I. Společným umístěním sourozenců ve smyslu § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, nelze rozumět jen umístění v jednom zařízení, nýbrž v případě jeho dalšího vnitřního členění také v jedné nižší organizační jednotce tohoto zařízení. II. Výjimku ze společného umístění sourozenců, kterou mohou podle § 20 odst. 1 písm. d) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, odůvodnit jen „závažné okolnosti ve vývoji a vztazích sourozenců“, je třeba vykládat restriktivně. Dostatečným důvodem není, že se rozdělení sourozenců jeví být z nějakého důvodu toliko vhodnější. Musí jít o krajní prostředek, k němuž lze přistoupit až po náležitém zvážení, že jiná mírnější opatření by nebyla dostatečná. Vždy je třeba vycházet z toho, že společné umístění sourozenců má být výchozím stavem, a teprve konkrétní okolnosti mohou odůvodnit, že takovéto umístění není v zájmu některého ze sourozenců.
[21] Není sporu o tom, že v období od 13. 7. 2023 do 11. 8. 2023 byli stěžovatelé b) a c) sice umístěni v jednom zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, uvnitř tohoto zařízení však nebydleli v jednom bytě, nýbrž odděleně. Městský soud proto musel posoudit, zda pro takovéto rozdělení sourozenců, kteří mají jinak právo na společné umístění, existoval důvod podle § 42aa odst. 2 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí ve spojení s § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy. Stěžovatelé b) a c) zpochybňují nejen právní posouzení městského soudu. Jejich námitky směřují také proti nedostatečným skutkovým zjištěním, neboť městský soud měl pouze jednostranně převzít tvrzení žalovaného týkající se „zatížení“ stěžovatelky b), aniž by zkoumal skutečné příčiny toho, že se s pobytem v zařízení vyrovnávala špatně.
IV.a Právo nezletilého dítěte na společné umístění se sourozenci podle § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy a související východiska přezkumu
[22] Nejvyšší správní soud připomíná, že obvodní soud usnesením nařídil předběžné opatření podle § 924 občanského zákoníku a § 452 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, kterým stěžovatele b) a c) umístil do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Tato ustanovení umožňují takovýto postup za předpokladu, že se nezletilé dítě ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče, nebo je-li jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen.
[23] Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc je typem zařízení sociálně právní ochrany [§ 39 odst. 1 písm. c) zákona o sociálně právní ochraně dětí], které zřizuje a provozuje pověřená osoba na základě pověření vydaného Ministerstvem práce a sociálních věcí k výkonu sociálně právní ochrany [§ 48 odst. 2 písm. c) zákona o sociálně právní ochraně dětí]. Podle § 42aa odst. 1 písm. b) zákona o sociálně právní ochraně dětí může být v tomto zařízení vykonáváno i výše uvedené předběžné opatření. Zároveň § 42aa odst. 2 písm. a) tohoto zákona stanoví, že pro výkon takovéhoto rozhodnutí „platí s ohledem na specifické potřeby svěřených dětí obdobně ustanovení zákona o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních o právech a povinnostech dětí umístěných ve školských zařízeních při výkonu ústavní výchovy “. Použít tak lze i § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy, podle něhož „[d]ítě s nařízenou ústavní výchovou má právo na společné umístění se svými sourozenci, nebrání-li tomu závažné okolnosti ve vývoji a vztazích sourozenců “.
(…)
[23] Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc je typem zařízení sociálně právní ochrany [§ 39 odst. 1 písm. c) zákona o sociálně právní ochraně dětí], které zřizuje a provozuje pověřená osoba na základě pověření vydaného Ministerstvem práce a sociálních věcí k výkonu sociálně právní ochrany [§ 48 odst. 2 písm. c) zákona o sociálně právní ochraně dětí]. Podle § 42aa odst. 1 písm. b) zákona o sociálně právní ochraně dětí může být v tomto zařízení vykonáváno i výše uvedené předběžné opatření. Zároveň § 42aa odst. 2 písm. a) tohoto zákona stanoví, že pro výkon takovéhoto rozhodnutí „platí s ohledem na specifické potřeby svěřených dětí obdobně ustanovení zákona o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních o právech a povinnostech dětí umístěných ve školských zařízeních při výkonu ústavní výchovy “. Použít tak lze i § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy, podle něhož „[d]ítě s nařízenou ústavní výchovou má právo na společné umístění se svými sourozenci, nebrání-li tomu závažné okolnosti ve vývoji a vztazích sourozenců “.
