I. Právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení upravené čl. 12 písm. c) směrnice Rady 2005/71/ES se vztahuje pouze na výzkumné pracovníky ve smyslu této směrnice, nikoliv na jejich rodinné příslušníky, kteří spolu s nimi pobývají v členském státě Evropské unie. II. Právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení upravené čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU se vztahuje pouze na pracovníky ze třetích zemí ve smyslu této směrnice, nikoliv na jejich rodinné příslušníky, kteří spolu s nimi pobývají v členském státě Evropské unie. III. Nezahrnutí rodinných příslušníků výzkumných pracovníků, resp. pracovníků ze třetích zemí, do osobního rozsahu veřejného zdravotního pojištění vymezeného v § 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, není v rozporu se směrnicí 2005/71/ES ani se směrnicí 2011/98/EU.
[16] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné předeslat, že § 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ, zakládal účast na veřejném zdravotním pojištění dvěma skupinám osob: 1) osobám, které mají trvalý pobyt na území České republiky; 2) osobám, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky. Dcera stěžovatelky do žádné z těchto skupin nepatřila, což stěžovatelka nezpochybňuje. Podstata kasační stížnosti se tedy neodehrává v rovině posuzování vnitrostátního práva, nýbrž v rovině výkladu dvou směrnic Evropské unie.
[17] Stěžovatelka tvrdí: 1) směrnice zakládaly dceři nárok na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení jakožto rodinnému příslušníkovi; 2) požadavek rovného zacházení stanovený ve směrnicích je formulován dostatečně jasně a konkrétně, takže je způsobilý vyvolat přímý účinek směrnice; 3) § 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění nesplňuje požadavky rovného zacházení, neboť v něm obsažený pojem trvalého pobytu má jiný význam ve vztahu k občanům České republiky a jiný význam ve vztahu k cizincům. Při hodnocení argumentace stěžovatelky je třeba vyjít z toho, zda požadavek rovného zacházení obsažený ve směrnicích se vztahuje na dceru. Pokud by tomu tak nebylo, je zcela bez významu zabývat se tím, zda je čl. 12 obou směrnic způsobilý vyvolat přímý účinek a zda vymezení osobního rozsahu veřejného zdravotního pojištění odpovídá zásadě rovného zacházení. Tyto úvahy mají svůj význam pouze v případě, kdy by bylo možné ze směrnic dovodit, že na dceru dopadá pravidlo rovného zacházení v oblasti sociálního zabezpečení.
[17] Stěžovatelka tvrdí: 1) směrnice zakládaly dceři nárok na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení jakožto rodinnému příslušníkovi; 2) požadavek rovného zacházení stanovený ve směrnicích je formulován dostatečně jasně a konkrétně, takže je způsobilý vyvolat přímý účinek směrnice; 3) § 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění nesplňuje požadavky rovného zacházení, neboť v něm obsažený pojem trvalého pobytu má jiný význam ve vztahu k občanům České republiky a jiný význam ve vztahu k cizincům. Při hodnocení argumentace stěžovatelky je třeba vyjít z toho, zda požadavek rovného zacházení obsažený ve směrnicích se vztahuje na dceru. Pokud by tomu tak nebylo, je zcela bez významu zabývat se tím, zda je čl. 12 obou směrnic způsobilý vyvolat přímý účinek a zda vymezení osobního rozsahu veřejného zdravotního pojištění odpovídá zásadě rovného zacházení. Tyto úvahy mají svůj význam pouze v případě, kdy by bylo možné ze směrnic dovodit, že na dceru dopadá pravidlo rovného zacházení v oblasti sociálního zabezpečení.
