pro reklamu. Z hlediska územního plánu jsou stavby pro reklamu sice mimo měřítko, se kterým územní plán pracuje a ve kterém jsou stavby regulovány, při umisťování staveb pro reklamu ve funkčních plochách určených obecně pro zeleň je však nutno záměr posoudit z hlediska ovlivnění funkčního systému této plochy a umožnění rozvoje zeleně.
Přezkoumáním předmětné stavby pro reklamu bylo zjištěno, že negativně ovlivňuje rozvoj zeleně, a lze tedy posoudit, že není v souladu se záměry územního plánování, a bylo tedy nutné změnu v užívání zakázat. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou u Městského soudu v Praze. Dle jejího přesvědčení je zásadní skutečnost, že umisťování reklamních zařízení v zastavěném území obce, byť spadají pod zákonnou klasifikaci stavby pro reklamu, není územním plánem, včetně územního plánu sídelního útvaru hl.
m. Prahy, jakkoliv upravováno. Jinak řečeno, stavby pro reklamu jsou S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014 mimo měřítko, se kterým územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy pracuje, a ve kterém jsou tyto stavby regulovány. Vzhledem k tomu nejenže nelze zřízení stavby pro reklamu automaticky hodnotit jakožto porušení regulativu nezastavitelnosti území, ale totéž se vztahuje k omezením stanoveným územním plánem z hlediska funkčního využití.
Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí uvádí, že „přezkoumáním stavby bylo zjištěno, že negativně ovlivňuje rozvoj zeleně“, nicméně z obou rozhodnutí správních orgánů ani ze spisu dle žalobkyně nevyplývá, kdy a kým bylo takové přezkoumání provedeno, na základě jakých procesních úkonů a jakými důkazními prostředky, a zcela absentuje jakékoliv odůvodnění, v čem spočívá negativní ovlivnění zeleně. Žalobkyně je přesvědčena, že konstatování o přezkoumání vztahu stavby ke sledovaným cílům územního plánování je pouze formální a že stavební úřad ani žalovaný ve skutečnosti neučinili v řízení žádný úkon, který by s tímto souvisel.
V řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí zároveň správní orgány nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jejich úkonu se základními zásadami správního řízení, stanovenými v § 2 správního řádu. Pokud snad žalovaný nebo stavební úřad takové úkony učinil, pak o nich není záznam ve správním spisu, ani o nich nebyla žalobkyně jakkoliv informována, natož aby jí byla dána možnost se k nim vyjádřit nebo jich být účastna.
Pokud nedošlo ke změně charakteru území, kde bylo reklamní zařízení (stavba pro reklamu) umístěno, měly správní orgány dle žalobkyně postupovat v souladu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu, tedy aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Pokud tedy v předchozím řízení bylo reklamní zařízení – stavba, byť na dočasnou dobu, povolena, pak mělo být žádosti o změnu jejího užívání vyhověno, neboť žalobkyně splnila veškeré podmínky pro vydání souhlasu se změnou užívání stavby. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že předmětný pozemek v k. ú. Střížkov se nachá- zí v ploše IZ – izolační zeleň; Zeleň s ochrannou funkcí, oddělující plochy technické a dopravní infrastruktury od jiných funkčních ploch. Funkční využití: Výsadby dřevin a travní porosty. Doplňkové funkční využití:
Drobné vodní plochy, cyklistické stezky, jezdecké stezky, pěší komunikace a prostory, nezbytná plošná zařízení a liniová vedení technického vybavení. Výjimečně přípustné funkční využití: Komunikace vozidlové, parkovací a odstavné plochy se zelení, čerpací stanice pohonných hmot, stavby, zařízení a plochy pro provoz PID, nadřazená plošná zařízení a liniová vedení TV, stavby a zařízení sloužící železničnímu provozu (to vše při zachování dominantního podílu zeleně na pozemku). Stavby pro provoz a údržbu (související s vymezeným funkčním využitím).