(…)
[25] Právo dítěte na společné umístění se svými sourozenci v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc podle § 42aa odst. 2 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí ve spojení s § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy má ústavní rozměr. Právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i ochrana rodiny zaručená v čl. 32 odst. 1 Listiny totiž nedopadají jen na vztahy mezi manžely nebo vztahy rodičů a dětí, nýbrž i na některé širší příbuzenské vazby, byť míra ochrany u nich nemusí být stejná a odvíjí se od konkrétních okolností. Mezi tyto širší příbuzenské vazby patří i vztahy mezi sourozenci. Ze základního práva na rodinný život vyplývají např. omezení, která se týkají rozdělení nezletilých sourozenců [např. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 24. 3. 1988, Olsson proti Švédsku (č. 1), č. 10465/83, bod 81, nebo rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002, Kutzner proti Německu, č. 46544/99, bod 77]. Povinnost orgánů veřejné moci respektovat tento vztah je zvlášť významná, jde-li o nezletilé sourozence žijící v jedné domácnosti. Nucené rozdělení sourozenců je způsobilé narušit blízkou vazbu mezi nimi, která v období jejich dětství a dospívání spoluutváří jejich rodinné prostředí, přispívá k vzájemné důvěře a podpoře a v mnoha směrech ovlivňuje jejich vývoj. Negativní následky narušení této vazby si nezletilé dítě v okamžiku, kdy je odděleno od svého sourozence, nemusí uvědomovat.
[25] Právo dítěte na společné umístění se svými sourozenci v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc podle § 42aa odst. 2 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí ve spojení s § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy má ústavní rozměr. Právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i ochrana rodiny zaručená v čl. 32 odst. 1 Listiny totiž nedopadají jen na vztahy mezi manžely nebo vztahy rodičů a dětí, nýbrž i na některé širší příbuzenské vazby, byť míra ochrany u nich nemusí být stejná a odvíjí se od konkrétních okolností. Mezi tyto širší příbuzenské vazby patří i vztahy mezi sourozenci. Ze základního práva na rodinný život vyplývají např. omezení, která se týkají rozdělení nezletilých sourozenců [např. rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 24. 3. 1988, Olsson proti Švédsku (č. 1), č. 10465/83, bod 81, nebo rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002, Kutzner proti Německu, č. 46544/99, bod 77]. Povinnost orgánů veřejné moci respektovat tento vztah je zvlášť významná, jde-li o nezletilé sourozence žijící v jedné domácnosti. Nucené rozdělení sourozenců je způsobilé narušit blízkou vazbu mezi nimi, která v období jejich dětství a dospívání spoluutváří jejich rodinné prostředí, přispívá k vzájemné důvěře a podpoře a v mnoha směrech ovlivňuje jejich vývoj. Negativní následky narušení této vazby si nezletilé dítě v okamžiku, kdy je odděleno od svého sourozence, nemusí uvědomovat.
[26] Společným umístěním sourozenců ve smyslu § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy nelze rozumět jen umístění v jednom zařízení, nýbrž v případě jeho dalšího vnitřního členění také v jedné nižší organizační jednotce tohoto zařízení (tuto skutečnost nutno zdůraznit s ohledem na velikou kapacitu mnoha těchto zařízení, srov. Křístek, A. Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a o preventivně výchovné péči. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, s. 138–139). Účelem tohoto ustanovení je zajištění skutečné vzájemné přítomnosti sourozenců v průběhu pobytu v zařízení. V této souvislosti lze poukázat na § 4 odst. 4 zákona o výkonu ústavní výchovy, který vymezuje rodinné skupiny jako základní organizační jednotky v dětském domově tak, aby každou z nich tvořilo nejvíce 8 dětí. Pravidlem, byť nikoli bezvýjimečným, je zařazení sourozenců do jedné rodinné skupiny. Obdobně musí být postupováno i při zařazení do nižších organizačních jednotek v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
[26] Společným umístěním sourozenců ve smyslu § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy nelze rozumět jen umístění v jednom zařízení, nýbrž v případě jeho dalšího vnitřního členění také v jedné nižší organizační jednotce tohoto zařízení (tuto skutečnost nutno zdůraznit s ohledem na velikou kapacitu mnoha těchto zařízení, srov. Křístek, A. Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a o preventivně výchovné péči. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, s. 138–139). Účelem tohoto ustanovení je zajištění skutečné vzájemné přítomnosti sourozenců v průběhu pobytu v zařízení. V této souvislosti lze poukázat na § 4 odst. 4 zákona o výkonu ústavní výchovy, který vymezuje rodinné skupiny jako základní organizační jednotky v dětském domově tak, aby každou z nich tvořilo nejvíce 8 dětí. Pravidlem, byť nikoli bezvýjimečným, je zařazení sourozenců do jedné rodinné skupiny. Obdobně musí být postupováno i při zařazení do nižších organizačních jednotek v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