[18] Účelem směrnice 2005/71/ES je upravit „podmínky pro přijímání výzkumných pracovníků ze třetích zemí do členských států“ (viz čl. 1). Oblast její působnosti je vymezena v čl. 3 odst. 1 tak, že „se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří požádají o přijetí na území členského státu pro účely provedení výzkumného projektu“. Zásada rovného zacházení upravená v čl. 12 se vztahuje na držitele povolení k pobytu, což je pojem definovaný v čl. 2 písm. e) jako „povolení nesoucí označení ‚výzkumný pracovník‘ vydané orgány členského státu a umožňující státnímu příslušníkovi třetí země oprávněně pobývat na jeho území“. Je zcela nepochybné, že tato směrnice upravuje toliko podmínky pro přijímání výzkumných pracovníků, nikoliv však jejich rodinných příslušníků. Pobyt rodinných příslušníků výzkumných pracovníků je upraven směrnicí Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice 2003/86/ES“), ve vztahu k níž upravuje směrnice 2005/71/ES v čl. 9 pouze některé odchylky od obecného režimu vyplývajícího ze směrnice 2003/86/ES. Tyto odchylky nezakládají účast rodinného příslušníka výzkumného pracovníka na systému sociálního zabezpečení, naopak se na něj vztahuje čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86/ES, podle něhož může členský stát požadovat, aby při podání žádosti o sloučení rodiny bylo prokázáno, že osoba usilující o sloučení rodiny má pro sebe a své rodinné příslušníky zdravotní pojištění týkající se všech rizik běžně krytých státním příslušníkům daného členského státu.
[18] Účelem směrnice 2005/71/ES je upravit „podmínky pro přijímání výzkumných pracovníků ze třetích zemí do členských států“ (viz čl. 1). Oblast její působnosti je vymezena v čl. 3 odst. 1 tak, že „se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří požádají o přijetí na území členského státu pro účely provedení výzkumného projektu“. Zásada rovného zacházení upravená v čl. 12 se vztahuje na držitele povolení k pobytu, což je pojem definovaný v čl. 2 písm. e) jako „povolení nesoucí označení ‚výzkumný pracovník‘ vydané orgány členského státu a umožňující státnímu příslušníkovi třetí země oprávněně pobývat na jeho území“. Je zcela nepochybné, že tato směrnice upravuje toliko podmínky pro přijímání výzkumných pracovníků, nikoliv však jejich rodinných příslušníků. Pobyt rodinných příslušníků výzkumných pracovníků je upraven směrnicí Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice 2003/86/ES“), ve vztahu k níž upravuje směrnice 2005/71/ES v čl. 9 pouze některé odchylky od obecného režimu vyplývajícího ze směrnice 2003/86/ES. Tyto odchylky nezakládají účast rodinného příslušníka výzkumného pracovníka na systému sociálního zabezpečení, naopak se na něj vztahuje čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86/ES, podle něhož může členský stát požadovat, aby při podání žádosti o sloučení rodiny bylo prokázáno, že osoba usilující o sloučení rodiny má pro sebe a své rodinné příslušníky zdravotní pojištění týkající se všech rizik běžně krytých státním příslušníkům daného členského státu.
[19] Z odst. 15 a 16 preambule směrnice 2005/71/ES vyplývá, že stejná sociální a hospodářská práva mají být přiznána výzkumným pracovníkům. Oproti stávající právní úpravě na úrovni Evropské unie má být zásada rovného zacházení garantována i osobám, které do členského státu přicházejí přímo ze třetí země, tedy nedochází v jejich případě k pohybu uvnitř Evropské unie z jednoho členského státu do druhého (absence podmínky přeshraničního prvku). Ze zmíněných částí preambule neplyne, že by směrnice měla založit jakákoliv práva v oblasti sociálního zabezpečení rodinným příslušníkům výzkumných pracovníků, což nelze dovodit ani z prohlášení, že „[t]ato směrnice by dále neměla poskytovat práva týkající se situací, které jsou mimo oblast působnosti právních předpisů Společenství, jako například rodinní příslušníci bydlící ve třetí zemi“. Nelze dovozovat argumentem a contrario, že rodinným příslušníkům bydlícím v členském státě společně s výzkumným pracovníkem by měla směrnice poskytnout jakákoliv práva. Žádný pozitivní závazek vůči takovým rodinným příslušníkům není ve směrnici obsažen a ani uvozen v její preambuli. Odkaz na stávající právní předpisy Společenství obsažený v odst. 16 preambule se týká věcného rozsahu práv v oblasti sociálního zabezpečení, jenž má být přiznán vědeckým pracovníkům, což výslovně plyne z čl. 12 písm. c) této směrnice.
