Skutečnost, že se jedná o příslušníka, který byl zproštěn výkonu služby, nebrání tomu, aby služební funkcionář postupoval tak, jak mu ukládá § 20 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tj. aby takového příslušníka ustanovil na existující volné služební místo, a určil tak jeho organizační a právní postavení v bezpečnostním sboru.
[23] Městský soud se plně ztotožňuje s názorem žalovaného, že služební funkcionář nebyl povinen vyhovět žádosti žalobce o zpřístupnění režimové místnosti. Vzhledem k tomu, že součástí správního spisu nebyly žádné dokumenty obsahující utajované informace (jediným relevantním podkladem obsaženým ve spise bylo oznámení NBÚ ze dne 23. 4. 2014 o vykonatelnosti rozhodnutí NBÚ ze dne 17. 4. 2014 o zrušení platnosti žalobcova osvědčení, přičemž toto oznámení žádné utajované informace neobsahovalo), nebylo nutné ani potřebné žalobci zpřístupnit režimovou místnost k realizaci jeho procesního práva na vyjádření k věci, popř. k podkladům rozhodnutí. Pro řízení o odvolání žalobce z dosavadního služebního místa a o ustanovení na volné služební místo byly zcela irelevantní skutečnosti obsahující utajované informace, které byly posuzovány v řízení před NBÚ, jež vyústilo ve vydání rozhodnutí ze dne 17. 4. 2014 o zrušení platnosti žalobcova osvědčení. „Vnášení“ těchto skutečností do řízení před služebním funkcionářem proto bylo zcela nadbytečné. Žalobcův nesouhlas s tím, jak tyto skutečnosti posoudilo NBÚ v jiném řízení, nemohl mít žádný vliv na rozhodnutí služebního funkcionáře, pro které byl podstatný toliko výsledek řízení před NBÚ spočívající v existenci vykonatelného rozhodnutí o zrušení platnosti žalobcova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Právě to dal služební funkcionář žalobci srozumitelně najevo vyrozuměním ze dne 13. 6. 2014, v němž přiléhavě konstatoval, že předmětem zahájeného řízení a obsahem spisového materiálu nejsou žádné utajované informace, takže k tomu, aby se žalobce relevantním způsobem vyjádřil k předmětu řízení a k pokladu pro vydání rozhodnutí, režimovou místnost nepotřebuje. Žalobcovo trvání na zpřístupnění režimové místnosti nemůže nic změnit na správnosti postoje, který služební funkcionář k tomuto požadavku zaujal.
[24] Žalobce se tedy zpřístupnění režimové místnosti domáhal neopodstatněně, protože ji k realizaci svých procesních práv účastníka řízení v dané věci vůbec nepotřeboval. Ze strany služebního funkcionáře mu byla opakovaně poskytnuta pětidenní lhůta k vyjádření k věci, jakož i k realizaci dalších procesních práv plynoucích z § 174 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., které však nevyužil. Lze uzavřít, že k namítanému zkrácení žalobce na jeho procesních právech nedošlo, neboť mu byl v řízení poskytnut dostatečný prostor k vyjádření k věci samé a k podkladům rozhodnutí, jakož i k prostudování spisového materiálu.
[25] Městský soud pro úplnost dodává, že zpřístupnění režimové místnosti žalobci za účelem seznámení s podklady rozhodnutí a vyjádření k věci bylo zcela namístě v řízení před NBÚ, jehož předmětem bylo zrušení platnosti žalobcova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, protože v tomto řízení byly součástí podkladů rozhodnutí utajované informace, jejichž posouzení bylo podstatné pro rozhodnutí NBÚ ve věci samé. Pro řízení vedené služebním funkcionářem, jehož předmětem bylo odvolání žalobce z dosavadního služebního místa a jeho ustanovení na jiné volné služební místo, to však neplatí. Pro toto řízení byly skutečnosti obsahující utajované informace, které byly posuzovány v řízení před NBÚ, zcela irelevantní − jediným a rozhodujícím podkladem bylo oznámení NBÚ ze dne 23. 4. 2014 o vykonatelnosti rozhodnutí NBÚ ze dne 17. 4. 2014 o zrušení platnosti žalobcova osvědčení.