[27] Výjimku ze společného umístění, kterou mohou podle § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy odůvodnit jen „závažné okolnosti ve vývoji a vztazích sourozenců “, je třeba vykládat restriktivně. Tyto okolnosti musí „bránit“ společnému umístění sourozenců, tedy je vůbec neumožňovat (např. situace, kdy mezi sourozenci dochází k týrání, manipulaci či sexuálnímu zneužívání). Dostatečným důvodem ale není, že se rozdělení sourozenců jeví být z nějakého důvodu toliko vhodnější. Obdobně jako v případech, kdy je dotčen vztah rodiče a dítěte, musí jít o krajní prostředek neboli prostředek ultima ratio, k němuž lze přistoupit až po náležitém zvážení, že jiná mírnější alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09, č. 146/2010 Sb. ÚS, bod 43, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 1265/16, č. 114/2018 Sb. ÚS, bod 44). Vždy je třeba vycházet z toho, že společné umístění sourozenců má být výchozím stavem, a teprve konkrétní okolnosti mohou odůvodnit, že takovéto umístění není v zájmu některého ze sourozenců.
[28] Takovýto výklad odpovídá obecným ústavním požadavkům, které jsou kladeny na zásahy do práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Zásah do práva na rodinný život obstojí za předpokladu, že jej příslušný orgán veřejné moci učiní na základě zákona a v jeho mezích, a to při respektování požadavku proporcionality, z něhož vyplývá, že zásah musí sledovat legitimní cíl, být vhodný k jeho dosažení, nesmí být možné jej dosáhnout jiným způsobem, který by byl ve vztahu k dotčenému základnímu právu více šetrný, a musí být přiměřený i při svém celkovém posouzení (srov. ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž je prováděn test proporcionality, počínaje nálezy ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, č. 214/1994 Sb., ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, č. 280/1996 Sb., a ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01, č. 37/2002 Sb. ÚS, a ve vztahu k základnímu právu na rodinný život např. nález ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07, č. 157/2007 Sb. ÚS).
[28] Takovýto výklad odpovídá obecným ústavním požadavkům, které jsou kladeny na zásahy do práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Zásah do práva na rodinný život obstojí za předpokladu, že jej příslušný orgán veřejné moci učiní na základě zákona a v jeho mezích, a to při respektování požadavku proporcionality, z něhož vyplývá, že zásah musí sledovat legitimní cíl, být vhodný k jeho dosažení, nesmí být možné jej dosáhnout jiným způsobem, který by byl ve vztahu k dotčenému základnímu právu více šetrný, a musí být přiměřený i při svém celkovém posouzení (srov. ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž je prováděn test proporcionality, počínaje nálezy ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, č. 214/1994 Sb., ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, č. 280/1996 Sb., a ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01, č. 37/2002 Sb. ÚS, a ve vztahu k základnímu právu na rodinný život např. nález ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07, č. 157/2007 Sb. ÚS).
[29] Ustanovení § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy umožňuje rozdělení sourozenců umístěných do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc pouze za jediným účelem. Je jím zájem nezletilého dítěte na ochraně před možnými závažnými následky, které by pro něj mohlo mít společné umístění sourozenců s ohledem na jejich dosavadní vývoj a vzájemné vztahy. Nejvyšší správní soud považuje tento účel za legitimní cíl omezení základního práva na rodinný život. Ve své podstatě jde o vyjádření povinnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte, která vyplývá z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Při rozdělení nezletilých sourozenců žijících v jedné domácnosti platí, že jde o závažný zásah do jejich základních práv, který se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Nejlepší zájem dítěte musí být stěžejním hlediskem, který je soud (či jakýkoli jiný orgán veřejné moci) při posouzení přiměřenosti zásahu povinen zkoumat, a to z úřední povinnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000, č. 66/2001 Sb. ÚS, nebo ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, č. 236/2014 Sb. ÚS, body 23 a 24; dále rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 1996, Johansen proti Norsku, č. 17383/90, bod 64, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 7. 2000, Scozzari a Giunta proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, bod 201].