[19] Z odst. 15 a 16 preambule směrnice 2005/71/ES vyplývá, že stejná sociální a hospodářská práva mají být přiznána výzkumným pracovníkům. Oproti stávající právní úpravě na úrovni Evropské unie má být zásada rovného zacházení garantována i osobám, které do členského státu přicházejí přímo ze třetí země, tedy nedochází v jejich případě k pohybu uvnitř Evropské unie z jednoho členského státu do druhého (absence podmínky přeshraničního prvku). Ze zmíněných částí preambule neplyne, že by směrnice měla založit jakákoliv práva v oblasti sociálního zabezpečení rodinným příslušníkům výzkumných pracovníků, což nelze dovodit ani z prohlášení, že „[t]ato směrnice by dále neměla poskytovat práva týkající se situací, které jsou mimo oblast působnosti právních předpisů Společenství, jako například rodinní příslušníci bydlící ve třetí zemi“. Nelze dovozovat argumentem a contrario, že rodinným příslušníkům bydlícím v členském státě společně s výzkumným pracovníkem by měla směrnice poskytnout jakákoliv práva. Žádný pozitivní závazek vůči takovým rodinným příslušníkům není ve směrnici obsažen a ani uvozen v její preambuli. Odkaz na stávající právní předpisy Společenství obsažený v odst. 16 preambule se týká věcného rozsahu práv v oblasti sociálního zabezpečení, jenž má být přiznán vědeckým pracovníkům, což výslovně plyne z čl. 12 písm. c) této směrnice.
[20] Ani z odst. 18 preambule, jenž zmiňuje potřebu věnovat zvláštní pozornost „usnadnění a podpoře zachování jednoty rodinných příslušníků výzkumných pracovníků“, nelze dovodit, že by jim měla být touto směrnicí přiznána jakákoliv práva v oblasti sociálního zabezpečení. Ustanovení usnadňující a podporující zachování jednoty rodiny jsou obsažena v čl. 9 směrnice a mají podobu modifikace některých podmínek pro získání povolení k pobytu dle směrnice 2003/86/ES.
[21] Nejvyšší správní soud uzavírá, že ze směrnice 2005/71/ES nevyplývá členským státům povinnost jakkoliv upravit nároky rodinných příslušníků výzkumných pracovníků v oblasti sociálního zabezpečení. Povinnost zajistit rovné zacházení se týká pouze výzkumných pracovníků, mezi něž ovšem dcera nepatřila.
[22] Lze doplnit, že změnu v tomto směru nepřinesla ani směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair, která nahradila směrnici 2005/71/ES. Ačkoliv tato směrnice výslovně zmiňuje, že upravuje též práva rodinných příslušníků výzkumných pracovníků (viz její čl. 1), činí tak pouze v čl. 26, v němž stanoví odchylky od obecného režimu upraveného ve směrnici 2003/86/ES. Právo na rovné zacházení se nadále vztahuje toliko na výzkumné pracovníky, nikoliv též na jejich rodinné příslušníky (viz čl. 22).
[22] Lze doplnit, že změnu v tomto směru nepřinesla ani směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair, která nahradila směrnici 2005/71/ES. Ačkoliv tato směrnice výslovně zmiňuje, že upravuje též práva rodinných příslušníků výzkumných pracovníků (viz její čl. 1), činí tak pouze v čl. 26, v němž stanoví odchylky od obecného režimu upraveného ve směrnici 2003/86/ES. Právo na rovné zacházení se nadále vztahuje toliko na výzkumné pracovníky, nikoliv též na jejich rodinné příslušníky (viz čl. 22).
[23] Předmětem směrnice 2011/98/EU je upravit nejen „jednotný postup pro vyřizování žádostí o vydání jednotného povolení k pobytu […] za účelem výkonu práce“, nýbrž též „společný soubor práv pro pracovníky ze třetích zemí, kteří oprávněně pobývají v členském státě, založený na zásadě rovného zacházení ve srovnání se státními příslušníky daného členského státu, bez ohledu na původní důvod jejich přijetí na území tohoto členského státu“ (čl. 1 odst. 1). Je tedy zřejmé, že směrnice se vztahuje na příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají a pracují v členských státech, aniž by bylo významné, za jakým účelem původně na území členského státu přišli. Právo na rovné zacházení tak je zajištěno nejen pracovníkům, kteří byli přijati na území členského státu za účelem výkonu práce, nýbrž též těm, kteří byli přijati z jiných důvodů a jimž byl poskytnut přístup na pracovní trh podle jiných právních předpisů Evropské unie či vnitrostátního práva. Mezi posledně uvedenou skupinu mohou patřit rodinní příslušníci pracovníků ze třetích zemí, kteří byli přijati členským státem podle směrnice 2003/86/ES, či pracovníci přijatí podle jiných směrnic, např. též výzkumní pracovníci ve smyslu směrnice 2005/71/ES (odst. 20 preambule směrnice).