[26] Mezi stranami není sporu o tom, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí existovalo vykonatelné rozhodnutí NBÚ ze dne 17. 4. 2014, jímž byla zrušena platnost žalobcova osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Tajné“. Existence tohoto vykonatelného rozhodnutí byla sama o sobě důvodem, pro který byl služební orgán ze zákona povinen odvolat žalobce z dosavadního služebního místa. Je třeba zdůraznit, že § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. nedával služebnímu funkcionáři žádnou možnost úvahy, jak se žalobcem za této situace naložit. Jinak řečeno, setrvání žalobce, jenž byl osobou určenou ke styku s utajovanými informacemi, na dosavadním služebním místě po zániku platnosti jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi zkrátka nepřicházelo v úvahu. Poté, co se služební funkcionář z oznámení NBÚ ze dne 23. 4. 2014 dozvěděl o existenci vykonatelného rozhodnutí NBÚ ze dne 17. 4. 2014, jej podle § 56 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. stíhala povinnost zajistit, aby žalobce při výkonu své profese, tj. při plnění služebních povinností, neměl přístup k utajovaným informacím, čemuž korespondovala též povinnost odvolat žalobce podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. z dosavadního služebního místa. Tím, že tak učinil, tedy služební funkcionář postupoval zcela v souladu se zákonem.
[27] Městský soud na tomto místě podotýká, že líčení okolností, které předcházely zrušení platnosti jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi a odvolání z dříve zastávaného služebního místa, které žalobce „na dokreslení situace“ soudu předestřel při ústním jednání a jehož součástí jsou i jména jednotlivých osob z řad policie a BIS, které se na daném případu měly podílet, stejně jako žalobcovo přesvědčení, že za zrušením platnosti jeho osvědčení stojí BIS, jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí bezvýznamné, neboť nemohou nijak zvrátit zásadní skutečnost, že zde ke dni vydání napadeného rozhodnutí existovalo vykonatelné rozhodnutí NBÚ ze dne 17. 4. 2014 o zrušení platnost žalobcova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi.
[28] Vzhledem k tomu, že žalobce byl odvolán z dosavadního služebního místa z důvodu uvedeného v § 25 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., byl služební funkcionář povinen postupovat dle § 20 odst. 1 písm. a) bodu 1 téhož zákona, tj. byl povinen ustanovit žalobce na volné služební místo v bezpečnostním sboru. Mezi stranami není sporu o tom, že v době odvolání žalobce z dosavadního služebního místa bylo v jiném odboru téhož útvaru volné služební místo, na které byl žalobce rozhodnutím služebního funkcionáře ze dne 3. 7. 2014 ustanoven. Námitka žalobce o účelovém vytvoření tohoto volného služebního místa je ničím neprokázaným tvrzením. Účelovost vytvoření tohoto služebního místa rozhodně nelze spatřovat v tom, že služební funkcionář zahájil předchozí řízení o odvolání žalobce ze služebního místa s odstupem 14 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zániku žalobcova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Zákon předně služebnímu funkcionáři nestanoví žádnou závaznou lhůtu, ve které má řízení o odvolání příslušníka z dosavadního služebního místa podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. zahájit, přičemž časový odstup 14 dnů dle náhledu soudu nelze považovat za nepřípustné oddalování zahájení řízení. Ostatně i v druhém případě se služební funkcionář o důvodu pro odvolání žalobce dozvěděl dne 28. 4. 2014, kdy mu bylo doručeno oznámení NBÚ ze dne 23. 4. 2014, a k zahájení řízení o odvolání žalobce došlo až oznámením ze dne 14. 5. 2014. Ke dni 4. 7. 2014, k němuž byl žalobce rozhodnutím služebního funkcionáře ze dne 3. 7. 2014 ustanoven podle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. na volné služební místo rada 2. oddělení odboru závažné hospodářské trestné činnosti Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, toto volné služební místo v bezpečnostním sboru existovalo již téměř půl roku (dle tvrzení samotného žalobce došlo k jeho vytvoření změnou systemizace s účinností ke dni 27. 1. 2014). Poté, co bylo předchozí rozhodnutí NBÚ o zrušení platnosti žalobcova osvědčení zrušeno a žalobce byl opětovně ustanoven na původní služební místo vedoucího odboru, mohl služební funkcionář jen těžko předvídat, že takto vytvořené služební místo v budoucnu opětovně „využije“ pro ustanovení žalobce. Námitka účelového vytvoření volného služebního místa, k němuž mělo dojít změnou systemizace provedenou v lednu 2014, proto nemůže ve vztahu k rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 3. 7. 2014 obstát. Nutno dodat, že své tvrzení o účelovosti vytvoření volného služebního místa žalobce zhola ničím nedoložil.