[29] Ustanovení § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy umožňuje rozdělení sourozenců umístěných do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc pouze za jediným účelem. Je jím zájem nezletilého dítěte na ochraně před možnými závažnými následky, které by pro něj mohlo mít společné umístění sourozenců s ohledem na jejich dosavadní vývoj a vzájemné vztahy. Nejvyšší správní soud považuje tento účel za legitimní cíl omezení základního práva na rodinný život. Ve své podstatě jde o vyjádření povinnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte, která vyplývá z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Při rozdělení nezletilých sourozenců žijících v jedné domácnosti platí, že jde o závažný zásah do jejich základních práv, který se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Nejlepší zájem dítěte musí být stěžejním hlediskem, který je soud (či jakýkoli jiný orgán veřejné moci) při posouzení přiměřenosti zásahu povinen zkoumat, a to z úřední povinnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000, č. 66/2001 Sb. ÚS, nebo ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, č. 236/2014 Sb. ÚS, body 23 a 24; dále rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 1996, Johansen proti Norsku, č. 17383/90, bod 64, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 7. 2000, Scozzari a Giunta proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, bod 201].
[30] Rozumí se bez dalšího, že se na rozhodování městského soudu v dané věci uplatní obecné požadavky vyplývající ze základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, včetně požadavků vztahujících se k dokazování a odůvodnění soudního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nadto zdůrazňuje povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte. V této souvislosti má význam především čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle odstavce 2 tohoto článku za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
[30] Rozumí se bez dalšího, že se na rozhodování městského soudu v dané věci uplatní obecné požadavky vyplývající ze základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, včetně požadavků vztahujících se k dokazování a odůvodnění soudního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nadto zdůrazňuje povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte. V této souvislosti má význam především čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle odstavce 2 tohoto článku za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
[31] V souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte vyžaduje ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, aby nezletilý, který je schopen formulovat své vlastní názory, byl slyšen v každém soudním nebo správním řízení, které se jej týká (např. rozsudky ESLP ze dne 3. 9. 2015, M. a M. proti Chorvatsku, č. 10161/13, bod 181, nebo ze dne 2. 2. 2016, N.TS. a další proti Gruzii, č. 71776/12, bod 78). Názor dítěte je zásadním vodítkem, byť nikoli jedinou skutečností, kterou musí soud nebo správní orgán posuzovat při zjišťování jeho nejlepšího zájmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, č. 235/2014 Sb. ÚS, bod 20). To platí zejména v případě existence protichůdných zájmů, jako je tomu v nyní posuzované věci. Povinnost zjistit názor nezletilého neplatí absolutně a lze od ní upustit, je-li to v nejlepším zájmu dítěte či není-li to fakticky možné. V takovém případě však musí soud svůj postup vždy odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3304/13, č. 18/2014 Sb. ÚS, bod 57]. Rozpor s čl. 8 Úmluvy nastane i za situace, kdy jsou soudní nebo správní rozhodnutí nedostatečná a neobsahují posouzení protichůdných zájmů (např. rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2018, čj. 6 Azs 201/2016-46, jakož i rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, č. 56971/10, bod 47).
IV.b Vady řízení bránící řádnému posouzení nejlepšího zájmu nezletilých stěžovatelů
[31] V souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte vyžaduje ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, aby nezletilý, který je schopen formulovat své vlastní názory, byl slyšen v každém soudním nebo správním řízení, které se jej týká (např. rozsudky ESLP ze dne 3. 9. 2015, M. a M. proti Chorvatsku, č. 10161/13, bod 181, nebo ze dne 2. 2. 2016, N.TS. a další proti Gruzii, č. 71776/12, bod 78). Názor dítěte je zásadním vodítkem, byť nikoli jedinou skutečností, kterou musí soud nebo správní orgán posuzovat při zjišťování jeho nejlepšího zájmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, č. 235/2014 Sb. ÚS, bod 20). To platí zejména v případě existence protichůdných zájmů, jako je tomu v nyní posuzované věci. Povinnost zjistit názor nezletilého neplatí absolutně a lze od ní upustit, je-li to v nejlepším zájmu dítěte či není-li to fakticky možné. V takovém případě však musí soud svůj postup vždy odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3304/13, č. 18/2014 Sb. ÚS, bod 57]. Rozpor s čl. 8 Úmluvy nastane i za situace, kdy jsou soudní nebo správní rozhodnutí nedostatečná a neobsahují posouzení protichůdných zájmů (např. rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2018, čj. 6 Azs 201/2016-46, jakož i rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, č. 56971/10, bod 47).