[24] Z čl. 3 odst. 1 písm. b) a c) vyplývá, že směrnice 2011/98/EU se vztahuje na „státní příslušníky třetích zemí, kteří byli přijati v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem za jiným účelem, než je výkon práce, kteří jsou oprávněni k výkonu práce a kteří jsou držiteli povolení k pobytu v souladu s nařízením (ES) č. 1030/2002“, a dále na „státní příslušníky třetích zemí, kteří byli členským státem přijati v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem za účelem výkonu práce“. Pracovníkem ze třetí země se podle čl. 2 písm. b) směrnice 2011/98/EU rozumí „státní příslušník třetí země, který byl přijat na území členského státu a který oprávněně pobývá na jeho území a je v daném členském státě oprávněn pracovat v rámci placeného poměru v souladu s vnitrostátním právem nebo s vnitrostátní praxí“.
[24] Z čl. 3 odst. 1 písm. b) a c) vyplývá, že směrnice 2011/98/EU se vztahuje na „státní příslušníky třetích zemí, kteří byli přijati v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem za jiným účelem, než je výkon práce, kteří jsou oprávněni k výkonu práce a kteří jsou držiteli povolení k pobytu v souladu s nařízením (ES) č. 1030/2002“, a dále na „státní příslušníky třetích zemí, kteří byli členským státem přijati v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem za účelem výkonu práce“. Pracovníkem ze třetí země se podle čl. 2 písm. b) směrnice 2011/98/EU rozumí „státní příslušník třetí země, který byl přijat na území členského státu a který oprávněně pobývá na jeho území a je v daném členském státě oprávněn pracovat v rámci placeného poměru v souladu s vnitrostátním právem nebo s vnitrostátní praxí“.
[25] Právě pracovníkům ze třetí země, kteří jsou uvedeni v čl. 3 odst. 1 písm. b) a c), náleží právo na rovné zacházení podle čl. 12, tedy mj. v oblastech sociálního zabezpečení, jak jsou definovány v nařízení č. 883/2004. Podle odst. 21 preambule směrnice 2011/98/EU „[p]rávo na rovné zacházení by mělo být úzce spojeno s oprávněným pobytem státního příslušníka třetí země a přístupem na trh práce v členském státě, které jsou zakotveny v jednotném povolení, jež zahrnuje oprávnění pobývat a vykonávat práci, a v povolení k pobytu vydaném pro jiné účely, jež bude obsahovat informace o povolení k výkonu práce“.
[26] Pokud jde o odst. 24 preambule, ten vymezuje věcný rozsah oblastí sociálního zabezpečení, v nichž by měli mít pracovníci ze třetích zemí právo na rovné zacházení, odkazem na nařízení č. 883/2004. Na rozdíl od tohoto nařízení se zásada rovného zacházení vztahuje na pracovníky ze třetí země, kteří přišli přímo do daného členského státu, aniž by musel být naplněn tzv. přeshraniční prvek. Stěžovatelka se dovolává zejména poslední věty tohoto odstavce, z níž dovozuje, že směrnice zakládá právo na rovné zacházení i rodinným příslušníkům pracovníků ze třetí země. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, Istituto Nazionale della Previdenza Sociale, C-302/19, uvedl, že obsah poslední věty odst. 24 preambule „nebyl převzat do žádného ustanovení […] směrnice“. Připomněl, že „[p]reambule unijního aktu nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“. Generální advokát Soudního dvora ve svém stanovisku k věci C-302/19 nadto uvedl, že z historie vzniku směrnice „lze vyvodit jen minimální poznatky o významu tohoto bodu“ preambule, jehož poslední věta „byla podle všeho doplněna do preambule směrnice v rámci rozhodovacího procesu poměrně pozdě a žádné konkrétní vysvětlení pro její vložení není veřejně dostupné“.