Předmětná stavba pro reklamu je řešena jako masivní ocelová konstrukce s hlubokým založením a velkou výlepovou plochou. Protože se nachází v ploše IZ – izolační zeleň, svým masivním provedením negativně ovlivňuje rozvoj zeleně nejen tím, že zeleni stíní a zabírá prostor pro její růst, ale v neposlední řadě také tím, že pro svou existenci vyžaduje, aby v nezanedbatelném prostoru mezi pozorovatelem (konzumentem reklamy) a stavbou pro reklamu byla udržována holá plocha bez dřevin či křovin, které by bránily ve výhledu na reklamní sdělení předmětnou stavbou poskytované. Tuto skutečnost nebylo třeba nijak zvlášť prokazovat, neboť se jedná o všeobecně známý fakt, tedy notorietu, a tato skutečnost vyplývá z dokumentace předložené žalobkyní k ohlášení změny v užívání stavby.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem žalobkyně, že stavby pro reklamu nejsou v plochách IZ uvedeny. Při umisťování staveb pro reklamu ve funkčních plochách určených obecně pro zeleň je však nutno záměr posoudit z hlediska ovlivnění funkčního systému této plochy a ochrany krajinného rázu. Přezkoumáním předmětné stavby pro reklamu bylo zjištěno, že negativně ovlivňuje krajinný ráz, rozvoj a kvalitu volně rostoucí flóry a volně žijící fauny, a lze tedy posoudit, že není v souladu se záměry územního plánování. Proto bylo nutné změnu v užívání stavby zakázat.
Veškeré poznatky, na jejichž základě dospěl ke svým závěrům, žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůvodnil. Zdrojem těchto poznatků je správní spis předložený stavebním úřadem, a tedy především ohlášení, tedy úkon samotné žalobkyně Jelikož v dané věci nebylo jiných účastníků řízení, nebylo třeba se zjištěními učiněnými z podání žalobkyně jako jediného účastníka řízení nikoho seznamovat.
K žalobnímu tvrzení, že napadeným rozhodnutím byl porušen princip předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů, neboť stavba byla povolena na dobu určitou a doba jejího trvání již byla prodlužována, žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně nevzala v úvahu skutečnost, že umístění stavby pro reklamu (podle dřívějších předpisů reklamního zařízení) je dle územního plánu v dané ploše v zásadě výjimečné. V souladu s namítaným principem však není požadavek žalobkyně, aby jí taková výjimka byla povolována automaticky.
V době povolení předmětné stavby bylo možné posuzovat tuto stavbu v souladu se stavebním zákonem z roku 1976, jako reklamní zařízení, přičemž uvedený zákon neukládal stavebním úřadům povinnost zkoumat, zda navrhovaná reklamní zařízení jsou v souladu se záměry územního plánování. Vzhledem k účinnosti stavebního zákona z roku 2006 došlo ke změně právní klasifikace předmětného reklamního zařízení na stavbu pro reklamu a z této skutečnosti vyplynula i povinnost zkoumat soulad této stavby se záměry územního plánování.
Se závěrem stavebního úřadu, že ohlášenou změnu v užívání bylo důvodné zakázat, je třeba se ztotožnit. Nedošlo totiž ke změně územního plánu, ale ke změně právní klasifikace předmětného reklamního zařízení, jež se nově posuzuje jako stavba pro reklamu ve smyslu § 3 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006. Namítaná změna v postupu stavebního úřadu proto není porušením zásady předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů namítané žalobkyní, nýbrž aplikací nového právního předpisu.
Uvedenou legislativní změnou došlo k výrazné změně právního statusu (nejen) předmětné stavby pro reklamu. Zákonodárce v § 3 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 vý- S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
slovně stanovil, že „zařízení o celkové ploše větší než 8m2 se považuje za stavbu pro reklamu“. Touto legislativní změnou vznikla při posuzování staveb pro reklamu stavebním úřadům nová povinnost, resp. nová podmínka pro další existenci staveb pro reklamu umístěných v plochách určených zeleni, totiž povinnost dle § 126 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006. Dle tohoto ustanovení je stavební úřad povinen mimo jiné přezkoumat, zda je navrhovaná změna v užívání stavby v souladu se záměry územního plánování.