IV.b Vady řízení bránící řádnému posouzení nejlepšího zájmu nezletilých stěžovatelů
[32] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkami vůči skutkovým zjištěním městského soudu, od nichž se odvíjelo posouzení nejlepšího zájmu jednotlivých stěžovatelů, a následně také právní posouzení, zda byli rozděleni v souladu s § 42aa odst. 2 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí ve spojení s § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ochranné výchovy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že při přezkumu skutkových zjištění není povolán k tomu, aby v plném rozsahu přehodnocoval skutková zjištění městského soudu. Jeho přezkum se omezuje toliko na případné vady řízení a dokazování ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (např. rozsudek NSS ze dne 1. 3. 2017, čj. 6 As 256/2016-79, bod 21).
[32] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkami vůči skutkovým zjištěním městského soudu, od nichž se odvíjelo posouzení nejlepšího zájmu jednotlivých stěžovatelů, a následně také právní posouzení, zda byli rozděleni v souladu s § 42aa odst. 2 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí ve spojení s § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ochranné výchovy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že při přezkumu skutkových zjištění není povolán k tomu, aby v plném rozsahu přehodnocoval skutková zjištění městského soudu. Jeho přezkum se omezuje toliko na případné vady řízení a dokazování ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (např. rozsudek NSS ze dne 1. 3. 2017, čj. 6 As 256/2016-79, bod 21).
[33] Z napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud vyšel při posuzování skutkového stavu ze čtyř zpráv z konzultací s psycholožkou (zprávy ze dne 28. 6. 2023, zprávy ze dne 25. 7. 2023 a dvou zpráv ze dne 8. 8. 2023). Zohlednil také zprávu orgánu sociálně právní ochrany dětí ze dne 13. 7. 2023 z návštěvy všech tří sourozenců v zařízení a dopis ze dne 18. 8. 2023, kterým ředitelka zařízení vyřídila stížnost matky. Městský soud spatřoval zájem stěžovatelky b) na rozdělení sourozenců v neúměrné péči, kterou poskytovala stěžovateli c), což ji mělo (obdobně jako její sestru L.) fyzicky i psychicky vyčerpávat. Z uvedených písemností měl městský soud za prokázané, že stěžovatel c) byl závislý na svých sestrách, nenechal je vyspat, vyžadoval jejich pozornost a blízkost. Stěžovatelka b) v péči o stěžovatele c) převzala roli matky a ten vyžadoval, aby se o něj starala, koupala jej a krmila. Rozdělení sourozenců umožnilo, aby si dívky odpočinuly od péče o stěžovatele c). Podle městského soudu tím, že stěžovatelka b) poskytovala mladšímu bratrovi péči na úkor svého fyzického a psychického stavu, bylo do jejích práv zasaženo více než rozdělením sourozenců.
[34] Stěžovatelé b) a c) vytýkají městskému soudu, že v podstatě bez výhrad převzal skutkový stav, jak byl prezentován žalovaným. V kasační stížnosti tvrdili, že nepřiměřenou zátěží pro stěžovatelku b) nebyla péče o stěžovatele c), neboť sourozenci byli zvyklí se o sebe starat již z domova. To, co ji skutečně vyčerpávalo, byl samotný pobyt v zařízení. Nejvyšší správní soud považuje tyto námitky za důvodné. Pochybení městského soudu spatřuje v tom, že v souvislosti s hodnocením toho, jakou újmu představovalo umístění stěžovatelky b) do zařízení, nezjišťoval její názor přímo u ní. Ze správního spisu je patrné, že byla schopná svůj názor vyjádřit a také tak činila. V době umístění v zařízení jí bylo 13 let (v době vydání napadeného rozsudku již 14 let). Třebaže městský soud přejal tvrzení žalovaného, že stěžovatelka b) měla fyzicky a psychicky trpět péčí o vlastního bratra, nic takového sama netvrdila. Z jednotlivých podkladů obsažených ve správním spise se naopak jeví, že fyzické a psychické vyčerpání souviselo spíše s nedobrovolným pobytem v zařízení. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatelka b) držela proti pobytu protestní hladovku a sebepoškozovala se.