[28] Vzhledem k tomu, že žalobce byl odvolán z dosavadního služebního místa z důvodu uvedeného v § 25 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., byl služební funkcionář povinen postupovat dle § 20 odst. 1 písm. a) bodu 1 téhož zákona, tj. byl povinen ustanovit žalobce na volné služební místo v bezpečnostním sboru. Mezi stranami není sporu o tom, že v době odvolání žalobce z dosavadního služebního místa bylo v jiném odboru téhož útvaru volné služební místo, na které byl žalobce rozhodnutím služebního funkcionáře ze dne 3. 7. 2014 ustanoven. Námitka žalobce o účelovém vytvoření tohoto volného služebního místa je ničím neprokázaným tvrzením. Účelovost vytvoření tohoto služebního místa rozhodně nelze spatřovat v tom, že služební funkcionář zahájil předchozí řízení o odvolání žalobce ze služebního místa s odstupem 14 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zániku žalobcova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi. Zákon předně služebnímu funkcionáři nestanoví žádnou závaznou lhůtu, ve které má řízení o odvolání příslušníka z dosavadního služebního místa podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. zahájit, přičemž časový odstup 14 dnů dle náhledu soudu nelze považovat za nepřípustné oddalování zahájení řízení. Ostatně i v druhém případě se služební funkcionář o důvodu pro odvolání žalobce dozvěděl dne 28. 4. 2014, kdy mu bylo doručeno oznámení NBÚ ze dne 23. 4. 2014, a k zahájení řízení o odvolání žalobce došlo až oznámením ze dne 14. 5. 2014. Ke dni 4. 7. 2014, k němuž byl žalobce rozhodnutím služebního funkcionáře ze dne 3. 7. 2014 ustanoven podle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. na volné služební místo rada 2. oddělení odboru závažné hospodářské trestné činnosti Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, toto volné služební místo v bezpečnostním sboru existovalo již téměř půl roku (dle tvrzení samotného žalobce došlo k jeho vytvoření změnou systemizace s účinností ke dni 27. 1. 2014). Poté, co bylo předchozí rozhodnutí NBÚ o zrušení platnosti žalobcova osvědčení zrušeno a žalobce byl opětovně ustanoven na původní služební místo vedoucího odboru, mohl služební funkcionář jen těžko předvídat, že takto vytvořené služební místo v budoucnu opětovně „využije“ pro ustanovení žalobce. Námitka účelového vytvoření volného služebního místa, k němuž mělo dojít změnou systemizace provedenou v lednu 2014, proto nemůže ve vztahu k rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 3. 7. 2014 obstát. Nutno dodat, že své tvrzení o účelovosti vytvoření volného služebního místa žalobce zhola ničím nedoložil.