[26] Pokud jde o odst. 24 preambule, ten vymezuje věcný rozsah oblastí sociálního zabezpečení, v nichž by měli mít pracovníci ze třetích zemí právo na rovné zacházení, odkazem na nařízení č. 883/2004. Na rozdíl od tohoto nařízení se zásada rovného zacházení vztahuje na pracovníky ze třetí země, kteří přišli přímo do daného členského státu, aniž by musel být naplněn tzv. přeshraniční prvek. Stěžovatelka se dovolává zejména poslední věty tohoto odstavce, z níž dovozuje, že směrnice zakládá právo na rovné zacházení i rodinným příslušníkům pracovníků ze třetí země. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, Istituto Nazionale della Previdenza Sociale, C-302/19, uvedl, že obsah poslední věty odst. 24 preambule „nebyl převzat do žádného ustanovení […] směrnice“. Připomněl, že „[p]reambule unijního aktu nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“. Generální advokát Soudního dvora ve svém stanovisku k věci C-302/19 nadto uvedl, že z historie vzniku směrnice „lze vyvodit jen minimální poznatky o významu tohoto bodu“ preambule, jehož poslední věta „byla podle všeho doplněna do preambule směrnice v rámci rozhodovacího procesu poměrně pozdě a žádné konkrétní vysvětlení pro její vložení není veřejně dostupné“.
[27] Nejvyšší správní soud tak nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že směrnice 2011/98/EU zakládá právo na rovné zacházení rodinným příslušníkům pracovníka ze třetí země, neboť ze směrnice zcela jednoznačně plyne, že členské státy mají zásadu rovného zacházení vztáhnout toliko na osoby, které splňují definici pracovníka ze třetí země. Je přitom zřejmé, že rodinný příslušník pracovníka ze třetí země, jenž pobývá na území členského státu na základě povolení, jehož účelem není výkon práce, nýbrž např. sloučení rodiny, se sám může stát pracovníkem ze třetí země, jestliže je v daném členském státě oprávněn vykonávat práci. Stěžovatelka nepřednesla žádnou argumentaci, z níž by vyplývalo, že dcera byla pracovníkem ze třetí země ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice. Z obsahu správního ani soudního spisu nevyplývají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že se dcera v takovém postavení mohla nacházet. Stěžovatelka se po celou dobu dovolávala rovného zacházení pouze z toho důvodu, že je závislým rodinným příslušníkem osob, na které se vztahuje uvedená směrnice.
[27] Nejvyšší správní soud tak nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že směrnice 2011/98/EU zakládá právo na rovné zacházení rodinným příslušníkům pracovníka ze třetí země, neboť ze směrnice zcela jednoznačně plyne, že členské státy mají zásadu rovného zacházení vztáhnout toliko na osoby, které splňují definici pracovníka ze třetí země. Je přitom zřejmé, že rodinný příslušník pracovníka ze třetí země, jenž pobývá na území členského státu na základě povolení, jehož účelem není výkon práce, nýbrž např. sloučení rodiny, se sám může stát pracovníkem ze třetí země, jestliže je v daném členském státě oprávněn vykonávat práci. Stěžovatelka nepřednesla žádnou argumentaci, z níž by vyplývalo, že dcera byla pracovníkem ze třetí země ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice. Z obsahu správního ani soudního spisu nevyplývají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že se dcera v takovém postavení mohla nacházet. Stěžovatelka se po celou dobu dovolávala rovného zacházení pouze z toho důvodu, že je závislým rodinným příslušníkem osob, na které se vztahuje uvedená směrnice.