[34] Stěžovatelé b) a c) vytýkají městskému soudu, že v podstatě bez výhrad převzal skutkový stav, jak byl prezentován žalovaným. V kasační stížnosti tvrdili, že nepřiměřenou zátěží pro stěžovatelku b) nebyla péče o stěžovatele c), neboť sourozenci byli zvyklí se o sebe starat již z domova. To, co ji skutečně vyčerpávalo, byl samotný pobyt v zařízení. Nejvyšší správní soud považuje tyto námitky za důvodné. Pochybení městského soudu spatřuje v tom, že v souvislosti s hodnocením toho, jakou újmu představovalo umístění stěžovatelky b) do zařízení, nezjišťoval její názor přímo u ní. Ze správního spisu je patrné, že byla schopná svůj názor vyjádřit a také tak činila. V době umístění v zařízení jí bylo 13 let (v době vydání napadeného rozsudku již 14 let). Třebaže městský soud přejal tvrzení žalovaného, že stěžovatelka b) měla fyzicky a psychicky trpět péčí o vlastního bratra, nic takového sama netvrdila. Z jednotlivých podkladů obsažených ve správním spise se naopak jeví, že fyzické a psychické vyčerpání souviselo spíše s nedobrovolným pobytem v zařízení. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatelka b) držela proti pobytu protestní hladovku a sebepoškozovala se.
[35] Nejvyšší správní soud považuje za nepřípustný paternalismus a porušení participačních práv dítěte, omezí-li soud kontakt mezi sourozenci se zdůvodněním, že jeden je vyčerpán péčí o druhého, aniž by to tento sourozenec sám tvrdil a jeho skutečný názor byl jakkoli zjišťován. I když městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že s přihlédnutím k potřebě šetření osobnosti dětí neshledal za potřebný jejich výslech, nelze toto obecné zdůvodnění přijmout. Městský soud nijak nevysvětlil, z jakého důvodu výslech stěžovatelky b) není možný nebo v čem by byl rozporný s jejím nejlepším zájmem. Nejvyšší správní soud má místo toho v kontextu výše uvedeného za to, že její výslech byl v dané věci naprosto stěžejní. Jen ona sama totiž nejlépe ví, zda pro ni byla péče o mladšího bratra neúnosnou zátěží, nebo něčím naprosto přirozeným, na což byla zvyklá z domova.
[36] U stěžovatele c) byly východiskem posouzení městského soudu především doklady zpracované zaměstnanci žalovaného, které jsou obsaženy ve správním spise. Z těchto dokladů vyplývá, že se po rozdělení sourozenců zklidnil, naučil se spát ve vlastní posteli, jíst lžičkou a učinil pozitivní pokrok v mezilidských vztazích. Žalovaný ani městský soud se nicméně podrobněji nezabývali jeho namítanou potřebou být v kontaktu se svými sestrami. Neřešili ani námitku, že je již z domu zvyklý na péči poskytovanou starší sestrou a že oddělení od sester na něj může mít negativní psychický dopad. Rovněž není zřejmé, v čem konkrétně měl spočívat pozitivní pokrok v mezilidských vztazích.
[36] U stěžovatele c) byly východiskem posouzení městského soudu především doklady zpracované zaměstnanci žalovaného, které jsou obsaženy ve správním spise. Z těchto dokladů vyplývá, že se po rozdělení sourozenců zklidnil, naučil se spát ve vlastní posteli, jíst lžičkou a učinil pozitivní pokrok v mezilidských vztazích. Žalovaný ani městský soud se nicméně podrobněji nezabývali jeho namítanou potřebou být v kontaktu se svými sestrami. Neřešili ani námitku, že je již z domu zvyklý na péči poskytovanou starší sestrou a že oddělení od sester na něj může mít negativní psychický dopad. Rovněž není zřejmé, v čem konkrétně měl spočívat pozitivní pokrok v mezilidských vztazích.
[37] Z obsahu jednotlivých zpráv či jiných záznamů nelze jednoznačně vyloučit námitku, že tvrzené zklidnění stěžovatele c) bylo spíše odrazem celkového zklidnění situace v zařízení, neboť po oddělení „rebelující“ stěžovatelky b) bylo pro personál snazší o něj pečovat. Uvedenému nasvědčuje i vyjádření žalovaného k žalobě, podle něhož stěžovatel c) po rozdělení učinil pokrok, co se týče samostatnosti a vstřícnosti vůči zaměstnancům zařízení. Ani těmito indiciemi se městský soud nezabýval a vyšel jednostranně ze stanoviska žalovaného, že rozdělení sourozenců stěžovateli c) prospělo. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše citovanou judikaturu zdůrazňuje, že i kdyby stěžovatel c) skutečně učinil jistý pozitivní pokrok, nemůže to být samo o sobě důvodem pro rozdělení sourozenců ve smyslu § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy.