[29] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že ustanovení žalobce na volné služební místo bránila skutečnost, že byl v důsledku rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 27. 1. 2014 zproštěn výkonu služby, z čehož žalobce zároveň dovozuje, že měl být zařazen do zálohy pro přechodně nezařazené. K zařazení příslušníka do zálohy pro přechodně nezařazené podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. může dojít pouze tehdy, jestliže jej nelze ustanovit na jiné služební místo. To však evidentně nebyl případ žalobce, kterého bylo možné na jiné služební místo odpovídající jím dosažené služební hodnosti ustanovit, což také služební funkcionář rozhodnutím ze dne 3. 7. 2014 učinil. To, že žalobce byl v důsledku předchozího rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 27. 1. 2014 zproštěn výkonu služby, jeho ustanovení na volné služební místo nijak nebránilo.
[30] Podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. služební místo vyjadřuje organizační a právní postavení příslušníka v bezpečnostním sboru. Je charakterizováno zejména systemizovanou služební hodností, stupněm vzdělání, oborem nebo zaměřením vzdělání, dalším odborným požadavkem, základním tarifem, náplní služební činnosti, rozsahem oprávnění a povinností příslušníka. Je pravidlem, že každý příslušník ve služebním poměru má být ustanoven na konkrétní služební místo. Výrok o ustanovení na služební místo je obligatorní náležitostí rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí příslušníka do služebního poměru [§ 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2003 Sb.]. Spojení příslušníka s konkrétním služebním místem zákon nepodmiňuje jeho momentální „způsobilostí k aktivnímu výkonu služby“ v rámci daného služebního místa, jak dovozuje žalobce. Taková konstrukce nemá oporu v zákoně. Nejen příslušník v dlouhodobé pracovní neschopnosti, který rovněž není z důvodu nemoci či úrazu způsobilý k aktivnímu výkonu služby, ale i příslušník, který byl zproštěn výkonu služby ze zákonem stanovených důvodů, zůstává nadále ustanoven na svém dosavadním služebním místě, které, jak již bylo uvedeno shora, vyjadřuje jeho organizační a právní postavení v bezpečnostním sboru. Zproštění výkonu služby sice odnímá příslušníkovi jeho oprávnění a povinnosti vyplývající z jeho služební pozice dané zvláštními zákony, nemá však za následek ztrátu služebního místa, tj. vynětí příslušníka z organizační struktury v bezpečnostním sboru. Takový příslušník zůstává po celou dobu zproštění výkonu služby nadále ustanoven na svém dosavadním služebním místě. Proto také není třeba rozhodovat o jeho opětovném ustanovení na služební místo, jestliže pominou důvody, pro které byl výkonu služby zproštěn − služební funkcionář v takovém případě rozhodne toliko o ukončení zproštění výkonu služby a příslušník se pak „automaticky“ vrací zpět do služby, a to na stejné služební místo, na kterém byl ustanoven před zproštěním výkonu služby (i po celou dobu zproštění).
[30] Podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. služební místo vyjadřuje organizační a právní postavení příslušníka v bezpečnostním sboru. Je charakterizováno zejména systemizovanou služební hodností, stupněm vzdělání, oborem nebo zaměřením vzdělání, dalším odborným požadavkem, základním tarifem, náplní služební činnosti, rozsahem oprávnění a povinností příslušníka. Je pravidlem, že každý příslušník ve služebním poměru má být ustanoven na konkrétní služební místo. Výrok o ustanovení na služební místo je obligatorní náležitostí rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí příslušníka do služebního poměru [§ 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2003 Sb.]. Spojení příslušníka s konkrétním služebním místem zákon nepodmiňuje jeho momentální „způsobilostí k aktivnímu výkonu služby“ v rámci daného služebního místa, jak dovozuje žalobce. Taková konstrukce nemá oporu v zákoně. Nejen příslušník v dlouhodobé pracovní neschopnosti, který rovněž není z důvodu nemoci či úrazu způsobilý k aktivnímu výkonu služby, ale i příslušník, který byl zproštěn výkonu služby ze zákonem stanovených důvodů, zůstává nadále ustanoven na svém dosavadním služebním místě, které, jak již bylo uvedeno shora, vyjadřuje jeho organizační a právní postavení v bezpečnostním sboru. Zproštění výkonu služby sice odnímá příslušníkovi jeho oprávnění a povinnosti vyplývající z jeho služební pozice dané zvláštními zákony, nemá však za následek ztrátu služebního místa, tj. vynětí příslušníka z organizační struktury v bezpečnostním sboru. Takový příslušník zůstává po celou dobu zproštění výkonu služby nadále ustanoven na svém dosavadním služebním místě. Proto také není třeba rozhodovat o jeho opětovném ustanovení na služební místo, jestliže pominou důvody, pro které byl výkonu služby zproštěn − služební funkcionář v takovém případě rozhodne toliko o ukončení zproštění výkonu služby a příslušník se pak „automaticky“ vrací zpět do služby, a to na stejné služební místo, na kterém byl ustanoven před zproštěním výkonu služby (i po celou dobu zproštění).