Podle § 18 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 „územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Zastavitelné plochy se vymezují s ohledem na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území.“ Předmětná stavba pro reklamu není v souladu s tímto cílem, a v dané ploše IZ pro ni proto není místa.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Skutečnost, že územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy výslovně neupravuje umisťování staveb pro reklamu v zastavěném území obce, neznamená, že stavby tohoto druhu lze umisťovat bez jakéhokoliv omezení. Z územního plánu je zřejmé, že pozemek, na kterém předmětná stavba stojí, se nachází v ploše IZ – izolační zeleň. Tato plocha je územním plánem definována jako „zeleň s ochrannou funkcí, oddělující plochy technické a dopravní infrastruktury od jiných funkčních ploch“. Územní plán současně stanoví funkční využití dané plochy, a to následujícím způsobem: „Výsadby dřevin a travní porosty.
Doplňkové funkční využití: Drobné jezdecké vodní plochy, cyklistické stezky, stezky, pěší komunikace a prostory, nezbytná plošná zařízení a liniová vedení technic- S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014 kého vybavení. Výjimečně přípustné funkční využití: Komunikace vozidlové, parkovací a odstavné plochy se zelení, čerpací stanice pohonných hmot, stavby, zařízení a plochy pro provoz PID, nadřazená plošná zařízení a liniová vedení TV, stavby a zařízení sloužící železničnímu provozu (to vše při zachování dominantního podílu zeleně na pozemku).
Stavby pro provoz a údržbu (související s vymezeným funkčním využitím)“. Je zřejmé, že umístění stavby pro reklamu není s takto vymezeným funkčním využitím plochy izolační zeleně v souladu.
Závěr žalovaného, že se v daném případě jedná o stavbu pro reklamu dle § 3 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006, žalobkyně ničím nezpochybnila. Vzhledem k této skutečnosti bylo povinností stavebního úřadu při posouzení oznámení změny v užívání stavby posoudit podle § 126 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, zda je změna v užívání stavby mj. též v souladu se záměry územního plánování. Vzhledem k výše citovanému funkčnímu využití plochy IZ – izolační zeleň v územním plánu žalovaný právem dovodil, že prodloužení lhůty trvání předmětné stavby pro reklamu není v souladu se záměry územního plánování.
Žalovaný v tomto směru přiléhavě konstatoval, že hlavní funkcí plochy IZ – izolační zeleň je funkce ochranná, tedy oddělení ploch technických a dopravní infrastruktury od jiných funkčních ploch, a tuto funkci nelze narušovat prováděním staveb na dané ploše, s výjimkou takových staveb, jejichž umístění územní plán výslovně připouští. Mezi ně však stavby pro reklamu nepatří. Pokud žalobkyně namítla, že z rozhodnutí správních orgánů ani ze spisu nevyplývá, kdy a kým byla předmětná stavba přezkoumána, na základě jakých procesních úkonů a jakými důkazními prostředky, soud k tomu uvádí, že posouzení charakteru stavby správní orgán provedl výlučně na základě těch podkladů, které mu žalobkyně sama předložila, a žádné další šetření neprováděl, neboť to nebylo zapotřebí.
Způsob provedení stavby, zejména pokud jde o její rozměry, je zřejmý z „Technického výkresu reklamního panelu“, který je součástí spisového materiálu. Nutno
Společnost s ručením omezeným EUROPLAKAT proti Magistrátu hlavního města Prahy *) S účinností od 1. 1. 2013 byl § 127 odst. 2 změněn zákonem č. 350/2012 Sb. potvrdilo nebo změnilo obě stanoviska vydaná HS HMP ve dnech 1. 4. 2009 a 27. 8. 2010. Ministerstvo však ve „výroku“ svého aktu výslovně potvrdilo pouze souhlasné závazné stanovisko HS HMP ze dne 1. 4. 2009, a o stanovisku ze dne 27. 8. 2010 se nezmínilo, aniž vysvětlilo proč.) Ministerstvo pouze rekapitulovalo shora uvedené odvolací námitky žalobkyně, které se týkaly hluku, a vlastní názor zaujalo jen k otázce ručního nářadí (uvedlo, že ve výčtu předpokládaných nástrojů je v hlukové studii zahrnuta i vrtačka a elektrická pila, které patří mezi hlučnější ruční nářadí; dále podotklo, že ruční nářadí se používá především při práci uvnitř stavby, kde je již vliv hluku omezen vlastní konstrukcí stavby).
Nijak se však nevyjádřilo k metodice výpočtu a k tomu, zda je při výpočtech třeba brát v úvahu i vysoký hluk v pozadí (a pokud ne, proč).