[38] Ačkoli městský soud v napadeném rozsudku zohlednil zprávu orgánu sociálně právní ochrany dětí ze dne 13. 7. 2023, kterou argumentovali stěžovatelé b) a c) ve své žalobě, zaměřil se pouze na její část, která potvrzuje vyjádření žalovaného. Zcela však přehlédl ty části zprávy, z nichž stěžovatelé b) a c) dovozovali možnou zaujatost žalovaného. Jde např. o zmínky o tom, že „děti spolu komunikují vietnamsky […] neverbálně, zdá se že ‚spiklenecky‘“, stěžovatel c) je „‚mazánek‘ rodiny“, rozdělení bude „pro děti a pečující tety takto lepší “.
[39] V neposlední řadě městský soud do svého rozsudku nepromítl stížnost matky ze dne 5. 8. 2023 a naopak vyšel z argumentace ředitelky zařízení, která na tuto stížnost reagovala. Argumentace matky v této stížnosti, kterou přiložila rovněž k podané žalobě, není mimoběžná a rozvíjí předloženou žalobní argumentaci. Matka v ní poukazuje například na nízký věk stěžovatele c), riziko vzniku psychické újmy nebo zamezení vzájemné péče, na niž jsou sourozenci zvyklí z domova. Namítá též, že pravým důvodem pro rozdělení sourozenců bylo spíše upřednostnění zájmů „pečujících tet “ než zájmů samotných sourozenců.
[39] V neposlední řadě městský soud do svého rozsudku nepromítl stížnost matky ze dne 5. 8. 2023 a naopak vyšel z argumentace ředitelky zařízení, která na tuto stížnost reagovala. Argumentace matky v této stížnosti, kterou přiložila rovněž k podané žalobě, není mimoběžná a rozvíjí předloženou žalobní argumentaci. Matka v ní poukazuje například na nízký věk stěžovatele c), riziko vzniku psychické újmy nebo zamezení vzájemné péče, na niž jsou sourozenci zvyklí z domova. Namítá též, že pravým důvodem pro rozdělení sourozenců bylo spíše upřednostnění zájmů „pečujících tet “ než zájmů samotných sourozenců.
[40] Obecně platí, že povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, č. 3/2005 Sb. ÚS). Městský soud nebyl povinen vypořádat se výslovně s každým dílčím argumentem uvedeným v žalobě (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19). Pro rozhodnutí ve věci může být postačující i jen vypořádání stěžejních argumentů účastníka, obzvláště vyplývá-li z něj, byť i jen nepřímo, že ostatní dílčí či související námitky nemohou být úspěšné (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013-33). Postačí, aby jeho rozhodnutí tvořilo jednotný argumentační logický celek, který není s ostatními námitkami slučitelný (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. 26/2009 Sb. ÚS, bod 68]. Opomene-li se ale městský soud v odůvodnění rozhodnutí vyjádřit právě k podstatným argumentům uplatněným stěžovatelem, může jít o vadu řízení mající za následek nezákonnost vydaného soudního rozhodnutí [ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Takovýto následek je třeba vždy posoudit podle konkrétních okolností (např. rozsudek NSS ze dne 2. 6. 2021, čj. 6 As 305/2020-24, bod 14).
[41] V nyní posuzované věci městský soud požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí nedostál. Městský soud zcela přehlédl stěžejní argumenty stěžovatelů, uspokojivě nezohlednil jejich nejlepší zájem a nekriticky vyšel ze skutkového stavu, jak jej prezentoval žalovaný. V tomto ohledu je lhostejné, že jednotlivé podklady obsažené ve správním spisu vyhotovily různé odborné osoby (psycholožka, sociální pracovnice i ředitelka zařízení). Jde totiž o stanoviska zaměstnanců žalovaného, která jsou zcela v souladu s jeho vyjádřením. Rovněž městský soud v napadeném rozsudku (bodu 14) připustil, že podklady těchto osob, které jsou spjaté se zařízením, se ve svém obsahu ztotožňují s vyjádřením žalovaného k věci.
[41] V nyní posuzované věci městský soud požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí nedostál. Městský soud zcela přehlédl stěžejní argumenty stěžovatelů, uspokojivě nezohlednil jejich nejlepší zájem a nekriticky vyšel ze skutkového stavu, jak jej prezentoval žalovaný. V tomto ohledu je lhostejné, že jednotlivé podklady obsažené ve správním spisu vyhotovily různé odborné osoby (psycholožka, sociální pracovnice i ředitelka zařízení). Jde totiž o stanoviska zaměstnanců žalovaného, která jsou zcela v souladu s jeho vyjádřením. Rovněž městský soud v napadeném rozsudku (bodu 14) připustil, že podklady těchto osob, které jsou spjaté se zařízením, se ve svém obsahu ztotožňují s vyjádřením žalovaného k věci.