[28] Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že součástí práva na rovné zacházení pracovníka ze třetí země je i rovné zacházení s jeho nezaopatřenými dětmi (či jinými rodinnými příslušníky). Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-302/19 zdůraznil, že pokud rodinný příslušník pracovníka ze třetí země sám naplní definici pracovníka ze třetí země, vzniká též přímo jemu právo na rovné zacházení (bod 30). Z bodu 45 odůvodnění rozsudku lze dovodit, že právo na rovné zacházení se skutečně vztahuje pouze na pracovníka ze třetí země, nikoliv na jeho rodinné příslušníky, kteří sami tuto definici nesplňují, takže je třeba pečlivě posoudit, kdo je podle vnitrostátního práva příjemcem dávky v některé z oblastí sociálního zabezpečení. Stěžovatelka tvrdí, že zahrnutí jednotlivých složek sociálního zabezpečení závislého rodinného příslušníka do sociálního zabezpečení „hlavního“ člena rodiny je v jednotlivých členských státech zcela běžné a jedná se o samozřejmost, nepřináší však pro tuto svoji tezi žádný právní argument plynoucí z evropského práva. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pokud by se právo na rovné zacházení s výzkumným pracovníkem, resp. pracovníkem ze třetí země, mělo vztahovat i na jeho rodinné příslušníky, kteří s ním pobývají v členském státě, musel by být takto široce pojímaný osobní rozsah práva na rovné zacházení vymezen přímo ve směrnici. Tak tomu ovšem ve směrnici 2005/71/ES ani ve směrnici 2011/98/EU není, rozšíření osobního rozsahu práva pracovníků ze třetí země na rovné zacházení na rodinné příslušníky nevyplývá ani ze směrnice 2003/86/ES (ta v čl. 14 sjednocuje pouze přístup ke vzdělání, k zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, k pomoci při volbě zaměstnání, ke vzdělání a dalšímu školení a rekvalifikaci).
[28] Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že součástí práva na rovné zacházení pracovníka ze třetí země je i rovné zacházení s jeho nezaopatřenými dětmi (či jinými rodinnými příslušníky). Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-302/19 zdůraznil, že pokud rodinný příslušník pracovníka ze třetí země sám naplní definici pracovníka ze třetí země, vzniká též přímo jemu právo na rovné zacházení (bod 30). Z bodu 45 odůvodnění rozsudku lze dovodit, že právo na rovné zacházení se skutečně vztahuje pouze na pracovníka ze třetí země, nikoliv na jeho rodinné příslušníky, kteří sami tuto definici nesplňují, takže je třeba pečlivě posoudit, kdo je podle vnitrostátního práva příjemcem dávky v některé z oblastí sociálního zabezpečení. Stěžovatelka tvrdí, že zahrnutí jednotlivých složek sociálního zabezpečení závislého rodinného příslušníka do sociálního zabezpečení „hlavního“ člena rodiny je v jednotlivých členských státech zcela běžné a jedná se o samozřejmost, nepřináší však pro tuto svoji tezi žádný právní argument plynoucí z evropského práva. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pokud by se právo na rovné zacházení s výzkumným pracovníkem, resp. pracovníkem ze třetí země, mělo vztahovat i na jeho rodinné příslušníky, kteří s ním pobývají v členském státě, musel by být takto široce pojímaný osobní rozsah práva na rovné zacházení vymezen přímo ve směrnici. Tak tomu ovšem ve směrnici 2005/71/ES ani ve směrnici 2011/98/EU není, rozšíření osobního rozsahu práva pracovníků ze třetí země na rovné zacházení na rodinné příslušníky nevyplývá ani ze směrnice 2003/86/ES (ta v čl. 14 sjednocuje pouze přístup ke vzdělání, k zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, k pomoci při volbě zaměstnání, ke vzdělání a dalšímu školení a rekvalifikaci).
[29] Směrnice 2011/98/EU byla transponována do právního řádu České republiky zákonem č. 101/2014 Sb. V důvodové zprávě k tomuto zákonu je uvedeno: „Z dikce preambule směrnice 2011/98/ES rovněž vyplývá, že právo na rovné zacházení by mělo být přiznáno také rodinným příslušníkům pracovníků ze třetích států, kteří byli přijati členským státem v souladu se směrnicí Rady (ES) 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny nebo na základě jiného vlastního povolení.“ Lze tedy přisvědčit stěžovatelce, že zákonodárce vycházel z toho, že zásada rovného zacházení se vztahuje též na rodinné příslušníky. Tuto svoji domněnku nicméně odvíjel výlučně z preambule směrnice, na kterou ostatně odkazuje i stěžovatelka a k níž Soudní dvůr uvedl, že její obsah není promítnut v textu směrnice. Jestliže tedy zákonodárce promítl do zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, právo pracovníků ze třetí země a jejich rodinných příslušníků na rovné zacházení, učinil tak, pokud jde o právo rodinných příslušníků, nad rámec toho, co požaduje směrnice 2011/98/EU. Nelze proto považovat za pochybení, jestliže ve stejném smyslu nebyl novelizován i zákon o veřejném zdravotním pojištění, neboť ze směrnice 2011/98/EU právo rodinných příslušníků pracovníka ze třetí země na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení nevyplývá.