[31] Zproštění výkonu služby vzhledem k výše uvedenému nemůže bránit tomu, aby služební funkcionář i v případě příslušníka zproštěného výkonu služby postupoval tak, jak mu ukládá § 20 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2003 Sb., tj. aby takového příslušníka ustanovil na existující volné služební místo v bezpečnostním sboru, a určil tak jeho organizační a právní postavení v bezpečnostním sboru. Postup, který služební funkcionář v případě žalobce zvolil, byl tedy v souladu se zákonem. Protože žalobce bylo možné ustanovit na jiné služební místo, nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho zařazení do zálohy pro přechodně nezařazené (viz výše).
[32] Neobstojí ani námitka uplatněná žalobcem při ústním jednání před soudem, podle níž v důsledku zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 As 214/2016-62, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ředitele NBÚ týkající se zrušení platnosti žalobcova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, pozbylo napadené rozhodnutí hmotněprávního podkladu. Městský soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí nemůže přihlížet ke skutečnostem, které nastaly až (několik let) po jeho vydání. V souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen při přezkoumání rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V této době zde prokazatelně existovalo vykonatelné rozhodnutí NBÚ o zrušení platnosti žalobcova osvědčení pro styk s utajovanými informacemi, kterým byl žalovaný, resp. služební funkcionář, při rozhodování o odvolání žalobce z jím zastávaného služebního místa vázán, nemohl jej ignorovat, ale naopak byl povinen na něj zákonem stanoveným způsobem reagovat, což také učinil. Zrušení rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 23. 7. 2014 výše zmíněným zrušovacím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, následné zrušení rozhodnutí NBÚ ze dne 17. 4. 2017, a stejně tak i zastavení bezpečnostního řízení o zrušení platnosti žalobcova osvědčení, k němuž došlo rozhodnutím NBÚ ze dne 25. 8. 2017, jsou skutečnosti, jež jsou pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, neboť v době jeho vydání neexistovaly, nemohly být tudíž součástí zjištěného skutkového stavu, a žalovaný, resp. služební funkcionář, k nim při svém rozhodování nemohl jakkoliv přihlížet.
[33] Pouze na okraj soud uvádí, že bezpečnostní řízení bylo rozhodnutím NBÚ ze dne 25. 8. 2017 zastaveno z toho důvodu, že platnost žalobcova osvědčení již uplynula, a odpadl tak předmět řízení. Žalobce sám připustil, že v současné době platným osvědčením pro styk s utajovanými informacemi podle zákona č. 412/2005 Sb. nedisponuje. Nelze tak přisvědčit jeho argumentaci, že napadené rozhodnutí pozbylo hmotněprávního podkladu, neboť i nyní je dán zákonem stanovený důvod pro jeho odvolání ze služebního místa, na kterém byl dříve ustanoven, jenž spočívá v tom, že platnost jeho osvědčení pro styk s utajovanými informacemi zanikla.