[42] Městský soud dále v napadeném rozsudku shrnul, že péče stěžovatelky b) o mladšího bratra – stěžovatele c), závažně narušovala vývoj a povahu sourozeneckého vztahu obou stěžovatelů a měla za následek fyzickou a psychickou újmu stěžovatelky b) (bod 61 napadeného rozsudku). Ze správního spisu se však toliko podává, že byla fyzicky a psychicky unavená až vyčerpaná, a nikoli, že by jí vznikla jakákoli objektivizovaná újma. Vznik újmy v souvislosti s péčí o bratra netvrdil v řízení před městským soudem žádný z účastníků. V rozporu s provedeným dokazováním je též tvrzení městského soudu, že matka stěžovatelů proti péči poskytované zařízením nic nenamítala (body 57 a 62 napadeného rozsudku). Sám městský soud v napadeném rozsudku shrnuje, že matka stěžovatelů podala proti rozdělení sourozenců stížnost a žádala přijetí opatření k nápravě. Uvedené závěry městského soudu nemají oporu v provedeném dokazování, což rovněž způsobuje vadu řízení podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[43] Uvedené rozpory mezi skutkovými zjištěními městského soudu a provedeným dokazováním zakládají vadu řízení podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a mají za následek, že nebyl řádně zjištěn nejlepší zájem stěžovatelů b) a c). Je tomu tak navzdory tomu, že teprve jejich nejlepší zájem mohl dostatečně odůvodnit opatření žalovaného, který stěžovatele b) a c) v době umístění do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc rozdělil a neumožnil jim společně bydlet v jednom bytě. Neplyne-li z konkrétních okolností něco jiného, pak nelze v tom, že se stěžovatelka b) v době, kdy byla společně se stěžovatelem c) umístěna v zařízení, podílela na péči o něj, a že vyžadoval její přítomnost a péči, spatřovat nic nežádoucího, natožpak opodstatňujícího zásah žalovaného. Jestliže starší sestra pociťuje odpovědnost za mladšího bratra za situace, kdy se oba ocitli nuceně mimo obvyklé rodinné prostředí, a bez dalšího mu pomáhá během pobytu v zařízení, pak na tuto pomoc nelze primárně nahlížet jako na zátěž existující nad rámec povinností jiných dětí umístěných v zařízení. Tato pomoc a vzájemná přítomnost obou sourozenců naopak zmírňuje následky tohoto nuceného umístění do osobní sféry každého z nich. Pocit odpovědnosti za druhého a vzájemná podpora jsou nakonec přirozenou součástí rodinných vztahů, byť se jejich projevy mohou v každém jednotlivém případě lišit.
[43] Uvedené rozpory mezi skutkovými zjištěními městského soudu a provedeným dokazováním zakládají vadu řízení podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a mají za následek, že nebyl řádně zjištěn nejlepší zájem stěžovatelů b) a c). Je tomu tak navzdory tomu, že teprve jejich nejlepší zájem mohl dostatečně odůvodnit opatření žalovaného, který stěžovatele b) a c) v době umístění do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc rozdělil a neumožnil jim společně bydlet v jednom bytě. Neplyne-li z konkrétních okolností něco jiného, pak nelze v tom, že se stěžovatelka b) v době, kdy byla společně se stěžovatelem c) umístěna v zařízení, podílela na péči o něj, a že vyžadoval její přítomnost a péči, spatřovat nic nežádoucího, natožpak opodstatňujícího zásah žalovaného. Jestliže starší sestra pociťuje odpovědnost za mladšího bratra za situace, kdy se oba ocitli nuceně mimo obvyklé rodinné prostředí, a bez dalšího mu pomáhá během pobytu v zařízení, pak na tuto pomoc nelze primárně nahlížet jako na zátěž existující nad rámec povinností jiných dětí umístěných v zařízení. Tato pomoc a vzájemná přítomnost obou sourozenců naopak zmírňuje následky tohoto nuceného umístění do osobní sféry každého z nich. Pocit odpovědnosti za druhého a vzájemná podpora jsou nakonec přirozenou součástí rodinných vztahů, byť se jejich projevy mohou v každém jednotlivém případě lišit.
[44] Nedostatečné zjištění nejlepšího zájmu stěžovatelů b) a c) znamená, že městský soud učinil závěr o zákonnosti zásahu žalované předčasně. Jím učiněná skutková zjištění tudíž neumožňují závěr, že zásah žalovaného spočívající v rozdělení sourozenců a neumožnění péče stěžovatelky b) o stěžovatele c) byl v souladu s § 42aa odst. 2 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí ve spojení s § 20 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy. (…)