[29] Směrnice 2011/98/EU byla transponována do právního řádu České republiky zákonem č. 101/2014 Sb. V důvodové zprávě k tomuto zákonu je uvedeno: „Z dikce preambule směrnice 2011/98/ES rovněž vyplývá, že právo na rovné zacházení by mělo být přiznáno také rodinným příslušníkům pracovníků ze třetích států, kteří byli přijati členským státem v souladu se směrnicí Rady (ES) 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny nebo na základě jiného vlastního povolení.“ Lze tedy přisvědčit stěžovatelce, že zákonodárce vycházel z toho, že zásada rovného zacházení se vztahuje též na rodinné příslušníky. Tuto svoji domněnku nicméně odvíjel výlučně z preambule směrnice, na kterou ostatně odkazuje i stěžovatelka a k níž Soudní dvůr uvedl, že její obsah není promítnut v textu směrnice. Jestliže tedy zákonodárce promítl do zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, právo pracovníků ze třetí země a jejich rodinných příslušníků na rovné zacházení, učinil tak, pokud jde o právo rodinných příslušníků, nad rámec toho, co požaduje směrnice 2011/98/EU. Nelze proto považovat za pochybení, jestliže ve stejném smyslu nebyl novelizován i zákon o veřejném zdravotním pojištění, neboť ze směrnice 2011/98/EU právo rodinných příslušníků pracovníka ze třetí země na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení nevyplývá.
[30] Stěžovatelka se dovolává rovněž komparativního argumentu vycházejícího z toho, že německá a rakouská právní úprava zdravotního pojištění podřizuje status závislých rodinných příslušníků statusu „hlavního“ rodinného příslušníka; účastní-li se ten zdravotního pojištění, vztahuje se bez dalšího i na jeho závislé rodinné příslušníky. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že obě směrnice, jichž se stěžovatelka dovolává, byly přijaty v době, kdy Česká republika byla členem Evropské unie. Sama stěžovatelka připouští, že český i slovenský systém veřejného zdravotního pojištění je založen na jiné koncepci vycházející z toho, že status žádné osoby není odvozen od statusu jiné osoby. Směrnice 2011/98/EU uznává neomezenou „pravomoc členských států uspořádat svůj systém sociálního zabezpečení. Pokud neexistuje harmonizace na úrovni Evropské unie, stanoví každý členský stát podmínky, za nichž jsou dávky sociálního zabezpečení poskytovány, jakož i jejich výši a dobu jejich poskytování.“ (odst. 26 preambule). Jakkoliv může být komparativní argumentace inspirativní při úvaze o úpravě či změně systému sociálního zabezpečení, nelze ji využít k tomu, aby obsah norem stanovených v sekundárním evropském právu byl vykládán v závislosti na tom, jaký systém sociálního zabezpečení mají některé členské státy.
(…) [33] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal, že by ze směrnice 2005/71/ES nebo směrnice 2011/98/EU plynulo dceři, jakožto rodinnému příslušníkovi výzkumného pracovníka, resp. pracovníka ze třetí země, právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení, nezabýval se již kasačními námitkami, jimiž stěžovatelka namítala, že čl. 12 obou směrnic je z hlediska kvalitativního způsobilý vyvolat přímý účinek směrnice a že úprava obsažená v § 2 a 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění je v rozporu s uvedenými směrnicemi, neboť do osobního rozsahu veřejného zdravotního pojištění nezahrnuje rodinné příslušníky. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již výše, posouzení těchto otázek by mělo význam pouze tehdy, pokud by bylo možné dospět k závěru, že se na dceru vztahoval čl. 12 některé ze směrnic. Jelikož tomu tak není, byly by úvahy o těchto otázkách zcela akademické a bez jakéhokoliv dopadu na posuzovanou věc a výsledek soudního řízení.