I. JUDIKÁTY
Řízení před soudem: procesní způsobilost
k § 33 odst. 2 soudního řádu správního k občanskému zákoníku (č. 89/2012 Sb.)
žalobce.
Dne 9. 1. 2014 byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena kasační stížnost žalobce (stěžovatel) směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2013, čj. 41 Ad 37/2013-5.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl.
Z odůvodnění:
[2] Zdejší soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 9. 2004, čj. 12 Nc 132/2002-74, zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Dle sdělení Okresního soudu v Břeclavi bylo stěžovateli opatrovníkem ustanoveno město Břeclav. Podle § 33 odst. 3 soudního řádu správního „[ú]častník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony [...] v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti“. Podle § 35 odst. 1 s. ř. s. „[ú]častník, který nemá procesní způsobilost, musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem“.
[3] Způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti je vymezena předpisy občanského práva. Od 1. 1. 2014 přitom došlo ohledně způsobilosti nabývat právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem k výrazné změně občanským zákoníkem z roku 2012. Oproti občanskému zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
koníku z roku 1964, kromě terminologických změn spočívajících zejména v návratu k pojmu svéprávnosti, namísto způsobilosti k právním úkonům, došlo i ke koncepční změně spočívající v tom, že člověk již nemůže být svéprávnosti zcela zbaven, ale vždy pouze omezen (viz zejména § 57 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012).
[4] V případě stěžovatele však došlo ke zbavení způsobilosti k právním úkonům podle občanského zákoníku z roku 1964 platného do 31. 12. 2013. Podle přechodného ustanovení vyjádřeného v § 3032 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 pak platí, že „[k]do byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona“. Ačkoliv uvedené ustanovení hovoří pouze o omezení ve svéprávnosti, nestanoví v jakém rozsahu tato osoba omezena ve svéprávnosti je.
[5] Při výkladu tohoto ustanovení je možné v prvé řadě poukázat na § 3032 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012, podle kterého „[k]do byl podle dosavadních právních předpisů omezen ve způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona a je i na-
příště způsobilý právně jednat v rozsahu stanoveném dosavadními právními předpisy, nerozhodne-li soud podle tohoto zákona jinak“. Podle tohoto ustanovení jsou tak od 1. 1. 2014 osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 způsobilé právně jednat v rozsahu, ve kterém nebyly ve způsobilosti k právním úkonům omezeny podle dosavadních předpisů. Výkladem opaku je tudíž možné dojít k závěru, že ve zbývajícím rozsahu nadále nejsou způsobilé právně jednat. S ohledem na shodnou dikci první části § 3032 odst. 2 s § 3032 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 by bylo možné dovodit, že i v případě osob zbavených způsobilosti k právním úkonům má mít stejná dikce stejný význam, tedy takové osoby by byly i nadále fakticky nezpůsobilé právně jednat s ohledem na předchozí zbavení způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Tento výklad by však byl podle soudu nesprávný, neboť by jednak popíral doslovné znění § 3032 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012, kde se výslovně hovoří jen o omezení ve svéprávnosti, za druhé by byl i proti cíli nové právní úpravy, která zjevně směřovala k tomu, aby žádná osoba již nebyla zcela zbavena svéprávnosti.
[6] Rozsah omezení svéprávnosti je však podle § 57 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 oprávněn určit pouze soud, a to v řízení podle § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Nejvyšší správní soud tedy není oprávněn sám posoudit rozsah omezení svéprávnosti. Na druhou stranu § 64 občanského zákoníku z roku 2012 stanoví, že „[r]ozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života“ a § 2066 občanského zákoníku z roku 2012 stanoví, že „[o]soba omezená ve je způsobilá darovat a přisvéprávnosti jmout dar malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý“. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že omezení svéprávnosti soudem se nemůže týkat běžných záležitostí každodenního života a darování či přijímání darů malé hodnoty nebo darů obvyklých vzhledem k okolnostem. Osoby, které byly
zbaveny způsobilosti k právním úkonům podle občanského zákoníku z roku 1964, se tedy staly od 1. 1. 2014 ex lege způsobilé právně jednat v rozsahu, kde občanský zákoník z roku 2012 stanoví nemožnost omezení jejich svéprávnosti. V tomto rozsahu přitom nedochází k přezkoumání jejich způsobilosti podle § 3033 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012, který stanoví nepřímo přechodné období tří let, ve kterém musí být svéprávnost soudem znovu přezkoumána, jinak dojde po uplynutí této doby k nabytí svéprávnosti bez dalšího. Tento výklad přitom respektuje to, že rozsah omezení svéprávnosti by měl být v zájmu omezované osoby i osob třetích zřejmý ať již přímo ze zákona nebo z příslušného rozhodnutí soudu tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu může či nemůže daná osoba právně jednat.
[7] V projednávané věci šlo přitom v řízení před žalovaným o žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu. Otázku starobního důchodu i s ohledem na částku, o kterou se zpravidla bude měsíčně jednat, a která často bude jediným příjmem dané osoby, nelze rozhodně podle Nejvyššího správního soudu považovat za běžnou záležitost každodenního života ve smyslu § 64 občanského zákoníku z roku 2012. Stěžovatele je tedy třeba nadále považovat s ohledem na § 33 odst. 3 s. ř. s. za nezpůsobilého samostatně činit úkony v řízení, kde se rozhoduje o jeho starobním důchodu. Stěžovatel tedy sám nemá způsobilost kasační stížnost podat a v řízení o kasační stížnosti vystupovat, neboť podle § 35 odst. 1 s. ř. s. platí, že účastník, který nemá procesní způsobilost, musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Jím podaná kasační stížnost tedy má vadu spočívající v absenci zastoupení zákonným zástupcem.
[8] Podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. platí, že „[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu“. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2014, čj. 9 Ads 23/2014-28, byl proto opatrovník stěžovatele vyzván, aby se vyjádřil, zda na stěžovatelem podané kasační stížnosti trvá. Opatrovník pak dopisem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Jiří F. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti